Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

pátek 30. září 2011

Jak rozlišit školku a školu?

Stále si pletu školku a školu, takže často mluvím o tom, že starší Martínek jde do školky, zatímco mladšího Ondru pro změnu posílám do školy. Samozřejmě to nejsou jediné přeřeky, které v tom shonu a při únavě dělám. Pochopitelně zvlášť Martínek je na to citlivý a stále mě opravuje, i když i on to bere s úsměvem.

Opět dnes ráno, kdy Martínkovi říkám, že si včera zapomněl bačkory ve školce.

"Ve škole, tatíí, ve škole," opravil mě Martínek.

"Kdo si to má pořád pamatovat? Už abyste zase oba chodili do školy, aby se mi to nepletlo," řekl jsem mu.

"Víš co, tatí, já mám nápad, jak si to můžeš zapamatovat," usmál se na mne Martínek mezi dveřmi.

"Tak to bych byl opravdu rád," řekl jsem, zatímco jsem kontroloval byt, zhasínal světla a zamykal dveře.

"Tak na jednu tvář si namaluješ Š, jako školka...," spustil Martínek.

"... a na druhou tvář Š, jako škola. Takže si to budu zase plést jako teď," dopověděl jsem za něj a smál jsem se.

Martínek se zazubil, zamyslel se a začal vymýšlet další "zlepšováky".

"Tak si na jedno sklo brýlí napíšeš školka a na druhé škola," řekl mi po chvíli.

To jsem samozřejmě zavrhnul. Takže se musím smířit s tím, že si to nadále budu plést a doufat, že mi to kluci prominou. Naštěstí mám pozorného Martínka, který mne vždy opraví. A ani Ondra v tom opravování nezůstává příliš pozadu.

čtvrtek 29. září 2011

Slováci jsou šišlající Češi (podle Martínka)

Poměrně často se setkáváme se slovensky mluvícími přáteli, občas mi tu hraje sloveská televize. Martínek i Ondra si už dávno všimli, že slovenština je trochu jiná než čeština. Martínek navíc přišel s teorií, kterou včera odpoledne ještě trochu víc rozvinul.

"Tatíí, Slováci jsou Češi, co šišlají, když mluví," zopakoval Martínek svojí teorii o rozdílu mezi češtinou a slovenštinou a pokračoval: "Neumí R a Ř."

"Kdyby neuměli R a Ř, to by bylo, jako by je učil mluvit Ondra," okomentoval jsem to v úsměvném stylu. Pak jsme upřesnil, že Slováci R umí a používají.

Martínek ale tentokrát pokračoval dál: "Kdysi byli všichni Češi, dokud jim Pán Bůh nerozbořil Babylónskou věž. Pak jim dal různá nářečí, takže pak mluvili lidi různě."

Tak jsem ho jen opravil, že Bůh lidem podle bible Babylónskou věž nerozbořil. Zmátl jim jazyky dřív, než jí mohli dostavět. Jelikož se pak už nemohli domluvit, tak věž nedostavěli. K "pračeskému" původu všeho lidstva jsem se nevyjadřoval. Ostatně, co my víme?


Až později, když jsem o tom s Martínkem vyprávěl přátelům, mimo jiné i slovenským, jsem upřesnil, že naopak slovenština je původnější či konzervativnější. Janu Husovi se připisuje "vynález" diakritiky (jen kromě háčku psal tečku), která nahradila tzv. spřežky (cz = č, sz = š, rz = ř), používané od počátku 14. století (dosud používanou spřežkou v češtině je ch). Pro zájemce pár informací o rozdílech mezi slovenštinou a češtinou na wikipedii.

středa 28. září 2011

Děti a pohřeb

Je zajímavé, jak se poměrně často liší názory mezi rodiči a odborníky (dětskými psychology) na toto téma, tj. o přítomnosti dětí na pohřbu. Když jsem si pročítal nějaké diskuse nebo slyšel některé názory, říkal jsem si, že zřejmě mnohem větší roli hraje případná osobní zkušenost a hlavně postoj dospělého rodiče k pohřbu a smrti obecně než často zmiňovaný "ohled na děti". Nechci tady dávat nějaké návody či rady, ale jen se prostě podělit se svým pohledem na věc a hlavně se svojí zkušeností, bohužel celkem bohatou. Např. jeden dobrý přítel mě nedávno nazval "specialistou na pohřby".

Mnohokrát jsme tu už psal, že se s klukama snažím jednat pravdivě a pokud možno přimeřeně jejich chápání. Jsem přesvědčen, že velkou roli hraje nejenom informace, kterou dětem sděluji, ale atmosféra, která přitom panuje a chcete-li i celkový postoj, který v rodině panuje. Přestože asi někdy působím poněkud chaoticky nebo zmateně, myslím si, že určité moje postoje jsou stabilní a kluci to nejenom slyší, ale i vidí a vnímají. Navíc jsem v podstatě kdykoliv ochoten vyslechnout jejich starosti nebo otázky a trpělivě na ně odpovídat tak, jak nejlíp umím. Na druhou stranu se nezdráhám přiznat, že některé věci prostě nevím.


Dědova závažná nemoc u nás nebyla tabu. Někteří lidé si možná myslí, že se u nás skoro nemluví o ničem jiném než o nemoci, umírání a smrti, což je samozřejmě asi jen neznalost nebo hloupost. Na druhou stranu je prostě pravdou, že kluci, zvlášť Martínek, s těmito věcmi mají mnohem větší zkušenost než jejich vrstevníci. Není to však tím, že bychom o tom spolu jen mluvili.

Mimochodem sem vložím rozhovor, který se odehrál koncem června. Mám ho v konceptu příspevku na blog, protože jsem uvažoval o jeho publikaci již tehdy, ale nakonec jsem to neudělal:

Martínek vesele: "Tak co, dědo, co dělá rakovina?"
Děda, možná trochu zaskočený tak přímou otázkou: "Má se dobře... Roste... Pozdravuje Tě."
Martínek: "Hmm, tak to bych nechtěl, abych se jí zalíbil a aby na mne přeskočila."
Děda: "No jo, každý jednou umře."
Martínek po chvilce: "To je pravda. Maminka měla taky rakovinu a umřela."
A hovor pokračoval dál, zase o jiných věcech.



Kluci tedy věděli, že děda má závážnou nemoc a Martínek to občas komentoval, že děda asi brzo umře.

Pohřeb v úzkém "rodinném kruhu" byl naplánován tak, aby se ho kluci mohli zúčastnit. S ohledem na očekávanou atmosféru, která - samozřejmě kromě samotného faktu úmrtí blízkého člověka - byla dána prostředím (krematorium), formou (tichý obřad pouze s hudbou), ale také vztahy mezi pozůstalými, jsem přivítal nabídku naší "hlídací babičky", že nás doprovodí a v případě potřeby s klukama půjde ven.

Kluků jsem se zeptal, zda se chtějí jít rozloučit s dědou na pohřeb. Jak jsem očekával, oba hned souhlasili a Martínek navíc dodal, protože je mu to líto a měl dědu rád. Když jsem jim říkal, že pohřeb nebude v kostele, jak jsou zvklí, ale v krematoriu, musel jsem hned Martínkovi vysvětlovat, co to krematorium je. Od té chvíle se Martínek těšil, že uvidí, jak rakev zajíždí do pece s plameny, přestože jsem jeho očekávání brzdil s tím, že to vidět není. Kromě toho, že už z minulosti ví, že se tělo zemřelého pálí, tak taky na můj dotaz odpovídal, že to snad zahlédl i v nějakém filmu. Po chvíli si vzpomněl na film Kolja, kde si malý Kolja hrál na pohřeb).

V den pohřbu jsem jim cestou do školy a školky připomínal, že dnes pro ně přijdu po obědě a pospíšíme si domů, protože jdeme na dědův pohřeb. Oba to bralijako událost, na kterou se celkem těší a Martínek to u školy hned oznamoval svému kamarádovi. Naštěstí to říkal jen tak mezi řečí, takže to dotyčný ani nezaznamenal a řeč přešla na Gormity nebo na jiné "dětské starosti".

Doma jsme se nachystali. Kluci se nasvačili a do baťůžků jsem jim nachystal Brumíka, pití a bundu. Sám jsem se oblékl jako první, do košile, do obleku a naleštil jsem si boty. Moc často mě takhle kluci nevidí, takže se jim to moc líbilo, jaký jsem prý fešák. Martínek to komentoval slovy, že bych klidně mohl jít takhle na svatbu. Tak jsem mu s úsměvem řekl, že mám na sobě právě ten samý oblek, který jsem měl na svatbě, když jsem si bral jejich maminku. Pro kluky jsem měl taky připravené pěkné oblečení, takže byli rádi, že jim to taky slušelo. Martínek měl na sobě poprvé nové boty. Považoval jsme klidnou a slavnostní atmosféru za důležitou. Navíc pomohla i v tom, že kluci nijak nezdržovali.

Ostatně náladu dokumentují i fotky z cesty na pohřeb. Ondra šaškuje za každé situace. Je to takový náš Ondrášek - rarášek. Když si však jej dovolíte napomenout, tak se hned zamračí a nebude dělat už "nikdy nic".












Dorazili jsme včas, takže se kluci ještě mohli posilnit Brumíkem.








"Hlídací babička" Ivana na nás už čekala u krematoria a v obřadní síni si kluci sedli k ní do druhé řady. Já jsem si sedl před ně. Ještě předtím položili dopředu dvě kytky, které přinesla Ivana. Předtím jsem jim nabízel, že nějaké kytky koupíme, ale oni to odmítli, prý ať jdu sám. Jelikož květinová výzdoba byla už objednaná, tak jsem jim pak ukazoval kytici, která je vlastně od nich.




Během obřadu jsem se na ně párkrát podíval a usmál, abych pozvedl jejich náladu. Byli tiše a moc hodní. Martínek po několikerém mém vyzvání si zhruba v půlce přišel sednou ke mně na klín. V tichosti šeptem jsem mu přitom řekl, co je napsáno na věncích, na což se mě ptal. Ukazoval jsem mu taky znak Prahy, který ho zaujal a zapamatoval si ho, takže před pár dny stál nad kanálem, ukazoval na něj a volal na mne, že to je ten znak, který viděl na pohřbu.

Na pohřbech většinou nebrečím a nic v hlavě neřeším. Jen vzpomínám a prosím o klid pro zesnulého i pro pozůstalé. Kluci mi sice pak říkali, že jsem brečel, ale nakonec jen říkali, že mě viděli celého červeného v obličeji. Je fakt, že mi bylo horko.

