Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

čtvrtek 29. října 2015

Státní svátek a putování za Sluníčkem

Stylová oslava státního svátku: u pomníků obětí 1. světové války, obětí 2. světové války, TGM a k tomu prskavky...









Putování za Sluníčkem, které se opravdu na chvíli objevilo (v nadmořské výšce nad 1.100 m).






pátek 16. října 2015

Bratři jak se patří na fotkách

















Různá setkání zachycená na fotografiích

Zažili jsme celou řadu zajímavých setkání a některé jsme zachytili na fotkách. Předkládám drobný výběr.

Asi nejvíc si kluci cení fotky s Jaromírem Jágrem, který přes svoji únavu ochotně pózoval fanouškům. Už se chystal odejít do hotelu, ale zahlédl kluky, vrátil se a ochotně se s nimi nechal vyfotit.



Nedávno jsme potkali nejkrásnější ženu světa roku 2006 Taťánu Kuchařovou s jejím přítelem Ondřejem Brzobohatým. Příjemný pár...


V květnu jsme oslavili 80. narozeniny biskupa Jana Konzala, kterému Martin vyrobil ze stavebnice kříž (ze stejné stavebnice si kluci většinou staví všelijaké pistolky).



Potkali jsme se a vyfotili i s kardinálem Dominikem Dukou.


Zúčastnili jsme se symbolického přivítání příslušníků i příslušnic americké armády.




Naopak jsme se byli symbolicky rozloučit se zesnulým sirem Nicholasem Wintonem.



V rámci Noci muzeí jsme viděli ukázku práce pyrotechničky i zásahové jednotky.



Na Žižkovské věži jsme oslavili Martinovy kulaté narozeniny.



A na zdi nářků a naději v rámci Noci kostelů jsme napsali své prosby, protože nemyslíme jenom na sebe.






Klementinum a Kodex vyšehradský za miliardu "smradlavejch ponožek"

Po dlouhém mlčení taková smršť příspěvků, ke které přikládávám ještě jeden rodičovský: 

Když paní učitelka ve třídě mladšího syna oznámila, že si mají doma s rodiči připravit popis nějaké pražské památky, tak prý prohlásil: "To bude lehký, protože můj táta je historik." Cestou na výstavu o Husovi v Clam-Gallasově paláci jsem mu navrhnul, že by mohl napsat o Klementinu, kolem kterého jsme šli. O Pražském hradě nebo Karlově mostu bude psát každý. Souhlasil. Shodou okolností to byl stejný večer, kdy jsme dorazili z výstavy a nákupu pozdě domů, vymysleli a psali se starším synem pohádku o metroskřítcích. Tak jsem přitom nadiktoval mladšímu synovi pár vět o Klementinu, které druhý den ve třídě přečetl. Paní učitelka byla skutečně ráda, že pro změnu slyší něco jiného a většina spolužáků ani nevěděla, co Klementinum je.

Když jsme referát připravovali, nadchla ho informace o nejcennější knize Národní knihovny. Jak jsem dnes, když jsem ho požádal o text referátu, zjistil, asi se mu měna (koruny a možná tam měl chvíli i dolary) omrzela. Takže si podle svého doplnil: "smradlavejch ponožek". Samozřejmě to dopsal až po přečtení referátu, asi aby tam měl taky něco specificky svého.


Co se v noci děje v metru? aneb Krátká pohádka o metroskřítcích

Aby si čtenáři mého blogu nemysleli, že tématem našich rozhovorů jsou jen úmrtí v rodině, náboženství nebo škola, tak vkládám text pohádky, kterou jsme spolu se starším synem vymysleli cestou metrem. Měli totiž za úkol vymyslet krátkou pohádku. Tak doufám, že nám nápad s "metroskřítky", metr vysokými a žijícími v metru, nikdo neukradne:



