Ohlédnutí za svátkem maminek

Zatímco loňský svátek maminek jsme si celkem užili (viz o něm zde), tak při ohlédnutí za tím letošním jsem trochu rozpačitý.

Už předem jsem s klukama mluvil o tom, že v neděli bude svátek maminek. Říkal jsem jim, že oni maminku nemají, ale mají mne, takže to klidně můžeme oslavit spolu. Oproti loňskému roku na to moc nereagovali. Ani nebyli příliš sdílní, když jsem se jich ptal, zda a jak o tom mluvili ve škole / školce. Jen mi hlásili, že ostatní děti věděly, že nemají mámu a že jim to ani nevadí, když mají mne. Vlastně až dnes ráno, cestou do školy / školky, mi řekli konkrétně, jak to probíhalo. Zatímco vloni jsem si pochvaloval, jak to ve školce dobře zvládli, tak letos údajně proběhl podle mne ne zrovna šťastný postup. Učitelka ve školce i ve škole údajně všem nahlas řekla, že budou něco dělat pro maminku, ale Ondra/Martin mají výjimku, protože maminku nemají, tak to budou dělat pro tátu. Jelikož se kluci netváří, že by s tím měli nějaký problém, tak to nechám být.

U Ondry ve školce pěstovali pro maminky kytičku. Ondrovi pěkně vykvetla, chodil jsem se na ní každou chvíli koukat a radovali jsme se z ní. Jenže zhruba ve čtvrtek začaly opadávat kvítky, což Ondra nesl s nelibostí a nakonec se na mne zlobil, že jsem jí nevzal domů už ve čtvrtek ráno. Prý kvůli tomu uvadla. Marně jsem mu vysvětloval, že jsem ve čtvrtek ráno nemohl a hlavně že už prostě odkvétá. I proto jsme nakonec nedali tuto kytičku mamince na hřbitov, ale koupili jsme jinou.

Martin byl na nějaké komentáře ještě skoupější, ale to je ohledně školy obecně. Mrzí mě, že jsme tu školu nevzali zrovna za dobrý konec. Martin je velmi zvídavý, ale mám pocit, že to se zájmem o školu příliš nekoresponduje. Tam ho baví hlavně družina a hraní na hřišti. Leckdy to vypadá jako by měl určitý blok přijímat informace ve škole a víc si pamatuje to, co si říkáme, prohlížíme a čteme doma. Především mě však mrzí, že nám komunikace o škole trochu vázne a že si zbytečně dělá hlavu s tím, když nosí domů dvojky. Sice asi není špatné, že jejich učitelka oproti jiným třídám zřejmě známkuje poměrně přísně, alespoň si zvyknou, ale Martina to podle mne spíš víc stresuje než by ho to motivovalo k lepším výkonům. Sice to není nic dramatického, ale doufám, že spolu najdeme nějaký správný přístup, jak školu brát. Je to sice jeho hlavní povinnost, ale i tak by to mohl vnímat nejenom jako nepříjemnou povinnost, ale jako cestu z adalším poznáním. Možná že určité alternativní přístupy ve školství, které zdůrazňují faktické poznání a oceňují individuální schopnosti (aniž by zamlčovaly slabší stránky konkrétního žáka) před hodnocením výkonu, mají něco do sebe.

Martin mi sice něco říkal o nějakém srdíčku, ale vlastně jsem ho našel jen náhodou dnes ráno, když jsem mu pro jistotu nakouknul do školní tašky, zda tam nemá něco zbytečného. Díky tomu se vlastně rozběhla naše ranní rozmluva o tom, jak to probíhalo ve škole / školce. Martin měl na srdíčku napsané "milý táto". Zdůraznil, že to napsal schválně tužkou, kdybychom se prý rozhodli to dát mamince na hrob.


Možná to vnímám jen trochu přecitlivěle, protože vše proběhlo v klidu a dobře. Možná jsem jen zatoužil po troše toho ocenění, protože zastávám i roli mámy.

Korunu tomu nasadil Martínek, který si v pátek při vysávání hrál a přiložil si hadici vysavače, zapnutého na nejvyšší výkon, ke tváři, kde si vytvořil pořádnou modřinu. Celý víkend jsem měl pocit, že si ho řada lidí mlčky prohlíží a třeba má pocit, jak je chudák bité dítě. Jsem sice na kluky přísný, ale delší dobu stačí jen zahrozit vařečkou a je klid (samozřejmě až poté, co na předchozí výzvy nebo napomenutí nereagují). Sice jsme si z toho dělali legraci, ale i tak mě to mrzelo.


Naštěstí jsme si užili i dost legrace, když mě kluci pobavili různými hláškami. Zvlášť Ondra opět perlil. Méně příjemné bylo to, když v kostele při bohoslužbě prohlásil, že "Bůh - to zní jako buchta" a pak se tomu opakovaně pochichtával. Vtipnější bylo naopak to, když jsem čistil hrob a Ondra mi připomněl, abych nezapomněl ještě vyčistit "obrazovku" a měl na mysli desku s nápisem. Tomu jsme se na hřbitově s Martinem notnou chvíli smáli. Martin si pro změnu opakovaně pletl "ledové muže" (tj. Pankrác, Servác, Bonifác) a místo toho mluvil o "zmrzlých mužích".

Tak to nakonec nebylo zase až tak zlé a jsem rád, že i přes nezvykle chladné počasí jsme zvládli dát kytičky na hrob mojí mámy i mámy kluků.

Je pravdou, že už nějakou dobu mám asi nějakou krizi. S nadsázkou říkám, že je to zřejmě kombinace snad nějaké krize středního věku a hlavně mámy na sklonku rodičovské, kdy rozmýšlí, co bych měl všechno dělat a co zvládnu. Velký vliv má samozřejmě to, že jsem si od letošního školního roku sliboval víc času pro sebe a svoje povinnosti, ale realita byla zatím spíš opačná. Na podzim i na jaře byli oba kluci dlouho nemocní, takže jsem s nimi byl víc doma. Do toho ještě nějaké nové povinnosti po smrti mého otce a další zařizování. Bere mi to všechno víc sil než jsem si myslel. K tomu udržet pořádek v domácnosti, zvládat pravidelnou obměnu šatníku kluků a řadu dalších povinností. Kluci jsou sice zase o něco větší a šikovnější, ale zase vyžadují víc pozornosti a při svých hrách jsou hlučnější. Myslím si, že si to celkem užíváme. Je však těžké nastavit nějaký pravidelný týdenní režim, když jej pak naruší nemoce a běhaání po doktorech. Doufám, že teď už budeme fit a ještě něco do prázdnin zvládneme.


Pozn.: Z řady úsměvných hlášek jsem si vzpomněl ještě na jednu od Ondry. Při koupání jsem ho mydlil dětským mýdlem a šampónem, který kdysi dostal od babičky a je na něm vyobrazený kovboj s koněm. Ondra prohlásil, že je tam ten obrázek proto, že po umytí bude vonět buď jako kovboj nebo jako kůň. Mlčky doufám, že ani jedno. Ostatně mi tak vrací mojí dřívější poznámku, že zubní pasta, na které je zobrazen Müllerův krteček a myška, byla vyrobena z krtků a myší.