Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

čtvrtek 31. března 2011

Narozeninový den

"Včera mi bylo pět let a dnes je mi už šest," slyšel jsem dnes (tj. během středečního dne) několikrát Martínka. Říkal to buď mně nebo častěji někomu jinému při různých příležitostech.

Jsem sice po tom dlouhém dni unavený a rád bych po delší době přidal i nějaké fotky, ale to nezvládnu. Rád bych alespoň zachytil některé momentky dnešního dne. Před rokem jsem psal spíš vzpomínkově (viz zde), letos je velmi zajímavá zvlášť ta přítomnost.

Svým způsobem to začalo již v pátek, kdy jsem využil odpolední možnost hlídání a vyrazil jsem se rozhlížet, čím bych mohl Martínka k jeho šestým narozeninám obdarovat. Možná jsem náročný rodič a mám pocit, že kluci toho mají více než dost a mnohé dostávají ode mne podle potřeby. Jsem si dobře vědom, že narozeniny jsou spíš o prožitku než o množství a kvalitě dárků. Na druhou stranu nějaký dárek jistě radost udělá. Už v minulosti jsem třeba udělal zkušenost s tím, že si Martínek něco přál a já ho nechal si to přát nějakou dobu, takže potom byla jeho radost o to větší (než kdyby si o něco řekl a hned by to dostal - o to rychleji by to podle mne zase odložil).

Tentokrát jsem viděl, že Martínek vlastně žádné velké přání neměl. Když jsem se ho ptal, tak mi dokonce i řekl, že je mu vlastně jedno, co ode mne dostane, protože "ty jsi, tatínku, ten můj nejmilejší dárek!"

Snad taky někdy napíšu o Martínkově zálibě v šachách, se kterými se u mne setkal už dřív (hlavně na střední škole jsem je hrával dobře, dnes spíš jen výjimečně vezmu na odreagování do ruky šachovnici a přehraju si nějakou partii), ale já teprve začátkem tohoto roku usoudil, že jeho zájem je opravdový a jeho intelekt připravený. Nevydržel jsem však čekat na jeho narozeniny a už koncem ledna jsem mu pořídil výukové CD Fritz a Šachlík. Od té doby je pro něj jednou z nejmilejších věcí, když si s ním zahraju šachy.

Tak co vymyslet dalšího, říkal jsem si. Napadl mě glóbus. Už dřív měli kluci nafukovací balón, který byl vlastně glóbusem a rádi si na něm ukazovali, kde jsme my a jiné země. Jenže pak při nějakém hraní prasknul. Shodou okolností jsem se po tomto nápadu dočetl v knize geniálního šachisty Garriho Kasparova (kniha se jmenuje Jak život napodobuje šachy), jakou on měl radost z glóbusu, který dostal právě k šestým narozeninám. Pokud se usmíváte a nebo si klepete na čelo, jaké já to mám ambice, tak opakuju, že šlo jen o shodu okolností. Opravdu nemám s klukama nějaké velkolepé plány. Budu rád, když z nich vyrostou šikovní a dobří kluci, co si budou umět poradit. Takže jsem dalek toho, abych do nich projektoval nějaké svoje nesplněné sny nebo ambice a tlačil je do nich. Naopak jsem nedávno přemýšlel nad tím, že bych i v tomto ohledu mohl být ambicióznější. Například s Martínkovým zájmem o šachy to bylo zčásti tak, že jsem to několikrát odmítnul, ale svojí vytrvalostí mě přesvědčil, že je to jeho vážný zájem (samozřejmě přiměřeně věku), což se mi pak potvrdilo.

Tak jsem hledal glóbusy. Samé drahé a hlavně svítící (do elektriky). Já chtěl jen malý (asi nejlíp 24-25 cm) a obyčejný. A když už jsem ho objevil a předběžně se domluvil na jeho koupi a osobním odběru nedaleko od nás, tak jsem svůj nápad prozradil svému otci, který se dožadoval nějaké rady na dárek pro Martínka. Když řekl, že on jeden starší glóbus má a vůbec ho nepotřebuje, tak jsme mu řekl, ať ho Martínkovi dá, že nemám žádný jiný nápad. Takže glóbus nakonec dostal od mého otce, sice je velký, drahý a svítící, ale co...