Jednoho dne pozdě večer se malý Lukáš vracel se svým tátou z Muzea. Navštívili ho v programu Noci muzeí. Jen tak tak stihli poslední metro z Muzea na Prosek. Lukáš byl velmi unavený a brzy na sedačce usnul. Najednou se probudil a nikde neviděl svého tátu. Rozhlížel se, ale všude byli jen samí cizí lidé. Hrozně se lekl. Zrovna hlásili konečnou stanici a všichni lidé vystupovali. Lukášovi se však nechtělo samotnému vystoupit z metra, vždyť už byla skoro půlnoc. Skrčil se proto pod sedačku, takže ho výpravčí neviděl. Dveře metra se zavřely a vagóny zajely do depa. Všude bylo ticho a za chvíli se pomalu zhasla všechna světla. Lukáš byl vyděšený, ještě nikdy nebyl takhle pozdě sám. Zkoušel volat a tloukl na dveře a okna, ale nikdo ho neslyšel. Vše se zdálo být marné. Lukáš si řekl, že asi bude muset vydržet v metru sám až do rána. Co by se mohlo v metru v noci stát, když je tam sám.
Když už se chystal jít spát, zaslechl nějaký zvuk. Jakoby něco přeběhlo kolem něho. Co by to mohlo být, pomyslel si Lukáš. Vždyť byl ve vagónu úplně sám. Třeba se mu to jen zdálo. Za chvíli to slyšel znovu a pak zase a zase. Dokonce měl pocit, že se ho i něco dotklo. Strachy vyskočil, postavil se a zakřičel: „Kdo je to?“ Zvuky na chvíli přestaly a bylo úplné ticho. Lukáš znovu zavolal: „Je tu někdo?“ Po chvíli se začaly všude kolem něho rozsvěcet malé lampičky. V jejich záři se leskly usměvavé obličeje. Těch tváří bylo hodně a všechny se mile usmívaly, takže Lukáš se už nebál. Zvědavě se zeptal: „Kdo jste? Kde jste se tu vzali?“ Nejbližší postava mu odpověděla: „My jsme přece skřítci, tak zvaní metroskřítci.“ V tu chvíli si Lukáš uvědomil, že je se svými 130 centimetry zhruba o hlavu vyšší než všichni skřítci. Metroskřítci se totiž tak jmenují, protože žijí v metru a jsou vysocí pouze jeden metr. „Co tu děláte ?“ zeptal se jich Lukáš. A opět ten nejbližší skřítek řekl: „My se tady staráme o metro. V noci kontrolujeme vagóny, koleje a výhybky. Pomáháme správcům metra, aby bylo všechno v pořádku a metro zase od rána mohlo v pořádku jezdit.“ Lukáš byl překvapený. Nikdy o něčem takovém neslyšel. Napadlo ho plno zvědavých otázek, na které se chtěl zeptat.
V tu chvíli ho jeden ze skřítků chytl za rameno, zacloumal s ním a řekl: „Lukáši, vstávej!“ Za chvíli zase: „Lukáši, vstávej, musíme vystupovat!“ Najednou se Lukáš probudil a slyšel tátu, jak ho budí. Metro už dojelo na Prosek a oba museli vystupovat. „Aha, tak to byl jenom sen,“ řekl si trochu smutně Lukáš. Ale byl moc rád, že se nakonec tátovi neztratil. Co se v noci děje v metru tak i nadále zůstává tajemstvím.

Kým je pro Tebe Ježíš?



Říkám si, jak je dobré věnovat se dětem a jsem mile překvapen, jak brzy mi to vracejí. Jednoho dne bylo staršímu synovi špatně (zatím jeho jediná absence ve škole) a mně taky. Když jsem se chystal do školy pro oběd, stěžoval jsem si, že bych si ještě potřeboval připravit zamyšlení na kurz Alfa na téma "Kdo je Ježíš?", který jsem měl mít večer. Tak jsme se dohodli, že zatímco já dojdu pro oběd, on mi na papír napíše, kdo je pro něj Ježíš. Skutečně to udělal a sám jsem byl jeho vyjádřeními překvapen. Během jídla mi pak vysvětlil, jak své vyjádření myslel, tedy proč volil uvedená slova. Díky němu jsem měl část zamyšlení hotovou. Pro zajímavost sem vkládám jeho text a poznámky z našeho rozhovoru nad jednotlivými výrazyy, které jsem chtěl od něho vysvětlit (čísla jsem do textu pro přehlednost vložil já):

Kým je pro Tebe Ježíš ?

Po návratu s obědem mě čekal papírek s tímto nápisem:
„Ježíš je pro mě pán života (1) a zachránce země (2), chytrý člověk (3). Zázračný muž (4). Nikdy nepoužíval meč ale chytrost (5). A hodný otec národů (6).“
Napsal MV, 5. třída,  syn MV (učitele), 1.10.2015.

Zde je stručné vysvětlení použitých výrazů:

1) Pán života, protože zachránil/vzkřísil Lazara, svého dobrého přítele. Nikomu život nevzal a ani nikomu neublížil, i když ho chtěli zabít a vydírali ho.

2) Zachránce země, protože zachránil svět tím, že umřel.