Kluci působili v klidu a spokojeně. Podle mne obecně může být účast dětí na pohřbu i pro ostatní něčím pozitivním, samozřejmě pokud nezlobí a nevyrušují. Bezprostřední dětský přístup k mnoha věcem a životním událostem může být pro nás dospělé i obohacením. Kluci byli opravdu šikovní, měl jsem radost, jak to vše zvládli, za což jsem je taky opakovaně pochválil. Nejvíc je zaujala kamenná kulička, která se kutálela na vodě, což byla dekorace při vstupu do obřadní síně. Zaujalo mě, když malý Ondra o pár dní později vzpomínal a říkal, že ta kulička byla prý dědova duše. Ani Martínek nebyl zklamaný, že neviděl plameny a oheň. Dokonce jsme ani neviděli zajíždět rakev, protože se zatáhla plenta. Tak jsme s Martínkem alespoň po odchodu ostatních jen nakoukli za plentu, abych mu ukázal, že tam žádná pec není a že tam za stěnou je obyčejný prostor, kde odvezou rakev a výzdobu.

Po obřadu jsme se rozloučili a vyrazili jsme s Ivanou, které jsme nabídli odvoz za jejími povinnostmi mimo Prahu. Přišlo mi to v tom okamžiku jako dobrý nápad, jako společnost a rozptýlení pro kluky i pro mne. Jenže jsem trochu nedomyslel svojí únavu i to, že jsem neměli nic na převlečení. Takže jsme se nakonec na místě dlouho nezdrželi a ani jsme nepočkali na setkání se studenty a na společnou večeři. Naštěstí jsme dostali výslužku, abych ještě nemusel nakupovat jídlo na večeři a na snídani.

Cestou domů na nás dolehla únava. Nakonec se i Ondra rozplakal, že je mu líto, že umřel děda. Dobře si uvědomuju, že pro něj je to svým způsobem nová zkušenost, protože smrt maminky ani babičky nemohl s ohledem na věk prožívat tak jako Martínek. Chvilku jsme o tom spolu povídali a brzo mi došlo, že je to především únavou. Brzo totiž pokňourával, že je mu líto, že umřela maminka a po chvíli zase, že ho bolí noha. Jako "lék" jsem kromě slov pochopení oběma klukům nabídnul, že koupím něco k večeři v McDonaldu. Snažím se tam nechodit moc často, ale tentorkát mi to přišlo vhod také proto, že jsem byl tak unavený, že jsem ani neměl sílu namazat jim chleby. Takže jsem spojili příjemné s užitečným, což se ukázalo jako dobrá volba. Večer doma proběhla večeře, rychlá hygiena a klidné ukládání, spolu se vzpomínkou a modlitbou za dědu.


Je mi jasné, že nejde jen o samotný obřad, ale o celkové přijetí skutečnosti smrti blízkého a známého člověka, včetně pocitů, které to přináší. Sám bych mohl psát o tom, jak složité to může být a jak i mne, člověka hodně racionálního, mnohé pocity a sny vždy znovu a znovu zaskočí. Jak je třeba si je připustit a pracovat s nimi. Někdo byl i překvapen, že mě to může tak moc vzít, když už mám "zkušenoti" a hlavně, když naše vztahy byly tak komplikované. Jenže právě proto si myslím, že je to celé jiné a v něčem složitější. O tom však nyní psát nechci. I když samozřejmě moje vnímání a můj postoj má na kluky velký vliv. Stejně tak i to, zda jsem se skutečností smířen nebo ne, pomáhá klukům události přijmout.

Martínek velmi dobře vnímá, že děda je můj táta jako i já jsem zase jeho táta. Už když jsme vloni na jaře měli s otcem velké neshody a křičeli jsme na sebe do telefonu, tak to Martínek velmi špatně nesl. Dokonce jsem díky tomu zažil, že i tak malé dítě (tehdy pětileté) se dokáže přetvařovat. Když jsme mu říkal, že jsme se s otcem po telefonu hádali, což on samozřejmě i přes dveře slyšel, tak mi říkal, že mu to vadí. Stejný den později však "hlídací babičce" plakal, že ho to trápí.

I proto jsem už párkrát klukům říkal, proč naše vztahy s otcem nejsou moc vřelé. Nešel jsem nad rámec pokud možno jednoduché informace a rozhodně jsem jim dědu nijak neočerňoval. Prostě jsem jen řekl, že otec od nás odešel a starala se o nás máma sama. Víc jsme to rozebírat nemuseli. Vzpomněl jsem si na to poté, co se mě Martínek asi dvakrát ptal, jestli je mi líto, že zemřel děda, když to byl můj táta. V tom je podle mne určitá záludnost toho "ochranitelského" přístupu k dětem. Děti totiž taky prožívají smutek a potřebují vidět, že i lidé kolem mají emoce. A myslím si, že ne každé dítě dokáže svoje emoce a emoce druhých pojmenovat a mluvit o nich jako Martínek. Ostatně tato jeho schopnost mi hodně pomáhala už dřív, když jsem s ním mohl mluvit o tom, co ho trápí nebo co mu dělá starosti. Martínkovi jsem řekl, že je mi to taky líto. Na druhou stranu je to podobné jako u maminky a babičky. Všichni byli hodně nemocní a moc je to bolelo, takže vlastně smrt pro ně byla určitým vysvobozením. My věříme, že teď už je nic nebolí, nic je netrápí a jsou u Boha.

Při jiné příležitosti jsem Martínkovi vyprávěl o tom, že se dřív křesťané dokonce do jisté míry radovali, když někdo zemřel. Ne že by jim nebylo líto, že dotyčný už není s nimi, ale smrt považovali vlastně za nové narození, za "dies natalis". Tedy za den, kdy začíná život dotyčného už přímo u Boha. I proto se svátky svatých většinou slaví ve výroční den jejich úmrtí a není v tom nic morbidního. Už v antice byl tento den připomínám s radostí a slávou. Martínkovi se to líbilo.


Už jsem psal, že pro Ondru to byly přece jen nové podněty a počítal jsem s tím, že mu to bude v hlavičce šrotovat. O pár dní později byl večer v postýlce smutný. Ptal jsem se ho, co se děje a on mi řekl, že nechce být v hrobu a ptal se mě, jak to tam vypadá. Jen podotknu, že to nebyl zcela nový podnět, protože už před časem jsem jej napomínal, ať si hraje na něco jiného. To když se mi chlubil, jaké pěkné mohyly a hroby postavil pro své indiány a další figurky, které zemřely v nějakém jeho boji. Tak jsem ho v postýlce objal a pohladil. Řekl jsem mu, že si dělá zbytečné starosti. Po smrti budeme u Boha a to naše tělo, které jsem přirovnal k prázdné ulitě od hlemýždě, bude zřejmě spálené, ale to už se nás vlastně netýká. Navíc se nemusí bát ani toho, že by mu bylo smutno, protože u Boha máme už hodně přátel. Ale hlavně si s tím nemusí dělat starosti, určitě ho ještě čeká plno zážitků tady na zemi. tak ať se na ně pěkně vyspí.

O den později si Ondra zase na něco vzpomněl. Když jsem mu zčásti zopakoval své vysvětlení, tak se začal ptát, co bude s tím jeho tělem a jak bude vypadat. Vzpomněl jsem si na podobné debaty kdysi s Martínkem. Opět jsem se nenechal vyvést z míry a řekl jsem mu, že o tu svoji kořápku se nemusí bát. Vzal jsem ho do rukou, potěžkal ho a zatřásl s ním. Usmíval jsem se, že dostane nové tělo, určitě hezčí a hlavně lehčí, s tímhle že by spadnul na zem jako kámen. Spokojený Ondra se vrátl ke svému hraní.

A ještě jedna zkušenost z jiného dne. Jdu s klukama venku a telefonem jsem něco vyřizoval. Nešlo o nic moc konkrétního, ale oba kluci poznali, že jsem mluvil s někým, kdo byl otci blízko. Po nějaké chvilce, mám pocit, že bez nějakého dalšího podnětu, mi Martínek řekl, že až umře, tak chce, abych jeho popel uložil do stejného hrobu jako je maminka, že chce "k mamince". Já na to nejprve hodně překvapeně, proč mi tohle říká. Že je to sice jasné, ale doufám, že tady na světě bude ještě dlouho. Že se naopak postará on o mne a o něj se zase postarají jeho děti. Že tak to má být. Malý Ondra to jen okomentoval suchou poznámkou, že on na můj pohřeb rozhodně přijde...


Tak jen jsem chtěl ilustrovat, že se nám ta "pohřební tématika" zase trochu vrátila, ale nenechávám se tím nějak zvlášť rozhodit. Považuji to za přirozenou věc, která zase odezní. Navíc opět ujišťuji, že spolu mluvíme o mnoha jiných věcech.

Přemýšlím, že možná zpětně vložím nějaké štítky či odkazy na moje dřívější hovory s klukama na téma kolem smrti, kdyby to náhodou někoho zajímalo.



PS: Nepodceňujme děti a jejich schopnost vnímat a pamatovat si mnohé. Když Martínek zaslechl, že se do telefonu zmiňuji o úmrtním listu, tak mi pak hned říkal, že to zná. Na moji udivenou otázku odkud odpověděl, že to viděl ve filmu /mém celkem oblíbeném/ "Zítra ráno vstanu a opařím se čajem". Kde prý doktor nestačil přijít včas, tak pak už jen vystavoval úmrtní list. Já si to ani nepamatuji. Každopádně jsem tento podnět využil k malému vysvětlení, že to zřejmě nebyl úmrtní list, ale jen zpráva o úmrtí. A řekl jsem pár slov o úředních dokumentech, jako je rodný, oddací a úmrtní list, který vystavuje příslušný úřad. Ale i tak jsem si říkal, co vše děti zachytí a v podstatě tomu nejde dost dobře zabránit. Spíš je třeba spolu mluvit, naslouchat a vysvětlovat.


PS č.2: Tak jsem si ještě vzpomněl na jednu úsměvnou scénu. To když si kluci, zvlášť Ondra, chtěli vzít na pohřeb pirátské čapky, které měli na jaře na karnevalu (fotky viz zde). Jsou černé a na boku mají lebku a zkřížené hnáty, což jim přišlo pro takovou událost stylové a vhodné. Rychle si však nechali vysvětlit, že to ve skutečnosti není ani stylové, ani vhodné. Jsou to kluci šikovní a chápaví.

Jak o rok později zahrabali kluci dědu na hřbitově, si můžete přečíst zde: https://marnosti.blogspot.cz/2012/10/par-myslenek-na-hranici-morbidity-aneb.html 

středa 21. září 2011

Jak Ondra hledal Afriku a baštil kolínka

Ondrova horečnatá reakce na opětovný nástup do školky po prázdninách měla v sobě i něco dobrého. Ondra se první dva týdny držel, ve školce i rád poprvé spal, ale pak mu vyskočila horečka. Ta brzo pominula, ale i tak jsem ho na doporučení doktorky měl pár dní doma. Díky tomu jsme na sebe měli víc času.

Už nějakou dobu třeba pozoruji, že Ondra je snad ještě upovídanější než Martínek. Navíc má zřejmě velkou fantazii. O moudré hovory a veselé situace tak nebyla nouze.

