Předvánoční příběh (nejenom) o ztracené nákupní tašce

Tak vám povím jeden příběh ze života. Ukazuje, jak jeden táta, ač se snaží sebevíc, prostě ne všechno zvládá a ne všechno uhlídá. Rovněž je na příběhu pěkné, že jako správná pohádka končí dobře a také, že nám přinesl ponaučení.

Asi jako každý správný chlap jsem rád pokud mohu mít pocit, že mám věci pod kontrolou. Je fakt, že v posledních letech dostávám celkem lekci v pokoře, protože mnohdy při největší snaze prostě nezvládám vše tak, jak bych si představoval. Bohužel mě pak tento pocit nezvládání stresuje někdy víc, než samotné nezvládnuté věci.

Jak už jsem několikrát psal, pobyt s klukama doma, přerušovaný většinou pouze návštěvami doktora a pracovními povinnostmi, vlastní opakvané nastydnutí k tomu, to vše mi dává zabrat. A k tomu další starosti a ještě i ten předvánoční shon a snaha, aby si to kluci opět i letos pěkně užili. Takže jsem v pondělí cítil, že něco není v pořádku. A to ani nemluvím o tom, že Martínek i po dvou týdnech doma, opět trochu víc pokašlával. Trvám však na tom, že ještě půjde do školy, abychom se z toho doma už nezbláznili a aby si ještě užil trochu předvánoční atmosféry s kamarády. Doktorka mi říkala, že je to na mně, že je tu jisté riziko, aby zase oslabeni po antibiotikách něco nechytili. Zároveň však uznala, že svým způsobem je to asi jedno, že je toho teď plno a pak můžeme být stejně doma. Navíc se nás to drží i doma, kde si to vzájemně dokola předáváme.

Každopádně jsme byli uznáni školy/školky schopni, za což jsem byl rád. Ostatně sami kluci si tam přáli už jít. Ale i tak jsme cítil, že něco není v pořádku. Kluci rozdovádění, nesoustředění, každou chvíli se s nimi dává někdo do řeči o Ježíškovi. Museli jsme na nákup, už o víkendu jsme byli skoro vyjedení. V obchodě je opět pořád napomínám. Výslovně jm kladu na srdce, že jsem unavený, že se musím soustředit na nákup, takže oni musí být u vozíku a nikam neběhat. Stejně neposlouchají, odbíhají, baví se s prodavačkami, okukují různé věci, Ondra jako vždy očuchává všechny druhy syrečků. Já nervózní z nákupu a ze zpráv od známých, že ačkoliv prý řádí krize a potraviny viditelně zdražují každým dnem, začíná být v obchodech nedostatek některého zboží. Když vidím, že skutečně třeba olej, máslo, vajíčka nebo salátové brambory, které kupujeme, ubývají, rozhodnu se něco nakoupit už teď, zvlášť když bylo v obchodě celkem málo lidí.

Košík se plní a Ondra mě poprvé rozčiluje. Uznávám, že trochu zbytečně. Prostě mi vadilo, když s enad plným košíkem zeptal, zda taky něco koupím pro ně. Ptám se, pro koho si myslí, že celý nákup nakupuji, když ne pro ně. Já vím, že mysleli na nějakou hračku, ale že pořád něco chtějí jíst, na to už tak nějak nemyslí.

Přemýšlím, co ještě pořídit, hlídám a napomínám kluky. Ti se navíc zarazí u zlevněného LEGA. Už ho mají dost a nechtěl jsem jim ho koupit. Na druhou stranu chci respektovat jejich přání a vyjít jim vstříc. Takže stojíme u regálu a já přemýšlím, zda to stihnu zajít koupit druhý den bez kluků. Ondra se naopak LEGA dožaduje teď hned, aby si ho už odpoledne mohl doma stavět. To však jasně odmítám. Buď to koupíme a kluci to dostanou pod stromečkem nebo nic. Kluci tedy přistupují na první variantu a já tedy s nimi kupuju pro ně LEGO, pro každého jedno. A přemýšlím, zda je v mých silách takový nákup donést domů.

Nakoupeno, skládám nákup do několika tašek, musím sledovat, kam pobíhají kluci. Když už se mi podařilo je přimět, aby byli se mnou u vozíku, tak se s námi dává do řeči nějaká babička, zjevně už trochu popletená. Opět řeči o Ježíškovi a něco dalšího. Tašky, kluci, oblečení, prostě je toho moc. Přes ochotu kluků je zřejmé, že neunesou ani jednu z tašek, takže jdu domů celý ověšený. To by ještě celkem člo, kdybych nemusel kluky stále napomínat, zvlášť když jdeme po úzkém chodníkui kolem silnice. Kluci buď poskakují kolem nebo mi naopak visí na už tak dost těžkých taškách. Přimět je, aby prostě normálně šli vedle mne, se mi nedaří.

