Zvláštní týden nebo prostě "normálka"?

Už několikrát jsme se setkal s tím, že lidé používají svůj blog vlastně jako deníček. Díky blogu si mohou připomenout, co dělali třeba před týdnem, před měsícem nebo i před rokem. Myslím si, že to má něco do sebe. Pozoruju totiž na sobě, že už poměrně dlouhou dobu žiju tak silně přítomností, že si třeba ani hned nevybavím, co jsem dělal před pár dny. Už několikrát jsem zkoušel nějaké pomůcky, stručné poznámky v kalendáři nebo i delší komentáře, ale nikdy jsem u toho dlouho nevydržel. Prostě přítomnost přináší další a další události, takže brzy je ani nestačím zaznamenávat. Ostatně tak je to i s mým blogem...

Pochopitelně minulý týden byl ovlivněn mými zdravotními problémy. Ke všem těm svým starostem a radostem jsem ještě zařadil pravidelné pojídání léku Detralex, čípky Faktu a koupele v odvaru z dubové kůry. Akutní obtíže sice po několika dnech odezněly, ale riziko recidivy zřejmě zůstává, takže se ani nebráním dalším nápadům a vašim zkušenostem (jen prosím raději na mailovou adresu než do komentářů, je-li to možné). Snažil jsem se omezit posedávání u počítače a několikrát jsem zcela vědomě místo nápadu psát na blog nebo jinam raději volil cestu do postele. Tato potřeba byla taky dána tím, že Martínek chodil do školky, což náš režim přece jen ráno trochu posunulo.

Martínkovi se ve školce líbilo, chodí tam rád, i když jen na dopoledne. Dokonce vytvořil letošní školkový rekord, celých 5 dní v kuse (i když mezitím byl víkend, takže chcete-li 1+4). V pátek jsem ho pak plánovaně nechal doma. Už v týdnu si párkrát postěžoval na bolest bříška, v sobotu mu večer vyskočila teplota na 38,5. Když už se zdálo, že to byla jen epizoda a že se cítí být v pořádku, tak v pondělí večer dostal silný průjem a v noci na úterý začal zvracet. Hned jsem si vzpomněl, že mi paní doktorka minulý týden do telefonu říkala, že ve školkách teď hodně řádí střevní a žaludeční infekce. Zdá se to být dost silné, protože se mi dnes dlouho nedařilo, aby v sobě udržel jen trochu studené vody podávané po lžičkách. A když už jsem měl pocit, že je to lepší, tak se to před chvilkou opět spustilo. Ostatně i já cítím, že se asi infekci přes všechnu snahu zřejmě nevyhnu. Takže než bych se na posteli převaloval s bolestmi břicha, tak jsem si raději sednul k blogu. Jsem zvědavý, jak zareaguje Ondra, kterého se snažím držet stranou. Ale už to známe, párkrát se nám to tu přehnalo, cca jednou za půl roku a vždy to odskáčeme všichni. Tak uvidíme...

Ale já bych se ani tak nenudil. Člověk ani netuší, co na něj čeká. Třeba minulý týden jsem zjistil, že si banka z mého účtu najednou odečetla 100,- Kč za nějakou zahrančiní platbu. Nejdřív jsem to přisuzoval svým nesmělým pokusům o nákup knihy v zahraničí (ostatně i v tomto ohledu jsem se původně namlsal, první kniha přišla skvěle hned za týden, ale na další dvě čekám asi už třetí týden). Tak jsem se hned vydal s Ondrou do banky, abych zjistil něco víc. Sebevědomý úředník zjišťovala něco vysvětloval, ale zřejmě špatně. Po chvilce šel za vedoucí pobočky. Když už se radili dlouho, tak jsem se k nim přidal. Z jejich nesrozumitelného vysvětlování jsem pochopil jen to, že je prý v tom banka nevinně. Naštěstí na informační lince banky věděli víc. Každopádně nešlo o platby kartou, nýbrž jedná se o příchozí platbu ze zahraničí. Vzhledem k tomu, že manželku zastihlo rozdělení ČSFR na studiích na Slovensku, strávila pak ještě asi rok a půl vlastně v zahraničí. Složitě a dlouho nám proto dopočítávali nejprve invalidní a poté vdovecký a dva sirotčí důchody. Takže nám teď ze Slovenska chodí zhruba 15 Euro měsíčně, což je asi 400,- Kč. Dosud s tím nebyl problém. Podnikl jsem telefonát na Slovensko, abych zjistil, co se děje a zda je to skutečně nějaká změna na jejich straně. Byl jsem sice mírně nervózní, když mi tam vyhrávala taková ta hudba s tím, že si mám prostě počkat, ale nakonec jsem se dovolal. Dozvěděl jsem se, že skutečně došlo od 1.1. ke změně a nyní byla přenesena část plateb za bankovní převody na klienta. Takže od nynějška mi měsíčně z každých došlých 400,- Kč hodlá banka strhávat 100,- Kč. Jen mi paní ze Slovenska nedokázala odpovědět, proč mě o této celkem podstatné změně neinformovali. Přitom v lednu odsud dorazily tři různé dopisy, tedy pro mne a pro oba syny zvlášť, jen aby nás informovali o zvýšení důchodu (v našem případě o 30 centů pro každého, přičemž jen poštovné na každém dopisu činilo trojnásobek této sumy). Už situaci řeším, ale než úřední šiml provede nějaké změny, budu muset poplatek uhradit. Samozřejmě že mě v takových případech štve to, že se i o tohle musím starat. Když ještě manželka žila, tak se o tyto věci starala, protože byla účetní a na rozdíl ode mne velmi pečlivá. Tak zrovna v takových případech (a nejenom v těchto) si říkám, jak mi stejně chybí...

