Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

pátek 25. října 2013

Zvoleno...

Tak jsme si dnes splnili občanskou povinnost jako jedni z prvních. Zvládli jsme to cestou ze školy. Martin byl poprvé venku zhruba po týdnu, jinak je doma a s pomocí Penicilinu bojuje se spálovou angínou. Doma je pořád co dělat a hlavním tématem je škola (dnes jsem byl na pohovoru s Martinovou učitelkou), takže volby nijak zvlášť neprožíváme. Ani jsem neměl chuť a hlavně čas sledovat předvolební debaty. Při rozhodování jsem měl jasno už dávno, ostatně v parlamentních volbách volím stále stejně. To spíš se doma musím krotit při komentářích výroků a kroků buranského pana prezidenta. Je smutné, že i dítě školou povinné vidí a slyší, jak je hrozný...

Zaujalo mě, že u Ondry ve škole paní učitelka na prvňáčcích vyzvídala, koho budou volit, resp. jejich rodiče.

Když jsem se ptal volební komise, kolik kandidátů můžu zakroužkovat, paní nevěděla. Věděl to však Martin, který to zaslechl ve zprávách (maximálně 4).

Jako už při předchozích volbách "čtenář" Martin vybral za plentou volební lístek.



 Poté, co jsem zakroužkoval vybrané kandidáty, volební lístek vložil Ondra do obálky.




Ještě jednou jsem zkontroloval, že jsme vybrali správný lístek a hlavně že je jen jeden. Oba ho pak vkládali do urny. Ondra se mračil, protože ho chtěl vložit sám, což jsem mu předběžně odsouhlasil. Jenže za plentou byly role rozdělené a Martin se nechtěl volby vzdát. Tak se chvíli o obálku nad urnou přetahovali. V jednu chvíli jsem nevěděl, jestli náhodou nepřetrhnou obálku nebo jestli já nepřetrhnu je, ale nakonec nebylo přetrženo nic a nikdo.



středa 16. října 2013

Kdokoli by svému bratru řekl: ‚Tupče!‘

Pro zajímavost sem vkládám svůj text, který jsem napsal pro farní časopis.



Kdokoli by svému bratru řekl: ‚Tupče!‘ (Mt 5, 22)

Když jsem si v zářijovém Kobylístku přečetl, že nový pastorační rok, který právě začíná, bude věnován tématu „Boží Slovo v našem životě“ hned mě napadlo, že bych se mohl s jeho čtenáři podělit o následující zkušenost:

O prázdninách jsem si doma trochu víc poslouchal Nový zákon. Ne, není to překlep, skutečně jsem napsal poslouchal. Nechodil nám ho recitovat nějaký farář nebo kazatel, ani jsme nenásledovali starobylou praxi v klášterech, kde vybraný lektor předčítal během jídla. Jen jsem si už kdysi dávno stáhl volně nabízenou audio nahrávku Nového zákona „Bible. Překlad 21. století“ (zkráceně Bible21 nebo B21). Takový poslech má doma různé využití. Především se hodí jako doprovod k méně náročným nebo mechanickým činnostem jako je třeba vaření, věšení prádla a třeba pokud někdo žehlí (já nežehlím). Poslech může ocenit také hodně unavený člověk, kterému by se při četbě jen rozbíhala písmenka na všechny strany. Takto může zavřít oči a zaposlouchat se do biblických příběhů nebo se dokonce cítit být jejich součástí. Takový poslech podle mne nemůže nahradit pravidelnou a pozornou četbu Písma. Ostatně i při poslechu si leckdy řeknu, že na nějaké místo se budu muset podívat důkladněji nebo nahlédnout do různých překladů, komentářů nebo biblických slovníků, abych textu lépe porozuměl. Na druhou stranu poslech umožňuje více si uvědomit kontext, tj. co jednotlivým pasážím předchází a co následuje. Určitě stojí za to si občas v celku poslechnout celé evangelium a vnímat ho jako Ježíšův příběh. K tomu se doporučuje především Markovo evangelium. Občas to dělám, pokud mám čas, když si chystám nějaké povídání a mám pocit, že se při přípravě příliš upínám na některá Ježíšova slova nebo činy. Když se obávám, aby mi při tomto zaujetí neunikly nějaké další události, které by bylo dobré ještě zmínit. I ty nejznámější biblické texty nás mohou stále znovu a nově oslovit. Kromě toho je dobré si uvědomit, že texty Nového zákona nebyly napsány k soukromému četbě. Tu umožnil až nárůst všeobecného vzdělání a laciná vydání biblických textů v 19. století. Texty byly určeny k předčítání a poslechu při bohoslužbě.

