Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

úterý 24. prosince 2013

Pěkné Vánoce a hodně štěstí...


... přejí kluci (s kaprem)



pondělí 2. prosince 2013

Tatí, uhodil do nás blesk?

"Tatíí, uhodil do nás blesk?" zeptal se mě Ondra při vstupu do obchodu. Jen na chvilku jsem nad touto neobvyklou otázkou zaváhal. Pochopil jsem, že jsme se ocitli poblíž stánku, kde jsme si několik dní předtím zcela výjimečně vsadili Sportku. Každý z kluků si vyplnil jeden sloupec a já dal náhodný tip. Úplně jsem na to zapomněl, takže jsme ani nesledovali výsledek. Klukům jsem marnost takového počínání opakovaně přirovnal k tomu, že je větší pravděpodobnost, že do nás uhodí blesk než že bychom vyhráli tu největší sumu. Proto ta Ondrova otázka, zda do nás uhodil blesk.

Doma mi chvilku trvalo, než jsem nalezl tiket. Samozřejmě jsme nic nevyhráli, ale zkusili jsme to a třeba zase někdy zkusíme.


Omlouvám se čtenářkám a čtenářům, že jsem se odmlčel. Přitom je hodně věcí, o kterých bych rád napsal, ale zatím mi to nevychází. Maximálně je sdílím s přáteli na Facebooku. Např. Martin si po zlomené ruce "pořídil" spálovou angínu, poté pro změnu monokl. Velké výkyvy v učení nás přivedli do poradny ke školní psycholožce, která konstatovala problémy se soustředěním, ale vyloučila nějakou dys-poruchu (v tom případě by prý po sobě chyby nenašel). Bylo to veselé, nic moc nového mi neřekla, hlavně ani smysluplně neporadila, jak se učit soustředit, ale prostě jsme to na doporučení učitelky zkusili. Pro změnu náš prvňáček je sice na učení vzorňák, ale setkal se s nějakými problémy ze strany spolužáků. Po určité době a po osobní zkušenosti jsem zasáhl, což se neobešlo bez problémů, ale účel to splnilo (rád bych o tom napsal víc, byla to zajímavá zkušenost). Opět jsme skončili na konzultaci u paní psycholožky, opět jsem se nedozvěděl nic nového. Bez ohledu na to jsem si uvědomil, že náš prvňáček má s nástupem do první třídy přece jen víc problémů než se zdálo. Jak jsou oba kluci různí, tak je to prostě jiné a všichni se máme pořád co učit. A já sám kromě množství každodenních starostí i radostí řeším plno věcí. Jednou z nich je mimo jiné právě to, aby se mnou jen necloumala ta každodennost a já měl energii na nějaké ty plány, nápady atd. Tak to bylo jen pár věcí v rychlosti...

pátek 25. října 2013

Zvoleno...

Tak jsme si dnes splnili občanskou povinnost jako jedni z prvních. Zvládli jsme to cestou ze školy. Martin byl poprvé venku zhruba po týdnu, jinak je doma a s pomocí Penicilinu bojuje se spálovou angínou. Doma je pořád co dělat a hlavním tématem je škola (dnes jsem byl na pohovoru s Martinovou učitelkou), takže volby nijak zvlášť neprožíváme. Ani jsem neměl chuť a hlavně čas sledovat předvolební debaty. Při rozhodování jsem měl jasno už dávno, ostatně v parlamentních volbách volím stále stejně. To spíš se doma musím krotit při komentářích výroků a kroků buranského pana prezidenta. Je smutné, že i dítě školou povinné vidí a slyší, jak je hrozný...

Zaujalo mě, že u Ondry ve škole paní učitelka na prvňáčcích vyzvídala, koho budou volit, resp. jejich rodiče.

Když jsem se ptal volební komise, kolik kandidátů můžu zakroužkovat, paní nevěděla. Věděl to však Martin, který to zaslechl ve zprávách (maximálně 4).

Jako už při předchozích volbách "čtenář" Martin vybral za plentou volební lístek.



 Poté, co jsem zakroužkoval vybrané kandidáty, volební lístek vložil Ondra do obálky.




Ještě jednou jsem zkontroloval, že jsme vybrali správný lístek a hlavně že je jen jeden. Oba ho pak vkládali do urny. Ondra se mračil, protože ho chtěl vložit sám, což jsem mu předběžně odsouhlasil. Jenže za plentou byly role rozdělené a Martin se nechtěl volby vzdát. Tak se chvíli o obálku nad urnou přetahovali. V jednu chvíli jsem nevěděl, jestli náhodou nepřetrhnou obálku nebo jestli já nepřetrhnu je, ale nakonec nebylo přetrženo nic a nikdo.



středa 16. října 2013

Kdokoli by svému bratru řekl: ‚Tupče!‘

Pro zajímavost sem vkládám svůj text, který jsem napsal pro farní časopis.



Kdokoli by svému bratru řekl: ‚Tupče!‘ (Mt 5, 22)

Když jsem si v zářijovém Kobylístku přečetl, že nový pastorační rok, který právě začíná, bude věnován tématu „Boží Slovo v našem životě“ hned mě napadlo, že bych se mohl s jeho čtenáři podělit o následující zkušenost:

O prázdninách jsem si doma trochu víc poslouchal Nový zákon. Ne, není to překlep, skutečně jsem napsal poslouchal. Nechodil nám ho recitovat nějaký farář nebo kazatel, ani jsme nenásledovali starobylou praxi v klášterech, kde vybraný lektor předčítal během jídla. Jen jsem si už kdysi dávno stáhl volně nabízenou audio nahrávku Nového zákona „Bible. Překlad 21. století“ (zkráceně Bible21 nebo B21). Takový poslech má doma různé využití. Především se hodí jako doprovod k méně náročným nebo mechanickým činnostem jako je třeba vaření, věšení prádla a třeba pokud někdo žehlí (já nežehlím). Poslech může ocenit také hodně unavený člověk, kterému by se při četbě jen rozbíhala písmenka na všechny strany. Takto může zavřít oči a zaposlouchat se do biblických příběhů nebo se dokonce cítit být jejich součástí. Takový poslech podle mne nemůže nahradit pravidelnou a pozornou četbu Písma. Ostatně i při poslechu si leckdy řeknu, že na nějaké místo se budu muset podívat důkladněji nebo nahlédnout do různých překladů, komentářů nebo biblických slovníků, abych textu lépe porozuměl. Na druhou stranu poslech umožňuje více si uvědomit kontext, tj. co jednotlivým pasážím předchází a co následuje. Určitě stojí za to si občas v celku poslechnout celé evangelium a vnímat ho jako Ježíšův příběh. K tomu se doporučuje především Markovo evangelium. Občas to dělám, pokud mám čas, když si chystám nějaké povídání a mám pocit, že se při přípravě příliš upínám na některá Ježíšova slova nebo činy. Když se obávám, aby mi při tomto zaujetí neunikly nějaké další události, které by bylo dobré ještě zmínit. I ty nejznámější biblické texty nás mohou stále znovu a nově oslovit. Kromě toho je dobré si uvědomit, že texty Nového zákona nebyly napsány k soukromému četbě. Tu umožnil až nárůst všeobecného vzdělání a laciná vydání biblických textů v 19. století. Texty byly určeny k předčítání a poslechu při bohoslužbě.

