Laboratorní pondělí aneb Co jsme dělali o víkendu, Martínku?

Už třetí pondělí začínáme školně-školkově-pracovní týden a máme to celkem nabité. Stále přemýšlím nad tím, co děláme a uvažuji, co a jak ještě zlepšit. Je mi jasné, že pravidelný rytmus je potřeba, na druhou stranu je třeba vždy počítat se změnami v situaci.

Pondělí coby naše "laboratoř" denního režimu

Pondělí je dobrá "laboratoř", protože to máme poměrně nabité. I když nabité je možná přehnané. Kromě toho, že je to první den v týdnu, po víkendu, chodíme s Martínkem do hudebky.

První pondělí ráno bylo zvláštní tím, že šel Martínek poprvé do školy a vzhledem ke schůzkám ve škole, musel Ondra do školky jako první, což bylo přece jen ve větším spěchu (více o prvním školnímu dni viz zde). Druhé pondělí jsme nejprve odvedli Martínka do školy a pak jsem šel s Ondrou do školky. Bylo to celkem v klidu, na Ondru bylo dost času, i když taky jsem byl trochu nervózní, protože jsem pak odvážel svého otce do nemocnice. No a včerejší třetí pondělí je zase jiné v tom, že Ondru vzhledem k jeho čtvrteční horečce ještě neposílám do školky, i když by už asi klidně mohl. Sice jsem v pátek vyzkoušeli situaci, že maminka Martínkova spolužáka si jej ode mne převzala před barákem a vzala ho do školy. Na pondělí jsme tuto nabídku dostali znovu, ale Martínek večer projevil přání, že chce odvést od nás. Neviděl jsem v tom problém, protože Ondra je fit (a já být fit musím, i když se tak někdy necítím). Nakonec to bylo dobré rozhodnutí, protože ráno psala maminka, že Martínkův spolužák je nemocný a do školy nejde. To zároveň znamenalo, že Martínek bude sám v lavici. Pochopil jsem, že kluci celkem dost drží při sobě a spolupracují, ale zdá se, že to Martínek v pohodě zvládnul. Říkal jsem mu třeba, že bude mít celou lavici pro sebe. On mi zase říkal, že tam má další kamarády.

Ještě jsme s Ondrou počkali a zamávali Martínkovi, když přecházeli z družiny do třídy. Sice musíme ráno chodit o něco dřív, ale já jsem rád, že je o něj takhle víc postaráno. I když věřím, že by si Martínek poradil. Nedávno mi říkal, jak se tři, všichni kamarádi už ze školky, jednou na cestě do třídy ztratili. Jeden se prý rozplakal, ale zřejmě Martínek, jestli jsem to dobře pochopil, ačkoliv byl s trojice nejmenší, se doptal nebo snad požádal nějakou paní učitelku, která je do třídy zavedla. Ačkoliv přesně nevím, jak to bylo, což je nakonec i jedno, tak jsem rád, že Martínek neztrácí hlavu a umí si poradit.

Nechci to zakřiknout, ale musím kluky opravdu pochválit, protože ráno obdivuhodně fungují. Sice Ondra si občas stěžuje, že je unavený, ale oba vstávají, když jim zazvoní dost nepříjemný zvuk budíku. Ovšem sami chtějí, aby je budil budík a ne já. Ostatně já vstávám jen o něco dřív a rozsvítím skoro všechna světla v bytě, aby kluci nevstávali do tmy, nachystám snídani a tak. Doufám, že nám ta rána vydrží. Martínek spolupracuje, ale je na něm vidět, že je toho na něj hodně. Zrovna dnes ráno byl v družině docela zmatený. Snažím se to zlehčit alespoň tak, že si někdy cestou do školy zpíváme, říkáme říkanky nebo jako dnes počítáme v různých jazycích.