Ale vraťme se ještě k pátku. S myšlenkou na glóbus a ne zcela specifickou představou o nějaké zábavě pro předškoláka jsem poprvé zavítal do galérie Harfa, která sousedí s O2 arénou, kvůli jejíž stavbě je Sazka na pokraji krachu. Všimnul jsem si, že se v obchodním centru a hlavně před ním pohybuje výrazně větší procento mužů s dětmi, často navíc vyzdobeni něčím červenobílým. Jak jsem později zjistil, hrálo se další semifinále extraligy v hokeji mezi Slávií a Třincem. Přiznám se, že dřív jsem to trochu sledoval, teď už kromě běžné zmínky ve zprávách v podstatě už vůbec ne.

A najednou tu byl nápad! A nejenom to setkání s muži s dětmi, ale i mé úvahy, které mě čas od času méně či více zaměstnávají. Úvahy o tom, že se ve mně někdy téměř pere ten táta s mámou. Tedy že pro kluky zastávám vlastně obě role a někdy mívám pocit, že bývám víc tou mámou, která se stará o běžný chod a všechny možné povinnosti, než tím tátou, se kterým se užije zábava, zážitky a relax (omlouvám se za tento stereotyp, ale nechci se tu o tom teď rozepisovat víc a korektněji). Já vím, je to jen schéma, ale snad je mi rozumět. Prostě ten táta, který se hodně věnuje práci a pro děti bývá spíš zvláštností, ale o to víc je ten čas strávený s ním pro děti vzácnější, cennější atd.... no prostě fajn, zvlášť pro kluka, který z dítěte pomalu roste do muže (ale fakt pomalu). Navíc těch několik málo postřehů, které mě zaujaly... Když například jeden tatínek nabádal svého syna, aby si něco dali k jídlu, že to bude dlouhé. Ty zářící oči, jak táta se synem něco podnkají atd... Rovněž jsem si vzpomněl, jak se mě před časem ptal spolužák ze základky, zda kluky vedu k "věrnosti klubu", tj. zda s nimi chodím na fotbal nebo na hokej a já tehdy nějak netušil, o čem to vlastně mluví...

Nic jsem v pátek nevybral a nekoupil, ale to poznání a nápad byly mnohem cennější. Večer jsem si zjistil vše potřebné a představil jsem si sen, že bychom hned druhý den, tj. v sobotu, mohli s Martínekm vyrazit na hokej. Byl by to zážitek pro něj i pro mne (jestli si dobře pamatuju, tak jsem byl na hokeji sad jen jednou, a to někdy v polovině 80. let se svojí mámou, když se tu hrálo mistrovství světa). Znám Ondru, toho našeho šmoulu-siláka, který sice tvrdí, že se ničeho nebojí, ale už stihnul předvést hysterický křik, když do pokoje vletěla malá muška, když venku zahlédl mravence nebo mrtvé ploštice (nevím, co se to s ním přes zimu stalo, ale ani do míče se skoro netrefí a ani ho to nebaví - skoro abych měl obavy o jeho orientaci...). Dobře jsem usoudil, že pro něj by to opravdu nebylo. Naopak zmínka o nápadu před Martínkem vyvolala jeho nadšení a už se na hokej těšil. Až jsem se toho trochu lekl, protože jsem netušil, zda to budeme schopni zrealizovat. Jednak jsme neměli hlídání pro Ondru a jednak se Martínek teprve vzpamatovával z "blinkací chřipky".

