Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

sobota 24. prosince 2011

Vánoce jsou tady!

Ačkoliv jsem tomu ještě včera ráno moc nevěřil, tak Vánoce jsou tady a i my jsme je stihli. Takže se už jen můžeme těšit, jak se večer dobře najíme (to spíš já) a co najdeme pod stromečkem (to hlavně kluci).

Nakonec jsme s klukama zvládli nejenom přípravu, ale i vnímat a sledovat onu historickou událost, kterým bylo rozloučení zřejmě z nejznámějším Čechem v současném světě, symbolem společenských změn a naším prezidentem Václavem Havlem. Včera nás také navštívila moje sestra, takže s klukama ozdobila stromeček, což mi hodně pomohlo. Mohl jsme se věnovat úklidu, praní a vaření. Byl to sice dlouhý den, ale kolem třetí hodiny v noci jsem mohl ulehnout s dobrým pocitem, že rybí polévka je hotová, stejně tak bramborový salát, že máme ozdobený stromeček, uklizeno a zabalené dárky. Tak to mám rád, když je vše hotovo ještě před Štědrým dnem. Vzpomínám si na ten stres, když kdysi v naší rodině byl Štědrý den ve znamení největších příprav. Proto jsem si předsevzal, že se budu snažit mít pokud možno vše už připravené. Někdy se to podaří, jindy ne. Jsem rád, že letos se to podařilo, i když jsem tomu včera ještě moc nevěřil.

Sice to byl chvílemi taky trochu stres, ale mám pocit, že jsme si ho vybrali už v předchozích dnech. Třeba ta moje ztráta tašky, o které jsem psal, také přispěla k tomu, že jsem si různé věci uvědomil. Navíc ani tentokrát nechyběly vtipné hlášky kluků. Například malý Ondra mi říkal, jak se těší, až bude velký jako já. Řekl jsem mu, ať si užívá, že je malý, může si víc hrát a nedělat si plno starostí. Až bude velký jako já, určitě bude mít rodinu a bude se muset o vše starat. Tak se na mne tak podíval a řekl: "Nebudu, já budu mít ženu." Musel jsem se smát, protože má doufám pravdu a já mu to přeji. Jen jsem si říkal, jak hluboko to máme my muži zakořeněné, že i když doma dělám skoro vše, tak on přesto ví, na co vše může být žena :-)

Jsem rád, že i díky holkám, co u nás byly, si kluci užili pečení perníčků. Já sice dělám leccos, ale (zatím) nepeču (leda tak maso). S mojí sestrou si kluci užili zdobení stromku, takže jsem i zkousnul, že to nepřežily nějaké ozdoby, které jsem dosud pečlivě opatroval, protože byly poměrně staré, ještě z mého dětství. Radost kluků a jejich ochota pomáhat jsou přece přednější.

Kluci rozmotávali každoročně zamotané světla na stromek:




Samozřejmě nejvíc si to užili s kaprem. Nejprve jsme několikrát pozorovali prodavače ryb. Kluky to bavilo, zvlášť Martínek rozmlouval s prodavači. Motali se kolem až byli celí zacákaní od krve. Martínkovi jsem vysvětlil rozdíl mezi mlíčím a jikrami. Ostatně my jsme nakonec jikry koupili a sami jsme měli mlíčňáka (tedy kluka). Kluci k tomu přistupovali tak, že kapři jsou prostě na jedení. Samozřejmě atrakcí byl kapr ve vaně. Takže každou chvíli kluci mizeli do koupelny. Pak přicházeli a měli ruce studené od vody, až jsem je musel odhánět, aby měl kapr taky chvíli klid.



Ondra si oblíbil reflexní vestu, kterou dostal Martínek ve škole. Protože má na sobě odznak městské policie, tak v ní chodil i doma. Za pasem měl pistoli a občas nás s Martínkem kontroloval. Proto z pozice své "funkce" dohlížel na Martínkovy pokusy o vylovení kapra (s dětskou síťkou).





Ačkoliv jsem chtěl jako vždy koupit kapra zhruba do tři kil, měli jsme nakonec většího (i když je mi jasné, že prodavači s váhou umí kouzlit). Viděl jsem, že byl letos prostě větší. Tak jsem byl zvědavý, jak to letos zvládneme. Ale nakonec byl možná unavenější, takže jsme si s ním poradili. Dokonce nás i moje sestra při výlovu vyfotila.




Před Vánocemi to nebylo zrovna jednoduché období, zvlášť když byli oba kluci dlouho nemocní a já se také s něčím pral. Tak jsme skutečně měl obavy, jak to vše zvládneme. Samozřejmě jsem nestihnul nějaké další povinnosti, lae ty s Vánocemi příliš nesouvisí. O to víc jsem rád, že si letošní Vánoce snad pěkně užijeme.

Samozřejmě si vzpomeneme i na ty, kteří tu s námi už nemohou být. Protože však nikdo z nás neví "dne ani hodiny", o to víc si chceme každý den spolu s klukama pěkně prožít a užít si ho.


PŘEJI VŠEM PĚKNÉ VÁNOCE !!


PS: Jo a kdyby vám někdo tvrdil nebo jste někde četli, že ve vánoční písni "Narodil se Kristus Pán" je chyba, že místo Goliáše ve 4. sloce býval původně Beliáš, tj. ďábel, tak tomu nevěřte. Trochu jsem po tom pátral a není to pravda. Více viz na mém druhém blogu ZDE.

úterý 20. prosince 2011

Předvánoční příběh (nejenom) o ztracené nákupní tašce

Tak vám povím jeden příběh ze života. Ukazuje, jak jeden táta, ač se snaží sebevíc, prostě ne všechno zvládá a ne všechno uhlídá. Rovněž je na příběhu pěkné, že jako správná pohádka končí dobře a také, že nám přinesl ponaučení.

Asi jako každý správný chlap jsem rád pokud mohu mít pocit, že mám věci pod kontrolou. Je fakt, že v posledních letech dostávám celkem lekci v pokoře, protože mnohdy při největší snaze prostě nezvládám vše tak, jak bych si představoval. Bohužel mě pak tento pocit nezvládání stresuje někdy víc, než samotné nezvládnuté věci.

Jak už jsem několikrát psal, pobyt s klukama doma, přerušovaný většinou pouze návštěvami doktora a pracovními povinnostmi, vlastní opakvané nastydnutí k tomu, to vše mi dává zabrat. A k tomu další starosti a ještě i ten předvánoční shon a snaha, aby si to kluci opět i letos pěkně užili. Takže jsem v pondělí cítil, že něco není v pořádku. A to ani nemluvím o tom, že Martínek i po dvou týdnech doma, opět trochu víc pokašlával. Trvám však na tom, že ještě půjde do školy, abychom se z toho doma už nezbláznili a aby si ještě užil trochu předvánoční atmosféry s kamarády. Doktorka mi říkala, že je to na mně, že je tu jisté riziko, aby zase oslabeni po antibiotikách něco nechytili. Zároveň však uznala, že svým způsobem je to asi jedno, že je toho teď plno a pak můžeme být stejně doma. Navíc se nás to drží i doma, kde si to vzájemně dokola předáváme.