Ale zpět k našemu "laboratornímu" pondělí. První pondělí bylo jen krátké, musel jsem dělat oběd pro Martínka a pak jsme šli pro Ondru. Druhé pondělí bylo v tomhle fajn, protože oba kluci byli ve školce a škole až do tří. Navíc oba si to přáli už od konce předchozího týdne. Martínek si přál si víc hrát v družině, protože škola je vlastně nuda, ale družina, ta je fajn. Ondra byl na první spaní ve školce taky natěšený, jen si pořád myslel, že když tam bude spát, tak tam bude dva dni. Bylo pohodlné, že jsem si je vyzvedl ve tři. Ondra byl navíc odpočatý a po svačině. Jedna z hlavních věcí však byla ta, že druhé pondělí bylo pěkné počasí, takže nejenom, že jsme šli s klukama procházkou rovnou do hudebky, ale zatímco Martínek "hudebkoval", s Ondrou jsme si zašli prohlídnout a potom také společně vyzkoušet bobovou dráhu.

Naproti tomu třetí pondělí bylo v tomhle hektické. Museli jsme doma stihnout s Ondrou oběd. Pak vyrazit pro Martínka. Nechtěl jsem ho ještě nechávat v družině, protože je přece jen trochu nakřáplý. Nakonec to bylo dobré i v tom, že když jsme zahnali Ondru k popolednímu odpočinku, tak se ukázalo, že Martínek musí trénovat jedničky. Nejprve jsem byl dost nešťastný, protože mu to vůbec nešlo. Navíc nedržel dobře tužku, kroutil zápěstí do nepřirozených poloh a tak. Tak jsme trénovali a trénovali... Ještě nás čeká dost práce. Naštěstí jsem celkem dobře vybaven různými cvičebními vzory. Mimochodem, tohle jsou docela zajímavé stránky s návodem, jak dbát o správné kreslení a psaní.










Samozřejmě za odměnu si Martínek mohl ještě trochu pohrát, ale pak už bylo třeba vytáhnout Ondru z postele, nasvačit a vyrazit do hudebky. V tom upršeném počasí jakoby všechno šlo pomaleji a hůř. Zatím to s ošklivým počasím o pondělcích je 2:1 pro déšť, snad se ta bilance zlepší. Zvládli jsem to, jen to čekání s Ondrou na Martínka je trochu náročnější. Venku pršelo, tak jsme seděli ve škole na chodbě a nebyli jsme sami. Ondra po mně lezl, objímal mě a pusinkoval. Sice byl po odpočinku, ale přišel mi i tak docela unavený. Čekání jsme si mimo jiné krátili tím, že jsme opět počítali v různých jazycích.

Nechci to s kroužky nijak přehánět, ale jsem rád, že Martínek chodí na hudebku. Škoda jen, že tam s ním nemůže chodit rovnou i Ondra, šikovný je na to dost. A včera jsem byl o další důvod raději, že Martínek chodí na hudebku. Už napoprvé jsem viděl, že hudebka je spíš holčičí záležitost, zhruba tak 3:1. Cestou z hudebky mi Martínek oznamoval, že se chtěl skamarádit s jednou holčičkou, co seděla vedle něho. Ona to však odmítla. Martínek to nebral nijak špatně. Ostatně už první víkend mi vypravoval svojí "metodu". Když se prý chce s někým skamarádit, tak se zeptá, zda dotyčný či dotyčná s ním chce kamarádit. Tehdy mi říkal, že mu zatím všichni oslovení řekli, že ano. Zároveň však dodal, že ví, že mu někdy někdo taky jednou řekne, že nechce, i když zatím se mu to nestalo. Takže na hudebce udělal tuto novou zkušenost. Tak jsem mu hned s úsměvem říkal, že to je dobrá zkušenost a že se mu to určitě stane ještě hodněkrát, zvlášť s holkama, ale není třeba být kvůli tomu smutný. Martínek hned dodal, že ani dotyčná dívenka z hudebky se na něj nemračila, naopak se usmála, což taky není špatný výsledek.

Cestou z hudebky ještě musíme zvládat nákup. Je fakt, že domů jsem dorazil už celkem utahaný. Martínek ještě doma trénoval jedničky a pak je konečně napsal coby domácí úkol. Jen mě mrzelo, že při trénování mu to už celkem šlo, ale do úkolu to zase trochu odbyl. Jak už jsem psal, budeme holt muset trénovat.