Je to náročné, ale už jsme v domě. Nakonec ještě na kluky hubuju. Martínek mi ani dveře nepodržel, naopak Ondra, který se celou cestu loudal, se najednou zasekl na trávě a čtyři schody ke vchodu zdolává tempem celodenní vysokohorské túry. Ramenem držím dveře, celý ověšený, takže už začnu křičet, ať se hne. Taky už chci být doma, musím udělat oběd atd.

Konečně jsme dorazili domů. Kluci mají za úkol se převlíct, já rychle ohřívám polévku. Po nějaké chvíli zjišťuji, že Ondra si za celou dobu nesundal vůbec nic, takže nechápu, co celou dobu v předsíni dělal, zřejmě si prohlížel nějaký leták. Opět se rozčiluji. Vykládám myčku, uklízím nákup, chystám jídlo, věším prádlo, které se mezitím vypralo. Mám toho sám dost, protože mi není nejlíp a rozčiluji se, že ještě k tomu musím pořád kluky sledovat a připomínat jim, co mají dělat.

Polívka je na stole. Ondra se tradičně tváří, že tohle mu nechutná, ale když vidí můj pohled a slyší, že to prostě ní, protože nic jiného neude, tak zmlkne a dá se do jídla. Chystám se udělat brambory, které jsem koupil. Hledám je a nemůžu najít. Jsem zmatený, vždyť jsem kupoval hned dvoje, jedny na salát na Vánoce, druhé k dnešnímu jídlu. Chodím po bytě a lámu si s tím hlavu. Ptám se kluků a oni neví. Chápu, že teď jsou v tom spíš nevinně, ale opět na mne doléhá to, jak je poslední dobou pořád napomínám a oni neposlouchají. Jsme rozčílený, především na sebe, ale i na kluky. Pomalu mi dochází, že mi chybí jedna taška z nákupu. Vůbec si neuvědomuji, kdy jsem jí ještě měl a kdy ne. Já, který si na vše tak pečlivě dává pozor, najednou nevím, kde mám jednu poměrně objemnou tašku. Zlobím se na sebe a nechce se mi přijmout to, že jsem taky jen člověk, omylný člověk. Sice si uvědomuji, kolikrát jsem už někde říkal, že se nemáme brát tak vážně a uvědomt si, že jsme jen lidé, kteří dělají blbosti a chybují, ale teď jsem tak rozhozený, že si to odpustit nedokážu. Vyčítám to sobě a i klukům, že mi nepomáhají a nehlídají mě, pak to takhle dopadá.

Jdu se podívat dolů do vchodu, zda tam taška neleží. Neleží. Po chvíli se tam znovu vracím. Dokonce zazvoním na sousedy, o kterých cím, že šli domů ve stejnou dobu. Nikdo nic neviděl a asi mě mají za blázna. Navíc nás bylo slyšet, jak jsem napomínal Ondru, taky fajn. Hledám číslo a po nějaké době se dovolám do obchodu, zda tam někdo neodevzdal nákupní tašku. Prý nikdo, pokud jsem jí tamnechal, tak se s ní můžu rozloučit. Stále to nejsem schopen sám sobě odpustit a mávnout nad tím rukou. Rozhodnul jsem se napsat ceduli dole na dveře, zda někdo nenašel nákupní tašku s nákupem, že by stačilo mi jí vrátit jn za dveře bytu. Vzápětí si říkám, že jsem jen ze sebe veřejně udělal blázna, který si ani neumí uhlídat jednu tašku. Jak chce takový člověk vychovávat dva kluky a uhlídat je, když ztratí i tašku?

Čas běží, stále mi to vrtá hlavou. Druhé jídlo se nekoná. Pojal jsme to i jako takový trest, když si nedokážeme uhlídat tašku, máme prostě smůlu. Kluci vidí, že není radno se mnou o tom diskutovat a raději sami dobrovolně uléhají k odpočinku. Martínek ještě dodělává nějaké úlohy do školy. Po spaní se Ondra shání po svačince. Nemáme, říkám mu, protože byla v té tašce, kterou jsme ztratili. Přiznávám, že by se něco našlo, ale tak nějak cítím, že je to takhle správné. Proč se mám pořád rozčilovat a napomínat je? Navíc Ondra poslední dobou zlobí s jídlem a nechce moc jíst, tak ať i on pocítí, že člověk může mít skutečně hlad.

Troufám si říct, že kluci to poměrně rychle pochopili a viděli, že prostě konkrétní činy mají konkrétní důsledky. Když mi nepomohou a já ztratím jednu tašku s jídlem, tak se stane, že nemáme jídlo. Domácí servis, který poslední dobou funguje na plné obrátky se zadrhnul. Není možné si jenom dokola hrát a sotva si uklidit pokojíček. Chápu, že jsou ještě malí, ale ne zase tolik.

