Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

neděle 20. května 2012

Tři roky, dědičnost a co s tím dál?

Před třemi lety zemřela moje máma. Vzpomínku na ní jsem tady napsal v roce 2010 (viz ZDE). Letos jsme na ní nijak zvlášť nevzpomínali. Dokonce jsem o tom s klukama ani nemluvil a sám jsme si vzpomněl až v klidu večera. Těch smutných výročí je i tak dost a není nutné si vše připomínat. Zvlášť u své mámy to vnímám tak, že mi hodně dala a naopak si myslím, že já jsem jí na oplátku mnohé z toho vrátil zase jiným způsobem. V podstatě se dá říct, že z těch úmrtí blízkých je toto asi nejvíc vyřešené a smířené. Ostatně si myslím, že o své mámě, resp. o tom, co jsem se od ní naučil, tu píšu poměrně často. Schválně jsem se díval na některé starší texty. Hodně třeba vzpomínám na přístup mé mámy k nám, coby žákům záladní školy (viz ZDE), což se mi teď s mým malým prvňáčkem hodí. A těch odkazů je víc.

Samozřejmě to neznamená, že bych si na mámu nevzpomněl a sem tam nelitoval, že se jí nemůžu na něco zeptat. Zvlášť poslední dobou mě třeba mrzí, že se už nemůžu od ní naučit přece jen zdravějšímu a jednoduchému vaření. Ale jak jsme psal, prostě cítím, že mi dala do života maximum možného a teď už je to na mně.

Možná se i do mých pocitů promítá má víra, že o zemřelé už je postaráno a mají se líp než zde na zemi. A vím, že moje máma to tady na zemi neměla zrovna lehké.

Zajímavé je rovněž pozorovat, jak naši rodiče žijí v nás a jak jsme jim třeba v mnohém podobní. Ať v tom, co se nám líbilo a v čem se jim třeba chceme podobat, ale i v těch věcech, ve kterých jsme je následovat zrovna nechtěli.


Jak dalece nebo hluboce je náš život ovlivněn a ovlivňován (dědičně, výchovou, prožitými událostmi, dalšími okolnostmi atd)? Co můžeme změnit a s čím se naopak musíme smířit a naučit žít? Docela nad tím poslední dobou přemýšlím. Nejenom kvůli pocitu přetíženosti, ale i pod vlivem některých signálů, že mé tělo dostává zabrat více než je zdravo. Nejprve se musím trochu vypořádat se zažitou nedůvěrou k různým odborníkům, zvlášť těm, kteří se zabývají lidskou psyché. Ostatně přemýšlel jsem, odkud se tato nedůvěra bere. Možná i ze zkušeností již ze školního věku, kdy mi bylo proti srsti nějaké to testování s ohledem na komplikace kolem rozvodu rodičů. Již tehdy jsem vzdoroval průhledným otázkám typu: Nelíbí se mi, že maminka... (doplňte).

Když však nevidím jednoduchou cestu nebo řešení, vnímám určité varovné signály (přece jen výrazně vyšší počet špatných snů, které mi nedopřejí klidný spánek + /zatím/ drobné zdravotní problémy) a s ohledem na kluky cítím zodpovědnost, abych tu ještě řadu let byl a fungoval, tak jsme se rozhodl, že se odborníka zkusím zeptat. Kontaktoval jsem tedy vědomě toho, se kterým byla v dlouhodobém kontaktu moje máma, i když jsem měl leckdy vůči radám a doporučením výhrady. Na druhou stranu mi to přišlo jako zajímavý nápad, kde začít. Třeba mě to rychle přejde, navíc čekací doba je prý celkem dlouhá. To však neznamená, že se vzdávám vlastní zodpovědnosti za svůj život a jeho kvalitu.

Ostatně těch každodenních radostí a starostí je tolik, že je leckdy těžké se na vlastní život podívat trochu s odstupem nebo nadhledem. Pohled někoho jiného zvenčí může být přínosem. Přiznám se, že má očekávání nejsou velká, spíš jsem jen zvědavý. Tak uvidím.

pondělí 14. května 2012

Ohlédnutí za svátkem maminek

Zatímco loňský svátek maminek jsme si celkem užili (viz o něm zde), tak při ohlédnutí za tím letošním jsem trochu rozpačitý.

Už předem jsem s klukama mluvil o tom, že v neděli bude svátek maminek. Říkal jsem jim, že oni maminku nemají, ale mají mne, takže to klidně můžeme oslavit spolu. Oproti loňskému roku na to moc nereagovali. Ani nebyli příliš sdílní, když jsem se jich ptal, zda a jak o tom mluvili ve škole / školce. Jen mi hlásili, že ostatní děti věděly, že nemají mámu a že jim to ani nevadí, když mají mne. Vlastně až dnes ráno, cestou do školy / školky, mi řekli konkrétně, jak to probíhalo. Zatímco vloni jsem si pochvaloval, jak to ve školce dobře zvládli, tak letos údajně proběhl podle mne ne zrovna šťastný postup. Učitelka ve školce i ve škole údajně všem nahlas řekla, že budou něco dělat pro maminku, ale Ondra/Martin mají výjimku, protože maminku nemají, tak to budou dělat pro tátu. Jelikož se kluci netváří, že by s tím měli nějaký problém, tak to nechám být.