Takže to do poslední chvíle zůstávalo otevřené. Dokonce i v době, kdy jsme Ondru svěřili do dobrých rukou a s Martínkem vyrazili k aréně, jsem si nebyl jistý výsledkem a Martínka jsme připravoval na to, že třeba nebudou lístky. Martínek byl nadšený, i když mi říkal, že by mu to nevadilo, kdyby nebyly lístky, ale radši by byl, kdyby byly. Cestou hned cestujícím říkal, že vyráží s tatínkem na hokej a už se moc těší. Stejně tak u pokladny stadiónu nadšeně říkal, že jde poprvé na hokej a moc se "na ten zážitek" těší. Dorazili jsme pozdě, téměř ke konci první třetiny. Měli jsme však štěstí, protože jsme akorát viděli, jak v předposlední minutě 1. třetiny dala Slávie gól. Martínek se poměrně brzo zorientoval, že hraje Praha s někým a že tedy budeme fandit Praze. Hra a fandění, stejně jako velký hluk a atmosféra v aréně ho nadchly. Viděli jsme pár posledních minut 1. třetiny a první gól. O přestávce jsem sondoval, jak to zvládá Ondra a dozvěděl jsem se, že i Ondru dostala "blinkací chřipka" a situace je poměrně dramatická (opakované silné zvracení), takže by bylo třeba se vrátit. Martínek se sotva rozkoukal, takže ho taková zpráva vůbec nepotěšila. Udělali jsme dohodu, že se ještě podíváme zhruba na půlku 2. třetiny a vydáme se rychle za Ondrou. Opět jsme měli štěstí, neboť jsme ještě stihli druhý gól Slávie.

Chtě nechtě jsme vyrazili za Ondrou (se zastávkou v lékárně). Martínek byl sice smutný, že jsme museli odejít tak brzo, ale brzo začal říkat, že je smutný proto, že Ondrovi není dobře a blinká. Skutečně mu nebylo dobře a situace byla poměrně náročná, takže naše rozhodnutí bylo zcela správné. Navíc jsme byli odměněni tím, že jsem další dva góly Slávie ještě stihli zahlédnout v televizi (tedy spíš zaslechnout, protože bylo třeba se starat o Ondru).

Přesto měl Martínek zážitek, o kterém několikrát vyprávěl (opět někdy někomu téměř na potkání).


O dnešním narozeninovém dnu jsem přemýšlel. Kluci měli jít se školkou na nějaké divadlo. Na jednu stranu by to byl pro ně zážitek, na druhou stranu jsem si říkal, že by asi stejně nebyl čas na oslavu Martínkových narozenin s kamarády ve školce. Navíc Ondra byl ještě na dietě a do školky bych ho neposlal. Takže vyrážet ráno s oběma jen kvůli jednomu? Já vím, od září budeme muset zvládat i takové situace (a skoro o hodinu dřív, raději ani nemyslet). Rozhodnutí jsem nechal na ráno a konzultoval ho s klukama. Nakonec jsem se rozhodli pro společně strávený den.

Ještě bych zapomněl. Měl jsem dnes večer být zase na výuce se svým panem profesorem. Je to sice jeho výuka, ale jsem mu tam k ruce a nedávno mi říkal, že mě sice od toho zrazoval, ale nakonc je za to rád a já ostatně taky. Takže jsem zajišťoval hlídání pro oba kluky a smiřoval se s tím, že oslavu narozenin přesuneme na jiný den. Jenže když jsem v úterý před svojí výukou vešel do kanceláře a pan profesor po mně hned chtěl, abych mu znovu, tentokrát před dalšími kolegy, vyprávěl historku s Martínkem a Ondrou a jejich úvahách o Bohu a ďáblu (psal jsem o tom zde), která se mu moc líbila a směje se "vychově v rodině teologa", tak jsem se osmělil. Zeptal jsme se, zda by mě ve středu mohl postrádat, že má Martínek narozeniny a já bych je rád strávil s ním, případně ho vzal na hokej. On samozřejmě svolil. Já se jinak ostýchám něco takového chtít, protože si vážím vstřícnosti fakulty, ale zrovna toto je výuka, kterou pan pofesor vzal na sebe a se mnou vlastně ani nepočítal. Navíc si vzpomínám, že jsem nežádal oddech ani ve chvíli, kdy v hospicu umírala moje máma a společnou výuku jsem tehdy vedl dokonce sám (den před jejím úmrtím).