Když jsem si před časem při vaření pouštěl listy apoštola Pavla, zjistil jsem, že to zaujalo i mého staršího syna (8 let). Původně se dožadoval, abych mu pustil nějakou pohádku, což jsem odmítl, neboť jsem právě poslouchal něco jiného. Když se syn přidal k poslechu, usoudil jsem, že evangelijní příběh by pro něj byl srozumitelnější. Tak jsem pustil Matoušovo evangelium. Mimo jiné proto, že mojí nejoblíbenější četbou během prázdnin byl výborný výklad tohoto evangelia od Jiřího Mrázka, který vydala v roce 2011 Česká biblická společnost v rámci projektu Českých ekumenických komentářů k Novému zákonu. Vřele jej doporučuji, neboť je odborný a zároveň velmi čtivý. Po chvíli se k poslechu přidal i mladší syn (6 let). Text Bible21 je podle mne nahrán srozumitelně a velmi profesionálně. Na jeho vzniku se podíleli zkušení herci: Petr Forman, Josef Somr, Jan Potměšil, David Vávra a další. Místy se hlasy střídají nebo jsou proloženy hudbou, která však nenarušuje plynulost poslechu. S dětmi čtu biblické příběhy s různou intenzitou odmalička. I když biblický text není snadným čtením, dáváme mu přednost před všelijakými zjednodušeními pro děti, které podle mne často příliš otupují důležité důrazy. Myslím si, že větším přínosem je, když si o náročnějších pasážích s dětmi promluvím a podle možností jim vysvětlím, jak tomu rozumím já. Podobně jako u dospělých čtenářů i u dětí každého zaujme nebo pohorší něco jiného. Staršího syna třeba nepohoršil verš: „Svádí-li tě tvé pravé oko, vyloupni je a zahoď pryč. Je pro tebe lepší, aby zahynul jeden tvůj úd, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla.“ (Mt 5, 29, pozn. v tomto článku cituji podle textu Bible21, není-li uvedeno jinak) Naproti tomu o následujícím verši prohlásil, že tohle se mu teda vůbec nelíbí: „Kdo má rád otce nebo matku více než mě, není mě hoden. Kdo má rád syna nebo dceru více než mě, není mě hoden.“ (Mt 10, 37). Tak se rozvinul rozhovor, ve kterém jsem mu vysvětloval, že ani já, jeho táta, bych mu neměl přikazovat, aby dělal špatné věci. Chtěl jsem to trochu vyvážit a hlavou mi proběhla vzpomínka na propagandu totalitních režimů, v nichž byly děti naváděny proti svým rodičům a vedeny i k jejich udávání. Tak jsem doplnil, že kdybychom byli třeba loupežníci ve středověku – syn má rád historii – a byla by to naše obživa, tak by musel stát při mně a loupit se mnou. Takový rozhovor, v němž beru vážně námitky svých dětí, je přínosný i pro mne. Ostatně neříkal Ježíš svým učedníkům, že právě dětem patří království Boží? „Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde.“ (Mk 10,15, podle Českého ekumenického překladu, zkratka ČEP)

Kromě vážných rozhovorů čekají rodiče mladších dětí při četbě nebo poslechu bible spíš zábavné chvíle. Jelikož se moji kluci poslední dobou často dohadují, zaujala staršího syna následující slova: „Já vám však říkám, že každý, kdo se bezdůvodně zlobí na svého bratra, bude vydán soudu. Kdokoli by svému bratru řekl: ‚Tupče!‘ bude vydán veleradě, a kdokoli by mu řekl: ‚Blázne!‘ bude vydán pekelnému ohni.“ (Mt 5, 22). Petr Forman si dal záležet na tom, aby slova tupče a blázne zazněla důrazně. Ještě ten samý den o něco později, když si kluci spolu hráli v pokoji, za mnou starší syn přišel. S vážnou tváří prohlásil: „Tatí, já vím, že budu vydán veleradě, ale musel jsem svému bratrovi říct: Tupče!“ Jen stěží jsem zadržoval smích, takže jsem se ani neodvážil zeptat, co se stalo. Syn se na chvíli zamyslel a pokračoval: „Ale Ježíš říkal, že to platí, jen když se někdo na bratra zlobí bezdůvodně. Já jsem měl důvod, on mi totiž řekl, že jsem blbec.“ Nakonec nešlo o nic vážného a oba jsme se zasmáli nad názornou ukázku aplikace biblického textu do života.

Možná by někoho mohlo pohoršit, že katolický křesťan poslouchá text Bible21, ke kterému v dubnu roku 2009 vydala Česká biskupská konference velmi kritické stanovisko (v jeho závěru se naštěstí konstatuje, že „Katolickým křesťanům není čtení a studium jiných překladů zapovězeno."). Já jsem však zjistil, že pouze tento překlad uvedeného verše z Matoušova evangelia (5, 22), s důrazem na bezdůvodnost a tupce, mohl staršího syna oslovit tak, jak se to stalo. Český ekumenický překlad nezní tak výrazně: „Kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě“ a slova „bez příčiny“ uvádí pouze v poznámce jako textovou variantu. V tzv. liturgickém překladu, což je text předčítaný při mši z lekcionáře, rovněž chybí požadavek bezdůvodnosti, ale už můžeme zaslechnout náznak tupce: „Kdo svého bratra tupí, propadne veleradě.“ V Jeruzalémské bibli, což je český překlad díla vzniklého dlouholetou prací katolické biblické školy v Jeruzalémě, je to ještě o něco lepší. Opět chybí bezdůvodnost, ale další slova jsou jasná: „Řekne-li svému bratru „Hlupáku!“ bude se za to zodpovídat veleradě“. V bohatém poznámkovém aparátu se dočteme, že hlupák je překladem aramejského slova Rácha (v řeckém originálu je RAKA), což znamená „prázdná hlava“ nebo „dutá hlava“. Kdo by však zatoužil po důkladnějším výkladu, tomu doporučuji už výše uvedený komentář Jiřího Mrázka, z něhož si dovolím citovat: „Doslova v řeckém textu čteme: Kdo by řekl svému bratru „raka“. Ekumenický překlad to interpretuje jako: Kdo svého bratra snižuje. Má pravdu, protože raka je nadávka, která nemá v češtině přesný ekvivalent. Souvisí s prázdnotou (nicotou), znamená člověka prázdného, povrchního; člověka, kterého odepisujeme jako totálně nudného. Mohli bychom také říct: Kdo svým bratrem pohrdá, kdo ho ponižuje. Pohrdat někým (a zejména mu to dát najevo) je zde jako zločin, podobný vraždě... Jestliže v předchozí větě mluvil Ježíš o soudu, nyní člověk, který odepisuje svého bratra jako prázdného a povrchního, zaslouží seznámení se synedriem. Je to stupňování: synedrium je vyšší instance než obyčejný soud. Ale téměř bych věřil, že je v tom i kousek ironie: tak soused vám přijde jako prázdný tlučhuba? To bych vám přál bližší seznámení se synedriem.“

Snad se mi podařilo, aby si v textu přišli na své jak rodiče dětí tak také třeba bibličtí koumáci nebo zvídaví šťouralové. Schválně jestli si vzpomenete na „tupce“ až tento text uslyšíte číst při nedělní bohoslužbě. V tříletém cyklu nedělních čtení přichází na řadu 6. neděli v mezidobí cyklu A, což by mělo být 16. února 2014.


Kluci pozorně poslouchají


neděle 6. října 2013

Jak se vede našemu prvňáčkovi?

Jak se vede našemu prvňáčkovi? To není úplně snadná otázka ani pro mne. Já myslím, že dobře, i když se z něho stává stále větší kašpárek a neposedný rarášek. Zatímco paní učitelka tvrdí, že je ve škole pozorný, paní družinářka potvrzuje, že docela řádí a málokdy je nějaká lumpárna, u které by se nemihnul. Nedávno ho spolu s nějakými lumpy opravdu důrazně napomenula. Lumpové se jen ušklíbli, ale Ondra se rozplakal, takže prý lumpík citlivka.

Byl jsem zvyklý, že Martin mi hlásil kdejaký detail. To se ukázalo jako důležité třeba při prvních náznacích případné šikany (viz o tom ZDE). Jenže vydolovat z Ondry nějakou kloudnou informaci je těžké. Buď si prý nepamatuje nebo si vymýšlí. Když mi však před pár dny vyprávěl, jak rozesmál paní učitelku, tak jsem si řekl, že je vše celkem v pořádku. Učitelka se prý dětí ptala, na co se těší o víkendu. Ondra odpověděl, že na prázdniny. Škola ho baví, ale zřejmě už od bráchy, ale i z vlastní zkušenosti poznal, že je to prostě povinnost.

