Začalo to počůráním...

Tak koukám, že si sedám k 17 příspěvku na svém blogu a už nevím, jaký zvolit název. Nemám před sebou nějakou velkou událost či velký zážitek. Prostě bych jen rád poreferoval o dnešním, celkem obyčejném, dnu. Na víc asi nemám sílu. Stále v sobě chovám vzpomínku na neděli a na nedělní biblické čtení, ale na to chci mít při psaní trochu víc času a klidu.

Po včerejších sprintech do školky jsem tentokrát kluky uložil večer poměrně včas. Stejně si místo prošvihnutého Večerníčku vyžádali pohádky a tak dlouho smlouvali, že usínali asi zase před 21. hodinou. Budíček dnes obstaral Ondra, který vešel do obývacího pokoje s tím, že se počůral. Rozespalého mě ta informace nejdřív nechala poměrně v klidu, protože má přece plenku. Jeho naléhává žádost na přebalení mě přiměla se na něj podívat. Už od pohledu byl celý mokrý. Teď můžu jen litovat, že jsem nebyl v takovém stavu, abych byl schopný jej vyfotit. Tak se ho ptám, kde má plenku atd. Až při přebalování jsem zjistil, že plenka je sice na svém místě, ale to podstatné z ní jaksi vykukuje. Nevím, jak to dokázal, ale to je jedno. I Martínek se vzbudil a chtěl alespoň pohádky, což jsme zamítnul a zahnal je ještě do postele. Prostě budíček minimálně o půl hodiny dřív než jsem plánoval a při mém režimu se každá chvilka počítá.

Tak jsem si alespoň liboval, že tentokrát je ráno poměrně klid a na vše dost času. Stačilo však pár drobností a už jsme opět byli ve školce asi jako jedni z posledních. No nic, hlavu si z toho moc nedělám. Tentokrát jsem měl v plánu vrátit se domů a buď si trochu odpočinout nebo uklízet (ideálně obojí). Bylo však poměrně hezky a Ondra se dožadoval toho, že se tentokrát chce projet autobusem. Chvilku jsem přemýšlel a došlo mi, že bychom to mohli spojit s návštěvou práce, kde jsem potřeboval potvrzení zaměstnavatele pro školku. Vyzvednul jsem si doma formuláře a vyrazili jsme. Ondra se projel autobusem a já jsme zase něco vyřídil. Jen na zvídavé otázky kolegů v práci, kde má Martínka, odpovídal Ondra zamračeně, že je Martínek ve školce a jemu se stýská. Přišlo mi to však trochu jako hra a nebo výraz nespokojenosti nad tím, že jen on jim asi nestačí.

Vzhledem k tomu, že Martínka dopravím do školky kolem 9 a kolem 12 si ho už musím po obědě vyzvednout (spaní zatím nezkoušíme), tak mnoho času není. Ještě jsme s Ondrou stihli zajít do obchodu Country Life, kde jsem si dal svůj oblíbený Slunečnicový burger a Ondrovi jsem na ochutnání koupil slunečnicový karbanátek.

Nejprve si na něm na sluníčku před obchodem pochutnával, dokonce odmítl si jeho chuť kazit nějakým pečivem...







... ke konci však svůj názor změnil a se slovy "fuj, už to nechci" mi dal zbytek, abych ho dojedl.

Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsme spolu zašli i do nedalekého obchodu, kde jsem si den předtím vybral nějaké knihy. V rychlosti jsem svůj výběr dokončil, usmlouval snad celkem slušnou cenu a s nákladem zamířil do metra a do školky pro Martínka. Přestože jsem s ohledem na náklad a na usínajícího Ondru volil pokud možno bezbariérovou cestu, nebylo to bez problémů. Naštěstí jsem muž a s tou váhou si ještě poradím. Každá maminka s kočárkem (a to ani nemluvím o vozíčkářích) však zřejmě zná špatnou situaci v dopravních prostředcích, zvlášť v centru Prahy, kde leckdy prostě bezbariérové vstupy do metra schází. Jak už to bývá se zákonem schválnosti, na přestupu na Florenci dnes, když jsem na to spoléhal, výtah nejezdil. Naštěstí Ondra ještě nespal, ale nechtěl na mne počkat dole u schodů, kam bych se pro něj vrátil. Tak se šplhal nahorů a já ho za ním jistil s kočárkem v náručí. To Martínek se v podobných situacích baví tím, že s chutí sám někoho požádá, aby ho vzal za ruku a doprovodil.

Do školky jsme dorazili později, děti už byly uložené k odpočinku. S ohledem na neplánované rozhodnutí o dopoledním cestování jsem doma neměl nachystaný oběd a i s ohledem na spícího Ondru se mi nechtělo ho hned dělat. Tak jsem hned oba uložil do postýlek a sám sebe na chvilku taky. Dalším pravidlem je, že jakmile se na chvilku natáhnu, tak se kluci většinou proberou. Ondra už byl celkem odpočatý, takže začal Martínka provokovat a ze spaní nebylo nic. Naštěstí je zklidnila pohádka. Já mohl poprvé naostro naskládat prádlo do nové pračky (zatím jen ručníky) a chvilku jsem klimbal poté, co jsem vzdal marnou snahu chvilku si číst.