Takže jsem mohl změnit plány a začít uvažovat o tom, že Martínka vezmu na hokej podruhé a tentokrát si ho užijeme víc. Slávia totiž dostala v Třinci výprask a na pořadu bylo další semifinále v Praze.

Ve středu ráno padlo rozhodnutí, že se společně vyrazíme podívat po nějakém dárku. Poté, co jsem se den předtím vzdal ve prospěch otce glóbusu, vymyslel jsem druhý plán, který ve mně taky už nějakou dobu klíčil a Martínkův zájem o hokej ho jen podpořil. Rozhodl jsem se nabídnout mu stolní hokej, ale ještě jsem ho chtěl konfrontovat s jinými věcmi, proto ta společná cesta do hračkářství. Navíc opět do galérie Harfa, protože jsme se raději předem zastavili pro lístky na hokej, kdyby náhodou večer nebyly k dostání (k tomu mě navedla kamarádka Lenka, která slíbila hlídání a když jsem jí večer informoval o svém uvolnění z výuky, prohlásila, že když pan profesor svolil a ona se uvolila hlídat, tak to mám využít, neváhat a nápad zrealizovat).

Až na pár výjímek bylo obdivuhodné, jak ten den plno věcí vyšlo. Nejenom, že jsme koupili slušné lístky, vybrali a koupili stolní hokej, ale v době, kdy jsme dorazili do obchodů, Martínkovi gratulovala SMSkou i moje sestra a po odpovědi, že jsme nedaleko od její práce, za námi přišla. Takže se pozdravila s kluky (moc často se nestýkáme) a Martínek si od ní vybral letadlo, po kterém taky toužil. Asi ani nemusím připomínat, kolika lidem Martínek říkal, že má dnes narozeniny a že mu včera bylo pět a dnes už je mu šest. Je to malý brepta a já ho jen pořád musím napomínat, aby se s každým hned nedával do řeči (a nebývají to jen ženy, i když převažují, baví se i s muži, se staršími dětmi atd. - lidé říkají, že se prý neztratí, no uvidíme).

Byli jsme domluvení, že kolem poledne k nám dorazí můj otec se svojí přítelkyní. Přivezou oběd (který jsme sice nepotřebovali, protože jsme už měli ze včerejška od Ivany), dort a popřejí Martínkovi. Přestože jsem kontakty s otcem vzhledem k jeho onemocnění zintenzívnil, svolil jsme k této návštěvě výjimečně s ohledem na něj a na Martínka (jinak jsme byli v nedávné době párkrát u něj). No, nebudu to příliš komentovat. Čekal jsem to a bylo to pro mne velmi náročné. Navíc když jsem kluky zahnal do postelí k odpočinku, tak jsme začali řešit otázky přítomnosti a hlavně budoucnosti, které tak nějak řešíme i po telefonu. Ten hovor byl sice potřeba, ale jen potvrdil, že naše postoje se prostě neshodují a zřejmě neshodnou. Přes svojí snahu vyjít podle svých možností nějak vstříc prostě odmítám hrát jednu z rolí v jeho vztazích, které, jak mi dnes opět došlo, spíš připomínají jakýsi služebnický poměr a on je tím, kdo rozoduje, co je pro všechny kolem dobré a co ne. On se ve svých očích o všechny kolem postaral a stará. Já podle něj naopak nevytvářím prostředí vhodné pro výchovu dětí (ano, uznávám, leží mi tu všude plno knih, ale už i Ondra začal říkat: "Tatíí, ty tvoje knihy jsou docela zajímavé.", navíc otec říkal něco o tom, že "ztrácím" plno času tím, že dělám věci, která prý má dělat ženská a já bych měl zřejmě jako on budovat, stavět atd. (marně namítám, že zatímco on je stavař, já se věnuji jinému povolání)... No nic, bylo by to na další nekonečný příběh, ale jen jsem chtěl naznačit, že to prostě bylo náročné... A byl jsem to já, kdo nakonec ke konci debaty zvýšil hlas, že o tom jsme už mluvili několikrát a já sice respektuju jeho špatný zdravotní stav, ale přesto nemíním poslouchat nekonečné výčitky, které jsou k ničemu, zvlášť když není ochoten respektovat, že jsem prostě jiný a uvažuji holt jinak... A jsem-li v jeho očím prostě špatným a nevděčným synem, tak je to spíš jeho problém než můj... Vím, že to ještě nebude jednoduché, ale když odešli, tak se mi sice ulevilo, ale celý jsem se klepal a bylo mi fyzicky zle...

