Vzpomínka na Lenku a psaní do sněhu

Vzpomínám na minulé pondělí, kde jsme si s klukama připomněli svátek, který by Lenka měla v neděli. Teda spíš jenom s Martínkem, protože Ondra to vše v klidu prospal. Nebyla to taková oslava a vzpomínka jako při jejích narozeninách. Opět nám přálo počasí, takže jsme se zastavili na hřbitově a koupili první jarní květinu v květináči (Petrklíč).



Jsem moc rád, že od narozeninové vzpomínky si i Ondra pamatuje, jak se maminka jmenovala. Ostatně jméno Lenka nebo Lenička je pěkné a vzpomínám si, jak jsem si s ním kdysi hrál, když jsem jí říkal třeba miLENKA, skLENIČKA nebo LEdNIČKA (nemělo to nějaký skrytý význam, prostě jen hra se slovy)...

Ostatně písmenka už delší dobu zajímají i Martínka (Ondru pomalu taky). Moc se mu líbilo, když jsme mu ukázal, že my kluci se můžeme při čůrání do sněhu podepsat třeba písmenem M jako Martin. To jsem ale nefotil :-). Naopak jsem si vyfotil, jak Martínek psal do sněhu MOT - jako Martínek, Ondra a táta.








Tehdy večer jsme pak s klukama poděkovali babičce za maminku. Zaujalo mne, že zrovna ve stejný den se Diny na svých stránkách ptala Koho to bolí víc? (myšleno partnera nebo rodiče zemřelého). Souhlasím s Diny, že se to prostě měřit nedá. Vztah rodiče k dítěti a manžela k partnerovi je prostě jiný, navíc jsme také jao lidé různí a každý se vyrovnáváme se ztrátou jiným způsobem. Netroufám si říct, že vím, o čem je řeč, přestože jsem velmi zblízka vnímal a prožíval situaci mámy po úmrtí syna (tj. mého mladšího bratra). Vzpomínám si, jak moje máma přišla za mámou manželky bezprostředně po jejím pohřbu. Říkala jí, že s tou ztrátou se není možné smířit nikdy, ale je třeba se s ní naučit žít. Moc bych si přál, aby se babička zase trochu dokázala radovat ze života, z dětí a vnoučat kolem sebe, přestože my jsme daleko.