U Ondry ve školce pěstovali pro maminky kytičku. Ondrovi pěkně vykvetla, chodil jsem se na ní každou chvíli koukat a radovali jsme se z ní. Jenže zhruba ve čtvrtek začaly opadávat kvítky, což Ondra nesl s nelibostí a nakonec se na mne zlobil, že jsem jí nevzal domů už ve čtvrtek ráno. Prý kvůli tomu uvadla. Marně jsem mu vysvětloval, že jsem ve čtvrtek ráno nemohl a hlavně že už prostě odkvétá. I proto jsme nakonec nedali tuto kytičku mamince na hřbitov, ale koupili jsme jinou.

Martin byl na nějaké komentáře ještě skoupější, ale to je ohledně školy obecně. Mrzí mě, že jsme tu školu nevzali zrovna za dobrý konec. Martin je velmi zvídavý, ale mám pocit, že to se zájmem o školu příliš nekoresponduje. Tam ho baví hlavně družina a hraní na hřišti. Leckdy to vypadá jako by měl určitý blok přijímat informace ve škole a víc si pamatuje to, co si říkáme, prohlížíme a čteme doma. Především mě však mrzí, že nám komunikace o škole trochu vázne a že si zbytečně dělá hlavu s tím, když nosí domů dvojky. Sice asi není špatné, že jejich učitelka oproti jiným třídám zřejmě známkuje poměrně přísně, alespoň si zvyknou, ale Martina to podle mne spíš víc stresuje než by ho to motivovalo k lepším výkonům. Sice to není nic dramatického, ale doufám, že spolu najdeme nějaký správný přístup, jak školu brát. Je to sice jeho hlavní povinnost, ale i tak by to mohl vnímat nejenom jako nepříjemnou povinnost, ale jako cestu z adalším poznáním. Možná že určité alternativní přístupy ve školství, které zdůrazňují faktické poznání a oceňují individuální schopnosti (aniž by zamlčovaly slabší stránky konkrétního žáka) před hodnocením výkonu, mají něco do sebe.

Martin mi sice něco říkal o nějakém srdíčku, ale vlastně jsem ho našel jen náhodou dnes ráno, když jsem mu pro jistotu nakouknul do školní tašky, zda tam nemá něco zbytečného. Díky tomu se vlastně rozběhla naše ranní rozmluva o tom, jak to probíhalo ve škole / školce. Martin měl na srdíčku napsané "milý táto". Zdůraznil, že to napsal schválně tužkou, kdybychom se prý rozhodli to dát mamince na hrob.


Možná to vnímám jen trochu přecitlivěle, protože vše proběhlo v klidu a dobře. Možná jsem jen zatoužil po troše toho ocenění, protože zastávám i roli mámy.

Korunu tomu nasadil Martínek, který si v pátek při vysávání hrál a přiložil si hadici vysavače, zapnutého na nejvyšší výkon, ke tváři, kde si vytvořil pořádnou modřinu. Celý víkend jsem měl pocit, že si ho řada lidí mlčky prohlíží a třeba má pocit, jak je chudák bité dítě. Jsem sice na kluky přísný, ale delší dobu stačí jen zahrozit vařečkou a je klid (samozřejmě až poté, co na předchozí výzvy nebo napomenutí nereagují). Sice jsme si z toho dělali legraci, ale i tak mě to mrzelo.


Naštěstí jsme si užili i dost legrace, když mě kluci pobavili různými hláškami. Zvlášť Ondra opět perlil. Méně příjemné bylo to, když v kostele při bohoslužbě prohlásil, že "Bůh - to zní jako buchta" a pak se tomu opakovaně pochichtával. Vtipnější bylo naopak to, když jsem čistil hrob a Ondra mi připomněl, abych nezapomněl ještě vyčistit "obrazovku" a měl na mysli desku s nápisem. Tomu jsme se na hřbitově s Martinem notnou chvíli smáli. Martin si pro změnu opakovaně pletl "ledové muže" (tj. Pankrác, Servác, Bonifác) a místo toho mluvil o "zmrzlých mužích".

Tak to nakonec nebylo zase až tak zlé a jsem rád, že i přes nezvykle chladné počasí jsme zvládli dát kytičky na hrob mojí mámy i mámy kluků.