Pak si kluci spolu ještě chvíli hráli. Já dělal večeři a polívku i na dnešek. mně není moc dobře, tak se snažím o nějakou dietu, ale kluci si pochutnali. Vykoupat, nachystat věci na ráno a uložit. I tak jsme to stihli na můj vkus příliš pozdě, příště by to chtělo alespoň o půlhodiny dřív.

Určitě nepíšu nic světoborného, většina maminek to důvěrně zná, možná i vnímavější tátové. Když jsem pak večer sedal k počítači, že si budu chystat něco na výuku, tak jsme toho nakonec moc nevyplodil. Ale nějak to půjde. Vím, že to zase nemůžu hned lámat přes koleno a přece jen ta situace není jednoduchá. Mirné zdravotní problémy a různé sny to rovněž signalizují. Uvidím časem...


Ohlédnutí za víkendem

Ještě nad jednou věcí jsem se chtěl zastavit a hlavně pro sebe si z ní vzít poučení do budoucnosti. Když jsme šli v pondělí ze školy, Martínek šel hned po obědě. Už jsem psal, že jsem ho tam nechtěl nechávat, když není zcela fit. Kromě už zmíněné výhody, že jsme mohli trénovat jedničky, se ukázala další výhoda. Mnohem víc mi toho vyprávěl o dění ve škole. Už jsem to pozoroval minulý týden, že mi vždy spíš vyprávěl o tom, co dělal v družině (většinou stavěl na zahradě u stromů domečky z klacíků, lístků a trávy). Školu vždy jen tak odbyl. Takže na jednu stranu je družina dobrá k tomu, že mám přece jen víc času. Na druhou stranu pro lepší spolupráci se školou je zase důležitý společný čas. Nějak to budu muset vymyslet a různě zkoušet. Navíc to musím koordinovat s Ondrou. Až bude ve školce, tak ten může buď po obědě nebo až po spaní. A jestli se mi něco skutečně nechce, tak jen pendlovat mezi domovem-školkou-školou, i když to máme ještě poměrně hodně blízko.

A díky podrobnější zprávě o dění ve škole mi Martínek taky říká, že se paní učitelka ptala, co dělali o víkendu. Ale že to nemuseli říkat všichni, takže on byl raději zticha, protože toho o víkendu moc nezažil, resp. nic zajímavého. Tak jsem se podivil a ptám se ho, zda si pamatuje, co jsme o víkendu dělali. Vzpomněl si jen na nedělní výlet, ale ten mu přišel nezajímavý. Aha, říkal jsem si. To je dobře, že mi to řekl. Přece jen jak je toho na nás všechny víc, tak je celkem frmol. Navíc já jsem pak rád, když si kluci hrají a já můžu něco chvíli dělat. Ale asi budeme muset zase trochu víc spolu mluvit o tom, co se dělo a co jsme zažili.

Tak jsem mu připomněl, že sice v sobotu dopoledne jsem se snažil, aby kluci leželi. Ondra měl dva dni předtím horečku, v pátek jsme byli dokonce u doktorky, Martínek sice teplotu neměl, ale byl taky celkem nastydlý. Jenže Ondra, který měl asi jen nějakou virovou reakci na návrat do kolektivu, hned ráno ležení v posteli rezolutně odmítnul a než jsem stačil nějak reagovat, stál přede mnou převlečený a žádal, zda si může hrát. Martínek se nechal přemluvit a zůstal v posteli s tím, že sledoval nějakou pohádku. Když jsme mu to pak vypnul s tím, aby si zdřímnul, že i Ondrovi v pátek hodně pomohlo, když přes den hodně odpočíval, moc se mu nechtělo. Chvíli to vydržel, ale pak už hlásil, že je fit a že si chce hrát. Tak jsem i jeho nechal.

V sobotu bylo hezky a my jsme museli na nákup, který jsme v pátek nezvládli. Resp. jsem to s Ondrou nechtěl v pátek lámat přes koleno. Cesta k doktorce a pro Martínka mu celkem stačila. Když kluci víc a víc dováděli, tak jsem si pozdě odpoledne řekl, že cestu na nákup spojíme s malou procházkou. Kluci sice hned chtěli brát kola, ale to jsem jim nechtěl dovolit. Při vypravování ven si kluci všimli akrobatického letadla, které venku na obloze předvádělo svoje umění.