Sice se mi v tu chvíli vůbec nic nechtělo, snad jen někam na chvíli utéct, zalézt, nedělat a nemyslet vůbec na nic, ale blížila se Lenka, čas hokeje se také blížil a kluci ještě oddychovali ve svých postýlkách. Probudili se, ale oba zjevně příliš nenaladění. Navíc Martínek se kvůli nějaké blbosti hned urazil, takže to chvíli vypadalo, že se žádný hokej konat nebude.

Naštěstí se ani jeden neumíme na sebe zlobit dlouho a i přítomnost "návštěvy" kluky potěšila. Navíc Lenka přinesla barvičky na obličej, takže nás napadlo, že Martínka na hokej nějak vyzdobí. Až vložím fotky, tak uvidíte, jak se jí to pěkně povedlo. Sice jsme vyráželi pozdě, v televizi už vhodili první buly, když jsme se obouvali, ale zato byl Martínek vyzdoben a oba jsme byli naladěni na to, že si to spolu užijeme. Martínek mi párkrát řekl, že tohle je jeho nejlepší dárek, na který nikdy nezapomene. Já jsem se zase trochu kochal pohledy několika kolemjdoucích (zvlášť žen), kteří při pohledu na nás dva a z Martínkovy pomalované tváře hned viděli, že si tady jeden táta vyráží se svým synem na hokej. Nemyslím si, že bych měl nějaký komplex. Prostě jsem byl chvíli rád v té roli nefalšovaného táty, který něco podniká se svým synem. A snad jsem se i chvíli rád cítil v té roli, že si zřejmě druzí říkali, že si doma máma oddychne a po návratu zase kluky přivítá. A bylo mi fuk, že ta "máma" už skoro tři roky odpočívá v pokoji. Ostatně jsem trochu podobný pocit měl z Martínka, kterého se dokonce někdo ptal, zda ho tak hezky pomalovala maminka a pokud jsem mu rozuměl, tak vysvětloval, že ne, že to byla "kamarádka Lenka" a neměl potřebu nějak vysvětlovat, že maminku nemáme.

Však třeba z fotek uvidíte ty zářící oči a to, že jsme si to užívali, i když jsme přišli už za stavu 2:1 pro Slávii, která nakonec dokonce prohrála 3:5. Přestože Martínek se už tvářil skoro "mazácky", protože rychle chápe a docela mě udivuje, co vše zvládne sledovat a zachytit. A už celkem spolehlivě fandí Slávii a ne jenom Praze. Jen to nadšení "nováčka", který vše sleduje a hltá, jej odlišovalo od některých jiných kluků, kteří projevovali buď "mazácký" nadhled nebo trochu nezájem. My s Martínkem jsme si to skutečně užívali a došlo i na hranolky a Colu.