Ondra umí velmi dobře lhát a na rozdíl od jednání s Martinem je pro mne těžké rozeznat, kdy mluví pravdu a kdy ne. Minulý týden jsem si třeba podal nohou klacek ze země. Ondra jen poznamenal, že tatko si on ten den ve škole podal ze země tužku. Bylo mi to divné, tak se ptám, jak to dokázal. Zkušeně mi odpověděl, že si jí nohou nejenom podal, ale prý s ní napsal i trojku. Prý se mu náhodou dostaly nohy na stůl, tak s tou tužkou napsal trojku. Bylo mi jasné, že kecá, ale on se stále tvářil zcela normálně. Tak se ptám, jak to udělal a zda mi tu trojku ukáže. Prý jí vygumoval, stejně nebyla pěkná a navíc se příklad ani nerovnal tři. Tohle jsem mu samozřejmě nevěřil, ale ještě nějakou dobu rozvíjel svoje teorie, než přiznal, že si opravdu vymýšlí. Tentokrát to bylo celkem průhledné, ale tak to často není. Takže já nakonec ani moc nevyzvídám, protože hodnověrnost Ondrova vyprávění je problematická. Samozřejmě se pořád dál ptám, co dělají ve škole, jak mu to jde, zda mu někdo neubližuje atd.

Zatímco u Martina jsem asi víc sondoval, jak jeho spolužáci vnímají a jak reagují na to, že nemá maminku, u Ondry jsem se na to moc neptal. On ví a vždy hlásí, že paní učitelka ho zná, protože učila už jeho staršího bráchu a ten o něm jistě vyprávěl. Už před časem mi jednou Ondra sám nahlásil, že už některým spolužákům řekl, že mu "umřela matka" (ten výraz mě zaujal). Ptal jsem se, jak se to stalo. Prý mu nějaký spolužák říkal, že něco řekne jeho mámě (mimochodem už z takové formulace je zřejmé, že Ondra asi není obětí šikany - mně tvrdil, že jen od sebe odtrhával dva spolužáky; jenže je téměř nejmenší ve třídě, tak čemu mám věřit?). Tak ho prý Ondra uzemnil tím, že mámu nemá, že mu umřela, čímž dotyčnému došla řeč.

Jindy mi pro změnu Ondra nahlásil, že se ho jiný spolužák ptal, proč pro něj chodí pořád jenom táta. Tak mu řekl, že mámu nemá, že zemřela. Zaražený spolužák se po chvíli odmlky prý zeptal, s kym si teda hraje, protože jeho táta prý na něj nemá vůbec čas. Tak Ondra řekl, že si hraje hlavně s bráchou.

Nemá to ten náš prvňáček zrovna jednoduché, ale mám pocit, že to zvládá dobře. Tak snad mu to vydrží a já se budu dozvídat víc.



Taky někdy...

Po velmi dlouhé době jsme před více než týdnem zažili trochu smutnější večer. Kluci byli už unavení a chystali jsme se k večeři. Martin v televizi zaslechl upoutávku na další díl pořadu 13. komnata. V ní zaznělo, že dotyčný prožil v dětství velmi bolestnou událost, protože mu zemřela máma. Martin to okomentoval, že jemu taky zemřela máma...

Já byl v jednom kole, opět trochu ve skluzu s přípravou večeře. Kluci se mě ptali, zda jim budu povídat o mamince. Najednou jsem si všimnul, že oba mají zalité oči. Ani jeden neplakal, nefňukal, nenaříkal. Jen jim tiše a pomalu stékala jedna slza po tváři. Docela mě to zarazilo, protože mi to přišlo tak dospělé a nedětské. Pláč nebo naříkání by mi přišlo přirozenější. Klukům jsem dal jídlo, pohladil je po hlavách, ale jejich přání jsem nevyhověl. Byl jsem přesvědčen, že by to v takovou chvíli nebylo vhodné, že by to jen prohloubilo přítomný smutek. Na takové vyprávění bude čas zase někdy jindy.

Navrhnul jsem, že jim pustím něco k poslechu a oni souhlasili. Změna tématu atmosféře prospěla a za chvíli už jsem je musel zase trochu krotit, aby se před spaním moc nerozdováděli. Byl jsem za tu změnu rád, protože ty jejich mlčící tváře se slzou na mne nepůsobily dobře. Byla to jen výjimečná situace, která čas od času může nastat. Naštěstí si s ní táta "supermuž" poradil...


Chápu, že nástup do školy, brzké vstávání, nové úkoly, nové prostředí (zvlášť v případě malého prvňáčka), stres, nastydnutí, podzim atd. jsou náročné věci. Na druhou stranu se snažím, abychom se klukům věnoval a aby kromě honění z postelí a k úkolům měli taky nějakou zábavu. Už jsme byli dvakrát na hokeji, zašli jsme na bobovou dráhu, shazujeme kaštany, sledujeme přírodu... a hlavně jim stále říkám, že jsou šikovní a že jsem rád, že je mám. Oni se mi za to odvděčují tím, že se snaží si plnit svoje povinnosti a umí přiložit ruku k dílu.

Kdo by chtěl doma supermuže?

Začátkem školního roku se trochu aktivněji dávám do řečí s rodiči dětí, v drtivé většině maminkami. Vyzvídám, jaké kroužky nebo jaké sporty jejich děti provozují. Jak se jim to líbí, jak je to časově a finančně náročné atd. Před nedávnem jsem se dal do řeči s jednou maminkou, když jsem čekal na Ondru na hudebce. Už jsme se tam viděli několikrát. Minule se třeba usmívala nad tím, jak jsem dělal s Martinem úkoly. Tentokrát Martin doma odpočíval, protože mu nebylo dobře. Já jsem si vytáhl nějaké materiály, abych dodělal jeden slíbený text. Ona jako tradičně s tlustou knihou a s obdivuhodnou trpělivostí, se kterou prý - jak jsem se vzápětí dozvěděl - takto tráví při čekání na různých kroužcích nebo sportech svých dětí v podstatě každý den.

Během řeči jsem se jen zmínil o tom, že moji kluci jsou komunikativní a že jim nedělá problém bavit se o různých tématech, včetně toho, že nemají maminku.

"Nemají maminku?" zarazila se.

"Ne, nemají, zemřela na rakovinu," odpověděl jsem a už jsem trochu své zmínky litoval. Nechci to každému předhazovat a tak nějak mi to uteklo, prostě je to naše realita.

Po chvilce se zeptala: "Tak to vám alespoň pomáhají vaši rodiče?"

No, co jsem na to měl říct? Řekl jsem pravdu: "Nepomáhají, oba již také zemřeli."

"Tak alespoň sourozenci?"

To už mi bylo skutečně trapné, tak jsem se usmál a řekl, že už mám jen jednoho... ale vzápětí jsem dodal, že mi pomáhají přátelé a občas i příbuzní manželky. Jinak bych to těžko všechno zvládal.

Paní se divila, že si s ní můžu takhle normálně podívat a ještě se u toho usmívat, když jsem něco takového v posledních letech zažil. Musel jsem jí dát za pravdu, že je to dost hrozné, zvlášť když to takhle sám od sebe slyším. Ono totiž když to člověk každodenně žije, tak se věnuje každodenním obyčejným starostem a někdy mu to ani tak nedojde.

Prý jsem "supermuž", že tohle všechno zvládám. Oponoval jsem, protože jsem jenom normální chlap, se všemi klady i zápory, kterého holt život postavil do určité situace. I když v duchu jsem pomyslel na to, že o roli "supermuže" jsem ani moc nestál.

Je sice milé, zaslechnout takovou pochvalu, ale i tak si myslím, že má každý raději doma toho svého normálního muže. Třeba takového, který je od rána do večera v práci. Umí zajistit rodinu atd. Co doma se supermužem?

PS: Aby nedošlo k mýlce, tohle není další díl seriálu "Chcete mě?" :-). Jen prostě jedna z historek.


foto od fotografa

sobota 21. září 2013

Na hokeji...