Je pravdou, že už nějakou dobu mám asi nějakou krizi. S nadsázkou říkám, že je to zřejmě kombinace snad nějaké krize středního věku a hlavně mámy na sklonku rodičovské, kdy rozmýšlí, co bych měl všechno dělat a co zvládnu. Velký vliv má samozřejmě to, že jsem si od letošního školního roku sliboval víc času pro sebe a svoje povinnosti, ale realita byla zatím spíš opačná. Na podzim i na jaře byli oba kluci dlouho nemocní, takže jsem s nimi byl víc doma. Do toho ještě nějaké nové povinnosti po smrti mého otce a další zařizování. Bere mi to všechno víc sil než jsem si myslel. K tomu udržet pořádek v domácnosti, zvládat pravidelnou obměnu šatníku kluků a řadu dalších povinností. Kluci jsou sice zase o něco větší a šikovnější, ale zase vyžadují víc pozornosti a při svých hrách jsou hlučnější. Myslím si, že si to celkem užíváme. Je však těžké nastavit nějaký pravidelný týdenní režim, když jej pak naruší nemoce a běhaání po doktorech. Doufám, že teď už budeme fit a ještě něco do prázdnin zvládneme.


Pozn.: Z řady úsměvných hlášek jsem si vzpomněl ještě na jednu od Ondry. Při koupání jsem ho mydlil dětským mýdlem a šampónem, který kdysi dostal od babičky a je na něm vyobrazený kovboj s koněm. Ondra prohlásil, že je tam ten obrázek proto, že po umytí bude vonět buď jako kovboj nebo jako kůň. Mlčky doufám, že ani jedno. Ostatně mi tak vrací mojí dřívější poznámku, že zubní pasta, na které je zobrazen Müllerův krteček a myška, byla vyrobena z krtků a myší.

sobota 5. května 2012

Na křtu Devátého doteku

Tento týden jsme s klukama vyrazili do Paláce knih Luxor na "křest" knihy Devátý dotek od Diny. Respektuji praxi, že se takové akce nazývají "křtem", ačkoliv nemají nic společného s křesťanstvím ani s ponořením (křtít - řecky "baptizein" - znamená "ponořit". Toto "ponoření" do vody je symbolem pohřbení křtěného do Kristovy smrti, z níž povstává skrze vzkříšení s ním jako "nové stvoření", vysvětluje třeba Katechismus katolické církve, č. 1214).

Dorazili jsme o chvíli později, ale zato jsme mohli akci sledovat ze strany a netlačit se tak zpředu, kde výhled stejně většinou zastiňovali fotografové. Nápad s devíti kmotrami známých jmen byl velmi dobrý a zřejmé i to přispělo k velkému zájmu fotografů. Originální bylo i to, že tyto ženy pak svým dotekem "pokřtili" knihu, i když to bylo technicky docela náročné. Nejprve však Diny přečetla pár ukázek.

Těší mě, že knížka Diny má takový úspěch a věřím, že některým lidem v podobné situaci pomohla, jiným zase zprostředkovala jiný úhel pohledu na život i smrt. Také jsem respektoval, že se jednalo spíš o ženskou záležitost. Jedna z kmoter zmínila, jak je řada žen ve stejné nebo podobné složité situaci, tedy samy s dětmi. Bral jsem to, i když jsem měl na jazyku něco jako "nejenom žen", protože se takové situace nevyhýbají ani mužům.

Kluky akce moc nebavila. navíc tam bylo nedýchatelno. Martin se těšil na Klárku a cestou si nenechal vymluvit, když jsem mu říkal, že tam nejspíš nebude, protože by to pro ní bylo moc náročné. Chvílí jí hledal a když mu Diny řekla, že tam není, že je tam jen Kája, šli kluci za ním. Ten si je samozřejmě nepamatoval, vždyť jsme se viděli jen dvakrát, přesto chvíli společně blbli. Jinak si kluci spíš prohlíželi vystavené hry a stavebnice. Na chvíli jsem je zabavil tím, že jsme stužky z podávaných bonbónů pouštěli po místnosti tak, že jsme je dávali k větráku, jehož síla je odfoukla. Pak si hráli a stavěli z LEGA. Alespoň jsem jim na chvíli svěřil k hlídání dceru Jany Bernáškové, kterou akce taky moc nebavila, takže její maminka běhala sem a tam a občas se ohlížela, kde její dcera je. Tak jsem jí uklidňoval, že kluci a případně i já na ní chvíli dohlídneme. Přiznám se, že až později jsem se díval, o koho jde, protože v celebritách se moc nevyznám. Párkrát jsem byl požádán, abych někoho s nějakou celebritou vyfotil.

My jsme nakonec s klukama vydrželi počkat téměř do konce na "naši celebritu", Diny. Byl jsem rád, že se její akce vydařila. Knihu s jejím věnováním jsem už dostal dřív, takže jsme jí jen pozdravili a popřáli k úspěchu.