A když jsem zdejší blog poslední dobou zásoboval hláškami od Ondry, tak je třeba připomenout, že ani s Martínkem se člověk nenudí. Třeba když jsem ho upozornil, že Slávia i Třinec mají shodně klubové barvy červenou a bílou, tak se Martínek zamyslel a po chvíli prohlásil: "Tatí, neměli by se oni spíš spolu skamarádit, než spolu bojovat a pak dát společně gól někomu třetímu?" Když Třinec otočil skóre, dlužno říct, že laicky viděno i díky lepší a přesnější hře, tak byl sice Martínek smutnější, ale pak se ke mně naklonil, usmál se a povídá: "Tatí, mně nevadí, když prohrajeme, vždyť je to jen hra." A skutečně jak řekl, tak se stalo. Zatímco emoce byly cítit na ledě (kde v samém závěru Slávia prohrála dokonce i v pěstním souboji muže proti muži) i v hledišti (rovněž jsem zaznamenal drobnou potyčku, ale daleko od nás), tak Martínek byl spokojený. Během zápasu skandoval, sledoval dění a byl nadšený.

Před stadiónem mě pak překvapil svým prohlášením, že by se rád "setkal s některým z mužů, co hráli, aby jim stisknul ruku a poděkoval za hru, která se mu líbila." Nejenom, že mluví takhle nedětsky, ale poměrně často má tendenci děkovat, řidiči autobusu, že nás svezl, v obchodě, že to tam mají pěkné, metru, že nás svezlo atd. Je mi takový přístup sympatický, snad to jen nediagnostikuje nějakou poruchu...

Je zajímavé, že zatímco v zájmech a zálibách v sobě Martínek kluka nezapře, tak často projevuje velkou potřebu mazlení a kontaktu. Nejenom verbálního, ale i fyzického. Lidi blízké rád objímá a říká jim, že je má rád. I my jsem si dnes sice užívali "chlapské zábavy", ale přitom jsme se kolikrát objali nebo si dali pusu. A celé to naše společné užívání jsme cestou domů zakončili dalším povídáním. Vysvětloval jsem mu, že narozeniny měl sice jen dnes, ale že já jsem moc rád, že se narodil, on i Ondra. Sice si o narozeninách obzvlášť připomínáme, že se narodil, ale já jsem za jeho narození vděčný a děkuji za něj každý den, nejenom dnes, což ostatně sám moc dobře ví, protože s mým vyjádřením díků za oba šikovné kluky skoro každý večer oba usínají. Martínek mi zase na oplátku říkal, že i on mě má rád a dodal: "a i v noci na Tebe myslím a mám Tě ve svém srdíčku."

Konec dlouhého dne to ještě nebyl, protože Ondra s Lenkou pro Martínka upekli dort a čekali na nás s "rychlými špunty" na přání a přípitek (Ondra prohlašoval, že je to "dětské pivo"). Sice to mělo být překvapení, ale Ondra to tak prožíval, že o připraveném dortu na nás volal z koupelny hned, jak nás zaslechl. (Ostatně, jak jsem výše zmínil to, že nás doma žádná "máma" nečeká, tak je fajn, že nás doma přece jen někdo čekal. Jsem moc rád, že mám kluky dva a také, že mám milé a ochotné lidi kolem sebe. Paradoxně mám pocit, že mě tito "cizí lidé" leckdy podrželi a drží víc než někteří lidé "vlastní".) Nakonec ani Ondra dnes nepřišel zkrátka a v hračkářství si vybral ke svému tygru kamaráda lva, takové malé umělé zvířátko. Jen ta výslovnost mu ještě moc nejde. Zrovna dnes jsme jeho snahu naučit se vyslovit R a Ř podpořili příslibem, že by za naučení se správné výlovnosti mohl něco dostat. On na to však vyzrál, protože když dostal toho lva, tak prohlásil, že mu stačí, když má svého "lefa" a už nic víc nechce. Tak jsme to pak ještě u dortu zkoušeli, aby se alespoň pořádně naučil vyslovovat "lva", ale Ondra dokázal říct zatím jen "vla".


Byl to dlouhý den a já jsem rád, že se v podstatě vydařil. Je fakt, že docela vnímám ten kontrast mezi svými rolemi syna a táty, resp. jak jsem v těchto rolích dotyčnými vnímán. Možná to bude znít jako namyšlenost, ale já se cítím být dobrým v obou rolích, přestože je stále co zlepšovat. Navíc moje priorita je snad zřejmá, jsou to moji kluci a role táty (a v mnohém vlastně i mámy).