Návštěva hokeje byla dobrým nápadem a pěkně se vydařila. Přestože jsem omylem koupil lístky do sektoru hostů, takže naše hlasitá podpora domácích mohla působit jako provokace. Já nejsem zrovna příliš zaujatý fanda, často kritizuji "svůj tým" když hraje špatně. Také roztleskávačky se nakrucovaly o kousek dál. Nakonec jsme si ani nepřesedli.

Zápas byl sice chudý na góly, ten první jsme ani neviděli a rozhodovalo se až při samostatných nájezdech, ale díky několika dramatickým situacím bylo na co koukat. Nakonec domácí vyhráli, takže kluci mohli být spokojení, zatímco malý fanoušek hostů za námi se rozplakal (podle vysvětlování od tatínka byl zřejmě na hokeji poprvé). Náš Ondra už cestou na zápas mudroval, že je mu jedno, kdo vyhraje, že je to jen hra. Zatímco Martin zápas zaujatě sledoval, Ondra se trochu nudil, takže neposeděl, chtěl pořád poskakovat a ochutnávat pivo.

Na hokej jsme zašli po delší době a klukům se to líbilo. Cestou domů Ondra skandoval: "Slávia je nejlepší!" Pak se otočil na mne a dodal: "Ale tatínek je ještě lepší!" A objal mě...

Co víc si táta může přát?



pátek 20. září 2013

Ještě k tomu našemu čtení a k referátu o pražském Vítkovu

Děkuji za reakce na můj text o našem zápasu se čtením našeho čerstvého třeťáka. Samozřejmě uvítám vaše zkušenosti, nápady a tipy.

Jen bych chtěl dodat, že Malého prince si Martin v knihovně vybral zcela sám. Jak jsem již psal, já jsem knihu dosud ani nečetl, ačkoliv jsem samozřejmě znal některé citáty. Abych mohl zjistit, jak moc knihu zná, tak jsem si ji nedávno musel v rychlosti přečíst. A musím uznat, že si z textu leccos pamatuje, ačkoliv to s přestávkami louská už dost dlouho.

 

Delší povídání o Malém princi si však musíme nechat na jindy. Včera nás čekala jiná povinnost. Měl si připravit povídání o pražském Vítkově, který si vybral sám podle bitvy na Vítkově.

Jak jsem už taky psal, vždy si uvědomím, jak je to dnes se čtením složité. Vytiskl jsem mu dva články, které si prý vzal na tělocvik (kvůli ruce nemůže cvičit). Jenže přiznal, že si spíš prohlížel obrázky.

Nakonec ani já se nebráním, aby dostával audiovizuální informace. Tak jsem mu doma pustil průběh bitvy na Vitkově, jak jej idealizovaně a ideologicky ztvárnil Otakar Vávra ve filmu Proti všem (1956). Koukli jsme také na starý dokument o stavbě památníku na Vítkově z 50. let, ale i na něco novějšího z 90. let. Na googlovském Street View jsme si prohlédli oba vchody do pěšího tunelu pod Vítkovem, který měl sloužit i jako protiletecký kryt. Na leteckých snímcích jsme si prohlédli, jak pod Vítkovem vedou starý i mnohem delší (a vlastně dvojitý) nový železniční tunel, který známe zevnitř. Prohlédli jsme si i bronzovou jezdeckou sochu prvního krále sjednocené Itálie Viktora Emanuela II., která je o 3 metry vyšší než socha Jana Žižky (9 metrů), čímž vyvrací mýtus, že by snad tato měla být nejvyšší v Evropě atd. Díky internetu se dá najít a zobrazit skutečně hodně věcí.
Samozřejmě zkouším, aby si Martin mohl něco najít nebo přečíst sám, ale zatím spíš sleduje, jak to dělám já. A když jsme třeba narazili na to, kdo to byli legionáři, tak se ukázalo, že lépe než slovní vysvětlení zabrala ukázka z příslušného dílu Dějin udatného českého národa. Ostatně tam je průvodcem "český lev", takže to Ondra jen komentoval slovy, že ten nás provede dějinami lépe než já.

To uvadím jen abych ukázal, že chápu moderní vymoženosti a využíváme je. Uvědomuji so, že čtení dnešní školáci vnímají přece jen trochu jinak než my. Navíc po několika hodinách sezení ve škole a při nepříznivém počasí i v družině, potřebují kromě knih se trochu vyběhat a vyřádit.

Tak jsem zvědav, jak Martin pořídí s referátem, i když se na něj třeba vůbec nedostane. On jej, coby nepíšící, ani neměl jako povinnost. Přesto jsem spolu s ním napsal na počítači několik vět a vytisknul mu je. Stejně tak dostal mapku se schématickým znázorněním bitvy na Vítkově. Ostatně ani na výsledku nezáleží. Důležitější bylo, že jsme se tomu spolu věnovali. A někdy se na Vítkov budeme muset vypravit taky osobně na procházku, ostatně včera jsme měli už našlápnuto.


Ale dost bylo školy. Pokud nám to dnes vyjde, vyrazíme pro změnu po dlouhé době na hokej :-).

Online Check-in ČSA aneb Jeden cestovatelský tip

Snad není ode mne příliš troufalé, když si zde dovolím dát jeden tip pro cestovatele letadlem. Jistě ho mnozí znají. Přesto si říkám, že moje výjimečná zkušenost svátečného cestovatele může být přece jen pro někoho užitečná.

Do Paříže jsem letěl společností ČSA, která měla toho času nejvýhodnější nabídku. Při nákupu letenek mi byl doporučen online check-in (informace ČSA ZDE). Tedy během 24 hodin před plánovaným odletem zadat přes webové stránky ČSA číslo své letenky, vybrat si místa k sezení a vytisknout si palubní lístek. Alespoň tak jsem vnímal jedinou výhodu této nabídky, zvlášť pokud mám zavazadla, které bude stejně třeba odbavit u přepážky (v případě online check-in odbavuje přepážka označená DROP OFF). Nakonec to byla výhoda jen zdánlivá, neboť orientační plánek v systému byl obráceně, ale to nevadilo. Skutečnou výhodou však bylo to, že při odbavení zavazadel na letišti v Ruzyni jsem stál mnohem kratší frontu.

Při zpáteční cestě jsem měl dilema. Neměl jsem totiž možnost vytisknout si palubní lístek, resp. nechtělo se mi běhat po Paříži a hledat, kde by byl možný jeho tisk. Přesto jsem on-line odbavení risknul. Na letišti Charlese de Gaulla v Paříži jsem se s jistými obavami ptal na přepážce, že jsem odbaven, ale palubní lístek nemám. Dozvěděl jsem se, že to vůbec nevadí. Velkou výhodou bylo, že jsem opět nemusel stát velmi dlouhou frontu pro Economy Class (v Paříži byla mnohem delší než v Praze), ale byl jsem rychle a téměř bez čekání odbaven na přepážce pro Business Class/Drop Off.

Takže pokud někam vyrážíte, tak přeji krátké čekání a příjemný let!

Já bych už zase někam letěl :-).

čtvrtek 19. září 2013

Jak na čtení?

V závěru článku o Martinově první zlomenině jsem uvedl, že bych chtěl této situace využít k tomu, aby Martin začal trochu víc číst. Přestože pro mne není úplně snadné, zvyknout si nově na dvoje školní povinnosti, dvoje svačiny, dvojí koordinaci aktivit atd. (stále jsem trochu blázen, neboť závidím početnějším rodinám a mrzí mě, že nás doma není víc, i když by to znamenalo větší byt nebo dům), pustil jsem se do tohoto záměru s odhodláním.