Když jsem si před časem při vaření pouštěl listy apoštola Pavla, zjistil jsem, že to zaujalo i mého staršího syna (8 let). Původně se dožadoval, abych mu pustil nějakou pohádku, což jsem odmítl, neboť jsem právě poslouchal něco jiného. Když se syn přidal k poslechu, usoudil jsem, že evangelijní příběh by pro něj byl srozumitelnější. Tak jsem pustil Matoušovo evangelium. Mimo jiné proto, že mojí nejoblíbenější četbou během prázdnin byl výborný výklad tohoto evangelia od Jiřího Mrázka, který vydala v roce 2011 Česká biblická společnost v rámci projektu Českých ekumenických komentářů k Novému zákonu. Vřele jej doporučuji, neboť je odborný a zároveň velmi čtivý. Po chvíli se k poslechu přidal i mladší syn (6 let). Text Bible21 je podle mne nahrán srozumitelně a velmi profesionálně. Na jeho vzniku se podíleli zkušení herci: Petr Forman, Josef Somr, Jan Potměšil, David Vávra a další. Místy se hlasy střídají nebo jsou proloženy hudbou, která však nenarušuje plynulost poslechu. S dětmi čtu biblické příběhy s různou intenzitou odmalička. I když biblický text není snadným čtením, dáváme mu přednost před všelijakými zjednodušeními pro děti, které podle mne často příliš otupují důležité důrazy. Myslím si, že větším přínosem je, když si o náročnějších pasážích s dětmi promluvím a podle možností jim vysvětlím, jak tomu rozumím já. Podobně jako u dospělých čtenářů i u dětí každého zaujme nebo pohorší něco jiného. Staršího syna třeba nepohoršil verš: „Svádí-li tě tvé pravé oko, vyloupni je a zahoď pryč. Je pro tebe lepší, aby zahynul jeden tvůj úd, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla.“ (Mt 5, 29, pozn. v tomto článku cituji podle textu Bible21, není-li uvedeno jinak) Naproti tomu o následujícím verši prohlásil, že tohle se mu teda vůbec nelíbí: „Kdo má rád otce nebo matku více než mě, není mě hoden. Kdo má rád syna nebo dceru více než mě, není mě hoden.“ (Mt 10, 37). Tak se rozvinul rozhovor, ve kterém jsem mu vysvětloval, že ani já, jeho táta, bych mu neměl přikazovat, aby dělal špatné věci. Chtěl jsem to trochu vyvážit a hlavou mi proběhla vzpomínka na propagandu totalitních režimů, v nichž byly děti naváděny proti svým rodičům a vedeny i k jejich udávání. Tak jsem doplnil, že kdybychom byli třeba loupežníci ve středověku – syn má rád historii – a byla by to naše obživa, tak by musel stát při mně a loupit se mnou. Takový rozhovor, v němž beru vážně námitky svých dětí, je přínosný i pro mne. Ostatně neříkal Ježíš svým učedníkům, že právě dětem patří království Boží? „Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde.“ (Mk 10,15, podle Českého ekumenického překladu, zkratka ČEP)

Kromě vážných rozhovorů čekají rodiče mladších dětí při četbě nebo poslechu bible spíš zábavné chvíle. Jelikož se moji kluci poslední dobou často dohadují, zaujala staršího syna následující slova: „Já vám však říkám, že každý, kdo se bezdůvodně zlobí na svého bratra, bude vydán soudu. Kdokoli by svému bratru řekl: ‚Tupče!‘ bude vydán veleradě, a kdokoli by mu řekl: ‚Blázne!‘ bude vydán pekelnému ohni.“ (Mt 5, 22). Petr Forman si dal záležet na tom, aby slova tupče a blázne zazněla důrazně. Ještě ten samý den o něco později, když si kluci spolu hráli v pokoji, za mnou starší syn přišel. S vážnou tváří prohlásil: „Tatí, já vím, že budu vydán veleradě, ale musel jsem svému bratrovi říct: Tupče!“ Jen stěží jsem zadržoval smích, takže jsem se ani neodvážil zeptat, co se stalo. Syn se na chvíli zamyslel a pokračoval: „Ale Ježíš říkal, že to platí, jen když se někdo na bratra zlobí bezdůvodně. Já jsem měl důvod, on mi totiž řekl, že jsem blbec.“ Nakonec nešlo o nic vážného a oba jsme se zasmáli nad názornou ukázku aplikace biblického textu do života.