Každopádně jsme byli uznáni školy/školky schopni, za což jsem byl rád. Ostatně sami kluci si tam přáli už jít. Ale i tak jsme cítil, že něco není v pořádku. Kluci rozdovádění, nesoustředění, každou chvíli se s nimi dává někdo do řeči o Ježíškovi. Museli jsme na nákup, už o víkendu jsme byli skoro vyjedení. V obchodě je opět pořád napomínám. Výslovně jm kladu na srdce, že jsem unavený, že se musím soustředit na nákup, takže oni musí být u vozíku a nikam neběhat. Stejně neposlouchají, odbíhají, baví se s prodavačkami, okukují různé věci, Ondra jako vždy očuchává všechny druhy syrečků. Já nervózní z nákupu a ze zpráv od známých, že ačkoliv prý řádí krize a potraviny viditelně zdražují každým dnem, začíná být v obchodech nedostatek některého zboží. Když vidím, že skutečně třeba olej, máslo, vajíčka nebo salátové brambory, které kupujeme, ubývají, rozhodnu se něco nakoupit už teď, zvlášť když bylo v obchodě celkem málo lidí.

Košík se plní a Ondra mě poprvé rozčiluje. Uznávám, že trochu zbytečně. Prostě mi vadilo, když s enad plným košíkem zeptal, zda taky něco koupím pro ně. Ptám se, pro koho si myslí, že celý nákup nakupuji, když ne pro ně. Já vím, že mysleli na nějakou hračku, ale že pořád něco chtějí jíst, na to už tak nějak nemyslí.

Přemýšlím, co ještě pořídit, hlídám a napomínám kluky. Ti se navíc zarazí u zlevněného LEGA. Už ho mají dost a nechtěl jsem jim ho koupit. Na druhou stranu chci respektovat jejich přání a vyjít jim vstříc. Takže stojíme u regálu a já přemýšlím, zda to stihnu zajít koupit druhý den bez kluků. Ondra se naopak LEGA dožaduje teď hned, aby si ho už odpoledne mohl doma stavět. To však jasně odmítám. Buď to koupíme a kluci to dostanou pod stromečkem nebo nic. Kluci tedy přistupují na první variantu a já tedy s nimi kupuju pro ně LEGO, pro každého jedno. A přemýšlím, zda je v mých silách takový nákup donést domů.

Nakoupeno, skládám nákup do několika tašek, musím sledovat, kam pobíhají kluci. Když už se mi podařilo je přimět, aby byli se mnou u vozíku, tak se s námi dává do řeči nějaká babička, zjevně už trochu popletená. Opět řeči o Ježíškovi a něco dalšího. Tašky, kluci, oblečení, prostě je toho moc. Přes ochotu kluků je zřejmé, že neunesou ani jednu z tašek, takže jdu domů celý ověšený. To by ještě celkem člo, kdybych nemusel kluky stále napomínat, zvlášť když jdeme po úzkém chodníkui kolem silnice. Kluci buď poskakují kolem nebo mi naopak visí na už tak dost těžkých taškách. Přimět je, aby prostě normálně šli vedle mne, se mi nedaří.

Je to náročné, ale už jsme v domě. Nakonec ještě na kluky hubuju. Martínek mi ani dveře nepodržel, naopak Ondra, který se celou cestu loudal, se najednou zasekl na trávě a čtyři schody ke vchodu zdolává tempem celodenní vysokohorské túry. Ramenem držím dveře, celý ověšený, takže už začnu křičet, ať se hne. Taky už chci být doma, musím udělat oběd atd.

Konečně jsme dorazili domů. Kluci mají za úkol se převlíct, já rychle ohřívám polévku. Po nějaké chvíli zjišťuji, že Ondra si za celou dobu nesundal vůbec nic, takže nechápu, co celou dobu v předsíni dělal, zřejmě si prohlížel nějaký leták. Opět se rozčiluji. Vykládám myčku, uklízím nákup, chystám jídlo, věším prádlo, které se mezitím vypralo. Mám toho sám dost, protože mi není nejlíp a rozčiluji se, že ještě k tomu musím pořád kluky sledovat a připomínat jim, co mají dělat.

Polívka je na stole. Ondra se tradičně tváří, že tohle mu nechutná, ale když vidí můj pohled a slyší, že to prostě ní, protože nic jiného neude, tak zmlkne a dá se do jídla. Chystám se udělat brambory, které jsem koupil. Hledám je a nemůžu najít. Jsem zmatený, vždyť jsem kupoval hned dvoje, jedny na salát na Vánoce, druhé k dnešnímu jídlu. Chodím po bytě a lámu si s tím hlavu. Ptám se kluků a oni neví. Chápu, že teď jsou v tom spíš nevinně, ale opět na mne doléhá to, jak je poslední dobou pořád napomínám a oni neposlouchají. Jsme rozčílený, především na sebe, ale i na kluky. Pomalu mi dochází, že mi chybí jedna taška z nákupu. Vůbec si neuvědomuji, kdy jsem jí ještě měl a kdy ne. Já, který si na vše tak pečlivě dává pozor, najednou nevím, kde mám jednu poměrně objemnou tašku. Zlobím se na sebe a nechce se mi přijmout to, že jsem taky jen člověk, omylný člověk. Sice si uvědomuji, kolikrát jsem už někde říkal, že se nemáme brát tak vážně a uvědomt si, že jsme jen lidé, kteří dělají blbosti a chybují, ale teď jsem tak rozhozený, že si to odpustit nedokážu. Vyčítám to sobě a i klukům, že mi nepomáhají a nehlídají mě, pak to takhle dopadá.

Jdu se podívat dolů do vchodu, zda tam taška neleží. Neleží. Po chvíli se tam znovu vracím. Dokonce zazvoním na sousedy, o kterých cím, že šli domů ve stejnou dobu. Nikdo nic neviděl a asi mě mají za blázna. Navíc nás bylo slyšet, jak jsem napomínal Ondru, taky fajn. Hledám číslo a po nějaké době se dovolám do obchodu, zda tam někdo neodevzdal nákupní tašku. Prý nikdo, pokud jsem jí tamnechal, tak se s ní můžu rozloučit. Stále to nejsem schopen sám sobě odpustit a mávnout nad tím rukou. Rozhodnul jsem se napsat ceduli dole na dveře, zda někdo nenašel nákupní tašku s nákupem, že by stačilo mi jí vrátit jn za dveře bytu. Vzápětí si říkám, že jsem jen ze sebe veřejně udělal blázna, který si ani neumí uhlídat jednu tašku. Jak chce takový člověk vychovávat dva kluky a uhlídat je, když ztratí i tašku?

Čas běží, stále mi to vrtá hlavou. Druhé jídlo se nekoná. Pojal jsme to i jako takový trest, když si nedokážeme uhlídat tašku, máme prostě smůlu. Kluci vidí, že není radno se mnou o tom diskutovat a raději sami dobrovolně uléhají k odpočinku. Martínek ještě dodělává nějaké úlohy do školy. Po spaní se Ondra shání po svačince. Nemáme, říkám mu, protože byla v té tašce, kterou jsme ztratili. Přiznávám, že by se něco našlo, ale tak nějak cítím, že je to takhle správné. Proč se mám pořád rozčilovat a napomínat je? Navíc Ondra poslední dobou zlobí s jídlem a nechce moc jíst, tak ať i on pocítí, že člověk může mít skutečně hlad.