Martin samozřejmě zdařile využívá výmluvy na zlomeninu, protože nemusí psát. Učitelka ho přiměla, aby alespoň čísla a doplňování písmenek psal levou, což je v pořádku. Jinak ho podle domluvy zkouší ústně a na kartičky s I/Y nebo čísly, kterými jsem Martina po domluvě s učitelkou vybavil, zatím prý nedošlo. Situaci mírně zkomplikovala třídenní viróza s horečkami, takže Martin ještě trochu zameškal. Při třídních schůzkách učitelka s úsměvem vyprávěla, jak má ve třídě ještě víc dětí, kvůli absenci kolegyně a jak při každé výzvě, aby si děti vzaly sešity a začaly psát, se v zadní lavici zvedne Martinova ruka s dlahou, čímž dává stále najevo, že on nemůže. Tak je fajn, že to bere s nadhledem a oba víme, že bude dohánět. Psal pomalu a s chybami už předtím, tak bude o to víc trénovat. Na druhou stranu jsem ocenil, že Martin se o prázdninách bez větších protestů věnoval "prázdninové škole", ve které doplňoval a opisoval hlavně cvičení z češtiny. Teď jsem zjistil, že přitom trochu pozapomněl počítat...

Obálka titulu Prázdninová škola 2. třída


Při třídní schůzce jsem však také zjistil, že Martin má načteno a zapsáno ve čtenářském deníku ze všech nejmíň. Jen jednu knihu, zatímco povinné byly čtyři a nejpilnější čtenářky mají dokonce 28 a 24. Martin sice přečetl téměř celého Malého prince, ale zápis o této knížce zůstal v červnu rozepsaný a nedokončený. Popravdě je to částečně i tím, že jsem prostě odmítnul Martinovi knihy předčítat nebo mu jejich obsah diktovat. Trval jsem na tom, že je musí číst sám.

Byl jsem rád, že jsem mohl pravdivě paní učitelce oznámit, že pracujeme na zlepšení. Dokonce se jí líbil i způsob, který se snažím zavést. Učitelka chtěla, aby děti nejenom četli, ale abychom se snažili je vést k tomu, aby přečtenému rozuměli.

Já jsem si toho problému, že když už Martin něco čte, tak se spíš prokousává písmenky a obsah mu leckdy uniká, všimnul. Proto jsem se už dřív pokusil mu s tím pomoct. V dětském oddělení knihovny jsem pro něj hledal vhodnou knihu. Jemu se samozřejmě líbili obrázkové encyklopedie, ve kterých si především prohlíží obrázky. Já jsem velkou přípravu nedělal, ale nakonec mě zaujala kniha z edice Tygří oko nakladatelství Argo. Našel jsem ještě další dvě knihy z této edice a dal Martinovi vybrat, který z příběhu (z doby ledové, z doby egyptské říše a ze středověku) si chce přečíst. Sice nebyl zrovna nadšený, když v knize nebyly především obrázky, ale pak, zčásti popostrčen mnou, si vybral příběh ze středověku: Tajemství červeného rytíře.


Několikrát jsem mu musel knihu připomínat, až se do ní začetl na základě mého "příkazu". Hned první věta knihy v něm vzbudila otázku: "Hagena probudilo tiché ržání koně."

"Tatíí, co je to ržání?" zeptal se mě.

Ačkoliv jsem ještě nečetl knihu s názvem "Učíme děti ptát se a přemýšlet", kterou mám už delší dobu půjčenou z knihovny a která jako desítky a stovky dalších knih jen čekají, až na ně budu mít čas nebo chuť, vzal jsem tuto otázku jako výzvu. Vzal jsem jeden z jeho starších sešitů, který byl téměř nepopsaný, nadepsal jsem "domácí čtení". Navrhnul jsem Martinovi, že si do sešitu bude psát jednak jména postav a jednak slova, kterým nebude rozumět. Pak si nad tím spolu sedneme a vysvětlíme si je. To se mu líbilo zvlášť proto, že nyní nemůže psát, takže slova i jejich vysvětlení budu psát zatím já. Na druhou stranu jsem ho já zapojil alspoň tak, že si neznámá slova buď hledal ve slovníku (ach ta znalost abecedy, alespoň si může uvědomit, k čemu je dobrá) a nebo na internetu, což pro něj bylo ještě zajímavější.

Ve výsledku to momentálně vypadá tak, že si Martin přečte kapitolu a pak mi jí převypráví. Já si text prolítnu. On mi nadiktuje nové postavy, které se v příběhu objevily, případně, zda jsme se nedozvěděli něco nového o těch, které už známe z předchozích kapitol. S těmi cizími slovy je to složitější, neboť nejprve tvrdí, že všechny zná. Tak se ho na nějaká zeptám, aby viděl, že nezná. Vše je pro něj snadnější právě proto, že to píšu já. Beru to tak, že se mu prostě snažím ukázat, jak se to dělá. Pro představu některá neznámá slova: ržání, hřebelcování, čeledín, sedlák (např. se dozvěděl, že v některých jazycích, např. němčina, označuje tímto slovem šachovou figurku pěšce - hned mu došlo, proč je v jednom programu pěšec s vidlemi), panoš, zbabělec (vlastně ten, kdo se stane "bábou"), pelerína (tehdy součást obleku rytíře, dnes znají téměř jen ženy), brakteát a denár (oba druhy mincí jsme si ukazovali na obrázcích) atd.

Jsme zatím asi u čtvrté kapitoly a i když se snažím o zábavnější formu, tak je to pro Martina velký zápas a čtení je pro něj stále spíše utrpením.

V rámci prvouky si vybral referát o pražském Vítkově, tak jsem mu z Wikipedie a z jiných zdrojů vytiskl trochu textu. Doufám, že to pro něj bude další ukázkou toho, jak je užitečné umět si něco přečíst. Samozřejmě nejvíc ho zaujal plánek bitvy na Vítkově.

Nezastírám, že je tenhle styl "domácí školy" trochu náročný a dlouhodobě neudržitelný, neboť mám svojí práci a svoje povinnosti, ale snad to jako rozjezd Martinovi může pomoct. V něčem to může obohatit i mne. Např. já si tak díky tomu vcelku přečetl Malého prince od Antoina de Saint-Exupéryho, z nějž jsem znal úryvky a některé známé citáty. Myslím si, že to není snadné čtení a jsem zvědav, až se vrátíme k dopisování čtenářského deníku, jak to vnímal Martin a zda mu "to důležité" (co je ostatně očím neviditelné) z knihy dokážu vysvětlit.


Samozřejmě nemůžeme zapomínat ani na našeho prvňáčka, který bráchovi trochu závidí zlomeninu, takže už několikrát vyprávěl, jak měl zlomené žebro. Jindy zase mluvil o žloutence a i o jiných nemocech. Už jsem mu vyhrožoval, že zajdeme za paní doktorkou, ať mu z dokumentace potvrdí, že nic takového neměl, že bych to přece musel vědět.

Soutěžení a spory mezi klukama jsou, i když se je snažím usměrňovat. Na druhou stranu si kluci umí docela pomáhat. Když za mnou Martin přišel s tím, že podle učitelky mu mám do prvouky něco napsat a nakreslit náš dům, tak jsem ho s prosbou o kresbu poslal za Ondrou. Tak prvňáček nakreslil třeťákovi do prvouky pěkný dům, který bych ani já nesvedl. Stejně tak angličtinu trénují kluci spolu, neboť Ondra toho zná ze školky docela dost. Pro změnu Martin Ondrovi občas něco čte. Už se těším, až budou oba číst a psát, takže si budou moct víc pomáhat, jak doufám.

čtvrtek 5. září 2013

Martinova první zlomenina

V neděli 1. září jsme se odpoledne zastavili u jednoho obchodního centra, abychom nakoupili něco k jídlu a nějaké ty školní pomůcky. Venku byly atrakce. Martin se jedné dožadoval, já byl proti. Po opakovaném přemlouvání jsem nakonec svolil. Martin vylezl nahoru a sjel dolů. Držel se za ruku. Během nákupu to rozhýbal a já si myslel, že je to naražené, takže jsme nakonec nejeli na chirurgickou pohotovost. Už tehdy jsem byl docela naštvaný, neboť je to skutečně pech si takhle v samotném závěru prázdnin narazit pravou ruku.

Hybnost měl Martin dobrou, jen si stěžoval na bolest při dotyku. Když nás pak v úterý ráno doprovázel na kontrolu s Ondrou, domáhal se, aby se mu na to doktorka taky podívala. Já byl proti, protože jsme měli naspěch. Doktorka to přece jen prohlídla a pro jistotu nás poslala na rentgen. Tam k mému překvapení zjistili, že je to skutečně zlomené. Závěr: "Šikmá nedislokovaná fraktura diafyzy 2. metakarpu pravé ruky." Tj. prasklá 2. záprstní kůstka, ta, která je ukryta v dlani a navazuje na ní ukazováček.