Jednou za mnou přiběhl a ptá se: "Tatíí, jak vypadá Č?"
Tak mu to vysvětluji a hlavně prstem ve vzduchu ukazuji. Spokojený Ondra odbíhá.
Za nějakou dobu je zpátky a ptá se: "Tatíí, jak vypadá F?"
Poté, co jsem mu ukázal a vysvětlil podobu F, jsem se ho zeptal, co dělá?
Odpověděl mi, že hledá AFRIKU. Pochopil jsem, že na glóbusu.
Ptám se ho, na co potřeboval poznat Č? To by musela být ČAFRIKA nebo AFRIKAČ atd.
Jen se usmál a nic mi nevysvětloval, prostě proto.
Nakonec jsem mu Afriku na glóbusu ukázal.

S Ondrou stále trochu zápasím s jídlem, i když už je to lepší. Veselá situace nastala, když jsem ho nedávno povzbuzoval, aby nejedl jenom maso, ale i kolínka. Vidím, jak se v tom šťourá, tak jsme zahrál na jeho fantazii. Řekl jsem mu, že kolínka jsou důležitá, protože si tam z nich v těle postaví potrubí. Ondra si vzpomněl na příběhy z animovaného seriálu Byl jednou jeden život a po chvíli nadšeně přitakal. Chvíli tuto teorii rozvíjíme a já vidím, že jsem zahrál na správnou notu. Když už se Ondra chystá pustit do kolínek, dojde mi, že tato teorie má jeden problém. Nedal jsme se však zaskočit a Ondrovi ještě kladu na srdce, že kolínka jsou moc velká, proto je musí dobře rozkousat, aby se vešli do pusy, do krku a dobře do bříška. Tam už si z nich postaví potrubí podle potřeby. Já si totiž představil, jak fascinovaný Ondra bude polikat celá kolínka.

A jinak mám pocit, že se Ondra vytáhnul a jako by udělal zase určitý skok ve vývoji. Zvlášť, jak začal chodit sám do školky a je tam docela rád. Sice je to pořád náš malý Ondra, ale roste a já doufám, že z něj roste šikovný kluk.

Fotky z cesty k doktorce. Ondra ani nevypadá na to, že má za sebou den a noc v horečkách.















úterý 20. září 2011

Laboratorní pondělí aneb Co jsme dělali o víkendu, Martínku?

Už třetí pondělí začínáme školně-školkově-pracovní týden a máme to celkem nabité. Stále přemýšlím nad tím, co děláme a uvažuji, co a jak ještě zlepšit. Je mi jasné, že pravidelný rytmus je potřeba, na druhou stranu je třeba vždy počítat se změnami v situaci.

Pondělí coby naše "laboratoř" denního režimu

Pondělí je dobrá "laboratoř", protože to máme poměrně nabité. I když nabité je možná přehnané. Kromě toho, že je to první den v týdnu, po víkendu, chodíme s Martínkem do hudebky.

První pondělí ráno bylo zvláštní tím, že šel Martínek poprvé do školy a vzhledem ke schůzkám ve škole, musel Ondra do školky jako první, což bylo přece jen ve větším spěchu (více o prvním školnímu dni viz zde). Druhé pondělí jsme nejprve odvedli Martínka do školy a pak jsem šel s Ondrou do školky. Bylo to celkem v klidu, na Ondru bylo dost času, i když taky jsem byl trochu nervózní, protože jsem pak odvážel svého otce do nemocnice. No a včerejší třetí pondělí je zase jiné v tom, že Ondru vzhledem k jeho čtvrteční horečce ještě neposílám do školky, i když by už asi klidně mohl. Sice jsem v pátek vyzkoušeli situaci, že maminka Martínkova spolužáka si jej ode mne převzala před barákem a vzala ho do školy. Na pondělí jsme tuto nabídku dostali znovu, ale Martínek večer projevil přání, že chce odvést od nás. Neviděl jsem v tom problém, protože Ondra je fit (a já být fit musím, i když se tak někdy necítím). Nakonec to bylo dobré rozhodnutí, protože ráno psala maminka, že Martínkův spolužák je nemocný a do školy nejde. To zároveň znamenalo, že Martínek bude sám v lavici. Pochopil jsem, že kluci celkem dost drží při sobě a spolupracují, ale zdá se, že to Martínek v pohodě zvládnul. Říkal jsem mu třeba, že bude mít celou lavici pro sebe. On mi zase říkal, že tam má další kamarády.

Ještě jsme s Ondrou počkali a zamávali Martínkovi, když přecházeli z družiny do třídy. Sice musíme ráno chodit o něco dřív, ale já jsem rád, že je o něj takhle víc postaráno. I když věřím, že by si Martínek poradil. Nedávno mi říkal, jak se tři, všichni kamarádi už ze školky, jednou na cestě do třídy ztratili. Jeden se prý rozplakal, ale zřejmě Martínek, jestli jsem to dobře pochopil, ačkoliv byl s trojice nejmenší, se doptal nebo snad požádal nějakou paní učitelku, která je do třídy zavedla. Ačkoliv přesně nevím, jak to bylo, což je nakonec i jedno, tak jsem rád, že Martínek neztrácí hlavu a umí si poradit.

Nechci to zakřiknout, ale musím kluky opravdu pochválit, protože ráno obdivuhodně fungují. Sice Ondra si občas stěžuje, že je unavený, ale oba vstávají, když jim zazvoní dost nepříjemný zvuk budíku. Ovšem sami chtějí, aby je budil budík a ne já. Ostatně já vstávám jen o něco dřív a rozsvítím skoro všechna světla v bytě, aby kluci nevstávali do tmy, nachystám snídani a tak. Doufám, že nám ta rána vydrží. Martínek spolupracuje, ale je na něm vidět, že je toho na něj hodně. Zrovna dnes ráno byl v družině docela zmatený. Snažím se to zlehčit alespoň tak, že si někdy cestou do školy zpíváme, říkáme říkanky nebo jako dnes počítáme v různých jazycích.

Ale zpět k našemu "laboratornímu" pondělí. První pondělí bylo jen krátké, musel jsem dělat oběd pro Martínka a pak jsme šli pro Ondru. Druhé pondělí bylo v tomhle fajn, protože oba kluci byli ve školce a škole až do tří. Navíc oba si to přáli už od konce předchozího týdne. Martínek si přál si víc hrát v družině, protože škola je vlastně nuda, ale družina, ta je fajn. Ondra byl na první spaní ve školce taky natěšený, jen si pořád myslel, že když tam bude spát, tak tam bude dva dni. Bylo pohodlné, že jsem si je vyzvedl ve tři. Ondra byl navíc odpočatý a po svačině. Jedna z hlavních věcí však byla ta, že druhé pondělí bylo pěkné počasí, takže nejenom, že jsme šli s klukama procházkou rovnou do hudebky, ale zatímco Martínek "hudebkoval", s Ondrou jsme si zašli prohlídnout a potom také společně vyzkoušet bobovou dráhu.

Naproti tomu třetí pondělí bylo v tomhle hektické. Museli jsme doma stihnout s Ondrou oběd. Pak vyrazit pro Martínka. Nechtěl jsem ho ještě nechávat v družině, protože je přece jen trochu nakřáplý. Nakonec to bylo dobré i v tom, že když jsme zahnali Ondru k popolednímu odpočinku, tak se ukázalo, že Martínek musí trénovat jedničky. Nejprve jsem byl dost nešťastný, protože mu to vůbec nešlo. Navíc nedržel dobře tužku, kroutil zápěstí do nepřirozených poloh a tak. Tak jsme trénovali a trénovali... Ještě nás čeká dost práce. Naštěstí jsem celkem dobře vybaven různými cvičebními vzory. Mimochodem, tohle jsou docela zajímavé stránky s návodem, jak dbát o správné kreslení a psaní.










Samozřejmě za odměnu si Martínek mohl ještě trochu pohrát, ale pak už bylo třeba vytáhnout Ondru z postele, nasvačit a vyrazit do hudebky. V tom upršeném počasí jakoby všechno šlo pomaleji a hůř. Zatím to s ošklivým počasím o pondělcích je 2:1 pro déšť, snad se ta bilance zlepší. Zvládli jsem to, jen to čekání s Ondrou na Martínka je trochu náročnější. Venku pršelo, tak jsme seděli ve škole na chodbě a nebyli jsme sami. Ondra po mně lezl, objímal mě a pusinkoval. Sice byl po odpočinku, ale přišel mi i tak docela unavený. Čekání jsme si mimo jiné krátili tím, že jsme opět počítali v různých jazycích.

Nechci to s kroužky nijak přehánět, ale jsem rád, že Martínek chodí na hudebku. Škoda jen, že tam s ním nemůže chodit rovnou i Ondra, šikovný je na to dost. A včera jsem byl o další důvod raději, že Martínek chodí na hudebku. Už napoprvé jsem viděl, že hudebka je spíš holčičí záležitost, zhruba tak 3:1. Cestou z hudebky mi Martínek oznamoval, že se chtěl skamarádit s jednou holčičkou, co seděla vedle něho. Ona to však odmítla. Martínek to nebral nijak špatně. Ostatně už první víkend mi vypravoval svojí "metodu". Když se prý chce s někým skamarádit, tak se zeptá, zda dotyčný či dotyčná s ním chce kamarádit. Tehdy mi říkal, že mu zatím všichni oslovení řekli, že ano. Zároveň však dodal, že ví, že mu někdy někdo taky jednou řekne, že nechce, i když zatím se mu to nestalo. Takže na hudebce udělal tuto novou zkušenost. Tak jsem mu hned s úsměvem říkal, že to je dobrá zkušenost a že se mu to určitě stane ještě hodněkrát, zvlášť s holkama, ale není třeba být kvůli tomu smutný. Martínek hned dodal, že ani dotyčná dívenka z hudebky se na něj nemračila, naopak se usmála, což taky není špatný výsledek.

Cestou z hudebky ještě musíme zvládat nákup. Je fakt, že domů jsem dorazil už celkem utahaný. Martínek ještě doma trénoval jedničky a pak je konečně napsal coby domácí úkol. Jen mě mrzelo, že při trénování mu to už celkem šlo, ale do úkolu to zase trochu odbyl. Jak už jsem psal, budeme holt muset trénovat.

Pak si kluci spolu ještě chvíli hráli. Já dělal večeři a polívku i na dnešek. mně není moc dobře, tak se snažím o nějakou dietu, ale kluci si pochutnali. Vykoupat, nachystat věci na ráno a uložit. I tak jsme to stihli na můj vkus příliš pozdě, příště by to chtělo alespoň o půlhodiny dřív.

Určitě nepíšu nic světoborného, většina maminek to důvěrně zná, možná i vnímavější tátové. Když jsem pak večer sedal k počítači, že si budu chystat něco na výuku, tak jsme toho nakonec moc nevyplodil. Ale nějak to půjde. Vím, že to zase nemůžu hned lámat přes koleno a přece jen ta situace není jednoduchá. Mirné zdravotní problémy a různé sny to rovněž signalizují. Uvidím časem...