3) Chytrý člověk, protože byl moudrý a přikázání vysvětloval v podobenstvích (dokonce i farizejům, kteří ho nenáviděli). /Taky jsem zkoušel mluvit v podobenstvích a není to vůbec lehké (jednalo se o vysvětlení různých skupin spolužáků ve třídě pomocí různých koláčů s příchutí, byl tehdy nezařazený a sám sebe proto přirovnal ke koláči s různými příchutěmi)./

4) Zázračný muž, protože umí (ne uměl, ale stále umí) dělat divy. Např. očistit lidi od zlých duchů nebo zloby a od myšlenek na zlé věci (např. krádeže a vraždy).

5) Nikdy nepoužíval meč ale chytrost. Nikdy nikomu neublížil, ani nikoho nezranil. Ani na Petra se nezlobil, když ho zradil.
//připomněl jsem mu scénu z bible, kdy si Ježíš z provazů upletl bič a vyhnal z chrámu „prodavače dobytka, ovcí a holubů i směnárníky“//
Když se výjimečně rozzlobil, tak to bylo jen kvůli znesvěcení Boha (jeho otce), ale ani tak nikoho nezabil ani nezranil
K té „chytrosti“: Nebyl hlupák. Kdyby byl hlupák, tak by jinak naložil se svojí mocí, kterou měl od Boha. Např. by si silou podmanil celý svět.

6) Protože jeho Otec byl skutečným otcem celého světa, který všechno stvořil, jako Adama a Evu.

A jak Ježíš vypadal?

Jak Ježíš vypadal, to ani nevíme a je to jedno. Klidně mohl mít nos jako bambuli a být plešatý. Na tom, co jsem o něm prohlásil výše by to nic neměnilo.

To moje děti jsou hrdinové

Před časem mě oslovila redaktorka Katolického týdeníku a požádalo o rozhovor týkající se mojí role sólorodiče (výhody/nevýhody atd.). Místo rozohovoru jsem nabídnul napsat článek, který nakonec vyšel pod pseudonymem (Martin Pražský) v č. 2015/39. Krátce předtím jsem totiž napsal kritiku kardinála Dominika Duky, tak editoři nechtěli dráždit vrchnost. Souhlasil jsem, protože v textu jde o samotný příběh či obsah a je zbytečné, aby byla odváděna pozornost spekulacemi o jeho autorovi. Jediné, co mě trochu mrzelo bylo, že si redaktoři nevybrali z mých publikovaných fotek nějaký náš ilustrační snímek alespoň s klukama.

 Publikuji zde vydanou verzi (tj. po redakčních úpravách, mnou odsouhlasených, včetně několika překlepů):



Když jsem vstupoval do manželství, byl jsem odhodlaný prožívat rodičovství naplno. Netušil jsem však, že mi to bude dopřáno víc než vrchovatě.

Účast u porodu pro mne byla samozřejmostí. Díky ní o tom můžu svým dvěma dětem vyprávět, kdykoliv si přejí. Mladší syn rád opakuje, že jsem si ho „vypěstoval ze semínka“, protože jsem většinu péče o něj převzal během prvního měsíce jeho života. Považuji to za obdarování, jaké zažije jen málo mužů. Podobně vzpomínám na dobu, kdy jsem doma krmil a přebaloval všechny tři – oba malé potomky a těžce nemocnou ženu. Zažívali jsme velkou solidaritu, pomoc mnoha lidí a silnou Boží blízkost.

O to náročnější je postupný návrat do běžného života. Zvlášť když člověk musí řešit každodenní starosti, zatímco okolí zajímá, zda jste si „už někoho našel“ a svoji situaci „nějak vyřešil“. Překvapilo mě, jak necitlivě mohou někteří projevovat dobře míněný zájem. Je velký dar, když se lidem s malými dětmi podaří brzy opět najít partnera a založit novou rodinu. Mně se to nepodařilo a někdy si to vyčítám. Můj čas i energii však úplně pohltila nejen péče o dva synky, ale brzy i další nemoci a úmrtí v rodině. Příbuzní zemřelé manželky bydlí na druhém konci republiky a služby placené chůvy, která nám v těžkých chvílích hodně pomohla, jsem dál nevyužíval. Díky vstřícnosti zaměstnavatele a mnoha ochotných přátel jsem mohl s dětmi trávit většinu času. Za to jsem vděčný. Zvlášť u staršího syna jsem pozoroval trauma ze ztráty maminky a chtěl jsem mu být nablízku. Obtížně snášel, když žena musela být pár dní v nemocnici a já tam byl hodiny s ní. Také proto jsem se rozhodl mít pak nemocnou manželku doma a po její smrti zastat roli obou rodičů, nakolik to bude možné.