Rád bych vzpomenul i na minulý čtvrtek. To byl poměrně hektický den. Díky němu jsem si zase uvědomil určité limity toho, co je v našich silách. Ráno jsme s Ondrou vyprovodili Martínka do školky a vyrazili jsme opět na setkání maminek do farnosti. Je fakt, že jako typická maminka zrovna nevypadám, ale i s ohledem na situaci jsem byl velmi mile do tohoto společenství přijat bez nutnosti nějakých chirurgických zákroků ;-). Navíc jsem nedávno přijal nabídku, abych se zúčastnil jednoho projektu. Jedná se o pořádání dopoledních "kurzů Alfa" pro maminky. Kurzy Alfa jsou setkání nad vybranými tématy, která souvisejí s křesťanskou vírou (více o kurzech Alfa zde. Většinou se konají večer a začínají společnou večeří. V našem případě bude pohoštění průběžně a podstatou by měla být diskuse na dané téma, která následuje bezprostředně po úvodní promluvě. A právě ve čtvrtek se konalo první setkání a překvapil mě poměrně velký zájem. Kromě prvotní informace se pouštělo DVD s první promluvou na téma "Jde v životě ještě o víc?". Z DVD k nám promlouval hlavní propagátor kurzů Alfa anglikánský duchovní Nicky Gumbel (o něm na wikipedii), ostatně teď jsem v rychlosti zjistil, že ta jeho první promluva je v anglickém originále i na webu (zde). Kdyby to někoho náhodou zajímalo.

Proč o tom vlastně píšu? Myslím si, že to nebylo jen mým momentálním rozpoložením ve čtvrtek, kdy jsem byl už dost unavený a v hlavě jsem měl plno jiných starostí. Prostě jsem si celých těch dvacet minut uvědomoval a pak jsem to i v diskusi prohlásil, že mi takový styl propagace křesťanství příliš nevyhovuje. Možná jsem byl až zbytečně kritický, alespoň jsem vyprovokoval diskusi, ve které mimo jiné přítomné maminky sympaťáka (to samozřejmě nikdo nevyslovil) Gumbela hájili. Každopádně mi teď vrtá hlavou, jak pojmu své promluvy já. Nakonec to beru jako takový svůj malý postní úkol. Ono mi určitě neuškodí, abych se pokusil některé věci formulovat tak, aby byly pokud možno srozumitelné i širšímu publiku než jsou jen studenti teologie. Takže jsem na sebe zvědavý. Říkal jsem si, pokud se mi podaří dostat se i k nějaké psané přípravě, tak jí třeba vložím i sem na blog. Uvidíme...

Kurzem Alfa však skončilo jen čtvteční dopoledne. Pospíchal jsem s Ondrou pro Martínka do školky. Pak rychle domů, nakrmit sebe a Ondru, naštěstí jsem měl ještě zbytek vepřového masa, které jsem pekl den předtím (na fotce je ještě syrové před upečením).



Potřeboval jsem kluky rychle zahnat do postýlek k odpolednímu odpočinku, protože jsem byl domluvený na odpoledne na schůzce se svým panem profesorem. Jelikož nikdo ze známých nemohl hlídat, tak jsem požádal jednu naší studentku, která mi kluky pohlídala před večerní výukou ve škole. To však znamenalo zase brzo kluky vytáhnout z postýlek, nasvačit se a vyrazit. Což o to, pro kluky je takové cestování do centra příjemnou zábavou (rádi se svezou metrem jen tak, když už ho tu máme poblíž), pro mne spíš trochu honičkou. Jednak nachystat nějakou svačinu, pití a pár hraček. Pak taky vše při tom cestování pohlídat. Navíc čas běžel, takže já jsem s klukama musel běžet taky. Všechno nakonec dobře klaplo, vyřídil jsem, co jsem potřeboval (teda spíš jsem si ujasňoval další povinnosti a úkoly), ale domů jsem dorazili až za tmy a notně unavení, i když oba kluci se větší část cesty vezli na kočárku. Naštěstí jsem už věděl, že Martínek zůstane v pátek doma, takže jsme se nemuseli stresovat se vstáváním ráno druhého dne.