Pár fotek celebrit a fotografů...







...blbnoucích kluků...


...a nabručených kluků, kteří si prohlíželi cenovky s vědomím, že mé NE k nákupu podobných věcí prostě platí a nemá smysl se mnou smlouvat. Sice občas argumentuji zbytečně vysokou cenou, ale hlavním důvodem je to, že už se kluci pomalu do svého pokojíčku nevejdou a věcí mají víc než dost (ostatně jako jejich táta).

pátek 4. května 2012

Tisíc životů nebo jeden?

Před několika dny se kluci u stolu dohadovali, co je větší neštěstí. Ondra tvrdil, že smrt "tisíce lidí" na Titaniku. Martin pro změnu tvrdil, že smrt "naší mamniky". Chvíli jsem je nechal a poslouchal jsem, jakými argumenty podpořili svá stanoviska. Pak jsem jim řekl, ať se už nedohadují, protože pravdu mají oba.

Každý den umírá mnoho lidí, ale nás se pochopitelně nejvíc dotkne smrt někoho blízkého, koho jsme znali. A když je to maminka, tedy nejbližší člověk, tak je to samozřejmě pro nás velký smutek. Jenže každý člověk je něčí dítě nebo rodič, tedy máma nebo táta. Takže smrt lidí na Titaniku zasáhla do života řady rodin, kterým tam zemřel někdo blízký.

Kluci byli spokojení, jak jsem je rozsoudil. A já zase doufám, že kluky, i když jsou ještě hodně malí, učím dívat se na věci kolem nás z různých stran.

Poslední dobou mě zase o něco víc bombardují nejrůznějšími otázkami, takže je poměrně častá scéna, že já funím, jak táhnu těžký nákup a na obou stranách simultánně kluci střílí jednu otázku za druhou. A nejde o nějak lehké otázky, např.: "Tatííí, jak vzniknul život?" "Tatííí, co je na světě nejcennější?" "Tatííí, jsme bohatí nebo chudí?" atd.

Nestěžuji si, protože jsem rád, že jsou kluci zvídaví a sám je k tomu vedu. Na druhou stranu je leckdy napomenu, zvlášť když mám pocit, že střílí jednu otázku za druhou, aniž by chvilku sami přemýšleli nad odpovědí. Navíc leckdy se ptají místo toho, aby se věnovali něčemu důležitějšímu (jídlo, spaní, úkoly atd.). Zvlášť Martinovi leckdy říkám, ať se naučí dobře číst a pak si bude moct leccos najít a přečíst sám.

Kluci rovněž rádi kladou otázky, resp. vymýšlejí alternativy, které jsou někdy docela náročné. Např.: "Tatííí, koho máš radši, mně nebo Martina?" "Tatííí, koho máš radši sebe nebo nás?" Podobně jako  výše s Titanikem jim odpovídám i v těchto případech, že mám rád oba. V tom druhém případě jsem vysvětloval, že mam rád sebe i kvůli nim, protože člověk, který se nemá rád sám (přiměřeně), nemůže dávat lásku i druhým. Zmínil jsem, že samozřejmě kdyby náhodou nastala situace, že by někdo chtěl buď můj nebo jejich život, tak bych se za ně samozřejmě obětoval, ale že doufám, že nic podobného řešit nebudeme. Na chvilku se z toho rozvinula debata, že Martin tvrdil, že on by se za mne a Ondru obětoval, což jsem striktně odmítnul, protože oni dva mají žít a držet při sobě. Navíc důležitější než nějaká taková hypotetická jednorázová oběť je s druhým být a pomáhat mu. Vysvětlil jsem mu tedy, že než tyto úvahy je smysluplnější si vzájemně pomáhat a podporovat se.

Leckdy se nenechám jen tak snadno bombardovat a odpovím otázkou: "Co myslíš?" Jindy pro změnu odpovím zcela opačně, ale tak vyhroceně, že kluci poznají, že si dělám legraci. To třeba v případě, když se někdo z kluků zeptá, jestli ho mám rád a já vidím, že to není chvíle, kdy se cítí smutný a chce potěšit. Třeba nedávno se Ondra zeptal, zda mám radši je nebo knihy. Zazubil jsme se na něj, že samozřejmě všechny knihy, protože mě nezlobí a pak teprve je. Ondra to hned prokoukl a řekl mi: "Tatíí, ty kecáš!" Já na to, že samozřejmě kecám, že je mám nejradši, mimo jiné i proto se o ně starám přece mnohem víc než o knihy.

Takže je vidět, že se nenudím a s velkou vděčností oceňuji, že jsou kluci momentálně fit a chodí do školy/školky, takže si můžu i od jejich všetečných otázek odpočinout.