Asi toho mám málo...

Tak jsem byl opět trochu na rozpacích, když jsem přemýšlel nad tím, jak a o čem chci psát na svůj blog. Každý den přináší plno podnětů, navíc i díky tomu zase víc fotím, ale není čas a nejsou síly, abych to vše pro sebe a pro případné zájemce co nejdříve zaznamenal. A do toho všeho ještě přichází věci nečekané, které můj a náš život ovlivňují a stojí mne zase další síly, které někdy ani nevím, že ještě mám. V těch chvílích myslím na to, že mám asi málo starostí a taky, že tam někde nahoře mě má někdo rád a na rozdíl ode mne věří, že toho asi hodně vydržím. Právě to je taky můj život...

Nejsem skalní sportovní fanoušek, ale na dva zlaté výkony Martiny Sáblíkové jsem se podíval rád, i když to byly nervy (zvlášť závod na 5000 metrů). Těšil jsem se také na nedělní finále olympijského hokejového turnaje mezi Spojenými státy a Kanadou. Už 1. třetina se mi líbila natolik, že jsem se snažil omezit všechny další potřebné činnosti na minimum, abych mohl sledovat pohledný hokej. Během 2. třetiny mi však přišlo trochu hloupé, že tolik chlapů se tam potí a já to jen sleduju vleže z gauče. Takže jsem si říkal, že by byla vhodná doba, abych si po delší době zase trochu zacvičil a protáhl tělo trochu jinak, než při každodenních aktivitách. Ostatně Martínek mi taky často připomíná, že musím hodně cvičit, abych ho ještě unesl.

Hokej byl skvělý a i já jsem se při cvičení trochu zapotil. Byl to dobrý závěr celkem prima víkendu. Teda byl by. Kdybych náhle nepocítil nepříjemnou bolest a při koupání nenahmatal bolestivou bulku na zcela nevhodném místě. Hned mě napadlo, že se jedná zřejmě o hemeroidy a vím, že je to věc poměrně častá. Přesto mě polilo horko a hlavou mi kmitaly rozmanité myšlenky. Především ta, že toho už tak nemám málo a leckdy to zvládám jen s vypětím sil. Jak k tomu všemu budu ještě zvládat obíhat vyšetření a hlavně podstoupit nějaké nepříjemné zákroky? Navíc skutečně nesnáším fyzickou bolest a mám z ní strach. Mám dokonce pocit, že ještě víc od té doby, co jsem doprovázel svojí ženu na její cestě bolestným utrpením... Vždy jsem věděl, že ženy snáší bolest lépe a i proto před nimi smekám. O to víc, když jsem se před nedávnem dočetl, že ženy dokonce bolest vnímají silněji než muži, přesto víc vydrží. Takže nějaké řeči o silném nebo slabém pohlaví pro mne moc nejsou...

Naštěstí jsem mohl jedné takové silné ženě krátce po půlnoci zavolat a alespoň se svěřit se svým zjištěním a obavami. Přesto jsem se skoro celou noc vrtěl, nejenom kvůli bolesti. Ani jsem se nedočkal zvonění budíku, ale stejně jsem si tu skladbu, kterou mám na buzení v mobilu nastavenou, zahrál, aby mě trochu líp naladila: Voda, čo ma drží nad vodou. Jak už to tak bývá, tak kluci o víkendu vstávali zbytečně brzo, ale když nás čekala cesta do školky, tak si trochu přispali. Zvládli jsme do školky dorazit v limitu a ještě jsme ani nebyli poslední. Už v noci jsem si zjišťoval nějaké doktory v blízkosti a ráno zkoušel volat, ale vše se zdálo být nejdříve za několik dní. Tak jsem si říkal, že musím vydržet a zatím jsem se snažil alespoň zabavit Ondru, který už v pátek pokňourával, že se mu stýská po Martínkovi. Přece jen je zvyklý, že jsou pořád spolu.

Ondra bez Martínka ze začátku vypadal docela šťastně, tj. že mě má jen pro sebe (ilustrační foto je už z pátku).



Oběhali jsme potřebné i nepotřebné nákupy. Na zábavu zbylo taky trochu času (i když já do těchto strojů většinou mince neházím).



Celkem provětraní a hlavně profoukaní jsme dorazili domů na svačinu. Chystal jsem se vařit oběd. Ještě mě napadlo, že zkusím zavolat svojí praktické lékařce. Třeba jí napadne, kam by mě mohla poslat s mým problémem. Překvapilo mě, že byla ochotná mě vyšetřit a předepsat mi léky. A že měli zrovna prázdnou čekárnu, opět jsem Ondru po svačině přes jeho protesty nasoukal do oblečení a vyrazili jsme. Naštěstí tu máme vše potřebné celkem v blízkosti. Byl jsem přece jen hodně nervózní, i když už v čekárně mě trochu uklidnil informativní letáček, kde se psalo, že hemeroidy jsou poměrně častý problém a že chirurgický zákrok není vždy nutný. Byl jsem rád, že to hned řeším, protože už jsem nemohl ani sedět. Čekárna byla prázdná, ale jak už název napovídá, bylo třeba nějakou chvíli čekat. Zvládl jsem to, přežil jsem to, jen malý Ondra se trochu pohoršoval, že na paní doktorku vystrkuju zadek, což se prý nedělá. S ohledem na zánět jsem dostal recept na léky, které by prý měly problém řešit a já doufám, že se tak brzo stane.