V pátek jsem si naopak příjemně užil hostovskou přednášku na Evangelické teologické fakultě, ale mám v plánu se k ní snad ještě někdy zde na blogu vrátit samostatným příspěvkem, takže jí jen zmiňuju. Každopádně to pro mne bylo takové osvěžení, když jsem se mohl zaposlouchat do nějakého odborného tématu, přestože přiznávám, že jsem nerozuměl úplně všem detailům anglické přednášky, prokládané německými a občas i řeckými citáty. Samozřejmě že mi ta vědecká práce, třeba hrabání se v archivech a objevování dosud neznámých věcí, občas docela chybí. Na druhou stranu mám nyní docela potíže s tím, abych se zahloubal do nějakého odborného "problému", protože si prostě myslím, že problémy vypadají v životě trochu jinak. A taky já byl v tom bádání ale i psaní vždy tak těžkopádný a dlouho mi trvalo, než jsem něco vyprodukoval, ale teď jsou mojí prioritou prostě kluci. Stále se však musím učit, nějak to spolu skloubit. Nevím, třeba se pletu, ale připadám si v tom asi jako maminka, která se snaží po mateřské dovolené zase trochu víc zapojit do nějaké práce mimo domov...

Po fajn pátku byl víkend takový zvláštní. Původně jsem tento příspěvek chtěl nazvat zvláštní víkend. Plánoval jsem, jak po náročném týdnu doma něco víc udělám. Mimo jiné jsem měl na mysli hlavně vysávání a vytírání, nějak s tím vytíráním poslední dobou otálím. Ještěže mi s tím vydatně pomáhá paní, co pravidelně dvakrát týdně chodí hlídat kluky. Takže plánů na víkend bylo plno. Včetně vycházky, nákupu a možná i návštěvy jednoho veletrhu s klukama. Realita byla nakonec jiná. V sobotu ráno jsem nebyl schopen vstát z postele, všechno mě bolelo. Jen jsem obsloužil to nejnutnější u kluků (snídaně a hygiena). Kluci byli naopak čiperní a když viděli, že tatínek ještě odpočívá, stihli zhruba během půlhodinky vytahat co nejvíc věcí a pokrýt s nimi skoro celou podlahu v pokojíčku.



Jak jsem zjistil, bylo to převážně dílo malého Ondry, který si poslední dobou podobným způsobem často hraje. Zbytek dne pak většinou strávíme jinou hrou, kdy já požaduju, aby to všechno uklidili a oni se naopak různě vymlouvají, proč to nejde nebo proč to nemůžou zvládnout.



Sice jsme ještě uvažovali o tom, že by nás nečekaná sněhová nadílka vytáhla ven, ale nebyli jsme. Jednak já vskutku nebyl příliš provozu schopný (i když běžné činnosti jsem vykonávat samozřejmě musel, tj. uvařit, vyprat, zběžně vysát atd.) a jednak na Martínkovi bylo vidět, že není ve své kůži, což nakonec potvrdila i večerní teplota. Nakonec jsme zůstali doma i v neděli, ačkoliv jsme se docela dost s klukama věnovali biblickému textu, který se v neděli četl, tj. vyprávění o Mojžíšovi a jeho setkání s hořícím keřem (nedělní biblické čtení je k dispozici zde). Nakonec nás odpolední sluníčko přece jen vytáhlo na procházku a na projížďku metrem...

Když se tak ohlížm za tím týdnem, který jsem tu letmo popsal, tak mám smíšené pocity. Byl zvláštní nebo normální? Těžko říct a asi je to jedno. Ostatně když jsem si tuto otázku v pondělí cestou z nákupu kladl, tak jsem ještě netušil, že opět mi přítomnost přinese úplně jiné starosti, které jakékoliv vzpomínky přehluší. Jen je jistým paradoxem, že během toho týdnu jsem kluky fotil zase zcela minimálně a v podstatě jediné fotky, které mám, jsou některá jídla, co jsem vařil. A paradox je v tom, že teď už se pomalu na jídlo nemůžu ani podívat. Jak jsem už psal na začátku, u Martínka zápasím s tím, aby v sobě udržel alespoň trochu vody, u Ondry a u mne je zřejmě jen otázkou času, kdy nás ta protivná infekce dožene. Už takhle cítím, že jsme všichni unavení tou dlouhou zimou a teď ještě tohle!

Takže i my se těšíme na jaro a hlavně až nám zase bude líp!