Troufám si říct, že kluci to poměrně rychle pochopili a viděli, že prostě konkrétní činy mají konkrétní důsledky. Když mi nepomohou a já ztratím jednu tašku s jídlem, tak se stane, že nemáme jídlo. Domácí servis, který poslední dobou funguje na plné obrátky se zadrhnul. Není možné si jenom dokola hrát a sotva si uklidit pokojíček. Chápu, že jsou ještě malí, ale ne zase tolik.

Tentokrát je nemusím přemlouvat na nákup. Najednou jsou to oni, kdo navrhují, že teda zajdeme nakoupit, že nebudou zlobit a že mi pomůžou. Já vím, že ztráta takové nákupní tašky je prkotinou proti našim jiným životnm ztrátám, ale jsem rád, že jsme dali síly dohromady. Už za šera jsme vyrazili. Znovu opakuji, že u nás poslední situace zhoustla i díky tomu, že jsme byli opravdu dlouho nemocní, zavření doma, takže kluci neměli mnoho povinností a jejich jedinou starostí bylo především hraní. A to ani nemluvím o tom, že kluci před pár dny při blbnutí v koupelně shodili úzkou skříň, která spadla na pračku. Celá se vysypala, ale naštěstí se nic nerozbilo a pračku zachránilo to, že se skříň vzpříčila o protější zeď, kde bohužel rozbila zásuvku pro pračku.

Pomalu odpouštím sobě i klukům, zvlášť když vidím, že se snaží. V obchodě se ještě jen pro jistotu ptám ve stánku, zda jim někdo nevrátil tašku s nákupem, ale je to marné. Prý se mám zeptat pokladních, ale pochybují o tom. Vzali jsme si košík a já podle seznamu vyrážím nakoupit to, co zůstalo v tašce. Přece jen se ještě rozhodnu zeptat se jedné naší známé pokladní, zda náhodou neví o nákupní tašce. A ejhle, ví. To bylo po nás velké a radostné překvapení. Nejenom, že mi došlo, že jsem tašku nechal stát za pokladnami při shonu při skládání a rozmluvě kluků s popletenou stařenkou, ale i proto, že i dnes jsou lidé natolik poctiví, že odevzdali tašku s nákupem. Další paní pokaldní se hned směje, že to jsem já (jak jsem psal, jsme tu s klukama už známé firmy), kdo tam zapomněl tašku.

Nákup je tedy rychlý a vyrážíme domů, abychom se najedli. S klukama si povídáme, třeba o tom, jak je důležité nalzené věci odevzdat, protože pak má dotyný stejnou radost jako máme teď my. Ostatně každý takový příběh s dobrým koncem posiluje důvěru v život a svět kolem nás, i když nezapomínáme, že je třeba být na pozoru před zlými lidmi.

Napětí pominulo a kluci se tváří odhodlaně, že mi budou víc pomáhat, abychom to vše zvládali. Pro jistotu je cestou trochu cvičím, takže opakovaně najednou při chůzi položím tašku na zem a jdu jakoby nic dál. Kluci na mne však vždy pohotově volají, že jsem zapomněl tašku a za chvíli jsem jedním z nejstřeženějších lidí, alspoň v naší ulici. Doma jsme rychle udělal večeři, zatímco kluci si uklidili v pokoji, kteý vyklidili a Martínek tam vysál. Ondra se najedl s takovou chutí jakou jsem u něj už dlouho neviděl a vůbec při jídle nereptal.

Uznávám, že to byl poměrně náročný den a alespoň i zdejší čtenáři vidí, že to u nás zdaleka není vždy taková idylka, jak by se třeba ze zdejších příspěvků mohlo zdát. Každopádně se to snažíme brát tak, jak to je a hlavně po každém konfliktu nebo náročnější události se zase oklepat, začít znovu a snažit se dál.


Takže i dnešní ranní vstávání do školky a školy po delší době bylo sice pro nás náročné, ale snažil jsem se kluky dobře naladit. Takže jsem zvlášť Ondrovi zpíval koledy a plyšová žirafa ho v postýlce tak dlouho pusinkovala po celém těle, dokud se nezačal chechtat. Pak jsem ještě rozespalého Ondru přinesl v náruči ke stolu, kde už seděl Martínek, za zpěvu koledy: "Já ti nesu veselého, Ondráška ze stáda svého, s ním si můžeš hráti, chutně se nasnídati..."

Všem přejeme pokud možno klidné předvánoční období a co nejmíň ztracených tašek. A když už se vám něco takového stane, ať to má dobrý konec jako ten náš příběh.



PS: Tak jsem zjistil, že jsem se stal v domě zřejmě ještě o něco populárnějším. Dnes ráno se mě jeden soused ptal, jak to dopadlo s tou taškou, že jede na chalupu, tak by mi v případě potřeby přivezl nějaké brambory :-).

A ještě jeden text mi náhodou padl do oka a přijde mi k popisované situaci trefný, přestože je z knihy "Asertivní žena" (vydala Grada už ve třetím vydání, autoři Tomáš Novák a Yveta Kudláčková):

"Tak jako křesťané odříkávají růženec a buddhisté mantru, doporučila bych některým mužům odříkávat několikrát denně asertivní právo: "Mám právo dělat chybu." A to zejména těm ambiciózním, přepracovaným mužům, kteří žijí v představě, že nebudou-li dokonalí, nezavděčí se. Když se jim pak náhodou něco nepovede, obětí jejich vzteku a výčitek se stává nejbližší okolí."

Co máte pořád všichni s tím Ježíškem?

Tak nějak nechápu, co mají všichni s tím Ježíškem. Je mi jasné, že se prostě v našich končinách tradičně říká, že dárky nosí Ježíšek, ale nevím, proč se poslední dobou pořád všichni musí ptát kluků na Ježíška? Nebo jsme jen byli dlouho v naší domácí izolaci a vyšli jsme ven do předvánoční nálady? Nebo je to jen nějaká moje osobní averze? I když možná, že si jen my dospělí tak nějak chceme odůvodnit náš předvánoční shon a stres, takže se u dětí, v našem případě i u dětí cizích, chceme ujistit, že tohle pachtění má smysl, alespoň pro děti. Nebo je to mnohem jednodušší a kdekdo se chce "ohřát" a užít si tu chvilku rozzářených dětských očí. Možná bych neměl být sobecký a druhým lidem to také dopřát. Vždyť já mám svoje sluníčka pořád u sebe. Třeba až budou větší, tak taky budu spoléhat na to, že alespoň rozzářím cizí malé děti, protože to bývá tak snadné a pěkné (alespoň u mých kluků).

Každopádně v pondělí mě už celkem štvalo, když nás kdekdo oslovoval a ptal se kluků na Ježíška. Na druhou stranu jsem se musel usmívat, jak už jsou kluci naučení. Jen připomenu, že my doma o Ježíškovi moc nemluvíme. Kluci, alespoň Martínek, vnímali vastně nejprve Ježíše, a to jako dospělého muže, který zemřel na kříži. Malého Martínka vysloveně fascinoval kříž a v jednu chvíli ho viděl skoro všude. Ukazoval na elektrické dráty, na okna s více poli a téměř na každou překříženou věc (ať už větvičky nebo čáry po letadlech na obloze) a s nadšením volal "Amen, amen" - to bylo jeho slovo, které pochytil z bohoslužeb a snadno se mu vyslovovalo. Ostatně donedávna byl pro nás i kostel "amen" a chodilo se do "amenu".