Ohlédnutí za víkendem

Ještě nad jednou věcí jsem se chtěl zastavit a hlavně pro sebe si z ní vzít poučení do budoucnosti. Když jsme šli v pondělí ze školy, Martínek šel hned po obědě. Už jsem psal, že jsem ho tam nechtěl nechávat, když není zcela fit. Kromě už zmíněné výhody, že jsme mohli trénovat jedničky, se ukázala další výhoda. Mnohem víc mi toho vyprávěl o dění ve škole. Už jsem to pozoroval minulý týden, že mi vždy spíš vyprávěl o tom, co dělal v družině (většinou stavěl na zahradě u stromů domečky z klacíků, lístků a trávy). Školu vždy jen tak odbyl. Takže na jednu stranu je družina dobrá k tomu, že mám přece jen víc času. Na druhou stranu pro lepší spolupráci se školou je zase důležitý společný čas. Nějak to budu muset vymyslet a různě zkoušet. Navíc to musím koordinovat s Ondrou. Až bude ve školce, tak ten může buď po obědě nebo až po spaní. A jestli se mi něco skutečně nechce, tak jen pendlovat mezi domovem-školkou-školou, i když to máme ještě poměrně hodně blízko.

A díky podrobnější zprávě o dění ve škole mi Martínek taky říká, že se paní učitelka ptala, co dělali o víkendu. Ale že to nemuseli říkat všichni, takže on byl raději zticha, protože toho o víkendu moc nezažil, resp. nic zajímavého. Tak jsem se podivil a ptám se ho, zda si pamatuje, co jsme o víkendu dělali. Vzpomněl si jen na nedělní výlet, ale ten mu přišel nezajímavý. Aha, říkal jsem si. To je dobře, že mi to řekl. Přece jen jak je toho na nás všechny víc, tak je celkem frmol. Navíc já jsem pak rád, když si kluci hrají a já můžu něco chvíli dělat. Ale asi budeme muset zase trochu víc spolu mluvit o tom, co se dělo a co jsme zažili.

Tak jsem mu připomněl, že sice v sobotu dopoledne jsem se snažil, aby kluci leželi. Ondra měl dva dni předtím horečku, v pátek jsme byli dokonce u doktorky, Martínek sice teplotu neměl, ale byl taky celkem nastydlý. Jenže Ondra, který měl asi jen nějakou virovou reakci na návrat do kolektivu, hned ráno ležení v posteli rezolutně odmítnul a než jsem stačil nějak reagovat, stál přede mnou převlečený a žádal, zda si může hrát. Martínek se nechal přemluvit a zůstal v posteli s tím, že sledoval nějakou pohádku. Když jsme mu to pak vypnul s tím, aby si zdřímnul, že i Ondrovi v pátek hodně pomohlo, když přes den hodně odpočíval, moc se mu nechtělo. Chvíli to vydržel, ale pak už hlásil, že je fit a že si chce hrát. Tak jsem i jeho nechal.

V sobotu bylo hezky a my jsme museli na nákup, který jsme v pátek nezvládli. Resp. jsem to s Ondrou nechtěl v pátek lámat přes koleno. Cesta k doktorce a pro Martínka mu celkem stačila. Když kluci víc a víc dováděli, tak jsem si pozdě odpoledne řekl, že cestu na nákup spojíme s malou procházkou. Kluci sice hned chtěli brát kola, ale to jsem jim nechtěl dovolit. Při vypravování ven si kluci všimli akrobatického letadla, které venku na obloze předvádělo svoje umění.




Tak jsme se rozhodli, že cestu na nákup spojíme s procházkou kolem letiště. Tam jsme zjistili, že se koná nějaký Letecký den, takže kluci si mimo jiné mohli vyzkoušet posezení ve starém tryskovém letadle.







Kluky jsem vyzval, zda zkusí letadlo odtáhnout. Nemusel jsem je dvakrát přemlouvat.




Jejich příklad strhnul další děti, které ochotně přispěchaly na pomoc.




Ale dopadlo to jako s těmi, co tahali řepu v pohádce. Jen s tím rozdílem, že to nebyla řepa, ale staré proudové letadlo a že se ani nepohnulo.




Oba skončili na zemi.




Tak Martínkovi v pondělí cestou do školy říkám, že to přece byl zážitek, který by klidně mohl vyprávět. Přiznal, truhlík malej, že na to úplně zapomněl.

A co se týká neděle, tak i ta byla zajímavá, přestože bylo ošklivé počasí. Říkal jsem mu, že jsme přece byli na návštěvě za studenty ve škole. Sice to nebyl ani hrad ani zámek, kde prý byli někteří jeho spolužáci, zato to byla škola velmi stará.


/Ostatně tuto fotku jsem tu už kdysi zveřejnil viz zde./


A navíc, říkám mu, jsi se naučil počítat finsky, což jen tak nikdo neumí. Oba kluky totiž baví počítání v různých jazycích. Já to trénoval jenom s Martínkem, a to anglicky do deseti. Jenže před nějakým časem jen tak přišel Ondra a řekl mi: "Tatí, podívej." Stoupl si přede mne a spustil: "Fan, tu, srí..." Koukal jsme vykuleně. Později jsme si řekli, že když to jde i Ondrovi anglicky, tak by se mohl Martínek naučit do deseti německy. Sem tam se sice zaškobrtne, ale už to celkem zvládne. Jenže ten lumpík Ondra se ve všem opičí a už i on to celkem úspěšně zkouší. Tak jsem se já už zmohl pouze na 1-3 v maďarštině a byl jsem v koncích.

Vzpomněl jsem si, že jedna kamarádka studuje finštinu. V neděli byla na stejném místě. Nejprve se trochu divila, když jsem jí na chvilku na hlídání svěřoval Ondru a požádal jsem, zda by ho nemohla naučit počítat finsky. Vysvětlil jsem jí, že Martínek umí počítat anglicky, německy a do tří maďarsky. Když se Ondra naučí finsky, tak bude umět něco navíc, což samozřejmě motivovalo i Ondru. Hned souhlasila, ale když spustila, tak jsme uznal, že to asi nemá smysl, že je to příliš těžké. Když jsem se vrátil, tak jsem zíral, že to Ondrovi celkem šlo dobře. Chtě, nechtě, abych udržel s klukama krok, musel jsem se to naučit taky. Jenže nejsem tak pohotový jako oni, takže jsem si jen zapamatoval něco jako "fixy, keksy, kola..".

Díky internetu jsem si to však doma našel a naučil se správně, takže jsme s klukama do svého repertoáru přidali finsky do pěti. Kdy by nás chtěl následovat, může začít třeba zde. Doporučuji číslo 99, je skoro ke konci, i když já bohatě vystačím jen s 1-5.

Jaký další jazyk nám doporučujete? ;-)


Jo, a to jsem ještě zaznamenal, že v neděli začala hokejová liga, takže jsem měl v kalendáři poznamenáno, že bychom mohli vyrazit na hokej. To by však tentokrát bylo už fakt nad naše síly, alespoň nad moje. Něco si musíme nechat na příště. Jen nevím, jak se to bude líbit Ondrovi a zda se nebude bát hluku a řevu. Chce jít s námi, ale asi bychom měli vzít alespoň napoprvé někoho s sebou, kdyby tam Ondra nechtěl zůstat. Však uvidíme a nějak to vymyslíme.

neděle 18. září 2011

Sen, který nepotřebuje výklad

Sny jsou intimní věcí. Někdo je považuje za "okna do duše". Jiní v nich pomocí symbolů a výkladů hledají hlubší smysl. Klukům někdy s nadsázkou říkám, že sen je vlastně takový film, takové DVD, které jim Pán Bůh pouští.

Já si mnohdy sny nepamatuji. Nepřikládám jim zase až tak velký význam. Navíc u mne není třeba si nějak lámat hlavu nad jejich významem, protože mnohdy je zcela zřejmý a prostě jen odráží zkušenosti, myšlenky nebo pocity.

Samotnou kapitolou by byla role snů v souvislosti s úmrtím blízkých lidí. V případě náhlého a nečekaného úmrtí mohou sny odrážet proces smiřování se s jejich odchodem. Velmi živé a silné to bylo, když zcela nečekaně zemřel můj mladší bratr. Dodnes nechávám otevřenou otázku, zda se jednalo o skutečná "setkání" nebo jen o projekci mých myšlenek. Nepovažuji to za důležité. Podstatné bylo to, že ona velmi intenzívní "setkání" ve snu, kdy mi brácha "přicházel" říct, abych si o něj nedělal starosti, že je v pořádku, postupně vedla ke smíření. Při vzpomínce na některá z těchto "setkání" mi ještě dnes běhá mráz po zádech. Naopak při úmrtí očekáváném, v případě těžce nemocných (manželka a máma), se nic takového nedělo. Někdy mě dokonce až znepokojovalo to "mlčení" a jejich naprostá absence ve snech.

Nechtěl jsem se však ponořit do úvah o snech. Chtěl jsme se vlastně jen podělit se svým snem, který mi připadá tak příznačný pro moje pocity, které nyní cítím.


Byl jsem ve škole. Nevím, zda to byla škola základní nebo střední. Byl to zřejmě konec roku, pravděpodobně dokonce konec celého studia školy. Přišla ke mně paní učitelka. Usmívala se. Pochválila mě, že jsem dobře studoval a dobře plnil svoje povinnosti. Stejně laskavě pak dodala: "Škoda jen, že se někdy nepřišli podívat rodiče, aby viděli, jak jsi šikovný." Podíval jsem se na ní a klidně jsem jí odpověděl: "Když já už žádné rodiče nemám."


Bylo to klidné a smířené konstatování, ostatně stejnými slovy bych popsal pocit, který mi po tomto snu zůstal. Bylo v tom jen trochu smutku, ale rozhodně ne nějak tíživého nebo ochromujícího. Stejně tak jsem v tom necítil ani žádný pocit křivdy nebo ublíženosti. Prostě vyjádření skutečnosti, kterou podle mne přijímám tak, jak je.

sobota 17. září 2011

Ondra a Activia aneb Má reklama jen negativní vliv?

Přestože to není zrovna jednoduché, Ondra zvládnul už horečku a neklidnou noc, Martínek prochrchlal dva dni, tak s klukama stále není nouze o úsměvné chvíle.

V televizi zrovna běží kampaň, která upozorňuje rodiče na sledování televize dětmi. Už jsem tu psal o tom, jak se Martínkovi snažím vysvětlovat záludnosti reklamy a to, že jim není možné věřit (viz štítek média). Nedávný zážitek mě však utvrzuje v tom, že není možné vidět věci zcela černobíle, tj. vnímat jen negativní vliv reklamy na děti.