Skoro dvě hodiny jsme čekali na chirurgii. Pak se na mne, neoholeného a rozespalého, podezřele díval pan chirurg a vyptával se Martina, jak se to skutečně stalo. On na tom po pobytu v čekárně nebyl o mnoho líp, takže jsem odpovídal za něj. Chirurg nechápal, že by se něco takového mohlo stát na gumové atrakci. A když jsem neprojevil zájem provozovatele žalovat, tak zřejmě jeho podezření vzrostlo. Stejně tam všude mají nápisy, že provozovatel za nic neodpovídá. Prý se něco takového stane jen při silném úderu do ruky, např. kladivem. Sice bych někdy svoje kluky přetrhnul, ale že bych je tloukl kladivem do dlaní, tak hluboko jsem ještě neklesnul.

Dostali jsme dlahu, i když jsme se Martin i já dožadovali raději sádry. Martin kvůli frajeřině, já kvůli ochraně. Zlomenina je to vcelku šikovná, ale největší riziko je případný náraz, který by zlomeninu vychýlil. Dlaha sice fixovala dva prsty, ale naražené místo vůbec nechránila. Tak mu to na mé přání ještě alespoň zavázali.

Samozřejmě mě hned napadlo, co teď. Doba léčení prý minimálně 4 týdny. To znamená žádné psaní, žádné klávesy, žádný sport a pokud možno klid. To vše na začátku nového školního roku. Samozřejmě vím, že jsou horší věci, ale je to přece jen komplikace. Ve škole na Martna všichni koukali a i učitelka chvíli přemýšlela, ale určitě si nějak poradí, aby Martina zabavila. Ten byl sice chvíli rád, že nemusí psát úkoly ani písemky. Pak však zjistil, že nemůže ani jezdit na kole, hrát fotbal a i každodenní rutina je problém (např. čištění zubů, jídlo atd.).

Když jsem o tom přemýšlel, tak jsem nakonec dostal nápad. Odmítl jsem mu doma pustit TV nebo video i mobil jsem mu nakonec zabavil. Rozhodl jsem se, že prostě bude číst. Se čtením totiž stále zápasíme. Číst sice umí, ale je to pro něj spíš utrpení či povinnost. Ještě neobjevil tu úžasnou věc, že se může začíst do nějakého příběhu atd. Nemyslím si, že by to tento měsíc změnil, ale prostě jsem si řekl, že tuto nepříjemnou situaci zkusíme využít k něčemu dobrému. Tak uvidíme. Hlavně aby mu to vše v pořádku srostlo a byl opět fit.

Shodou okolností jsem Martina na atrakci natáčel, takže po návratu z chirurgie jsem si video prohlédnul a zjistl jsem, že mám jeho úraz zachycený. Vkládám to sem jako zajímavost a možná i jako varování před touto atrakcí.









Jauvajs!







Poznámka: Možná to popisuji moc dramaticky. Je to prostě jen trochu komplikace, se kterou si poradíme. Když si navíc vzpomenu, kolik úrazů jsem měl v jeho i dřívějším věku já nebo můj mladší brácha, tak si říkám, jak jsou kluci šikovní :-).

Ondra školákem

Tak už i z Ondry je školák. Je to velká událost, i když já se snažím najít nějakou střední cestu. Dělali jsme si legraci z toho, jak se na školu Ondry každý ptá a všichni jsou zvědaví. Ondra se na jednu stranu tváří jako že je to prostě normální, na druhou stranu to samozřejmě prožívá.

Prázdniny jsme si užívali do poslední chvíle, takže ta první cesta do školy byla tak akorát. Ani jsem nestihl vyfotit kluky společně, protože Martin dorazil tak akorát a Ondra měl začátek později. Taky jsme nebrali tašku, i když by to možná mělo svůj symbolický význam a hlavně bych pak nemusel nést jeho pomůcky domů v ruce. Ještě večer jsme se zastavili v mém oblíbeném květinářství, aby si Ondra vybral kytku. Samozřejmě vím to už dlouho, ale i tato návštěva to ukázala, že Ondra je prostě jiný a trvá si prostě na svém. Zatímco Martin v mnohém dá na mne, s Ondrou je jakýkoliv výběr složitější. Nakonec jsme našli kompromis a Ondra si vybral růžičky (mé doporučení), ale v žíhané barvě (jeho přání). Výběr stužky, úpravy a zabalení jsem nechal na něm, přičemž velmi pobavil květinářky, jak zkušené k tomu přistupoval, tj. hlavně aby to ladilo. Vybral dobře.

Tím, že jsme nebrali aktovku, jsme zároveň mohli zjistit, že jeden spolužák má úplně stejnou. Zřejmě další milovník pavouků. To nás však nerozhodilo a hned odpoledne jsme vymysleli, že na tašku dáme stužku, takže si jí Ondra hned pozná. Prý to včera pro jistotu chlapečkovi vysvětlil. Od samého začátku projevuje Ondra pro školu nadšení. Uvidíme, jak dlouho mu to vydrží. To Martin, ten první den ráno poznamenal, že škola je jako statistika: "Je to nuda, ale má cenné údaje." (tj. odkaz na písničku, kterou několikrát zpívali u moře v rámci animačního programu).

Ondra si prý sám vybral první místo hned naproti učitelce. Nakonec potkal i spolužáka ze školky, se kterým se hned dal do dvojice. Odpoledne pak chodil po bytě s taškou, rozbalil všechny pomůcky a naložil si je. Přece jen je fajn, že už jsme díky staršímu bráchovi zkušenější. Navíc mi škola vyšla vstříc, že Ondru dala stejné paní učitelce jako měl Martin, takže nás zná (a my ji). Martin už se byl za Ondrou ve třídě podívat a když bude třeba, tak mu pomůže, zřejmě ho bude ze začátku do třídy vodit. I když Ondra od začátku projevuje celkem obdivuhodnou samostatnost, tak snad mu to vydrží. Např. dnes si už oba brali do družiny tepláky, aby se mohli převlíknout a neodírali lepší školní kalhoty atd. Taky výprava z družiny mu trvá zatím výrazně kratší dobu než Martinovi.

S družinou to bude zajímavé. Bohužel jí pro velký počet dětí nemají na jednom místě a zvlášť systém u Martina mi přijde komplikovaný. Musí mít dopředu uvedenou hodinu a v tu dobu jej dozor přivede k hlavnímu vchodu. Snad časem zkusíme, že by mohl odcházet i sám, ale zatím si to netroufám. Za nás byla situace jiná, já chodil sám už v první třídě. Ondra ještě včera ráno do družiny moc nechtěl, resp. chtěl abych na něj čekal, až dorazí do družiny z oběda a hned ho vyzvedl. Jenže v poledne mě už přemlouval, aby mohl zůstat v družině. Sice jsem na něj více než půlhodiny čekal, ale byl jsem rád, že se mu tam líbí a vyhověl jsem mu. Naštěstí mají zatím volnější režim, takže můžu nejdřív vyzvednout Martina a pak jeho. Vyzvedávací časy jsou totiž stejné a já nemůžu být na dvou místech najednou. Ostatně podobně veselé to bude s třídními schůzkami, které jsou taky ve stejných časech pro celou školu. Budu chodit k Ondrovi a s Martinovou učitelkou se dohodnu individuálně.

Ještě nás čeká tradiční plánování kroužků a dalších aktivit. Snažíme se to nepřehánět. Prioritou je škola, pak hudebka (časově ji sladit v jednom dni se nám však nepodařilo) a pak snad nějaké kroužky. Ondru baví angličtina, Martin se už třetí rok dožaduje nějakého sportu. Když už jsem se rozhodl, že na drahý a časově náročný florbal kývnu, zlomil si ruku a má minimálně na 4 týdny smůlu. Tak uvidíme...


a teď ještě od běžných starostí zpátky k slavnostním chvilkám našeho prvňáčka:


Osobně považuji tuto fotku za nejhezčí a i na Facebooku a mezi přáteli měla největší ohlas. Ondrovi to prostě sluší a je fotogenický:
 


Pár dalších fotek ještě před školou:






Tak hondě štěstí našemu prvňáčkovi!