Tak jsme se rozhodli, že cestu na nákup spojíme s procházkou kolem letiště. Tam jsme zjistili, že se koná nějaký Letecký den, takže kluci si mimo jiné mohli vyzkoušet posezení ve starém tryskovém letadle.







Kluky jsem vyzval, zda zkusí letadlo odtáhnout. Nemusel jsem je dvakrát přemlouvat.




Jejich příklad strhnul další děti, které ochotně přispěchaly na pomoc.




Ale dopadlo to jako s těmi, co tahali řepu v pohádce. Jen s tím rozdílem, že to nebyla řepa, ale staré proudové letadlo a že se ani nepohnulo.




Oba skončili na zemi.




Tak Martínkovi v pondělí cestou do školy říkám, že to přece byl zážitek, který by klidně mohl vyprávět. Přiznal, truhlík malej, že na to úplně zapomněl.

A co se týká neděle, tak i ta byla zajímavá, přestože bylo ošklivé počasí. Říkal jsem mu, že jsme přece byli na návštěvě za studenty ve škole. Sice to nebyl ani hrad ani zámek, kde prý byli někteří jeho spolužáci, zato to byla škola velmi stará.


/Ostatně tuto fotku jsem tu už kdysi zveřejnil viz zde./


A navíc, říkám mu, jsi se naučil počítat finsky, což jen tak nikdo neumí. Oba kluky totiž baví počítání v různých jazycích. Já to trénoval jenom s Martínkem, a to anglicky do deseti. Jenže před nějakým časem jen tak přišel Ondra a řekl mi: "Tatí, podívej." Stoupl si přede mne a spustil: "Fan, tu, srí..." Koukal jsme vykuleně. Později jsme si řekli, že když to jde i Ondrovi anglicky, tak by se mohl Martínek naučit do deseti německy. Sem tam se sice zaškobrtne, ale už to celkem zvládne. Jenže ten lumpík Ondra se ve všem opičí a už i on to celkem úspěšně zkouší. Tak jsem se já už zmohl pouze na 1-3 v maďarštině a byl jsem v koncích.

Vzpomněl jsem si, že jedna kamarádka studuje finštinu. V neděli byla na stejném místě. Nejprve se trochu divila, když jsem jí na chvilku na hlídání svěřoval Ondru a požádal jsem, zda by ho nemohla naučit počítat finsky. Vysvětlil jsem jí, že Martínek umí počítat anglicky, německy a do tří maďarsky. Když se Ondra naučí finsky, tak bude umět něco navíc, což samozřejmě motivovalo i Ondru. Hned souhlasila, ale když spustila, tak jsme uznal, že to asi nemá smysl, že je to příliš těžké. Když jsem se vrátil, tak jsem zíral, že to Ondrovi celkem šlo dobře. Chtě, nechtě, abych udržel s klukama krok, musel jsem se to naučit taky. Jenže nejsem tak pohotový jako oni, takže jsem si jen zapamatoval něco jako "fixy, keksy, kola..".

Díky internetu jsem si to však doma našel a naučil se správně, takže jsme s klukama do svého repertoáru přidali finsky do pěti. Kdy by nás chtěl následovat, může začít třeba zde. Doporučuji číslo 99, je skoro ke konci, i když já bohatě vystačím jen s 1-5.

Jaký další jazyk nám doporučujete? ;-)


Jo, a to jsem ještě zaznamenal, že v neděli začala hokejová liga, takže jsem měl v kalendáři poznamenáno, že bychom mohli vyrazit na hokej. To by však tentokrát bylo už fakt nad naše síly, alespoň nad moje. Něco si musíme nechat na příště. Jen nevím, jak se to bude líbit Ondrovi a zda se nebude bát hluku a řevu. Chce jít s námi, ale asi bychom měli vzít alespoň napoprvé někoho s sebou, kdyby tam Ondra nechtěl zůstat. Však uvidíme a nějak to vymyslíme.