Ondra zahlédnul v ledičce jogurty Activie, které jsem si nedávno koupil, mimo jiné kvůli zřejmě neurotickým bolestem břicha. Sice tomu moc nevěřím, ale v tom stresu si člověk říkal, že vyzkouší cokoliv neškodného. Jak Ondra zahlédl Activii, tak mi hned říká: "Tatíí, mám nafouklé bříško, chtěl bych si dát Activii, aby mi splasklo." Jelikož reklamy příliš nevnímám, tak jsem hned nevěděl, co má na mysli. Ondra si však stál na svém: "Tatíí, podívej na moje nafouklé bříško, potřebuju Activii."

Jelikož byl čas odpolední svačiny a já si říkal, že mu bílý jogurt určitě neuškodí, dál jsem nepátral a Activii jsem mu dal. Ondra se dal s chutí do jídla a po chvíli mi hlásí: "Tatíí, podívej, už mi to bříško splaskává." Nic moc jsem neviděl, ale byl jsem rád, že Ondrovi chutná.

Po dojedení Ondra odešel na záchod, vykadil se a hlásil mi: "Tatíí, teď jsem vykadil Activii a bříško mi úplně splasklo." Automaticky jsem odpověděl, že to asi nebyla ta Activie, že jí to chvilku potrvá, ale když jsem viděl Ondrův spokojený výraz (protože jindy na záchodě válčí mnohem víc), tak jsem jej pochválil, že mu chutnalo a že se dobře vykadil.

Pak jsem uvažoval o tom, že napíšu text s názvem "Dítě zblblé reklamou". Uvědomil jsme si však, že jsem vlastně rád, že Ondra byl spokojený a tudíž nemohu tvrdit, že vliv reklamy na něj byl pouze negativní. Sice jsme mu jako Martínkovi vysvětloval, že reklamě prostě nemůže věřit, ale Ondra mě odbyl pouhým: "Já jí věřím."

čtvrtek 15. září 2011

Zemřel můj otec

Uzavřel se další životní příběh, který jsem tu kdysi nazval svojí 13. komnatou. Opouštím mlčení o složitém tématu, které jsem si sám před časem dobrovolně uložil. Mimo jiné jsem nyní založil nový štítek s názvem otec, který odkazuje k několika souvisejícím článkům o mém složitém vztahu s vlastním otcem.

Na místě je nyní poděkování za jeho život. A také prosba, aby na konci své životní cesty nalezl klid a odpuštění, tedy věci, které mu podle mne za jeho života mnohdy scházely. Nemohu zapomenout taky na díky těm, kteří byli mému otci na blízku. Dobře vím, jak to bylo s jeho povahou náročné.

Náš vzájemný vztah byl velmi složitý. Přesto bych se tu nad ním chtěl ohlédnout a zamyslet. Není to jednoduché, protože chci brát ohled na druhé, ale na druhou stranu nemohu zamlčet alespoň některé problemtaické záležitosti, které mě trápily nebo trápí a se kterými se musím vyrovnávat. Necítím zášť a potřebu někoho očerňovat nebo urážet. Je to spíš jen smutek, že některé věci se ani při snaze prostě nepovedly...

Pro pochopení našeho složitého vztahu doporučuji četbu mého prvního textu na téma otec s názvem Syndrom zavrženého rodiče?. Není to pěkné čtení a vím, že vyvolalo kontroverze. Přestože jsem ho tehdy psal poměrně ve vypjaté situaci a současně mi posloužilo jako určitý terapeutický prostředek, tak si za tím textem stojím, včetně zveřejněných dokumentů. Když se s textem před časem seznámil i můj otec, byl vzteky bez sebe. Nadával, vyhrožoval právníky atd. Jen jsem opakoval, že mi nešlo o očerňování a prostě nemohu za to, co se dělo a jakým způsobem se to dělo. Že jsem se rozhodl o tom takto otevřeně napsat byla moje svobodná volba.

Už před těmito spory jsem však respektoval to, že jde o "třetí osobu" a kromě dvou drobných článků z ledna a února letošního roku (Do prčic!!, Jedno narozeninové setkání) jsem tu o svém otci nepsal, ačkoliv lidé kolem mne věděli, že mě toto téma docela dost zaměstnávalo.

Snažil jsem se podle svých možností balancovat mezi nabídkami pomoci a zároveň respektovat, že se jí otec ode mne bránil, že zakazoval svým blízkým, aby mě informovali o jeho potížích a hospitalizacích. Mrzelo mě to a snažil jsem se to brát tak, že mi nechce přidělávat starosti. Bylo to však přece jen trochu složitější. Na druhou stranu je třeba říct, že otec takto odmítal kontakt i s jinými lidmi. Pustil k sobě jen několik nejbližších a i ti to s ním neměli jednoduché. Svým způsobem obdivuji, jak statečně snášel nepřízeň nemoci, velké bolesti a jak se do poslední chvíle snažil všechny záležitosti domlouvat a organizovat sám.

My dva jsme tak nějak pokračovali v tom, jak to bylo mezi námi běžné zhruba od poloviny 90. let. Užší kontakty se střídaly s hádkami a dobou nekomunikace, i když frekvence byla častější díky tomu, že jsme se snažili navázat kontakt opět co nejdřív. Snažil jsme se být tolerantnější v tom, že naše setkání byla stále provázena výčitkami a kritikami na mojí osobu. Na druhou stranu ubylo skutečně ostrých kontroverzí. Zřejmě poslední návštěva u nás se odehrála v červnu, u příležitosti Ondrových narozenin. Když jsem uložil kluky, chtěli jsem si spolu promluvit o uspořádání nějakých záležitostí do budoucnosti. Jenže debata se opět zvrhla v řadu výčitek a případně pro mne nereálných požadavků, takže jsem zhruba po hodině otce požádal, aby odešel. Že sice chápu jeho vážný stav, ale přesto se nenechám napadat a obviňovat. Od té doby jsem ho už k nám nezval, i když pár výjimek bylo. Třeba když se jednou u nás zastavil při cestě z ozařování, ale to seděl pod domem a odmítnul jít nahoru.

Na druhou stranu je třeba říct, že mi otec poměrně často nabízel pomoc. Jak ztrácel síly, tak mohl dělat už jen drobnější věci a chtěl se nějak zabavit. Nedovedl jsem si to však představit. Zvlášť když se naše debaty docela často stáčely tím směrem, že vlastně ne on ale já jsem nemocný a ne on ale já potřebuji pomoc, tak jsem to nechával být. Podle možností jsme se vídali, ale nebylo to příliš často. Na rovinu přiznávám i to, že jsem nechtěl, aby si kluci vytvářeli nějaký silný citový vztah k někomu, kdo s velkou pravděpodobností brzo zemře. Už toho zažili dost. Silnějším motivem bylo to, že naše kontakty prostě mnohdy neprovázela dobrá atmosféra.

Tak jsem se tady proti původnímu záměru rozepsal hodně ze široka a taky asi spíš o problémech, což jsem tolik nechtěl. Bylo to prostě náročné...


Další "zkušenost" s nemocí a umíráním blízkého

Zpětně viděno jsem rád, že se v podstatě otci splnilo jeho přání a zemřel velmi brzo poté, co nad sebou ztratil kontrolu. Nepřál si, aby byl bezmocný a musel se spolehnout na pomoc druhých. Raději snášel velmi silné bolesti a odmítal jejich tišení, protože se obával, že by byl příliš utlumen a ztratil by nad sebou kontrolu. Mne to mrzelo a považoval jsem velké bolesti za zbytečné, takže jsem doporučoval vyhledat pomoc domácího hospicu Cesta domů, se kterým mám dobré zkušenosti. Ostatně díky nim jsem zvládnul starat se o svojí ženu a mít jí doma až do smrti. I moje máma by zřejmě nemusela zemřít v hospicu, kdyby v jejím bydlišti mimo Prahu něco podobného fungovalo. Naopak otce tato nabídka velmi rozčílila. Už jsem pak o ní nemluvil, ale on to stále připomínal. Dodnes zcela nechápu, proč jej to tak rozčilovalo. Jestli si myslel, že ho odepisuji nebo ho chci svěřit někomu cizímu. Mimo jiné mě obviňoval, že ho chci dostat do nějaké svojí sekty, pod jejíž vlivem jsem atd. Respektoval jsem jeho přání a situaci jsem podle toho, co jsem věděl, konzultoval s domácím hospicem jen já sám. Jednak abych promýšlel nějaké možnosti pomoci a také, aby byla připravená cesta, pokud by se rozhodl jejich služby přece jen využít.

Možná to zní divně, ale skutečně jsem rád, že to dopadlo takhle. Měl jsem před sebou svojí zkušenost s manželkou doma i se svojí mámou, o kterou se staral její manžel. Nedovedl jsem si představit otce v situaci bezmocného pacienta, přesto jsem tuto situaci považoval za téměř nevyhnutelnou a považoval jsem za důležité, abych na ní byl alespoň trochu připraven.

Jak jsem už zmiňoval, měl jsem o stavu otce jen omezené informace. Na jaře mě poměrně ochotně informoval sám. Později už tak sdílný nebyl. Leckdy jen říkal, že ještě žije atd. O případných komplikacích a hospitalizacích jsem se dozvídal později a z druhé ruky. Od srpna jsem byl vděčný za kontakt z jeho blízkého okolí (omlouvám se, ale nechci být konkrétnější). Sám jsme ten kontakt vyhledal a slíbil jsem, že se o něm nezmíním, zvlášť před otcem. Měl jsem tak alespoň konkrétní a aktuální informace. Leckdy jsem měl informaci o nějakém problému a volal jsem otci. On mi říkal, že vše je v pořádku, vše má zařízené a ať nemám péči. Respektoval jsem to, i když jsem věděl, že situace byla jiná.

Až když se ke mně dostala informace, že je na tom už hodně špatně a údajně umírá v nemocnici, rozhodl jsem se do toho trochu víc vstoupit. Dovolal jsme se ošetřujícího lékaře a on mi sdělil, že druhý den otce na jeho přání propouští, takže si ho můžu vyzvednut. Druhý den ráno následovalo několik rozhořčených telefonátů otce, co si to dovoluju, ať mu nedělám ostudu atd. Nakonec však přijal nabídku odvozu z nemocnice. Vlastně teprve ten den jsem mohl nahlédnut do jeho zdravotní dokumentace a dozvědět se něco konkrétního. Když jsem pak kontaktoval ošetřujícího onkologa, tak si mě pozval, aby mě informoval sám. Sdělil mi, že už v léčbě nebudou pokračovat a že je třeba uvažovat o tom, jak zajistit péči pro otce. Připadá mi hloupé, že tohle neumí lékař probrat přiměřeným způsobem přímo s pacientem. Toho dosud povzbuzovali a tvářili se, že ho léčí. Samozřejmě otec byl stále přesvědčen o tom, že se podaří jeho stav nějak stabilizovat a zajistit mu ještě pár let života, kdy bude trochu fungovat jako dřív (tj. bez bolestí a omezení pohybu).