Výhodou „sólorodiče“ může být, že se nemusí s nikým dohadovat a může vše dělat podle sebe. Zároveň ale ochuzuje sebe i děti o jiný úhel pohledu, odlišný přístup i podněty a téměř na vše je sám. Nemám na mysli jen každodenní starosti, ale hlavně důležitá řešení týkající se budoucnosti dětí. Rady okolí mohou pomoci, ale nevyrovnají se společnému rozhodnutí s někým, kdo do toho jde s vámi a je ochoten nést důsledky. Dilemata typu jak být ve stejném čase na třídních schůzkách ve dvou různých třídách jsou spíše úsměvná a poměrně snadno řešitelná – mnohému se lze naučit od rodičů s více dětmi a ve své situaci málokdy nenajdu pochopení a vstřícnost.

Myslím si, že muž žijící sám s dětmi má nesporně výhodu před ženami, zvlášť když mu nedělá problém vaření, praní a další domácí práce. Nejde jen o uznalé pohledy a komentáře – v našich krajích je muž s dětmi stále trochu raritou, ale o jednání lidí na úřadech, v dopravních prostředích a podobně. K ženám si mnozí dovolí mnohem víc než k mužům a já si díky své zkušenosti dovedu lépe představit, jak náročné je být ženou, ať už je s dětmi sama, nebo třeba jen na tzv. mateřské dovolené.

Ve své situaci si všímám rizika „sociální izolace“, zvlášť nepochází-li rodič z velké rodiny, která drží při sobě, nebo není členem některého společenství. Naštěstí dnes existuje celá řada možností, pokud jsou tedy děti zdravé a má je kdo hlídat. Rád vzpomínám na setkávání maminek: bylo dobré, i když časem, zvlášť když mí kluci byli už větší, jsem cítil, že můj přístup je přece jen odlišný. Komunikace s muži je pro mne složitější, mám jiné starosti než většina z nich. Jak synové rostou, postupně se to však zlepšuje a už mám větší chuť „chlapsky“ rozumovat nad skutečnými i domnělými problémy vzdálenými domácí každodennosti. Naštěstí jsem nikdy zcela neztratil kontakt se svou akademickou prací, ačkoli je návrat k většímu nasazení složitější, než jsem si myslel. Stále se mi nedaří vše skloubit k mé spokojenosti, hlavně v obdobích, když jsou děti nemocné. Bez pochopení okolí by to bylo téměř nemožné.

Výchova příkladem

A co jsme získali? Větší schopnost se omlouvat a odpouštět si. Museli jsme se to všichni tři naučit, neboť nebyl prostor pro dlouhodobé trucování, kdy dítě najde útočiště u druhého z rodičů. I já umím uznat chybu a omluvit se. Mám k dokonalosti daleko a od synů se můžu mnohému naučit. Děti jsou vnímavé vůči tomu, zda to, jak rodič žije, odpovídá tomu, co o sobě tvrdí nebo co vyžaduje od druhých. Platí to také v duchovním životě. Větší dítka kladou zvídavé otázky, pronášejí postřehy a těmi pak nejen bavím sebe a přátele, ale už mi několikrát posloužily jako podnět k vlastním úvahám.

Nepovažuji se ve své situaci za hrdinu. Snažím se dělat, co pokládám za správné a na co mi stačí síly. Dobře vím, co je třeba zlepšovat. Ve chvílích vzpomínek a smutku povzbuzuji své kluky a říkám, že jsou hrdinové oni, když toho tolik zvládají bez maminky. Doma však nepěstujeme pocit, že jsme na tom špatně. Naopak zakoušíme mnohá obdarování a snažíme se podle možností skutkem i modlitbou pomáhat potřebnějším. Jsem rád, když je z reakcí lidí znát, že na nás na první pohled není vidět, že nám doma „chybí ženská“. Mým největším snem je dožít se chvíle, kdy z kluků vyrostou dobří lidé, kteří už mě nebudou potřebovat.

zdroj: http://www.katyd.cz/prilohy/to-moje-deti-jsou-hrdinove.html




Jsme v pořádku a máme se dobře :-)

Omlouvám se všem, kteří si zvykli chodit a číst si na mém blogu naše zážitky a postřehy, případně prohlížet fotky a sledovat, jak se nám daří. Už jsem sem dlouho nic nevložil. Na nějaké větší psaní nemám moc času a pro postřehy ze života si vystačím s Facebookem. I když i na Facebooku mnohem víc komentuji dění v církvi atd. Kdyby tedy někdo měl zájem, nevyhýbá se tzv. sociálním sítím a nevadili by mu "křesťanské komentáře, tak se klidně může přihlásit. Jen prosím o zprávu třeba s pár slovy o sobě, abych měl představu, kdo se mi hlásí.