Prázdniny se vydařily

Když jsem v neděli 1. září při slavení liturgie pronesl díky za prázdniny, které jsme si pěkně užili a ve zdraví je přežili, tak kluci místo běžného "díky Tobě, Pane" se zcela neplánovaně na mne otočili a oba pronesli "díky Tobě, tati". Považoval jsem to za vyjádření spokojenosti a samozřejmě mě to velmi potěšilo.

Myslím si, že se nám prázdniny vydařily. Sice jsem leccos nestihl, jak jsem plánoval (což už je asi můj styl), na druhou stranu vyšlo mnoho jiných věcí. Ke spokojenosti nepochybně přispěl prázdninový finiš, kdy jsme si poslední týden dopřáli skutečnou dovolenou od každodenních starostí, které jsme nahradili pro nás starostmi neobvyklými (např. každodenní prací na zahradě). Nakonec jsme si užili i pouťové atrakce.

Zpět k malé rekapitulaci. Už podruhé a opět s velmi pozitivním výsledkem strávili kluci začátek prázdnin s příbuznými manželky, což oceňuji nejen pro volný čas pro mne, ale i kvůli tolik pořebnému kontaktu s rodinou jejich maminky. Já jsem čas využil ke skvělé dovolené v Paříži, kde jsem byl poprvé v životě a pěkně jsem si jí užil (zatím jen pár fotek viz ZDE, i když už radši neslibuji, že sem vložím víc, jak jsem původně plánoval, uvidíme). Zpět v Čechách jsem pak zvládnul i malou přednášku, na jejíž přípravu nebylo moc času, ale prý se nakonec docela vydařila. Snad se mi podaří alespoň něco přenést do písemné podoby. Právě to psaní mi stále dělá starosti, ačkoliv by to měl být jeden z hlavních výstupů mé práce. Takže jsem týden bez kluků a další i s klukama hekticky dodělával projekt, který už měl být dávno hotový. Nebylo to snadné a kluci si ten čas moc neužili, resp. užili si ho doma a byli spokojení, to jen já myslel, jak vyrazíme do ZOO, na parník, na výlety atd. Přece jen se mi to podařilo dopsat a snad se časem dočkám publikovaného výsledku, který chystají kolegové spoluatoři. Bylo to však pro mne natolik náročné, že další rozepsaný referát z jarní konference jsem už nezvládnul a vážně uvažuji, co s tím, že mi to moc nepíše.

Rovněž plánované větší úklidy doma se příliš nezdařily. Spíš to ztroskotává na úvahách, co s nepotřebnými věcmi, které mi přijde škoda vyhodit. Po loňské zkušenosti jsem si však v tomto ohledu velké plány nedělal. Odložil jsem i chystané malování a změnu v dětském pokoji kluků, kde jim chci pořídit palandy, aby měli víc místa. Začátek školního roku však ukázal, že to zřejmě další rok nepočká, neboť přibyl další školák /tj. ke školákovi Martinovi přibyl školák Ondra/, který potřebuje přehledný prostor. Stoly mají, ale kvůli odloženým věcem na nich moc místa není. Kdo někdy u nás byl, tak ví, jak je tohle pro mne těžké, protože největší nepořádník jsem já a všechny stoly mám zaskládané zcela beznadějně. Zatím jsem na snahu o zlepšení u sebe nerezignoval.

Takže v polovině prázdnin mě trochu chytla panika, jak to rychle uteklo a my si moc neužili. Naštěstí nás čekal do jisté míry zlatý hřeb prázdnin, dlouho odkládaný pobyt u moře. Už jsem to zde na blogu zmínil (ZDE) a třeba časem přibude ještě něco dalšího. Vyšlo to úplně skvěle a už přemýšlím, jak to vymyslet, abychom příští rok mohli vyrazit znova. Uteklo to rychle, i když po týdnu jsem už cítil, že to bylo tak akorát. Největší radost mám asi z toho, že kluci jsou už větší a dá se s nimi leccos podnikat, i když samozřejmě stále ještě vyžadují dohled a péči. Samozřejmě jako starostlivý rodič, který když je navíc sám, cítí větší tlak a zodpovědnost, potřebuji častěji zažívat, že se vyplatí mít vůči dětem větší důvěru a dávat jim větší prostor.

Prázdniny jsme zakončili na Šumavě, kam jsme se dlouho odhodlávali jet a nakonec jsme tam místo plánovaného prodlouženého víkendu strávili celý týden. I když je to stále poměrně složité a ještě mě čeká plno práce a starostí ohledně vyrovnávání se s důsledky nedodělaných velkých plánů mého zemřelého otce, podařilo se nám ten týden najít vlastní cestu. Kluci si nestěžovali, že museli přiložit ruku k dílu. Já chvílemi úpěl, že ač zmožený z práce na zahradě jsem ještě musel obstarat kluky, ale nebylo to špatné. Dokonce jsem cítil, že by mi takový častější pohyb na čerstvém vzduchu určitě prospěl, ale prostě nemám takové materiální zázemí jako měl můj otec a těch dalších povinností je i tak dost. Tak uvidíme, jak to bude dál...

Nakonec jsme si i užili pouťové atrakce, ještě dříve než dorazily davy. A po nočním příjezdu jsme ještě vyrazili poslední prázdninovou neděli na slavení v příjemném společenství.

Už jsem se těšil na začátek školy. Sice je to změna rytmu, další povinnosti a dřívější vstávání, s čímž se já, který jsem zvyklý pracovat po nocích, obtížně vyrovnávám, ale pro kluky to je zase plno dalších podnětů a hlavně pomalý posun dál. Jak už jsem psal, dělají mi oba kluci radost.

Začátek roku se nám trochu zkomplikoval. Martin si v neděli večer na jedné atrakci narazil ruku a jak ukázal o dva dni později rentgen, jedná se o zlomeninu, která si vyžádá zhruba 4 týdny dlahu, samozřejmě na pravé ruce (ještě se k tomu snad vrátím v samostatném příspěvku). Ondra i nadále zlobí s jídlem a vše kromě sladkého je pro něj problém sníst, i když mi teď stále tvrdí, že ve škole sní všechno, protože tam mu to chutná (moc mu to nevěřím). Stále je pokousaný a minulý týden měl zvětšené uzliny, ale dětská doktorka na něm nic zvláštního nepozorovala a jen počkáme na výsledky výtěru z krku. Přiznám se, že o něj mám prostě větší obavy, s čímž souvisí asi mnohem častější špatné sny v souvislosti s ním (ale nezdají se mi tak často, resp. si je nepamatuji). Prostě byl v jednom těle s velmi agresivní formou rakoviny... No a mne taky čeká změna životosprávy: strava, pohyb (dokonce jsem v jednu chvíli uvažoval o józe nebo něčem podobném, ale zatím se ostýchám...) a hlavně ten spánek. Důkladné vyšetření na ORL a úvaha o možné operaci nosní přepážky, která se však velmi složitě a dlouho hojí. Všechno to musím promyslet, ale ta únava, která mě letošní rok pronásleduje je občas skutečně náročná. Rád bych si s klukama ještě užíval... A mám taky nějaké profesní přání, spíše než nějakou kariéru, tak bych chtěl být taky trochu užitečný nejenom doma a dělat něco, co má smysl...

Takže po příjemných prázdninách s chutí do nového školního roku!



úterý 20. srpna 2013

Dovolená v Řecku

Po třech letech odkladů a váhání jsme se konečně odhodlali vypravit na dovolenou k moři. Rozhodnutí padlo až koncem června, takže výběr byl limitován nabídkou volných míst v plánovaném termínu. Dalším problémem se ukázal být větší počet dětí než dospělých (ať už varianta 1+2 nebo 2+3). V neposlední řadě jsem se rozhodl pro volbu letoviska s animačním programem pro děti.