Takže jsem nechtěl klukům komplikovat život tím, že bych tuto poměrně jasnou představu komplikoval nějakým poletujícím miminkem, které, chudák malej, nemá na starosti nic užitečnějšího než lidem roznášet dárky. Vždyť my věříme tomu, že Ježíš pro lidi udělal mnohem víc. Tak jsou pro nás Vánoce především Ježíšovými narozeninami, kdy se lidé vzájemně obdarovávají na památku toho, že nás všechny Bůh obdaroval svým Synem a nabídkou spásy, záchrany, věčného života. Může vám to znít složitě, ale já si myslím, že tomu kluci docela dobře rozumí. Neubírá jim to nic na atmosféře Vánoc a dokonce jim nevadí přijímat zvyk, že lidé říkají, že dárky nosí Ježíšek.

Na dotaz, zda se těší na Ježíška tak nejčastěji odpovídají, že se těší na Vánoce a třeba i na dárečky. Stejně jako vloni tak i letos Martínka zarazila otázka, zda už napsal Ježíškovi. Se svým smyslem pro rádoby intelektuální rozmluvy (po kom to asi má) se zatvářil velmi vážně a mudrlantsky pronesl: "To jsem zatím ještě nenapsal, takže to budu muset ještě udělat." Proč psát Ježíškovi, když se stačí domluvit s tátou a říct mu co bych si přál?

Letošním hitem je však reakce, se kterou kluci přišli sami, až mě to překvapilo, mile. Na otázku po Ježíškovi, resp. co jim asi přinese, odpovídají, že jejich Ježíškem je táta, který jim věci koupí, zabalí a dá pod stromeček. Někdy zřejmě dospělého podobná odpověď neuspokojí, tak začne infantilně vyprávět o tom, jak k nim nosí dárky Ježíšek nebo něco podobného. Kluci v tom však mají celkem jasno. V pondělí jsem se však do podobného hovoru párkrát zapojil. Svým způsobem totiž závidím těm domácnostem, kde vše zařídí Ježíšek, neboť u nás to prostě musím zařídit sám. I když nechci si přisvojit úplně všechny zásluhy, protože třeba nepeču cukroví a zatím jsme nikdy neměli jeho nedostatek, protože vždy nějaké dostaneme.

Nejzajímavější byl v pondělí jeden rozhovor s prodavačkou v obchodě s dětským oblečením. Zjišťuji, že jsme v okolí už celkem známými postavičkami, ale tato prodavačka byla nová, na výpomoc. S klukama vesele rozmlouvala s tím, že ona už má děti velké. Kluci brzo z Ježíška převedli řeč na stromek a na kapra. Martínek opakoval svůj nápad, že bychom koupili kapra už teď, dali ho do vany a týden se nekoupali. Takže vymýšleli, jak by se to dalo udělat. Paní prodavačka asi měla ráda stereotypy, takže prohlásila, že jsme přece chlapi, takže by nám týden nekoupání snad ani nevadil. Jedna starší paní, která také něco vybírala, se zapojila do hovoru a vzpomínala, jak to také kdysi dělala a jak s kaprem bylo doma hodně páce a hodně nepořádku. Kluci s nadšením vyprávěli, jaké je to fajn mít doma ve vaně kapra. Paní však trvala na svém, že už pouze zabitého. Nejenom kvůli pohodlí a předejití nepořádku, ale prý když kdysi tajně v noci zabila kapra, tak se její malý syn roznemohl, jak ho to údajně vzalo. A to kluci zase prý ne a s nadšením jeden přes druhého vyprávěli, jak mi kapr vloni utíkal po kuchyni a skočil do dřezu. Tomu říkám vánoční zážitky. Ostatně sám jsem jako dítě s nadšením poslouchal vyprávění o zápasu Spejbla s kaprem. A když se paní prodavačka začala tvářit, že to ona by nemohla, tak Martínek ještě přidal historku o to, jak se nám na talíři hýbala uříznutá hlava kapra. Ale to už bylo na obě paní moc, tak jsem Martínkovi řekl, že musí brát na ženy trochu ohledu a nevyprávět úplně všechno, co my chlapi zažíváme :-).

To jsme ještě nevěděli, jak tento rozhovor, při kterém jsem se snažil usilovně vybrat nějaká pěkná pyžama pro kluky, dopadne. Prodavačka pak totiž prohlásila, že to z nás musí mít maminka doma radost, což už nám zase dlouho nikdo neřekl. Kluci na to vůbec nereagovali a dál vyprávěli nějaké historky. Prodavačku za chvíli zaujalo, že se mě kluci ptali, zda si můžou vzít bonbónek, které tam měla v nádobě a které si kluci většinou berou. Jenže ten den toho zlobení bylo přece jen trochu moc, tak jsem jim řekl, že ne. Navíc před krátkou chvílí dolízali velké lízátko, které dostali od paní doktorky. Prodavačku zaujalo nejenom to, že se mě kluci nejprve zeptali, zda si můžou vzít, ale i to, že nijak neprotestovali a uznali, že si bonbón nevezmou. Takže po chvíli opět říkala, že si to s námi maminka doma musí užívat. Kluci opět nic.

Zřejmě ta myšlenka nešla paní prodavačce z hlavy, tak se dotřetice ptala, co na to maminka, jak s námi hospodaří. Tak jen Ondra s úsměvem odvětil, že maminku nemáme, že nám umřela. Pronesl to však tak volně a tvářil se přitom mile, že paní prodavačka řekla něco jako jdi, ty, drndo nebo povídálku. To už jsem se rozhodl, že zasáhnu a do hovoru jsem se zapojil. Resp. jsem řekl, že má pravdu, že jsem už čtvrtým rokem vdovec a hned na odlehčení dodal, že to bych se jinak tak neorientoval v dětském oblečení a nevybíral ho. Prodavačku to zjevně zarazilo, ale já to bral spíš jako další z mnoha pozitivních potvrzení toho, že kluci působí asi natolik normálně, že by tohle u nich nikdo nečekal. Navíc jsme to přešli a nevěnovali tomu pozornost. Prostě to tak je.