Jen lékarna poblíž byla zavřená, takže jsme museli pro léky mnohem dál. Abychom se tolik nehonili, tak jsme nejprve zašli vyzvednout Martínka ze školky. Venku byl velmi silný vítr a bez oběda jsme měli s Ondrou už docela hlad, ale chtěl jsem to vyřešit a získat léky co nejdřív. Tentokrát jsme byli ve školce až příliš brzo, nejprve schovaní před větrem v chodbě, kde Ondra v kočárku rychle usnul. Pak jsem pozoroval Martínka, jak obědvá a sedí vedle své oblíbené učitelky. Ačkoliv je ve školce téměř po půlroce, působí tam jako doma a řadu kamarádů si pamatuje. Moc bych si přál, aby tam chvilku vydržel (v letošním školkovém roce to bylo ještě horší než vloni, protože vždy po pár dnech byl několik týdnů nemocen, takže jsem ho v době chřipky a v zimě nechal raději doma). Jen jsem si pak v umývárně všiml, že mu jedna holčička něco šeptala do ucha a on na to nahlas reagoval tím, že říkal, že maminku nemá, že mu umřela. Chudák holčička, z výrazu její tváře jsem měl pocit, že asi nevěděla, o čem to Martínek vlastně mluví. Snažím se, aby tu realitu přijal a uměl s ní žít, další už bude na něm...

Bylo to milé, ale jen do chvíle, kdy jsem zjistil, že zřejmě ztratil jednu pěknou pletenou prstovou rukavici. Mne to naštvalo a Martínek z toho byl smutný. Sice pořád opakoval, že já si s tím přece poradím, protože podle jeho přesvědčení si prý poradím se vším, ale já byl už tak dost rozhozený svým problémem. Každopádně rukavici jsme nenašli, tak uvidíme, jestli se třeba někde ve školce neobjeví. Pospíchali jsme na polikliniku. Léky jsme dostali, dokonce mě paní lékárnice opět trochu povzbudila, když mi říkala, že by léky měly zabrat a problém vyřešit. Martínek každému na potkání se slzami v očích vyprávěl, že ztratil rukavici. Nakonec jsme však v dětském obchodu po chvíli hledání objevili jedny poslední rukavice. Sice jsou větší a pro holky, ale přesto udělaly Martínkovi velkou radost. Pro změnu každému na potkání s úsměvem na tváři vyprávěl, že si prý tatínek opět poradil. Já jsem se pro změnu sháněl po nějaké podložce na sezení, ale to, co mi nabídli ve zdravotních potřebách, bylo velké a drahé. Takže jsem dal na radu paní doktorky a sháněl jsem alespoň dětský kruh na plavání. Když se paní prodavačka ptala, pro kterého z kluků sháním ten kruh, přiznal jsem, že vlastně pro sebe. Naštěstí jsme jeden objevili, byl 10x levnější než pomůcka ze zdravotních potřeb, ale ještě jsem ho nevyzkoušel. Je s krtečkem a já se obávám, že mi ho kluci stejně hned zabaví. Víc jich neměli, potřeboval bych hned tři, pro každého jeden. Tak jsem alespoň koupil nafukovací míč s krtečkem.

Cesta domů už byla celkem utrpením, i když jsme se svezli kousek autobusem. Silný vítr, hlad a hlavně jsem už sotva šel. Doma jsem kluky posadil k novému filmu (Příběh žraloka) a rychle jsem pro nás s Ondrou udělal pozdní oběd. Poté jsem je zahnal do postýlek k odpolednímu odpočinku a sám jsem taky na chvíli zalehnul. Měl jsem toho až dost a čekal jsem, že zaberou léky. Byl jsme tak unavený, že si vzpomínám, že kluci sice párkrát přišli, ale pak si v klidu v pokoji hráli.

Přece jen se mi alespoň trochu ulevilo a doufám, že se optimistické předpovědi doktorky i lékárnice brzo naplní, přestože mám zase asi o starost navíc. Nakonec jsem podle plánu udělal k večeři chutnou brokolicovou polévku. Už jsme jí hodně dlouho neměli, protože Ondra jí moc nechtěl. Tentokrát si ale pochutnal i on.







No a že jsem byl minulý čtvrtek na povídání o zdravé výživě pro děti, tak jsme polívku zajedli černým chlebem Negrill s Lučinou a ředkvičkami.



Moje máma byla téměř expert na zdravou výživu a žena se od ní leccos naučila. Já se ohledně stravy snažím střídavě, hlavně že máme co jíst. Většinou to však musí být rychle hotové. Mne by třeba i bavilo vařit kreativněji, ale při tom provozu na to už nezbývá moc času a hlavně sil. I když si asi taky někdy vyzkouším nějaký ten fotorecept a pro zajímavost jej sem vložím...

A to se ještě pochlubím, že jsem stihl večer před spaním klukům převlíknout povlečení, aby prvního byli ve voňavém a čistém. Snad z toho udělám tradici. Když tady teď sedím na kolečku vytvořeném ze srolovaného ručníku, tak si říkám, že jsme snad opravdu kluci šikovní. Tak hlavně aby nám to vydrželo...