Přestože nejsem v cestování příliš zběhlý a k moři jsem se s dětmi chystal poprvé, měli jsme velké štěstí v mnoha ohledech. Velmi ochotná slečna z cestovní kanceláře a údajně výhodná nabídka pro děti vedla k volbě klubového hotelu CK Alexandria Tereza na řeckém Zakynthosu.

Ačkoliv jsem byl celkem nervózní, především z nočního cestování a několikahodinovém pobytu na letišti, dovolená se povedla a s klukama (i holkama) jsme si jí pěkně užili.

Prozatím alespoň tři fotky:

Kluci poprvé letěli letadlem. Byli hodní a letání se jim líbilo. Když jsme se dostali nad mraky, tak mě to trochu dojalo. Jednak, že jsme to zvládli a jednak jsem si vzpomněl (a Martin taky), jak jsme se na mráčky dívali zdola a kdysi jsme mluvili o tom, že tam někde je maminka (dnes už to neříkáme,dnes říkáme, že je "u Boha").




S volbou hotelu s animačním programem pro děti jsem více než spokojený. Nakonec byl program i pro dospělé. Jak je zřejmé z následující fotky, program byl zajímavý pro malé i pro velké :-).



 Ačkoliv měli kluci tendenci být především u hotelového bazénu, první setkání s mořem se jim líbilo. Výlet lodí, ze které se dvakrát sestupovalo do moře a bylo třeba doplavat ke břehu, jsme si pěkně užili. Martin s brýlemi sledoval dění na dně, takže mě zachránil od šlápnutí na mořského ježka, na druhou stranu trochu zpanikařil, neboť pod hladinou zahlédl medúzy i mořské pavouky.



čtvrtek 1. srpna 2013

Tatí, víš, co je to porno?

"Tatíí, víš, co je to porno?" zeptal se mě nečekaně malý Ondra, když toto slovo zaslechl v televizi.

"A copak to je?" zeptal jsem se.

"Nahotina," odpověděl.

"Jak to víš?" zajímal jsem se, odkud má budoucí prvňáček takové znalosti.

"Vyžádal jsem si to od babičky," řekl Ondra.

Hned mi bylo jasné, že se s touto hláškou pochlubím, neboť to zní skutečně vesele. Já jsem samozřejmě okamžitě věděl, že tím myslí, že mu to babička vysvětlila.

Zajímal jsem se dál, jak na to přišel. Prý to padlo v hovoru se staršími sestřenicemi, které mu pak říkaly, jedna že to znamená "pohádka", druhá že prý "prdel". Až zasáhla babička, že to znamená "nahotinu", čemuž prý Ondra nejdřív rozuměl jako "na hodinu".

Tak jsem jen potvrdil, že to jsou skutečně záběry nahých lidí, ale že to většinou nebývá moc pěkné. Že až budou větší, že to třeba někde uvidí, ale že budu rád, když na to moc koukat nebudou. Nejlepší totiž je, když se spolu mohou vzít za ruku a obejmout lidé, kteří se mají opravdu rádi... takže jsem si nakonec vysloužil objetí.



Jen doplňuji, že to slovo zaznělo buď ve zprávách nebo v nějaké upoutávce během odpoledne (tedy nikoliv po 22. hodině).

pondělí 22. července 2013

Nejraději mám tátu, křupínky a vločky... a taky bráchu


Od pátku mám zase svoje lumpíky u sebe. Při včerejší cestě domů přišlo mimo jiné na pořad poměrně frekventované téma.

Martin se mě zeptal: "Tatíí, co máš úplně ze všeho nejvíc nejradši?"

Já na to opatrně: "A můžou to být dvě věci?"

"Ano", dovolil Martin.

Tak jsem pomalu a s rozmyslem odpověděl: "Úplně ze všeho nejraději mám dvě věci: Ondráška a Martínka."

Oba kluci byli spokojení. Ondra říkal, že to tušil už když jsem se ptal, zda to můžou být dvě věci.

"A co máš nejraději Ty, Ondro," zeptal jsem se po chvíli.

"Já mám nejraději tři věci," odpověděl Ondra: "Tatínka, křupínky a vločky."

"A co Tvůj brácha?" zeptal jsem se ho překvapeně.

Kluci to však pochopili tak, že se už ptám na to, co má nejraději brácha Martin, který jen zabručel: "Starej dobrej brácha je zase vosk."

"A co Tvůj brácha, Ondro," zeptal jsem se znova.

"Jéé, brácha, toho mám taky nejraději... na toho jsem úplně zapomněl," napravil Ondra situaci.


Kluci doma opálení, s novým trikem (od babičky) a malými modely Eiffelovky:



 

pátek 19. července 2013

Dovolená v Paříži

I když mě už zase docela drtí každodenní realita i nečekané starosti, tak v rámci "vyváženého zpravodajství" je třeba, abych vzpomenul na úžasnou dovolenou, kterou jsem nedávno zažil. Využil jsem skvělou nabídku ubytování téměř ve stínu Eiffelovy věže a více než po šesti letech jsem vyrazil do zahraničí. Asi po deseti letech jsem nasedl do letadla (užíval jsem si to jako malý kluk) a poprvé v životě vyrazil do Paříže.

Definitivní rozhodnutí pro cestu padlo na poslední chvíli, takže jsem toho neměl moc nastudováného a naplánovaného, ale nakonec jsem si to užil více než dobře. I když jsem si odpustil výstup na Eiffelovu věž a neviděl interiéry zámku ve Versailles (a ani nezašel ke kanálu sv. Martina), tak jsem toho za týden viděl více než dost.

Po dlouhém cestovatelském půstu jsem chvílemi propadal panice, běhal z místa na místo a zběsile fotil jako japonský turista (s tím, že si vše v klidu prohlédnu až doma). Přesto jsem si nejvíc užíval procházky Paříží mimo hlavní turistické trasy. Paříž se mi moc líbila, lidé byli vesměs velmi milí a také jsem zatoužil umět francouzsky.

Nebyl jsem sám, což bylo taky fajn, i když můj turistický styl občas přiváděl doprovod k šílenství.

Rád bych napsal víc svých postřehů, třeba i pár turistických tipů nebo vložil některé fotky, kterých jsem udělal nebývale mnoho (i když snaha o kvantitu byla mnohdy na úkor jejich kvality, jak jsem později zjistil). Nevím, zda se k tomu v dohledné době dostanu. Zatím vkládám fotky typu "byl jsem tam" - ne jako vytahování se, ale jako ukázku, že si umím užít dovolenou.

S hlavním symbolem Paříže, Eiffelovou věží, i když její nejbližší okolí se mi kvůli turistickému ruchu a také koncentraci zlodějů a podvodníčků moc nelíbilo.
 

 Další ze symbolů Paříže: Vítězný oblouk na památku vítězství Napoleona v bitvě u Slavkova (1805).

 V pozadí s Notre Dame, klenotem gotické architektury.

 Před další dominantou Paříže, kostelem Sacre Coeur v Montmartru.

Před proslulou tančírnou Moulin Rouge, rovněž v Montmartru.

V ulici svého patrona.

Při projížďce po Seině.

V závěru pobytu jsem si dopřál i dobrý oběd a zmrzlinový pohár.

V Louvru před zřejmě nejslavnější obrazem, Leonardova Mona Lisa.

Před vstupem do Louvru.

Před Panthéonem, nejprve kostelem, po Francouzské revoluci pohřebištěm "velikánů Francie".

V zahradách zámku ve Versailles.

Knihomol jako já nemohl vynechat návštěvu antikvariátů v Latinské čvrti, ačkoliv francouzsky neumím (zatím :-) ).

Mé jméno je ve Francii prostě populární...

Výborná čokoláda a v pozadí Vítězný oblouk.

Cestovatel na letišti.

Cestovatel v pařížském metru.

Fascinující nadhled.


Bylo to skvělé a jsem velmi vděčný všem, díky nimž dovolená v Paříži vyšla.