To kluci víc řešili, zda u nás Vánoce budou nebo ne. Je fakt, že jak jsme byli doma, tak byli nevybití a buď se spolu pošťuchovali nebo mě prostě nevnímali. Takže cokoliv jsem jim říkal, musel jsem opakovat několikrát, takže už jsem jim párkrát řekl, že pokud mě nebudou poslouchat a trochu mi nepomohou, tak u nás žádné Vánoce nebudou. Ale samozřejmě, že budou a už brzo.

pondělí 19. prosince 2011

Tatííí, kdo je to ten Havel? aneb Jak přiblížit dětem osobnost

V neděli přes den většinou zprávy nesleduji. Navíc jsme byli s klukama po nemoci v kostele, pak na dobrém obědě. Tak nějak jsem si chtěl vydechnout a odpočinout si od každodenních starostí (zvlášť když jsme byl s klukama doma, tak to bylo pro nás náročné), po delší době vyrazit mezi lidi a na vzduch. Jen mi přišla vtipná ranní scénka se sousedem, tak jsme jí chtěl zaznamenat na blog. Zjišťuji, že jakmile si tyto vtipné historky nezaznamenám, tak rychle zapadnou pod nánosem dalších, spíš starostí a stresy než radostí, takže je třeba to veselé v sobě uchovávat a připomínat si. Byla to jen chvilka a pak jsem chtěl, jako vždy, vložit odkaz na tento příspěvek na svůj profil na Facebooku. K tomu nakonec nedošlo. Jakmile jsem krátce po třetí hodině otevřel Facebook, ze všech stran tam na mne zářily zprávy o tom, že zemřel Václav Havel. Zpráva mě zaskočila a hned mi přišlo nevhodné, abych v takové chvíli dával odkaz na náš vtipný zážitek. Sice jsem jej nakonec ze svého blogu neodstranil, ale neodkázal jsem na něj. Já vím, je to asi hloupost, ale najednou byly moje myšlenky jinde.

Okamžitě jsem si vzpomněl na dvě věci, resp. na dvě myšlenky. Jedna mě napadla už před časem, ani nevím kdy. Nevím už proč, ale nějak jsem si uvědomil, zřejmě nad nějakou z mnoha zpráv o úmrtí někoho veřejně činného, že Václav Havel je zřejmě jedna z mála veřejných osobností, jehož (přirozená) smrt se mě skutečně dotkne a zasáhne mě. Asi to nechci víc rozebírat, byl to prostě takový pocit. Druhou myšlenkou byla ta, která mě napadla, když jsem před týdnem ve zprávách zahlédl záběry ze setkání Václava Havla s dalajlámou. Bylo mi poměrně hned jasné, že s Václavem Havlem, resp. jeho zdravotním stavem, je to už hodně špatné. I tak pro mě zpráva o jeho smrti byla překvapující. Opět se tady nechci rozepisovat o tom, jak i očekávané úmrtí člověka překvapí, zasáhne a uvědomíme si tuto "definitivu"...

Samozřejmě jsem začal sledovat zprávy. Velmi brzy jsme zprávu přijal. Vzpomněl jsem si na Havlovo setkání s dalajlámou, kdy mu už každý pohyb působil velké potíže. Uvědomil jsem si, že i pro něj to nakonec v takové situaci bylo vysvobození. Poprosil jsem za něj i za jeho nejbližší a řekl jsem si, že bychom měli být především vděční a také hrdí na to, že jsme mohli mít takového člověka, takového prezidenta.

Poměrně brzo jsem začal přemýšlet nad tím, co řeknu klukům, resp. Martínkovi. On je občas taková naše domácí černá kronika. Neomylně a na dálku většinou zaslechne nějaké zmínky o úmrtí a občas o tom i dál uvažuje. Jak je poměrně naladěný coby hokejová fanoušek (nevím, po kom to má), tak mi zrovna nedávno z ničeho nic říkal, jak vzpomíná na ty naše tři hokejisty, co zemřeli a jak je mu líto, že už nebudou moct hrát v našem týmu. Řekl jsem mu, že mi to je taky líto, ale že takový je prostě život, že lidi umírají, někdo mladý, jiný starý. Někdy mě podobné věci docela zlobí, ale asi neprávem. Na jednu stranu bych měl být asi rád, že mu každá zpráva o úmrtí nepřipomene úmrtí někoho z blízkých, na druhou stranu si říkám, proč by kluk  takovou zkušeností měl ještě litovat smrti druhých, tj. že je mu líto nad smrtí cizích lidí (když to slyší z médií). Já vím, je prostě citlivější, no nic.

Hned mi bylo jasné, že mi vůbec nejde o to a rozhodně nechci, abychom se s klukama babrali v nějakém dalším úmrtí. Naopak jsem si říkal, že by to mohla být příležitost k určité osvětě a vzdělání, abych jako rodič náležitě poučil svého malého školáčka.

Snad nevadí, že to po takových vážných úvodních slovech vezmu trochu odlehčeněji.

Když se kluci nasvačili, tak jsem je zavolal k televizi. Řekl jsem jim, že zemřel Václav Havel. S jistou zvláštní hrdostí jsem jim hned v rychlosti prokliknul pár zpravodajských stanic, abych jim názorně ukázal světovou proslulost tohoto člověka, zřejmě nejznámějšího čecha 20. století, o jehož smrti referovaly téměř všechny stanice v různých jazycích. Martínek na to reagoval se svojí upřímností: "Tatí, nezlob se, ale já vůbec nevím, kdo to ten Havel je." Tak jsem mu řekl, že se vůbec nezlobím, že je to jasné a že proto jsem je zavolal, abych jim to vysvětlil.

Ale jak na to? Přemýšlím, jaká slova zvolit. Tak je jasné, že jsem jako první řekl, že to byl náš prezident. Minimálně Martínek ví, co je to prezident a našeho současného prezidenta většinou pozná. Dále jsem řekl, že to byl dobrý člověk. Chvíli jsem přemýšlel, zda mám o Havlovi mluvit jako o člověku statečném. Nepochybuji o tom, že byl osobně statečný, ale na druhou stranu mi na něj nepasovala představa "hrdiny" dětských postav. Tak to pro mne hned byla výzva, jak si s tímto poradit. Chvilku jsme spolu s klukama mluvili. Tak jsem nejprve ísto o hrdinovi o Havlovi mluvil jako o člověku, který se nebál. Bát se, to je téma pro děti celkem představitelné. Nebál se, pokračoval jsem, třeba v době nesvobody říkat věci tak, jak si je myslel, i když byl pak třeba kvůli tomu ve vězení.

"Ve vězení?," zpozorněl Martínek, zatímco Ondra spíš mlčky poslouchal. Ano, ve vězení, zopakoval jsem.

"A on se z toho vězení probil ven?", najednou se Martínek naladil bojovně a dychtivě čekal na to, jak bude pokračovat moje povídání o "hrdinovi", který se "probil" nebo dokonce "prostřílel" z vězení.

Usmál jsem se a uvědomil jsem si, že to bude chtít chvilku času. "Ne, neprobil se ven," přiznávám "nedostatek" svého "hrdiny".

"Tak ho vysvobodili?", zkoušel i nadále Martínek zdramatizovat osudy "hrdiny", i když už mírně zklamaný, že se "neprobil" ven sám.

"Ne, ani ho nikdo nevysvobodil," přiznal jsem podle pravdy.

"Tak jak se tedy dostal ven z vězení?" kroutil Martínek hlavou a určitě přemýšlel nad tím, co to mohlo být za "hrdinu"?