Bohužel ještě začátkem září došlo mezi námi ke konfliktu. Stalo se tak při jeho opakovaných telefonátech. Pár lidí mi řeklo, že bych měl být shovívavý, protože je to dáno progresí jeho nemoci. Já to beru. Na druhou stranu to, co mě skutečně štvalo, bylo právě to, že v jeho výčitkách, výhružkách a obviněních jsem necítil nemocného člověka, ale naopak svého otce, který se takto choval v podstatě celý svůj život. Ani já jsem se nedokázal udržet, což mě velmi mrzelo, ale nechtěl jsem na sebe nechat jen pokřikovat a poslouchat nejrůznější obvinění, leckdy dost nesmyslná. Nemluvě o tom, že mě to stálo mnoho sil ve chvíli, kdy bylo třeba se soustředit na nástup Martínka do školy a pobyt malého Ondry ve školce poprvé bez jeho bráchy. Rozhodl jsem se, že už žádnou pomoc nabízet nebudu, budu se věnovat klukům a počkám do doby, kdy budu osloven. Byl jsem však téměř přesvědčen, že toho se už asi nedočkám.


Od pátku do středy

Proto mě překvapilo, když po týdnu otec zavolal a požádal mě, zda bych jej nemohl druhý den ráno, tj. v pátek, odvézt na vyšetření. Musel jsem však odvést kluky do školy a do školky, takže to na uvedenou hodinu nešlo. Přesto jsme však poté, co jsem odvedl kluky, za ním a jeho doprovodem vyrazil. Zastihnul jsme je těsně po vyšetření. Na první pohled bylo vidět, že otci už je hodně zle. Nakonec se ještě rozhodli zajít konzultovat výsledky přímo na oddělní k ošetřujícím lékařům a nečekat na kontrolu, plánovanou až někdy za měsíc. Poprvé jsem jej mohl doprovázet k doktorovi (dřív to odmítal, protože přece není malé dítě). Takže jsem byl svědkem, kdy vlastně i jemu bylo zřejmě poprvé oznámeno, že léčba už není možná, že v úvahu už přichází jen léčba symptomů, tj. převážně bolesti. Musím uznat, že jak jsem byl z předchozího jednání s mladým doktorem otrávený, že ti doktoři neumí s pacienty komunikovat, tak jsem byl mile překvapen s přístupem paní primářky. Ostatně jsem mohl vidět, jak pozitivně je přijímán na oddělení, jako "starý známý". Bylo domluveno, že ještě přes víkend zkusí doma zvýšenou dávku léků proti bolesti (měl je opravdu neustále a velmi silné) a v pondělí bude v případě zájmu přijat na oddělení.

V pondělí jsem ráno odvedl kluky a vyrazil za otcem, kde už byl s doprovodem připraven. Silnější dávky skutečně pomohly a konečně ustala ta úporná bolest, co jej dlouho trápila. Chvílemi uvažoval, že by snad ani do nemocnice nejel. Na druhou stranu cítil, že se něco děje v hlavě a že ztrácí orientaci. Přesto si ještě potvrzení nástupu domlouval telefonicky sám. Zatímco přes víkend jsem měl divný pocit, že zřejmě vezu svého otce do nemocnice naposledy, teď jsme si říkal, že je v něm ještě poměrně dost sil a že to může být ještě dlouhé a složité. Nakonec souhlasil s odvozem do nemocnice, když už bylo vše domluvené. Navíc já měl následující den pracovní povinnosti, takže by to i pro mne bylo komplikovanjěší. Opět následovalo milé přijetí v nemocnici. Prostředí jemu známé a i on tam byl už známý. Dokonce se mu vrátila chuť k jídlu a s chutí si dal dobré jídlo (jev v nemocnici poměrně nezvyklý). Zanechal jsem ho s jeho doprovodem a jel vyzvednout kluky. Navíc to byl první den, kdy Martínek byl poprvé v družině až do odpoledne a Ondra poprvé ve školce spal. Oba to zvládli výborně, což mi udělalo radost. Sil nazbyt k případným dalším starostem totiž mnoho nebylo.

Druhý den ráno, tj. v úterý, mi doprovod telefonicky oznámil, že otec v noci upadnul do kómatu a leží v bezvědomí. Při odpolední plánované návštěvě cestou z práce jsem viděl situaci na vlastní oči a rozhovor s primářkou jen potvrzuje, že nastává konec, který je možné očekávat během několika dní. Ještě večer, když jsem do nemocnice zavolal po prvních třídních schůzkách u Martina ve škole, tak mi řekli, že jeho stav se nezměnil.

Ve středu ráno, zrovna když jsem v tradičním ranním chaosu předával Martínka v družině, mi otcova přítelkyně volala, že otec v noci, ještě těsně před půlnocí zemřel. Odvedl jsem Ondru do školky. Musel jsem změnit svůj slib, že ho vyzvednu už po obědě, abych měl raději dost času. Ondra trucoval. Když jsem ho vnesl do třídy, tak utekl zpět do šatny, že tam zůstane sedět celou dobu. Tak si tam paní učitelka k němu sedá. Ondra mě vyprovází slovy: "Nemám tě rád!" A já mu jen s úsměvem mávám a říkám mu, že to nevadí, že ho já mám rád.

Přítelkyni otce jsem nabídnul svojí pomoc, takže jsme si dali sraz v nemocnici, kde jsme vyzvedli věci otce. Teprve později zjišťujeme, že nějaké jeho svršky zapomněli předat, ale to už vyřídí přítelkyně sama. Informoval jsem pár příbuzných. A po několika konzultacích jsme se vydali zařizovat pohřeb. Otec si výslovně nepřál žádný obřad. Shodli jsem se však, že uděláme jen tichý obřad v úzkém rodinném kruhu. Já si navíc myslím, že pohřeb je důležitý nikoliv pro zemřelého ale především pro pozůstalé, aby se mohli s dotyčným rozloučit. I podle psychologů je tento moment důležitý. Byl jsem rád, že jsme to s přítelkyní otce zařídili.


Snaha o ohleduplnost

Snažil jsem se být maximálně ohleduplný. Respektovat přání otce, případně jeho přítelkyně (výběr rakve, hudby, podoba parte atd.). Ještě v pondělí před odjezdem do nemocnice mi otec říkal, že jeho přítelkyně má patřičné instrukce, které mám respektovat. Když mi říkal, kde chce být uložen a já na to, že to zařídím, tak rozčílené reagoval, že to zařídím v součinnosti s jeho přítelkyní.

A to jsem asi u jádra pudla toho, co mě mrzí. Nevím, zda to nazvat nedůvěrou nebo čím jiným, prostě tu nedůvěru otce vůči mně. Ostatně ještě v pondělí, když jsem dostal za úkol od doprovodu otce jen odvézt jedny náhradní klíče jeho přítelkyni. Ještě na cestě mi vzápětí doprovod volal, že dostal hodně vynadáno. Vůbec jsem nechápal proč, protože jsem hned z nemocnice jel vyřídit úkol a klíče odevzdat. Říkal jsem si, jestli otec skutečně nemá strach, že jen čekám na nějakou příležitost, abych mu "vše vrátil", abych se mstil či ho nějak jinak podrazil? To mě skutečně mrzí. Na druhou stranu by to vysvětlovalo mnohé utajování. Vysvětlovalo by to i jeho podivné chování z posledních měsíců, kdy se mnou jakoby chtěl začít řešit nějaké svoje záležitosti, ale po chvilce se zarazil, vzal vše zpět a prohlásil, že je to jeho věc.

Pár lidí kolem mi řeklo, že je vlastně fajn, že jsem mohl být otci na blízku v jeho posledních chvílích. Ano, jsem rád, že jsem mu mohl alespoň trochu pomoct a neskromně si myslím, že jsem za sebe udělal maximum možného v dané situaci. Na druhou stranu mě mrzí právě ta nedůvěra. Ano, říkal mi, že mi děkuje a že je za pomoc vděčný. Na druhou stranu se mi v pondělí před odjezdem do nemocnice vlastně omlouval. Omlouval se, že se nedokázal zastřelit, jak o tom předtím poměrně často mluvil. Že si myslel, že se bez mojí pomoci obejde a rezignovaně přiznával, že nakonec mojí pomoc, resp. odvoz do nemocnice potřebuje. Mrzí mě to, ale respektuji to. Ostatně to pro mne není nic nového. Když jsem otci před časem říkal, že sice nejsem syn podle jeho představ, ale že kdyby chtěl, resp. kdyby dokázal tolerovat, že prostě žiji jinak, vyznávám jiné hodnoty a věnuji se jiným věcem, tak by se mnou klidně mohl být spokojen. Chvíli byl v šoku a nevěděl, zda se tomu má smát nebo se rozčilovat. Pak mi jen řekl, že jsem prostě úplně mimo realitu.

Pravdou je, že poslední dobou se mu to v hlavě už trochu motalo, ale přesto jsem vnímal jakýsi jeho vnitřní zápas. Kromě těch výtek mi na druhou stranu párkrát děkoval za pomoc. Dokonce někdy tak nějak nejasně prohlásil - spíš sám k sobě - že mě jako obdivuje, jak jsem to zvládnul, čímž zřejmě myslel mojí péči o těžce nemocnou manželku kombinovanou se starostí o dva malé kluky (ačkoliv kdysi mi vyčítal, že jsem měl ženu dát "někam pryč" a ušetřit kluky takového zážitku). Vzápětí však zase dodal, ře je otázkou jestli jsem to teda jako zvládnul a případně připojil zase nějakou kritickou připomínku. Třeba v pondělí mi řekl, že když jsem o něj celý život "nejevil zájem", tak pochybuje o tom, že bych si ho v takovém stavu vzal domů a staral se o něj. I když to bylo už pod vlivem silných opiátů, tak to podle mne vyjadřovalo ten jeho rozporuplný pocit, který v sobě zřejmě nosil.

V jedné knize jsem třeba četl, že je třeba si připustit, že naši otcové (a týká se to asi obecně rodičů), byli třeba prostě těmi nejlepšími otci, jakými dovedli být. Ano, i to je možné. Dokonce si myslím, že můj otec měl větší problém s přijetím mne než já s přijetím jeho. Ostatně epitaf, který si sám napsal, potvrzuje to, co mi často poslední dobou říkával. Vyjadřoval jeho pocit, že on byl ke všem dobrý, všem se snažil pomáhat a na oplátku sklízel jen zlobu a nenávist. Zajímavé od člověka, ze kterého zloba i nenávist byly mnohdy cítit, zvlášť když nebylo vše podle něho.

