Tři roky, dědičnost a co s tím dál?

Před třemi lety zemřela moje máma. Vzpomínku na ní jsem tady napsal v roce 2010 (viz ZDE). Letos jsme na ní nijak zvlášť nevzpomínali. Dokonce jsem o tom s klukama ani nemluvil a sám jsme si vzpomněl až v klidu večera. Těch smutných výročí je i tak dost a není nutné si vše připomínat. Zvlášť u své mámy to vnímám tak, že mi hodně dala a naopak si myslím, že já jsem jí na oplátku mnohé z toho vrátil zase jiným způsobem. V podstatě se dá říct, že z těch úmrtí blízkých je toto asi nejvíc vyřešené a smířené. Ostatně si myslím, že o své mámě, resp. o tom, co jsem se od ní naučil, tu píšu poměrně často. Schválně jsem se díval na některé starší texty. Hodně třeba vzpomínám na přístup mé mámy k nám, coby žákům záladní školy (viz ZDE), což se mi teď s mým malým prvňáčkem hodí. A těch odkazů je víc.

Samozřejmě to neznamená, že bych si na mámu nevzpomněl a sem tam nelitoval, že se jí nemůžu na něco zeptat. Zvlášť poslední dobou mě třeba mrzí, že se už nemůžu od ní naučit přece jen zdravějšímu a jednoduchému vaření. Ale jak jsme psal, prostě cítím, že mi dala do života maximum možného a teď už je to na mně.

Možná se i do mých pocitů promítá má víra, že o zemřelé už je postaráno a mají se líp než zde na zemi. A vím, že moje máma to tady na zemi neměla zrovna lehké.

Zajímavé je rovněž pozorovat, jak naši rodiče žijí v nás a jak jsme jim třeba v mnohém podobní. Ať v tom, co se nám líbilo a v čem se jim třeba chceme podobat, ale i v těch věcech, ve kterých jsme je následovat zrovna nechtěli.


Jak dalece nebo hluboce je náš život ovlivněn a ovlivňován (dědičně, výchovou, prožitými událostmi, dalšími okolnostmi atd)? Co můžeme změnit a s čím se naopak musíme smířit a naučit žít? Docela nad tím poslední dobou přemýšlím. Nejenom kvůli pocitu přetíženosti, ale i pod vlivem některých signálů, že mé tělo dostává zabrat více než je zdravo. Nejprve se musím trochu vypořádat se zažitou nedůvěrou k různým odborníkům, zvlášť těm, kteří se zabývají lidskou psyché. Ostatně přemýšlel jsem, odkud se tato nedůvěra bere. Možná i ze zkušeností již ze školního věku, kdy mi bylo proti srsti nějaké to testování s ohledem na komplikace kolem rozvodu rodičů. Již tehdy jsem vzdoroval průhledným otázkám typu: Nelíbí se mi, že maminka... (doplňte).

Když však nevidím jednoduchou cestu nebo řešení, vnímám určité varovné signály (přece jen výrazně vyšší počet špatných snů, které mi nedopřejí klidný spánek + /zatím/ drobné zdravotní problémy) a s ohledem na kluky cítím zodpovědnost, abych tu ještě řadu let byl a fungoval, tak jsme se rozhodl, že se odborníka zkusím zeptat. Kontaktoval jsem tedy vědomě toho, se kterým byla v dlouhodobém kontaktu moje máma, i když jsem měl leckdy vůči radám a doporučením výhrady. Na druhou stranu mi to přišlo jako zajímavý nápad, kde začít. Třeba mě to rychle přejde, navíc čekací doba je prý celkem dlouhá. To však neznamená, že se vzdávám vlastní zodpovědnosti za svůj život a jeho kvalitu.

Ostatně těch každodenních radostí a starostí je tolik, že je leckdy těžké se na vlastní život podívat trochu s odstupem nebo nadhledem. Pohled někoho jiného zvenčí může být přínosem. Přiznám se, že má očekávání nejsou velká, spíš jsem jen zvědavý. Tak uvidím.