Nevzdával jsem to. Vždyť ani mě nesedí na Václava Havla představa filmového "hrdiny", takže proč bych jí měl chtít vytvářet v Martínkovi? Tak jsem povídal o tom, že z vězení byl propuštěn po uplynutí trestu, že to prostě byla doba nesvobody a že jsem rád, že dnes můžeme žít v době svobody. Přestože dnes není vše v pořádku a leccos se nám nelíbí, tak oproti minulosti žijeme v době svobody. Oproti minulosti se nemusíme tolik bát toho, že bychom za to, co si myslíme a říkáme, mohli být tak snadno pronásledovaní a šikanovaní, jako se to dělo dříve. A za to, že žijeme v době svobody bychom měli být vděční takovým lidem jako byl Václav Havel. Martínka to docela zaujalo, takže se ptal, kdy byla doba nesvobody. A taky říkal, že je rád, že žije v době svobody. Mluvili jsme však spolu jen chvilku, nechtěl jsem je zase příliš trápit a školit. Poslal jsem je zase si hrát.

Už kluky trochu znám, tak to beru tak, že jsem jim řekl základní informaci, vysvětlil pár věcí. Vlastně jsem zasadil takové malé semínko a zbytek nechal na to, až bude zase nějaký podnět nebo až budou kluci chtít něco vysvětlit, tak můžeme pokračovat. Tento přístup se mi vyplatil už několkrát a i tentokrát byl podle mne dobrý.

Napadla mě však jiná věc, když jsem si přečetl prohlášení pražského arcibiskupa, že by v neděli večer mely vyzvánět pokud možno všechyn kostelní zvony. Byl to takový náhlý nápad, které často bývají dobré. Zeptal jsem se kluků, zda si nechtějí poslechnout, jak budou zvony znít. Po poměrně dlouhém pobytu doma kluci uvítali jakoukoliv změnu. Jen jsem přemýšlel, kam bychom zašli. Nejdřív jsem uvažoval o vyhlídce nad Prahou, ale když jsme vyrazili, tak jsem si říkal, že bychom mohli zkusit přímo Pražský hrad.

Byla to příležitost, abychom si cestou mohli zase o něčem povídat. Především to však byla možnost, udělat určitý zážitek. Co si budeme povídat, pro děti jsou takové zážitky důležitější než jen slova. Jen jsem cestou měl trochu obavy, zda ten zážitek bude stát za to, takže jsem to bral jako příležitost k procházce.

Nakonec se to ukázalo jako velmi dobrý nápad. Měli jsme štěstí hned v několika ohledech. Cestovalo se nám dobře a dorazili jsme včas. Ostatně cestou se ve mně probudila už delší dobu zasunutá láska ke staré Praze. Zájem o Prahu a její dějiny, doslova o dějiny kdejaké sochy, domu či místa, mě totiž kdysi dávno přivedla ke studiu historie. Kdysi jsem plánoval, že bych se stal průvodcem, ale nakonec jsem zjistil, že takový průvodce si někdy musí vymýšlet různé zajímavé a zábavné historky, protože důkladné hisorické úvahy jsou pro mnohé spíš nudné. Tak jsem se stal historikem a ne průvodcem. Tak jsem jen čas od času prováděl známé či nějaké hosty po Praze. Už dávno toho o Praze nevím tolik jako tehdy, kdy jsem mohl o některých místech pronést téměř přednášku.

Přesto jsem cestou z Pohořelce k Pražskému hradu byl chvílemi možná nadšenější než kluci a vzpomínal jsem, jak jsme tato místa kdysi procházel a párkrát jsem se dostal do míst, která byla běžnému člověku nepřístupná, třeba když jsme se sestrou hráli snad Ovčáci, čtveráci na zvonkohře na Loretě. Já se pořád těším, až kluci budou větší, abych jim mohl mnohé vysvětlit a ukázat. Teď je nechci přetěžovat a je fakt, že v běžném provozu leckdy není tolik energie an takové věci. Každopádně teď jsme měli příležitost. Tak jsem jim ukázal alespoň pár památek, ale jen zběžně, protože jsem jim slíbil, že když budou chtít, projdeme si to důkladně.

Navíc spíš než informace jsme si s klukama užívali atmosféru. Ztemnělá Praha, osvícené památky a cestou na Pražský hrad začalo drobně sněžit. Klukům se líbilo pozorovat padající sníh ve světle lamp. Mně se zase líbilo, jak jsem se snažil vnímat, že kluky mnohdy zajímá něco jiného než mne. Je to naprosto v pořádku a myslím si, že role mne coby rodiče je respektovat tuto odlišnost a především z mé strany stavět a pečovat o mosty našeho vzájemného porozumění. Mého otce hodně bavilo zahrádkaření. Já zase rád pěstuji ty svoje dvě květinky, nebo spíš stromky. Např. zatímco jsme klukům ukazoval různé paláce na Hradčanském náměstí, Ondru zcela nadchnul kandelábr, tedy sloup veřejného osvětlení uprostřed náměstí.

Bylo mi jasné, že pohled z rampy u Pražského hradu nadchne spíš mne než kluky, kteří sotva viděli. Na druhou stranu mi bylo jasné, že hradní stráž potěší zase kluky. Zvlášť Ondra zaujatě sledoval vojáky. Jen chvíli se jich bál a nechtěl vstoupit na I. hradní nádvoří, ale byl tam se mnou. Navíc jsme mu vysvětlil, že ti vojáci to tam chrání a nikomu neubližují. Teprve pozděj, cestou zpět, jsem pochopil, že Ondra zřejmě nejprve neviděl vojáky dole, ale sledoval a bál se velkých soch při vstupu na I. hradní nádvoří (tzv. Zápas gigantů - obrázek třeba zde). Uznávám, že ve tmě vypadaly sochy celkem hrozivě. A jak už to tak u Ondry bývá, tak se sice nejdřív bál, ale při zpáteční cestě mi říkal, že s emu sochy líbí, že by si je nejradši vzal domů .

Zvony začaly zvonit postupně, Martínek je nejprve počítal a měl radost z každého, který začal znít. Ale zase tak moc to neznělo, navíc jsme zaslechly výměnu stráží, což kluky zaujalo nepochybně víc. Tak jsem se přesunuli a sledovali výměnu. Martínek mi později říkal, že byl zklamaný, protože si myslel, že vojáci nejenom se zbraní bouchnou o zem, ale i vystřelí. Se stráží jsme se vydali I. nádvořím a klukům jsem ukázal, jak stráž přestala pochodovat po průchodu Matyášovou branou na II. nádvoří. My jsme pokračovali na III. nádvoří, protože jsem klukům sliboval, že si poslechnou největší zvon v ČR, Zikmunda, jaký vydává zvuk. Ukázal jsem kluům pražského arcibiskupa Dominika Duku, který kolem prošel v zamyšlení, takže na pozdrav odpověděl jen jeho doprovod. Kluci se zájmem poslouchali zvon a se zájmem sledovali honící se vločky ve světle reflektorů, které osvěcovali katedrálu.

Ještě jsem zapomněl, že už cestou jsme debatovali o hradech. Ondra si myslel, že už u nás hrady nejsou. Naopak Martínek vzpomínal, jak byli coby předškoláci se školkou na návštěvě Pražského hradu, což považoval za důkaz, že u nás hrady máme. Tak jsem jim opět slíbil, že v létě nějaký ten hrad navštívíme, když už si nepamaují, že jsme minulý rok nějaké hrady nejenom navštívili, ale dokonce jsme v jednom zámku či bývalé tvrzi byli na dovolené.

