Tisíc životů nebo jeden?

Před několika dny se kluci u stolu dohadovali, co je větší neštěstí. Ondra tvrdil, že smrt "tisíce lidí" na Titaniku. Martin pro změnu tvrdil, že smrt "naší mamniky". Chvíli jsem je nechal a poslouchal jsem, jakými argumenty podpořili svá stanoviska. Pak jsem jim řekl, ať se už nedohadují, protože pravdu mají oba.

Každý den umírá mnoho lidí, ale nás se pochopitelně nejvíc dotkne smrt někoho blízkého, koho jsme znali. A když je to maminka, tedy nejbližší člověk, tak je to samozřejmě pro nás velký smutek. Jenže každý člověk je něčí dítě nebo rodič, tedy máma nebo táta. Takže smrt lidí na Titaniku zasáhla do života řady rodin, kterým tam zemřel někdo blízký.

Kluci byli spokojení, jak jsem je rozsoudil. A já zase doufám, že kluky, i když jsou ještě hodně malí, učím dívat se na věci kolem nás z různých stran.

Poslední dobou mě zase o něco víc bombardují nejrůznějšími otázkami, takže je poměrně častá scéna, že já funím, jak táhnu těžký nákup a na obou stranách simultánně kluci střílí jednu otázku za druhou. A nejde o nějak lehké otázky, např.: "Tatííí, jak vzniknul život?" "Tatííí, co je na světě nejcennější?" "Tatííí, jsme bohatí nebo chudí?" atd.

Nestěžuji si, protože jsem rád, že jsou kluci zvídaví a sám je k tomu vedu. Na druhou stranu je leckdy napomenu, zvlášť když mám pocit, že střílí jednu otázku za druhou, aniž by chvilku sami přemýšleli nad odpovědí. Navíc leckdy se ptají místo toho, aby se věnovali něčemu důležitějšímu (jídlo, spaní, úkoly atd.). Zvlášť Martinovi leckdy říkám, ať se naučí dobře číst a pak si bude moct leccos najít a přečíst sám.

Kluci rovněž rádi kladou otázky, resp. vymýšlejí alternativy, které jsou někdy docela náročné. Např.: "Tatííí, koho máš radši, mně nebo Martina?" "Tatííí, koho máš radši sebe nebo nás?" Podobně jako  výše s Titanikem jim odpovídám i v těchto případech, že mám rád oba. V tom druhém případě jsem vysvětloval, že mam rád sebe i kvůli nim, protože člověk, který se nemá rád sám (přiměřeně), nemůže dávat lásku i druhým. Zmínil jsem, že samozřejmě kdyby náhodou nastala situace, že by někdo chtěl buď můj nebo jejich život, tak bych se za ně samozřejmě obětoval, ale že doufám, že nic podobného řešit nebudeme. Na chvilku se z toho rozvinula debata, že Martin tvrdil, že on by se za mne a Ondru obětoval, což jsem striktně odmítnul, protože oni dva mají žít a držet při sobě. Navíc důležitější než nějaká taková hypotetická jednorázová oběť je s druhým být a pomáhat mu. Vysvětlil jsem mu tedy, že než tyto úvahy je smysluplnější si vzájemně pomáhat a podporovat se.

Leckdy se nenechám jen tak snadno bombardovat a odpovím otázkou: "Co myslíš?" Jindy pro změnu odpovím zcela opačně, ale tak vyhroceně, že kluci poznají, že si dělám legraci. To třeba v případě, když se někdo z kluků zeptá, jestli ho mám rád a já vidím, že to není chvíle, kdy se cítí smutný a chce potěšit. Třeba nedávno se Ondra zeptal, zda mám radši je nebo knihy. Zazubil jsme se na něj, že samozřejmě všechny knihy, protože mě nezlobí a pak teprve je. Ondra to hned prokoukl a řekl mi: "Tatíí, ty kecáš!" Já na to, že samozřejmě kecám, že je mám nejradši, mimo jiné i proto se o ně starám přece mnohem víc než o knihy.

Takže je vidět, že se nenudím a s velkou vděčností oceňuji, že jsou kluci momentálně fit a chodí do školy/školky, takže si můžu i od jejich všetečných otázek odpočinout.