Po krátkém odpočinku a svačině jsem se rozhodl kluky zmobilizovat a vyrazili jsme na nedalekou polikliniku, abych podstoupil vyšetření od specialisty chirurga (proktologie - snad z řeckého proctós, tj. konečník). Vzali jsme s sebou naše nové letadlo a čekání jsme si krátili tím, že jsme si s ním házeli v hale. S ohledem na pozdní hodinu jsme snad nikoho nerušili. Trochu jsem se toho vyšetření obával, ale nakonec sestřička kluky docela zabavila, takže vše proběhlo v klidu. Navíc jsem byl uklidněn tím, že i přes přetrvávající potíže zřejmě nebude nutný chirurgický zákrok, což bych byl rád. Naopak pana doktora zaujalo něco na mé hlavě (takové snad tukové výrůstky, které mám už od dětství, už se pár doktorů na jednom z nich vyřádilo, takže se pyšním jizvou ve vlasech, coby nějaký rváč) a zřejmě dostal touhu do něčeho si říznout, takže si to mám rozmyslet. Teď fakt nevím, už jsem si zvyknul a moc se mi nechce.

Sestřička se kluků hodně vyptávala, i když oni jsou tak upovídaní, že kolikrát říkají i to, co nemusí. Např. Martínek hned u vchodu hlásil, že mě hodně bolí zadek a že teda prosí pana doktora, aby mě uzdravil. Málem to hlásil již předtím v autobuse, ale naštěstí jsme jeli jen jednu stanici a on se nestačil rozpovídat. Tak jak si tak se sestřičkou kluci povídali, najednou slyším, že jim ona říká, že když jsou jen kluci, že to musí být nuda (no tak nevím, zda ví, o čem mluví...). Prý jestli by nechtěli sestřičku. Na to hned oba, že jo (zrovně nedávno mi Martínek tvrdil, že on by chtěl mít sedm dětí). Tak prý, jestli to říkají domaa jestli je rodiče poslouchají. Prý jenom tátovi. Mně takové řeči nevadí, i když jsou doprovázeny takovými pohledy na mne, jako co já na to. Tak jsem řekl, že bych se tomu rovněž nebránil, ale že jsme už téměř dva roky bez maminky, takže to není zase tak jednoduché... Po trapné chvíli ticha jsem alespoň dodal, že i s klukama je to docela legrace atd., takže konverzace mohla pokračovat. Je to svým způsobem legrační, že mám v takových chvílích pocit trapnosti, že druhé tato informace uvádí do rozpaků.

Nebyl jsem však příliš nadšen tím, že si tak kluci zřejmě "vysloužili" kromě obrázků dvě větší autíčka. I když za tu chvilku dětské radosti to snad stojí. Zvlášť když v prázdné lékárně se s nimi chlubili, detailně vyprávěli o důvodech naší návštěvy na poliklinice a lékárnice si získali natolik, že si tam kluky chtěly nechat.

Ještě jsme museli trochu provětrat letadlo. Byl jsem rád, že Martínkovi to házení šlo líp než mně. Navíc se to hodilo večer při koupání, kdy už velmi unavený Martínek po nějakém mém napomenutí vedl takové řeči, že "není nic", že je "k ničemu" atd. Tak jsem mu připomněl, jak mu letadlo lítalo mnohem líp než mně a aby tedy nevedl takové hloupé řeči. Hned se jeho tvář rozjasnila. Ostatně taky proto, že ví, že máme rádi hlavně veselé kluky.

Zítra, tj. ve čtvrtek mě čeká povídání pro mamky v rámci kurzu Alfa na téma "Proč zemřel Ježíš?". Po zkušenosti z minule jsem si předsevzal, že bych se měl omezit na dvě až tři ústřední myšlenky. Na víc s malými dětmi na klíně prostě není prostor. Tak to jsem na sebe fakt zvědavý! Se stejnou vážností však myslím na otázku: "Co budeme mít zítra k obědu?" (Naštěstí jsem dnes večer udělal dobrou zeleninovou polévku, takže něco už je hotové.)

Ještě jsem si vzpomněl na jednu zajímavou příhodu, resp. možná zajímavou především pro křesťanské rodiče ;-). Jelikož si Ondra večer zase neodpustil svoje oblíbené "AMEN a PRD", pohrozil jsem, že se tedy modlit nebudeme nebo že mu to zakážu. Nedělám to sice často, ale už jsem tím párkrát vyhrožoval a vždy mě pobaví absurdnost takové výhrůžky. Ještě veselejší je pak skutečnost, že kluci silně protestují a slibují, že už budou hodní a že se chtějí modlit. Tak snad jim takový přístup vydrží. V této oblasti bych jim asi nenutil něco, co by vysloveně nechtěli dělat. Však uvidíme...