Ondrovi, který poslední dobou občas zápasí s nočními můrami, jsem ukázal sochu svatého Jiří, který je nejčastěji zobrazen, jak coby rytíř přemáhá zlo v podobě draka. To samozřejmě Ondru zaujalo.

Zvon zvonil dlouho a my nechtěli prochladnout. Tak jsem usoudil, že zážitku bylo dost a vydali jsme se zpět na I. nádvoří, abychom zapálili svíčky, které jsme měli s sebou. To byl opět zážitek, přestože malé čajové svíčky v takovém počasí samozřejmě hned zhasínaly, takže jsme je zapalovali třikrát a pak vydržely. Myslím si, že atmosféra to byla pěkná. Svíčky, lidé, portrét Václava Havla s květnami, ale kluky samozřejmě zaujala opět hradní stráž. Stoupli jsme si stranou a někdo z kluků, myslím, že Ondra, se mě zeptal, na co mají vojáci na zbraních nože. Pro odlehčení jsem odpověděl, co mě napdalo, tedy že to mají na to, kdyby si chtěli namazat chleba. Zaslechl jsem, že se vedle stojící hradní policista smíchy zakuckal a i kluci poznali, že si dělám legraci. Tak jsem jim hned říkal, že to jsou tzv. bajonety, tedy bodáky nasazené na zbraň pro případ boje zblízka. Kluci hned zpozorněli a zase se začali ptát na střílení, zvlášť Ondra.

V tu chvíli se hradní policista sehnul k malému Ondrovi a polohlasně mu říká, jestli chce slyšet jedno "tajemství". Kluci překvapením zatajili dech a teprve já jsem za ně odpověděl, že určitě chtějí. Tak to tajemství je to - snad nevadí, že to zde prozradím - že zbraně vůbec nemůžou střílet, protože jsou umělé. To byl skutečný zážitek. Hradní policista malým klukům prozradil takové tajemství, představte si to!

Už jsme toho viděli a slyšeli dost, takže jsem se vydali směrem k domovu. Cestou jsem si znovu opakovali, co všechno jsme viděli a slyšeli. Kluci litovali, že v pondělí jdou k doktorce a nemůžou tedy do školy nebo do školky, aby se pochlubili se svým zážitkem. Dělové koule ve zdi kapucínského kostela Panny Marie, pozůstatek pruského ostřelování Prahy a další zajímavosti staré Prahy si prohlídneme zase někdy jindy.

Já jsem klukům poděkoval, že jsem rád, že byli se mnou si vzpomenout na Václava Havla.


Druhý den jsme s klukama byli u paní doktorky a zažili jsme plno věci, které možná zmíním jindy. Jen jsem s klukama byl ve stánku a koupil jsem několikeré noviny. Ukazoval jsem klukům, že všechny mají na titulní stránce obrázek Václava Havla. Bylo fajn, že pro kluky už to nebyla neznámá postava. Naopak se zařadil mezi "známé tváře". A samozřejmě to projevovali svým způsobem. Např. Ondra pak v obchodě ukazoval na jednotlivé noviny a říkal: "Václav Havel, Václav Havel a zase Václav Havel." Jindy zase Martínek vzpomínal, že to byl "dobrý člověk" a Ondra k tomu dodal, že by ho "nejradši pomazlil", což pro někoho může být poněkud zvláštní vyjádření blízkosti.

Později jsme si ještě s Martínkem listovali novinami a koukali jsme na obrázky Václava Havla i dalších, pro Martínka "známých tváří", např. Barack Obama, Václav Klaus a Dominik Duka. Když jsem Martínkovi četl, co o Havlovi prohlásil Barack Obama a viděli jsme u textu fotku, kde se Obama tváří smutně, tak se Martínek divil: "To je zvláštní," řekl, "že ten Obama je tak daleko, v úplně jiné zemi a je smutný kvůli Václavu Havlovi." Martínkovi se líbil především Havlův podpis se srdíčkem, ale i některé veselé fotky z jeho života. Kluci však opět neskrývali svůj zájem o sport, takže nakonec si oba prohlíželi fotky hokejistů ve sportovním zprvodajství.


Nemyslete si, Václav Havel nebyl zdaleka jediné téma našich rozhovorů. Mnohem víc jsme si povídali o blížících se Vánocích, vybírali jsme dárky, prohlíželi jsme si stromky a kapry, přičemž jsem musel odmítnout návrh, že bychom koupili kapra už teď a týden ho měli ve vaně a nemyli bychom se. Navíc dnes jsem zažili věci, které by stálo za to zaznamenat (jak jsem ve shonu ztratil jednu z nákupních tašek i s nákupem a pak jí zase našel atd.), ale snad jindy. Jen mi přišlo zajímavé zaznamenat něco z našich debat nad smrtí jednoho z největších Čechů a zároveň o předávání zkušeností z generace na generaci.



Snad to nikoho nepohorší, ale nemůžu si pomoct. Na této fotce z konce 60. let mi Václav Havel připomíná tak trochu Brada Pitta. Takže já osobně mám jasno v tom, kdo by měl ve filmu Havla tohoto věku hrát.

neděle 18. prosince 2011

Do kostela na betlém? Ne, jen na modlení

Ráno jsme potkali souseda, který se kluků zeptal: "Kampak jste se to kluci takhle ráno vypravili?"

"Do kostela," odpověděli oba kluci téměř současně.

"Já jsem si to myslel, že jdete do kostela," na to soused, "do kostela podívat se na betlém."

"Ne, jen na modlení," reagoval Martínek a zatvářil se dostatečně "nadšeně". Soused to však už nezaregistroval, takže jsme mu ani nevysvětlovali, že se v kostelích vystavují betlémy až v době vánoční.

Každopádně Martínkova bezprostřední reakce mě pobavila.

Samozřejmě zájem kluků je střídavý, ale nyní jsme šli do kostela po nějaké době, protože jsme byli opakovaně nemocní a kluci byli docela rádi. Navíc Ondra má sice rád různé kostry a duchy, ale občas má období, kdy se jich bojí. Takže zřejmě pro sebe objevil další rozměr víry. Už se mě párkrát ptal, resp. se ujišťoval, zda křesťan, když se modlí, se nemusí bát duchů, protože Ježíš má velkou sílu a všechny duchy "přepere". V podstatě jsem mu dal za pravdu, protože jsme přesvědčen, že by se duchů neměl bát.

úterý 13. prosince 2011

Cennější než král

Když po téměř dvou týdnech doma, léčený antibiotiky, si Martínek najednou večer stěžuje na bolavé ouško, Ondra si s posloucháním nedělá hlavu, já jsem unavený a pokouší se o mne nějaký nepříjemný bacil, Vánoce se rychle blíží a nikde to není moc vidět, další povinnosti se tváří neodkladně, tak mi není moc do zpěvu. Ještěže tu mám ty svoje kluky, kteří mě potěší i pobaví.

Seděl jsem zamlkle, pokašlávám, posmrkávám a trochu mě přepadaly chmurné myšlenky. Přišel ke mně Martínek a řekl mi: "Tatíí, co ti je? Ty jsi smutný, že už nemáš tátu ani mámu?"

Ta jeho starostlivost mě spíš rozveselila. Ostatně nebylo to dlouho poté, co jsme jim zvýšeným hlasem vysvětloval, že takový nepořádek v jejich pokojíčku se mi vůbec nelíbí.