Zažili jsme a zažíváme toho každou chvíli dost. Snad v polovině druhého měsíce školy mohu opatrně prohlásit, že po problémech staršího syna se zdravím a se školou v minulém školním roce (a zvlášť ve 2. pololetí, kdy měl přes 200 omluvených hodin), se situace zlepšila. Na jejich škole sice už od 5. třídy mají režim II. stupně, tj. každou hodinu jinde a s jiným učitelem, resp. učitelkou, ale syn to zvládá dobře. Myslím si, že měl také štěstí na dobré - po rozhovoru se dvěma z nich si troufám říct, že výborné - učitelky, mladé a ještě plné elánu, se snahou dětem školu nezošklivit. Takže syn chodí domů i do školy spokojený, nosí převážně výborné a velmi dobré známky a tvrdí, že ho učitelky chválí. Ten dobrý pocit považuji za nejdůležitější, i když slabina v písemném projevu a nechuť ke čtení je stále znát.

Paradoxně i mladší syn má novou paní učitelku, zatím mají novou každý rok, ale tady je to naopak změna k horšímu. Starší paní učitelka, která se rovněž pěkně snažila, aby děti byly ve škole rády a mně si jednou pozvala do školy ne kvůli tomu že se syn mírně zhoršil, ale prý proto, že se nesměje, že nedělá šaškárny a neblbne. Prý jestli se něco neděje. Bylo to jen dočasné a brzy z něj byl zase třídní šašek. Až takový, že to s ním bylo na začátku prázdnin doma k nevydržení. Pořád jsem mu musel opakovat, že doma není ve škole, tak ať pořád nešaškuje. Jenže nová paní učitelka je naprostý opak. Ostatně znám jí už z dřívější doby, kdy učila prvňáčky a její pověst mezi rodiči nebyla dobrá. Starší syn jí snad krátce zažil na nějakém kroužku, který jsme raději po půl roce opustili. Každopádně ta šaškování nesnáší a mladší syn ze začátku chodil domů se samými úkoly navíc, "za trest". Opakovaně jsem mu vysvětloval, že se prostě nedá nic dělat, že musí přestat dělat šaškárny a vyrušovat, i když - jak mi tvrdí - patří ke dvěma či třem údajně nejchytřejších, protože paní učitelka prý stále říká, že má pocit jako by ve třídě nebyl nikdo jiný (pořád se prý hlásí atd.). Jsem připravený pouze v případě, kdyby podle mého odhadu přístup paní učitelky překročil únosnou mez a syn se vysloveně trápil, za ní zajít a promluvit si. Zdá se, že se to trochu zlepšilo, i když si stále stěžuje, že sedí vedle hloupého kluka, který nic neví, jen pořád opisuje a když dělají něco ve dvojici, vše musí vymýšlet on. Já mu na to říkám, že alespoň se spolu v hodině nebaví, nevyrušují (je fakt, že chvilkové zhoršení se zase zlepšilo) a třeba je vedle něj schválně, aby mu pomáhal.

Zajímavou zkušenosti letos bylo sladit denní programy obou kluků. Poprvé se totiž od sebe výrazně liší především ve faktu, že mladší chodí do družiny, starší už ne, i když jsme to původně plánovali. Zdá se, že mu více času a případný oddech doma či nějaká akce s kamarády pomohla, možná i zdravotně. Na druhou stranu se ještě musí naučit větší samostatnosti ve využívání volného času. Mladší syn si kromě družiny přál ještě chodit 2x týdně na atletiku, tak má celkem nabitý program, který zatím zvládá. Jestli to takhle půjde dál, tak bude za chvíli z rodiny nejsilnější a nejrychlejší. Je moc dobře, že jsou kluci dva, takže ráno chodí spolu a jednou či dvakrát týdně i ze školy. Už jsou i dobří domácí pomocníci a je na ně docela spoleh. Sice mě zlobí tím, že se mezi sebou neustále dohadují, ale snažím se, aby se učili držet při sobě a domlouvat se mezi sebou (např. jistě známé, "pokud se nedomluvíte, tak nebude nic" atd.).

Samozřejmě jsou i drobné starosti, ale to k životu patří.

A na závěr dvě fotky a komentář z jednoho mého statusu na Facebooku:

Dobře je člověku, když má veselé kluky a modrého z nebe na rozdávání... Když k tomu připočtu hromadu doma společnými silami vyrobených křížal z jablek, tak mi ani tolik nevadí, že smrtelná rýmička pozvolna přešla v otravný kašlík :-).