Vím, že to zní jako sebeobhajoba, ale abych ještě ilustroval svůj přístup, tak dodám ještě jednu drobnost. Netajím se tím, že mě otec rozčiloval, že mi plno věcí vadilo, ale necítil jsem zášť nebo nějakou potřebu odplaty, i když jsem býval po hádkách naštvaný. Navíc si myslím, že jsem byl jedním z mála z jeho okolí, kdo se ho prostě nebál. Zatímco poměrně rád vyhrožoval a pomocí agrese usiloval o respekt a poslušnost, tak já zhruba od svých 12-13 let, kdy jsem se začal zastávat mámy a bránit ji před jeho fyzickým a jiným formám násilí, jsem se mu dokázal postavit. Možná i to byl jeden z důvodů našich konfliktů. Každopádně když jsem v úterý v nemocnici stál u postele nad jeho bezvládným tělem, sledoval jeho těžký dech, opatrně jsem vážil každé slovo. Jsem přesvědčen, že lidé v tomto stavu vnímají, ačkoliv už nijak nereagují. Cítí přítomnost druhé osoby, což bylo znát i ze změn v rytmu jeho dechu. Já jsem se však snažil být jen velmi stručný a omezit se na pozdrav a podporu. Nic o nás, nic o problémech atd. Pak jsem jen mlčky seděl... Prostě dával jsem si velký pozor, abych ani v této chvíli nezavdal podnět k něčemu, co by mu mohlo nějak vadit, ačkoliv mi to už nemohl dát najevo.


Sdělení klukům

Klukům jsem o úmrtí "dědy Pepíka" řekl odpoledne. Nejprve Martínkovi, když jsem s ním šel sám ze školy pro Ondru do školky. Pak jsem to řekl i Ondrovi. Neřekl jsem to jen tak mezi řečí, požádal jsem je o pozornost. Ale zase jsem to řekl bez nějaké velké patetičnosti. Ostatně klukům jsem říkal už dříve, že třeba jedu za otcem do nemocnice a že je těžce nemocný, že má rakovinu. Martínek to už nějakou dobu komentoval slovy, že děda Pepík už asi brzo umře. Takže byli připravení. S Martínkem jsme si pak o tom ještě chvíli povídali, když si sám na dědu vzpomněl. Večer jsme se za něj společně pomodlili. Pohřeb je naplánovaný tak, aby na něj kluci mohli. Přemýšlím o tom, ale zastávám názor, že i děti mají mít možnost se se zemřelým rozloučit. Bohužel kluci v tom mají až moc velkou praxi, zvlášť vnímavý Martínek. Ptal jsem se jich, zda se chtějí rozloučit a oni odpovděli, že chtějí. S ohledem na podobu obřadu a prostředí (krematoria jsou dost nepěkné stavby) a také, že kluky nechci vystavovat zbytečně stresujícímu prostředí, domluvil jsem si s sebou hlídání. Kluci by tedy měli mít možnost se rozloučit a v případě zájmu mohou jít ven a nemusí sedět v ponurém prostředí a poslouchat tklivou hudbu.

Rozepsal jsem se nad rámec. Snažil jsem se brát ohledy na všechny strany a stejně jsem mnohé nenapsal. Snad jsem alespoň trochu přiblížil to, co jsem chtěl. Nepochybně se k tématu otec budu vracet. Navíc teď zřejmě přijdou ještě jiné starosti...


Znovu zopakuji, že to přijímám tak, že si myslím, že průběh událostí byl k otci celkem milosrdný. Nakolik se to samozřejmě vůbec dá o tak hrozné a zákeřné nemoci říct. Ze své strany mám pocit, že jsme udělal, co jsem mohl. Navíc i nám to tak nějak vyšlo. Protože už od neděle malý Ondra posmrkával a já viděl, že mu není dobře. V pondělí mu bylo líp, ale v úterý zase ne. Uvažoval jsem, že bych ho ve středu vyzvedl už po obědě, ale nakonec jsem potřeboval čas na zařizování. Poté, co jsme ve středu zařídili vše potřebné, nechal jsem Ondru dnes doma. Tentokrát už v noci docela kašlal. Jen jsme ráno vyprovodili Martínka do školy a vrátili se domů. Ondra byl nejprve veselý, že je se mnou doma a poručil si krtečka na DVD. Jenže pak usnul a před chvílí se probudil, celý polámaný a má horečku. Naštěstí už ráno se mi nabídla maminka Martínkova spolužáka, že by jej zítra ráno vyzvedla před domem, abych nemusel brát ráno nemocného Ondru ven. Takže si vlastně vyzkoušíme i model, ze kterého jsem měl trochu obavy, tj. jak dopravit Martínka do školy, když onemocní Ondra. Martínek sice už taky smrká a kašle, ale zatím to vypadá, že by to mohl do víkendu vydržet a pak se uvidí.

Původně jsem chtěl začít tím, že jsem osiřel. Nechci to však nějak pateticky a sebestředně přehánět. Ostatně, když se rozhlédnu, tak moje máma osiřela už v 19 a moji kluci přišli o maminku velmi brzo. Takže pořád z toho vycházím nejlíp. Je fakt, že trochu budím udivené pohledy, když opakovaně s trochou ironie poznamenávám, že před třemi lety zemřela manželka, před dvěma lety máma a teď otec, takže mám praxi. Hlavně, abych si trochu vydechnul, načerpal nějaké síly a pokračoval, starostí i radostí s klukama nás čeká dost.

Děkuji za podporu!


Poznámka: Kdo mě zná, ví, že jsem v podstatě důsledně o svém otci mluvil jako o "otci" a ne o "tátovi". Poslední dobou taky jako o "Pepíkovi". Bylo by to na delší povídání. Teď snad jen tolik, že jsem prostě respektoval, že to byl můj biologický otec a že jsem se snažil respektovat i určitý požadavek úcty k vlastnímu otci.
 

Kluci se účastnili pohřbu (viz https://marnosti.blogspot.cz/2011/09/deti-pohreb.html ) a o rok později zahrabali dědu na hřbitově, viz https://marnosti.blogspot.cz/2012/10/par-myslenek-na-hranici-morbidity-aneb.html

úterý 13. září 2011

Jeden (méně) výchovný rozhovor o Sněhurce a sedmi trpaslících

"Tatííí, co je lepší? Mít jedno nebo dvě děti?", zeptal se mě Martínek o víkendu během upínání kluků do autosedaček.

"Samozřejmě, že dvě!", odpovídám bez váhání.

"A co takhle padesát jedna dětí?", zeptal se Ondra, když jsem vzápětí zapínal jeho.

"Tak to už by bylo moc," odpovídám, aniž bych si to vůbec snažil přestavit.

"A tatííí," spustil opět Martínek a tentokrát se ptá pomalu a s rozmyslem: "Co bys dělal, kdyby Ti maminka porodila Sněhurku a sedm trpaslíků?"

Chvilku přemýšlím, zazubím se na něj a říkám: "Tak to bych si vzal Sněhurku, utekl bych s ní a mamince bych nechal sedm trpaslíků."

Oba jsme se zasmáli.

Já vím, že to zní asi strašně nevýchovně a třeba jsem měl říct něco o tom, že by bylo fajn, že by nám Sněhurka s těmi sedmi trpaslíky pomohla, ale já zvolil toto přímočaré "mužské řešení".

Hlavu si s tím nedělám, protože kluci dobře vidí, jak se starám a jak k věcem přistupuji, takže si nějaké ty vtípky můžeme dovolit.

neděle 11. září 2011

Zaléééz aneb Jak Ondra zachraňoval šneka

Přestože nám začaly různé nové povinnosti, tak si i nadále užíváme radosti života. Třeba minulý týden jsme čekali, až se Martínek ve škole naobědvá. Ondra si hrál v trávě, resp. něco tam pozoroval. Za chvíli slyším, jak pokřikuje: "Zaléééz!" A za chvilku opět: "No táák, zaléééz!"

To jsem už nevydržel, šel jsem se podívat a ptám se, co tam provádí a na koho křičí. Ondra prostě zachraňoval šneka. Chtěl ho z malého trávníku poblíž chodníku přenést na druhou stranu do hluboké trávy. Jenže chtěl, aby zalezl do ulity, aby se ho náhodou nedotknul. Tak jsem mu s úsměvem řekl, že ten šnek asi špatně slyší, ale že ho přece klidně může opatrně přenést tak, jak je. Což nakonec Ondra udělal.








středa 7. září 2011

První náznak šikany ve škole

S klukama si zvykáme na nový režim. Snažím se oběma přece jen ještě o něco víc věnovat, abych jim pomohl zorientovat se v nových rolích. Na druhou stranu to zase nechci přehánět, abych víc nestresoval kluky ani sebe.

Jak už jsem psal minule, Martínkova sdílnost o tom, co se dělo ve škole, není zrovna velká. Navíc vznikají zajímavé situace. Například hned druhý den jsem zjistil, že v tašce nemá žákovskou knížku, kterou jsem mu tam dával se všemi vyplněnými údaji. Nejprve tvrdil, že tam je, že jí tam viděl. Pak tvrdil, že mu asi vypadla a že bude v lavici. Tak jsme se domlouvali, že jí hned druhý den najde. Teprve večer cestou z nákupu si najednou vzpomněl, že jim jí paní učitelka vybírala. Tím to bylo vyřešené. Jen dodávám, že jsem z toho od začátku nedělal velkou vědu. V klidu jsem souhlasil s tím, že se podívá ve třídě a pokud by jí nenašel, tak se zeptá učitelky. Snažím se a byl jsme rád, že snad zatím celkem úspěšně, aby jej takové věci nestresovaly. Ne, že bych z něj chtěl mít lajdáka, ale nechci, aby byl z každé takové události vystresovaný. Sám jsem šel do sebe, když jsem si všímal, že jej různá napomenutí nebo drobné karamboly stresují více než bylo zdrávo, protože se bál, že se na něj budu zlobit.

Taky se nám podařilo, že hned první úkol nesplnil. Měl si dodělat obrázek, který začali malovat ve škole. Když jsem si to ráno uvědomili, tak hned řekl, že za to můžu já. Je to částečně pravda, protože jsem mu nedovolil malovat hned po příchodu ze školy, když byl plný stůl v kuchyni a v pokoji odpočíval Ondra. Pak už jsem na to zapomněli. Paní učitelka jej prý napomenula a my se samozejmě s Martínkem domluvili, že na to příště dáme větší pozor. I když opět jsem byl rád, že to pro něj snad žádné velké trauma nebylo.

Největším zážitkem však zatím byl zřejmě první náznak šikany, se kterým se Martínek hned na začátku ve škole setkal. Už před časem jsem tu psal o tom, jak poměrně aktivně vstupovala moje máma do nějakých problémů ve škole, jak jsem tím ovlivněn a jak jsem reagoval na jednoho kluka, který malého Ondru ve školce trochu otravoval (viz zde). Jsem si vědom, že se kluci o sebe budou muset umět postarat sami, ale jsem přesvědčen, že je dobré jim v tom tát po boku a případně jim ukazovat, jak by se daly problémy řešit.

