Cennější než král

Když po téměř dvou týdnech doma, léčený antibiotiky, si Martínek najednou večer stěžuje na bolavé ouško, Ondra si s posloucháním nedělá hlavu, já jsem unavený a pokouší se o mne nějaký nepříjemný bacil, Vánoce se rychle blíží a nikde to není moc vidět, další povinnosti se tváří neodkladně, tak mi není moc do zpěvu. Ještěže tu mám ty svoje kluky, kteří mě potěší i pobaví.

Seděl jsem zamlkle, pokašlávám, posmrkávám a trochu mě přepadaly chmurné myšlenky. Přišel ke mně Martínek a řekl mi: "Tatíí, co ti je? Ty jsi smutný, že už nemáš tátu ani mámu?"

Ta jeho starostlivost mě spíš rozveselila. Ostatně nebylo to dlouho poté, co jsme jim zvýšeným hlasem vysvětloval, že takový nepořádek v jejich pokojíčku se mi vůbec nelíbí.

S úsměvem jsem se na něj podíval a řekl jsem mu: "To sice nemám, ale zato mám vás dva. Vy jste to nejcennější, co mám."

Martínek se taky usmál a jakoby se chtěl ještě ujistit, zeptal se: "Myslíš jako cennější než král v šachách?" /Pro nešachisty dodávám, že král je v šachách nejcennější figurkou. O něj se vlastně vede celý boj a jeho ztráta znamená konec hry a porážku./

Usmál jsem se ještě víc, pohladil ho po hlavě a řekl jsem mu: "Jasně, cennější než král v šachách."

To už nás poslouchal i Ondra, který neholduje šachům a momentálně se věnuje stavění hradů, který se také zeptal: "A cennější než král na hradě?"

"Ano, cennější než král na hradě," odpověděl jsem i Ondrovi a znovu jsem zopakoval: "Prostě jste to nejcennější, co mám. A jsem za to moc rád."

S klukama jsme se na sebe usmáli a objali jsme se. Oni šli zase uklízet a já se pustil do další práce.

Sice není vše dokonalé a třeba to není tak, jak by "mělo/mohlo být", ale proč nebýt vděčný a rád za to, co je? Vždyť nemáme málo!