Možná by někoho mohlo pohoršit, že katolický křesťan poslouchá text Bible21, ke kterému v dubnu roku 2009 vydala Česká biskupská konference velmi kritické stanovisko (v jeho závěru se naštěstí konstatuje, že „Katolickým křesťanům není čtení a studium jiných překladů zapovězeno."). Já jsem však zjistil, že pouze tento překlad uvedeného verše z Matoušova evangelia (5, 22), s důrazem na bezdůvodnost a tupce, mohl staršího syna oslovit tak, jak se to stalo. Český ekumenický překlad nezní tak výrazně: „Kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě“ a slova „bez příčiny“ uvádí pouze v poznámce jako textovou variantu. V tzv. liturgickém překladu, což je text předčítaný při mši z lekcionáře, rovněž chybí požadavek bezdůvodnosti, ale už můžeme zaslechnout náznak tupce: „Kdo svého bratra tupí, propadne veleradě.“ V Jeruzalémské bibli, což je český překlad díla vzniklého dlouholetou prací katolické biblické školy v Jeruzalémě, je to ještě o něco lepší. Opět chybí bezdůvodnost, ale další slova jsou jasná: „Řekne-li svému bratru „Hlupáku!“ bude se za to zodpovídat veleradě“. V bohatém poznámkovém aparátu se dočteme, že hlupák je překladem aramejského slova Rácha (v řeckém originálu je RAKA), což znamená „prázdná hlava“ nebo „dutá hlava“. Kdo by však zatoužil po důkladnějším výkladu, tomu doporučuji už výše uvedený komentář Jiřího Mrázka, z něhož si dovolím citovat: „Doslova v řeckém textu čteme: Kdo by řekl svému bratru „raka“. Ekumenický překlad to interpretuje jako: Kdo svého bratra snižuje. Má pravdu, protože raka je nadávka, která nemá v češtině přesný ekvivalent. Souvisí s prázdnotou (nicotou), znamená člověka prázdného, povrchního; člověka, kterého odepisujeme jako totálně nudného. Mohli bychom také říct: Kdo svým bratrem pohrdá, kdo ho ponižuje. Pohrdat někým (a zejména mu to dát najevo) je zde jako zločin, podobný vraždě... Jestliže v předchozí větě mluvil Ježíš o soudu, nyní člověk, který odepisuje svého bratra jako prázdného a povrchního, zaslouží seznámení se synedriem. Je to stupňování: synedrium je vyšší instance než obyčejný soud. Ale téměř bych věřil, že je v tom i kousek ironie: tak soused vám přijde jako prázdný tlučhuba? To bych vám přál bližší seznámení se synedriem.“

Snad se mi podařilo, aby si v textu přišli na své jak rodiče dětí tak také třeba bibličtí koumáci nebo zvídaví šťouralové. Schválně jestli si vzpomenete na „tupce“ až tento text uslyšíte číst při nedělní bohoslužbě. V tříletém cyklu nedělních čtení přichází na řadu 6. neděli v mezidobí cyklu A, což by mělo být 16. února 2014.


Kluci pozorně poslouchají


neděle 6. října 2013

Jak se vede našemu prvňáčkovi?

Jak se vede našemu prvňáčkovi? To není úplně snadná otázka ani pro mne. Já myslím, že dobře, i když se z něho stává stále větší kašpárek a neposedný rarášek. Zatímco paní učitelka tvrdí, že je ve škole pozorný, paní družinářka potvrzuje, že docela řádí a málokdy je nějaká lumpárna, u které by se nemihnul. Nedávno ho spolu s nějakými lumpy opravdu důrazně napomenula. Lumpové se jen ušklíbli, ale Ondra se rozplakal, takže prý lumpík citlivka.