Ve škole a hlavně v družině panuje trochu chaos. Všichni uznávají, že kvůli silným ročníkům škola nabrala více prvňáčků než je zřejmě schopna zvládnout a chvilku to potrvá, než se to snad zaběhne, vychovatelky (i děti a rodiče) si zvyknou a situace se zlepší. Je alespoň fajn, že nás vychovatelky ještě tento týden pustí do šaten, abychom našim prvňáčkům pomohli si vše pohlídat a sbalit. Když jsme takhle s Ondrou přišli, tak na mne Martínek volal, že si ještě zaběhne na záchod. Byl tam trochu déle a když přišel, tak mi po chvíli říkal, že mu tam nějaký větší kluk říkal, ať si na něj dá bacha, že je větší a silnější. Člověk si řekne klukovina, ale mně se prostě nechtělo to nechat jen tak. Martínka jsem vybídnul, ať mi dotyčného kluka ukáže. Chvilku jsme ho hledali v dalších odděleních družiny, až jsme ho konečně objevili. Celkem mile mě překvapilo, že to vychovatelka vzala celkem vážně. Kluka sama zavolala, napomenula a chtěla, aby se omluvil, což udělal. Také já jsem ho slušně, ale jasně požádal, aby tohle nedělal.

Je mi jasné, že tím problémy nekončí, ale byl jsem rád, že to byla poměrně vhodná příležitost, jak zkusit ukázat jedno z možných řešení. Nedělám si iluze o vztazích mezi dětmi a bohužel zodpovědnost za to nesou především rodiče. Pro nás s Martínkem to byla alspoň příležitost pro rozhovor. Opět zdůrazňuji, že jsme z toho nedělali velkou vědu. Každopádně jsem Martnka pochválil, že mi to hned řekl a povzbudil jsem ho, aby si takové věci nenechal líbit. Několikrát jsme se pak běhm dne k tomu vrátili a nahlas uvažovali, co se dá dělat. Na jednu stranu jsme mu říkal, že se prostě může stát, že ho někdo bude napadat, ať už slovně nebo i fyzicky. Na druhou stranu jsme spolu uvažovali o tom, co by bylo dobré v takové situaci dělat. Martínek třea říkal, že když se proti němu postaví někdo, kdo shromáždí 14 kamarádů, tak on bude muset taky shromáždit tolik kamarádů. Nejprve jsem to odlehčil tím, že by jich mělo být na každé straně rovnou 16 a místo bitky by si mohli zahrát šachy, které jsou vlastně válkou bez prolévání krve. Pak jsem mu ale říkal, že proto je dobré, aby měl pokud možno dost kamarádů, které by mu v případě potřeby mohli pomoct. Každopádně jsem zdůraznil, že i když se nějakému praní třeba nevyhne, tak násilí není řešení. A to nejenom proto, že Martínek je prostě drobnější. Připomínal jsem mu, že přece umí dobře mluvit a nedělá mu problém, když s emá s někým domluvit. Ať se nebojí tuto svojí výhodu využít a když to jen trochu půjde, může reagovat slovně. Říkal jsem mu třeba, že někdo takový nemusí být nutně zlý, že dokonce vyhrožovat někomu mohou děti, co se třeba ve skutečnosti bojí nebo mají nějaký jiný problém. Takže je nejlepší se pokud možno konfliktu vyhnout a když není možné nějak vhodně zmizet (což třeba právě na toaletách moc nejde), tak někdy pomůže, když se zeptá, jak se dotyčný jmenuje nebo proč to dělá či jaký má problém.

Tak uvidíme. I to je realita dětského světa a přiznám se, že z podobných věcí mám větší obavu než ze samotného učení. Na druhou stranu věřím, že Martínek je šikovný a má předpoklady k tomu, aby si uměl poradit. Navíc jsme připraven mu vždy podle možností pomoct. Myslím si, že právě komunikace by mohla být jeho výhodou. Říká mi, jak potkává bývalé kamarády ze školky, kteří jsou ve vyšších ročnících. Povzbuzuji ho, aby je zdravil a třeba až bude příležitost se s nimi pobavil. Chápu, že ne každý bude mít chuť bavit se s "prvňáčkem", ale on si už od začátku ve školce rozuměl se staršími dětmi. A to ani nemluvím o tom, že umět si vytvářet "síť" kamarádů se prostě do života hodí.

Já vím, třeba to působí trochu směšně, jak tu školu s Martínkem prožívám. Beru na sebe zodpovědnost za oba rodiče, ale přitom se snažím, aby mé "objetí" kluků nebylo příliš těsné. Vím, že mám s klukama poměrně velmi úzký vztah. To je dáno tím, co jsme prožili i to, že jsme v podstatě odkázání jeden na druhého. Snažím se však, abych kluky vedl tak, aby se na mne sice mohli spolehnout, ale aby se učili umět se o sebe postarat.

Tak ať se nám to daří a hlavně ať nám slouží zdraví!


úterý 6. září 2011

Martínkův první školní den

Tak jsme se konečně dočkali! Martínkův první školní den je tady!

Já jsem se moc nevyspal. Už delší dobu spím a mám většinou špatné sny. Souvisí to se stresem a starostmi, ale nikoliv s těmi kolem Martínkova nástupu do školy. I když nervozita, jak to vše budeme zvládat, tady taky je.

Budík kluků byl nastaven na 7:00. Zatímco Martínek se budí dřív a spolupracuje, tak Ondru z postele nevytáhlo ani opakované zvonení. Vyklubal se z něho pěkný záškodník. Chápu, ještě je malý, pozornost se točí kolem Martínkova nástupu do školy (i když se to snažím vyvažovat a Ondrovi se taky víc věnovat) a prostě je asi i jiná povaha.

I když vše bylo připraveno a probíhalo celkem v klidu, nakonec z toho přece jen byl poměrně stres. Ondra se sice nijak nevztekal, ale provozoval typicky dětskou zdržovací taktiku. On, který je mnohdy ráno převlečený dřív než Martínek a věci má líp složené, byl najednou velký loudal, kterému vše trvalo nekonečně dlouho.

Martínek se těšil...




...a na Ondrovi je jasně vidět, že nebyl dobře naladěný (to jsem ještě vybral fotku, kde se šklebí nejmíň, resp. vybíral jsem jen ze dvou, protože fakt na víc nebyl čas).




Ve školce Ondra pokračoval ve zdržovací technice a nenásilném odporu. Jelikož u Martínka ve škole byly schůzky, tak jsme museli nejprve s Ondrou do školky. Jinak to budeme provozovat opačně. Nejprve s Martínkem a pak s Ondrou. Takže když pak bude sedět v šatně, že tam zůstane celý den, tak už na to budu mít čas (přesně to se dělo dnes ráno). Je v tom prostě vzdor, protože když byl ve školce poprvé sám, tak si to prý skutečně užíval a i první den nakonec dobře zvládnul. Takže je to spíš jen hra se mnou. Mimochodem malý Ondra mi hlásil, že všechno snědl. Když mi tvrdil, že byl dokonce první, tak jsem už začal trochu pochybovat, protože Ondra vždy dojídal jako jeden z posledních a ještě se často nechával krmit. Tak to budu asi muset ověřit z nějakých nezávislých zdrojů.

Ondra předán a už jsme s emohl věnovat našemu školákovi. Nedělám z toho velkou vědu, ale prostě chci, abychom si to užili. Proto jsem Martínka pobízel, ať si to užije, častěji než jsem mu říkal, ať poslouchá a je hodný.

"Tatíí, proti tomu sluníčku mě už nefoť!"




Před školou se setkal s kamarády ze školky. Úsměvné bylo to, že měl stejnou kytku jako jeho nejlepší kamarád ze školky. (Já nakupoval v osvědčeném Belles Fleurs.)




A do foťáku mi neustále opakoval stejný úsměv nebo škleb (?).




Ještě na odchodu mi Martínek zamával kytkou. Jsem rád, že zřejmě nebyl příliš vystresovaný. Už jsem chodili na přípravku, takže nešel do neznámého prostředí. Učitelky už taky poznal, navíc jsem vybrali snad tu nejlepší, doporučovanou a zkušenou s dlouholetou praxí. Navíc si myslím, že svojí roli hrálo i to, že ani já jsem to neprožíval nějak zvlášť přehnaně. Ano, je to něco nového, ale my se na to těšíme a chceme si to užívat.




Následovali jsme děti na chvíli do třídy.




Pak už jen zamávat rodičům a je to na něm.




Cestou ze školy do telefonu vyprávěl babičce, jak bylo první den ve škole...




...ale jako by chtěl dát najevo, jak je nad tím povznesen, tak si přitom hrál s klacíkem a listy keře.




Ostatně ani já jsem se příliš nedozvěděl, co se ve škole dělo.

Ptal jsem se ho: "Martínku, co jste dělali?"
"Nic."
"A co povídala paní učitelka?"
"Nevím, to už si nepamatuju."
"A naučil ses alespoň něco nového?"
"Ne!"

Tak fakt nevím, proč tam chodí :-)


Bohužel nastupují silné ročníky, takže i učitelka nám říkala, že tolik dětí ve třídě už dlouho neměla (téměř třicet) a i v družině byl trochu chaos (zřejmě museli přijmout posily, které nastoupily před týdnem). Martínek si bude muset poradit.


Den spíš zkomplikovalo počasí a i to, že Ondra opět stávkoval a přes opakované výzvy si odmítnul po obědě odpočinout. Takže když nás čekala odpolední hudebka, kam šel Martínek taky poprvé, tak nejenom lilo jako z konve, ale navíc na Ondru padla únava. Bylo to celkem náročné, ale opět jsme to zvládli. Na jednu stranu je to trochu otrava, že Ondra musí se mnou a čekáme na Martínka na hudebce. Na druhou stranu až bude hezky, tak to bude náš společný čas s Ondrou a budeme moct něco malého podniknout jen spolu.

Mimochodem když jsem se snažil zjistit, co v hudebce dělali, tak to byl v podstatě identický rozhovor jako ten uvedený výše. Na druhou stranu je fakt, že já si nevzpomínám, že bych základní školu nějak zvlášť řešil. Takže jsem asi nebyl jiný.

Byl jsem z toho všeho tak unavený, že jsem si říkal, jak tohle budeme zvládat skoro pořád. Ale nejsme ani první ani poslední a nějak to bude muset jít. Snad si časem zvykneme. Rád bych pokud ožno brzo nechával Ondru ve školce na spaní, alespoň mi odpadnou dohady s ním, že nechce. A i Martínek by se vždy mohl vyřádit v družině, přestože ta na mne moc dobrý dojem neudělala.

Tak uvidíme. Dnes raději budíček kluků v 6:50. Včera jsme je do postele zahnal už po 20:00, ale i tak Ondra moc spát nechtěl (přestože byl hodně unavený celé odpoledne) a Martínek se pro změnu budil a ráno mi říkal, že měl špatné sny. I tak to bylo zase celkem náročné ráno, přestože svítilo sluníčko, bylo docela teplo a nikdo výrazněji nestávkoval (kromě Ondry ve školce, jak jsem už psal, ale to už byl Martínek ve škole).

Držte nám palce! ;-)
Děkuji!