Ráno jsme potkali souseda, který se kluků zeptal: "Kampak jste se to kluci takhle ráno vypravili?"
"Do kostela," odpověděli oba kluci téměř současně.
"Já jsem si to myslel, že jdete do kostela," na to soused, "do kostela podívat se na betlém."
"Ne, jen na modlení," reagoval Martínek a zatvářil se dostatečně "nadšeně". Soused to však už nezaregistroval, takže jsme mu ani nevysvětlovali, že se v kostelích vystavují betlémy až v době vánoční.
Každopádně Martínkova bezprostřední reakce mě pobavila.
Samozřejmě zájem kluků je střídavý, ale nyní jsme šli do kostela po nějaké době, protože jsme byli opakovaně nemocní a kluci byli docela rádi. Navíc Ondra má sice rád různé kostry a duchy, ale občas má období, kdy se jich bojí. Takže zřejmě pro sebe objevil další rozměr víry. Už se mě párkrát ptal, resp. se ujišťoval, zda křesťan, když se modlí, se nemusí bát duchů, protože Ježíš má velkou sílu a všechny duchy "přepere". V podstatě jsem mu dal za pravdu, protože jsme přesvědčen, že by se duchů neměl bát.
Žádné komentáře:
Okomentovat