S úsměvem jsem se na něj podíval a řekl jsem mu: "To sice nemám, ale zato mám vás dva. Vy jste to nejcennější, co mám."

Martínek se taky usmál a jakoby se chtěl ještě ujistit, zeptal se: "Myslíš jako cennější než král v šachách?" /Pro nešachisty dodávám, že král je v šachách nejcennější figurkou. O něj se vlastně vede celý boj a jeho ztráta znamená konec hry a porážku./

Usmál jsem se ještě víc, pohladil ho po hlavě a řekl jsem mu: "Jasně, cennější než král v šachách."

To už nás poslouchal i Ondra, který neholduje šachům a momentálně se věnuje stavění hradů, který se také zeptal: "A cennější než král na hradě?"

"Ano, cennější než král na hradě," odpověděl jsem i Ondrovi a znovu jsem zopakoval: "Prostě jste to nejcennější, co mám. A jsem za to moc rád."

S klukama jsme se na sebe usmáli a objali jsme se. Oni šli zase uklízet a já se pustil do další práce.

Sice není vše dokonalé a třeba to není tak, jak by "mělo/mohlo být", ale proč nebýt vděčný a rád za to, co je? Vždyť nemáme málo!

pondělí 12. prosince 2011

Holky to mají složitější

Před časem jsem malého Ondru zapínal do autosedačky. Malý Ondra roste a navíc měl na sobě teplou bundu, tak jsem mu málem přiskřípnul pindíka, jak se mi tam nevešel. Nakonec z toho byla krátká debata s klukama o rozmnožování lidí. Musím dát za pravdu názorům odborníků, že při vhodném podání to děti v tomto věku berou zcela normálně a věcně. Každopádně závěr debaty byl zajímavý a ukazuje, jak jsou kluci chytří a kolik si s nimi užiji legrace.

Po krátké odmlce Martínek prohlásil: "Holky to mají stejně složitější."

"Proč?" zeptal jsme se ho.

"Protože je bolí, když z nich vytahují to mimino," prohlásil uznale Martínek.

Malý Ondra hned dodal: "A taky musí nosit tvrdé boty."

"Ano," přitakával Martínek, "a musí chodit po špičkách, protože mají to... Tatííí, jak se to jmenuje, jak mají na botách?"

"Podpatky," odpověděl jsem.

"Ano, podpatky," přitakal Martínek.

"A já znám zase vodpatky," prohlásil Ondra zkušeně.


Tím naše debata skončila a směji se nad ní ještě teď. Každopádně víme, že holky to mají složitější. A navíc můžete vidět, že toho o "ženském světě" víme docela dost.

Mikuláš a čert

Už mi to naše marodění leze na nervy. Mimo jiné se snažím, aby se kluci skutečně kurýrovali a odpočívali doma. Dokonce nám to teď vycházelo tak dobře, že jsme měli zásoby a v případě potřeby jsem měl alespoň na chvíli hlídání, abych je mohl zaskočit doplnit.

V podstatě jsme udělali jen jednu výjimku a ta byla vědomě naplánovaná. Nezvu Mikuláše a čerta k nám do bytu jako si to pamatuji ze svého mládí. Každý rok však s klukama jdeme na nějakou besídku, navíc je mají ve školce. Nebo jdeme alespoň na malou procházku ven. Letos o besídku ve školce Ondra kvůli nemoci přišel. O příchodu Mikuláše a hlavně čerta ve školce zřejmě trochu víc mluvili, takže se Ondra trochu těšil a taky trochu obával. Rozhodně nepatřím k rodičům, kteří by svoje děti strašili čertem nebo jinými bubáky a opakovaně klukům říkám, že jsou to jen převlečení lidé. Tedy není třeba se jich bát.

V pondělí k večeru jsme tedy spojili potřebný nákup s krátkou vycházkou a vyhlížením nějakého Mikuláše s čertem a andílkem. Pár jsme jich sice potkali, ale kluci se cítili poněkud zklamaní. Nevím, zda to bylo i tím, že to byly buď převlečené holky nebo ženy. Musím však uznat, že přístup jedné skupiny žen ve středním věku se mi líbil, protože bylo vidět, že to s dětmi umí a nepotřebují zbytečně strašit.

Když jsme už šli domů a kluci zrovna trochu brblali, že toho viděli málo, tak jsme zahlédli skupinku, která zrovna vyšla z jednoho baráku. Čert měl gumovou masku přes celý obličej a Ondra ho zahlédl už zdálky. Až mě překvapilo, jak se začal bát a po chvíli i plakat, přestože čert nic nedělal. Dokonce se musel na příkaz Mikuláše někam schovat a ani se k nám nepřiblížil. Kluci odříkali nějaké říkanky a dostali sladkou odměnu. Každopádně Ondra mohl být spokojený, že potkal "pořádného čerta".

Nemohu to nějak dokumentovat, neboť jsem neměl foťák a stejně jsem Ondru skoro celou dobu držel v náručí.

Alespoň jsme měli zážitek.

neděle 11. prosince 2011

Ondra a jeho kostlivci

Možná si řeknete, že Ondra je ještě příliš malý na to, aby u něj někdo našel nějaké "kostlivce ve skříni". Opak je pravdou. Kostlivce má docela rád, ačkoliv se jich někdy sám bojí, ale to jen výjimečně.

Lámal jsem si hlavu nad tím, co mu koupit k svátku. Měl jsem možnost projít dvě hračkářství. Měl jsem nápad na dva dárky, ale nesehnal jsem je, resp. v tom provedení, ve kterém jsem je chtěl. Navíc ani ne před měsícem jsem s oběma klukama byl v obchodě, aby si něco vybrali. Výsledek nebyl o nic lepší, stejně si nakonec nechali něco vybrat ode mne.

Když už jsem byl celkem nešťastný, tak jsem si všimnul "párty kostlivců". Za necelých třicet korun jich byl plný sáček. Volný čas se mi krátil, takže jsem dlouho neváhal a koupil dva sáčky, dvě různé velikosti.

Byl jsem si vědom toho, že kupuji blbost. Byla to však blbost poměrně levná a navíc jsem si byl jistý, že Ondru potěší.

Naštěstí jsem se nemýlil. Ondra byl spokojený. Hlavně ho potěšilo, že je kostlivců tolik, takže je hned spočítal a výsledek poté oznamoval téměř každému, kdo nás potkal, resp. kdo mu gratuloval.












Navíc plno dárků dostal poté v sobotu, kdy k nám přijely dvě milé návštěvy od příbuzných z Moravy. Já sice moc na návštěvy nejsem, ale tentokrát mě opravdu potěšily. Byl jsem rád, že i kluci si opět uvědomili a alespoň chvíli užili, že mají ještě další příbuzné. Užili si to i přesto, že dva dni předtím oba lehli s horečkou a dostali antibiotika. Ondra po týdnu ve školce, Martínek zhruba po dvou týdnech, kdy chodil do školy a bylo zřejmé, že se v něm asi něco pere. Doktorka mě trochu uklidnila tím, že prý nejsme zdaleka jediní, kterým se vrací teplota a kašel. Prý je nějaký divný podzim...