Byl jsem zvyklý, že Martin mi hlásil kdejaký detail. To se ukázalo jako důležité třeba při prvních náznacích případné šikany (viz o tom ZDE). Jenže vydolovat z Ondry nějakou kloudnou informaci je těžké. Buď si prý nepamatuje nebo si vymýšlí. Když mi však před pár dny vyprávěl, jak rozesmál paní učitelku, tak jsem si řekl, že je vše celkem v pořádku. Učitelka se prý dětí ptala, na co se těší o víkendu. Ondra odpověděl, že na prázdniny. Škola ho baví, ale zřejmě už od bráchy, ale i z vlastní zkušenosti poznal, že je to prostě povinnost.

Ondra umí velmi dobře lhát a na rozdíl od jednání s Martinem je pro mne těžké rozeznat, kdy mluví pravdu a kdy ne. Minulý týden jsem si třeba podal nohou klacek ze země. Ondra jen poznamenal, že tatko si on ten den ve škole podal ze země tužku. Bylo mi to divné, tak se ptám, jak to dokázal. Zkušeně mi odpověděl, že si jí nohou nejenom podal, ale prý s ní napsal i trojku. Prý se mu náhodou dostaly nohy na stůl, tak s tou tužkou napsal trojku. Bylo mi jasné, že kecá, ale on se stále tvářil zcela normálně. Tak se ptám, jak to udělal a zda mi tu trojku ukáže. Prý jí vygumoval, stejně nebyla pěkná a navíc se příklad ani nerovnal tři. Tohle jsem mu samozřejmě nevěřil, ale ještě nějakou dobu rozvíjel svoje teorie, než přiznal, že si opravdu vymýšlí. Tentokrát to bylo celkem průhledné, ale tak to často není. Takže já nakonec ani moc nevyzvídám, protože hodnověrnost Ondrova vyprávění je problematická. Samozřejmě se pořád dál ptám, co dělají ve škole, jak mu to jde, zda mu někdo neubližuje atd.

Zatímco u Martina jsem asi víc sondoval, jak jeho spolužáci vnímají a jak reagují na to, že nemá maminku, u Ondry jsem se na to moc neptal. On ví a vždy hlásí, že paní učitelka ho zná, protože učila už jeho staršího bráchu a ten o něm jistě vyprávěl. Už před časem mi jednou Ondra sám nahlásil, že už některým spolužákům řekl, že mu "umřela matka" (ten výraz mě zaujal). Ptal jsem se, jak se to stalo. Prý mu nějaký spolužák říkal, že něco řekne jeho mámě (mimochodem už z takové formulace je zřejmé, že Ondra asi není obětí šikany - mně tvrdil, že jen od sebe odtrhával dva spolužáky; jenže je téměř nejmenší ve třídě, tak čemu mám věřit?). Tak ho prý Ondra uzemnil tím, že mámu nemá, že mu umřela, čímž dotyčnému došla řeč.

Jindy mi pro změnu Ondra nahlásil, že se ho jiný spolužák ptal, proč pro něj chodí pořád jenom táta. Tak mu řekl, že mámu nemá, že zemřela. Zaražený spolužák se po chvíli odmlky prý zeptal, s kym si teda hraje, protože jeho táta prý na něj nemá vůbec čas. Tak Ondra řekl, že si hraje hlavně s bráchou.

Nemá to ten náš prvňáček zrovna jednoduché, ale mám pocit, že to zvládá dobře. Tak snad mu to vydrží a já se budu dozvídat víc.



Taky někdy...

Po velmi dlouhé době jsme před více než týdnem zažili trochu smutnější večer. Kluci byli už unavení a chystali jsme se k večeři. Martin v televizi zaslechl upoutávku na další díl pořadu 13. komnata. V ní zaznělo, že dotyčný prožil v dětství velmi bolestnou událost, protože mu zemřela máma. Martin to okomentoval, že jemu taky zemřela máma...

Já byl v jednom kole, opět trochu ve skluzu s přípravou večeře. Kluci se mě ptali, zda jim budu povídat o mamince. Najednou jsem si všimnul, že oba mají zalité oči. Ani jeden neplakal, nefňukal, nenaříkal. Jen jim tiše a pomalu stékala jedna slza po tváři. Docela mě to zarazilo, protože mi to přišlo tak dospělé a nedětské. Pláč nebo naříkání by mi přišlo přirozenější. Klukům jsem dal jídlo, pohladil je po hlavách, ale jejich přání jsem nevyhověl. Byl jsem přesvědčen, že by to v takovou chvíli nebylo vhodné, že by to jen prohloubilo přítomný smutek. Na takové vyprávění bude čas zase někdy jindy.