Tentokrát je nemusím přemlouvat na nákup. Najednou jsou to oni, kdo navrhují, že teda zajdeme nakoupit, že nebudou zlobit a že mi pomůžou. Já vím, že ztráta takové nákupní tašky je prkotinou proti našim jiným životnm ztrátám, ale jsem rád, že jsme dali síly dohromady. Už za šera jsme vyrazili. Znovu opakuji, že u nás poslední situace zhoustla i díky tomu, že jsme byli opravdu dlouho nemocní, zavření doma, takže kluci neměli mnoho povinností a jejich jedinou starostí bylo především hraní. A to ani nemluvím o tom, že kluci před pár dny při blbnutí v koupelně shodili úzkou skříň, která spadla na pračku. Celá se vysypala, ale naštěstí se nic nerozbilo a pračku zachránilo to, že se skříň vzpříčila o protější zeď, kde bohužel rozbila zásuvku pro pračku.

Pomalu odpouštím sobě i klukům, zvlášť když vidím, že se snaží. V obchodě se ještě jen pro jistotu ptám ve stánku, zda jim někdo nevrátil tašku s nákupem, ale je to marné. Prý se mám zeptat pokladních, ale pochybují o tom. Vzali jsme si košík a já podle seznamu vyrážím nakoupit to, co zůstalo v tašce. Přece jen se ještě rozhodnu zeptat se jedné naší známé pokladní, zda náhodou neví o nákupní tašce. A ejhle, ví. To bylo po nás velké a radostné překvapení. Nejenom, že mi došlo, že jsem tašku nechal stát za pokladnami při shonu při skládání a rozmluvě kluků s popletenou stařenkou, ale i proto, že i dnes jsou lidé natolik poctiví, že odevzdali tašku s nákupem. Další paní pokaldní se hned směje, že to jsem já (jak jsem psal, jsme tu s klukama už známé firmy), kdo tam zapomněl tašku.

Nákup je tedy rychlý a vyrážíme domů, abychom se najedli. S klukama si povídáme, třeba o tom, jak je důležité nalzené věci odevzdat, protože pak má dotyný stejnou radost jako máme teď my. Ostatně každý takový příběh s dobrým koncem posiluje důvěru v život a svět kolem nás, i když nezapomínáme, že je třeba být na pozoru před zlými lidmi.

Napětí pominulo a kluci se tváří odhodlaně, že mi budou víc pomáhat, abychom to vše zvládali. Pro jistotu je cestou trochu cvičím, takže opakovaně najednou při chůzi položím tašku na zem a jdu jakoby nic dál. Kluci na mne však vždy pohotově volají, že jsem zapomněl tašku a za chvíli jsem jedním z nejstřeženějších lidí, alspoň v naší ulici. Doma jsme rychle udělal večeři, zatímco kluci si uklidili v pokoji, kteý vyklidili a Martínek tam vysál. Ondra se najedl s takovou chutí jakou jsem u něj už dlouho neviděl a vůbec při jídle nereptal.

Uznávám, že to byl poměrně náročný den a alespoň i zdejší čtenáři vidí, že to u nás zdaleka není vždy taková idylka, jak by se třeba ze zdejších příspěvků mohlo zdát. Každopádně se to snažíme brát tak, jak to je a hlavně po každém konfliktu nebo náročnější události se zase oklepat, začít znovu a snažit se dál.


Takže i dnešní ranní vstávání do školky a školy po delší době bylo sice pro nás náročné, ale snažil jsem se kluky dobře naladit. Takže jsem zvlášť Ondrovi zpíval koledy a plyšová žirafa ho v postýlce tak dlouho pusinkovala po celém těle, dokud se nezačal chechtat. Pak jsem ještě rozespalého Ondru přinesl v náruči ke stolu, kde už seděl Martínek, za zpěvu koledy: "Já ti nesu veselého, Ondráška ze stáda svého, s ním si můžeš hráti, chutně se nasnídati..."

Všem přejeme pokud možno klidné předvánoční období a co nejmíň ztracených tašek. A když už se vám něco takového stane, ať to má dobrý konec jako ten náš příběh.



PS: Tak jsem zjistil, že jsem se stal v domě zřejmě ještě o něco populárnějším. Dnes ráno se mě jeden soused ptal, jak to dopadlo s tou taškou, že jede na chalupu, tak by mi v případě potřeby přivezl nějaké brambory :-).

A ještě jeden text mi náhodou padl do oka a přijde mi k popisované situaci trefný, přestože je z knihy "Asertivní žena" (vydala Grada už ve třetím vydání, autoři Tomáš Novák a Yveta Kudláčková):

"Tak jako křesťané odříkávají růženec a buddhisté mantru, doporučila bych některým mužům odříkávat několikrát denně asertivní právo: "Mám právo dělat chybu." A to zejména těm ambiciózním, přepracovaným mužům, kteří žijí v představě, že nebudou-li dokonalí, nezavděčí se. Když se jim pak náhodou něco nepovede, obětí jejich vzteku a výčitek se stává nejbližší okolí."