V televizi zrovna běží kampaň, která upozorňuje rodiče na sledování televize dětmi. Už jsem tu psal o tom, jak se Martínkovi snažím vysvětlovat záludnosti reklamy a to, že jim není možné věřit (viz štítek média). Nedávný zážitek mě však utvrzuje v tom, že není možné vidět věci zcela černobíle, tj. vnímat jen negativní vliv reklamy na děti.
Ondra zahlédnul v ledičce jogurty Activie, které jsem si nedávno koupil, mimo jiné kvůli zřejmě neurotickým bolestem břicha. Sice tomu moc nevěřím, ale v tom stresu si člověk říkal, že vyzkouší cokoliv neškodného. Jak Ondra zahlédl Activii, tak mi hned říká: "Tatíí, mám nafouklé bříško, chtěl bych si dát Activii, aby mi splasklo." Jelikož reklamy příliš nevnímám, tak jsem hned nevěděl, co má na mysli. Ondra si však stál na svém: "Tatíí, podívej na moje nafouklé bříško, potřebuju Activii."
Jelikož byl čas odpolední svačiny a já si říkal, že mu bílý jogurt určitě neuškodí, dál jsem nepátral a Activii jsem mu dal. Ondra se dal s chutí do jídla a po chvíli mi hlásí: "Tatíí, podívej, už mi to bříško splaskává." Nic moc jsem neviděl, ale byl jsem rád, že Ondrovi chutná.
Po dojedení Ondra odešel na záchod, vykadil se a hlásil mi: "Tatíí, teď jsem vykadil Activii a bříško mi úplně splasklo." Automaticky jsem odpověděl, že to asi nebyla ta Activie, že jí to chvilku potrvá, ale když jsem viděl Ondrův spokojený výraz (protože jindy na záchodě válčí mnohem víc), tak jsem jej pochválil, že mu chutnalo a že se dobře vykadil.
Pak jsem uvažoval o tom, že napíšu text s názvem "Dítě zblblé reklamou". Uvědomil jsme si však, že jsem vlastně rád, že Ondra byl spokojený a tudíž nemohu tvrdit, že vliv reklamy na něj byl pouze negativní. Sice jsme mu jako Martínkovi vysvětloval, že reklamě prostě nemůže věřit, ale Ondra mě odbyl pouhým: "Já jí věřím."
Žádné komentáře:
Okomentovat