Navrhnul jsem, že jim pustím něco k poslechu a oni souhlasili. Změna tématu atmosféře prospěla a za chvíli už jsem je musel zase trochu krotit, aby se před spaním moc nerozdováděli. Byl jsem za tu změnu rád, protože ty jejich mlčící tváře se slzou na mne nepůsobily dobře. Byla to jen výjimečná situace, která čas od času může nastat. Naštěstí si s ní táta "supermuž" poradil...


Chápu, že nástup do školy, brzké vstávání, nové úkoly, nové prostředí (zvlášť v případě malého prvňáčka), stres, nastydnutí, podzim atd. jsou náročné věci. Na druhou stranu se snažím, abychom se klukům věnoval a aby kromě honění z postelí a k úkolům měli taky nějakou zábavu. Už jsme byli dvakrát na hokeji, zašli jsme na bobovou dráhu, shazujeme kaštany, sledujeme přírodu... a hlavně jim stále říkám, že jsou šikovní a že jsem rád, že je mám. Oni se mi za to odvděčují tím, že se snaží si plnit svoje povinnosti a umí přiložit ruku k dílu.

Kdo by chtěl doma supermuže?

Začátkem školního roku se trochu aktivněji dávám do řečí s rodiči dětí, v drtivé většině maminkami. Vyzvídám, jaké kroužky nebo jaké sporty jejich děti provozují. Jak se jim to líbí, jak je to časově a finančně náročné atd. Před nedávnem jsem se dal do řeči s jednou maminkou, když jsem čekal na Ondru na hudebce. Už jsme se tam viděli několikrát. Minule se třeba usmívala nad tím, jak jsem dělal s Martinem úkoly. Tentokrát Martin doma odpočíval, protože mu nebylo dobře. Já jsem si vytáhl nějaké materiály, abych dodělal jeden slíbený text. Ona jako tradičně s tlustou knihou a s obdivuhodnou trpělivostí, se kterou prý - jak jsem se vzápětí dozvěděl - takto tráví při čekání na různých kroužcích nebo sportech svých dětí v podstatě každý den.

Během řeči jsem se jen zmínil o tom, že moji kluci jsou komunikativní a že jim nedělá problém bavit se o různých tématech, včetně toho, že nemají maminku.

"Nemají maminku?" zarazila se.

"Ne, nemají, zemřela na rakovinu," odpověděl jsem a už jsem trochu své zmínky litoval. Nechci to každému předhazovat a tak nějak mi to uteklo, prostě je to naše realita.

Po chvilce se zeptala: "Tak to vám alespoň pomáhají vaši rodiče?"

No, co jsem na to měl říct? Řekl jsem pravdu: "Nepomáhají, oba již také zemřeli."

"Tak alespoň sourozenci?"

To už mi bylo skutečně trapné, tak jsem se usmál a řekl, že už mám jen jednoho... ale vzápětí jsem dodal, že mi pomáhají přátelé a občas i příbuzní manželky. Jinak bych to těžko všechno zvládal.

Paní se divila, že si s ní můžu takhle normálně podívat a ještě se u toho usmívat, když jsem něco takového v posledních letech zažil. Musel jsem jí dát za pravdu, že je to dost hrozné, zvlášť když to takhle sám od sebe slyším. Ono totiž když to člověk každodenně žije, tak se věnuje každodenním obyčejným starostem a někdy mu to ani tak nedojde.

Prý jsem "supermuž", že tohle všechno zvládám. Oponoval jsem, protože jsem jenom normální chlap, se všemi klady i zápory, kterého holt život postavil do určité situace. I když v duchu jsem pomyslel na to, že o roli "supermuže" jsem ani moc nestál.

Je sice milé, zaslechnout takovou pochvalu, ale i tak si myslím, že má každý raději doma toho svého normálního muže. Třeba takového, který je od rána do večera v práci. Umí zajistit rodinu atd. Co doma se supermužem?

PS: Aby nedošlo k mýlce, tohle není další díl seriálu "Chcete mě?" :-). Jen prostě jedna z historek.


foto od fotografa