Doufám, že v dohledné době dodám i fotky.

úterý 29. března 2011

Ublinkaný konec týdne

Všichni říkají, že řádí nějaké žaludeční a střevní chřipky. Tak nás asi taky dostala. Stalo se to po třech dnech ve školce, kam kluci vyrazili téměř po měsíci našeho (tentokrát taky hlavně mého) střídavého marodění.

S klukama jsme ve čtvrtek odpoledne vyrazili na nákup. Kluci měli s sebou dalekohledy, abychom mohli pozorovat jarní přírodu (jejich legrační fotky budou samostatně). Vše se zdálo být v pořádku. V obchodě mi však najednou Martíněk opatrně říká, že se mi to asi nebude líbit, ale že... Já si nejdřív myslel, že chce na záchod, protože tím mě kluci (zvlášť Ondra) spolehlivě rozčilují. Ačkoliv se před obchodem ptám, zda potřebují vyčůrat, tak odmítají a pak se jim najednou začne chtít... Tak Martínek nechtěl čůrat, ale že je mu nějak špatně. A než jsem se stačil zeptat, zda bude blinkat, tak spustil... Rychle jsem zaběhnul pro sáčky, ale už bylo pozdě. Všimla si toho už i prodavačka a zavolala úklid... Martínek jen konstatoval, že to asi s tím špenátem ve školce "trochu přehnal", že si neměl přidávat... Pak měl chvilku starost, aby ho za znečištění obchodu nechytla a nezavřela policie... Tak jsme se pro jistotu chvíli schovávali. Já ho ujišťoval, že bych ho stejně nedal a pak jsem mu ukázal, že už to uklidili.

Chvíli jsem nevěděl, co dělat, protože nákup jsme potřebovali a byli jsem teprve na začátku. Vybavil jsem Martínka sáčkem a jelikož se zdálo, že se mu ulevilo, pokračovali jsme v nákupu pokud možno bez zbytečného otálení. Martínek to o pár dní později s úsměvem líčil babičce po skypu, že si "odložil náklad tak prudce, jako vypouštěly vrtulníky vodu" (myslel tím záběry z chlazení jaderného reaktoru v japonské Fukušimě).

Po příchodu domů se Martínkova nevolnost opakovala, naštěstí už celkem mírně a Martínek na to včas upozornil. Pak následovalo večer i v noci další dávení, které Martínek zvládal statečně.

Ondra byl v pořádku. Už v obchodě komentoval, že on ten špenát nejedl a je mu dobře. Cestou domů se snažil situaci dokonce i využít. Někdy jsem totiž zohlednil to, že některému s kluků nebylo dobře a mohl si tak vybrat pohádku. Takže Ondra někdy popotáhne a zkouší, že on, coby "nemocný", tentokrát vybere pohádku. Nyní pro změnu prohlašoval, že on je zdravý a v pořádku, takže vybere pohádku.

Snažil jsem se o hygienu a dezinfeci, i když vím, že už nás v podobných případech v minulosti podobná infekce stejně neušetřila.

Když jsem kluky ráno ve školce omlouval, dozvěděl jsem se, že nejsme jediní. A jelikož byl Ondra stále fit, tak jsem měl podezření, že problém byl možná skutečně ve špenátu. Navíc Martínek měl sice v pátek mírně zvýšenou teplotu a držel jsem ho na přísné dietě (tj. vodě po lžičkách), ale odpoledne mi už předváděl, jak je zdravý.

S ohledem na zkušenost jsem sebe i Ondru držel taky na dietě a pokud možno menších dávkách jídla (on Ondra toho poslední dobou stejně zase moc nesní).

V sobotu jsem si už začínal myslet, že je to za námi. Jenže večer spustil Ondra a bylo to prý velmi náročné a dramatické. My s Martínkem jsme u toho nebyli, protože jsme vyrazili na hokej (napíšu o tom snad v jiném příspěvku). Rychle jsme se vrátili domů. U Ondry to mělo nakonec horší průběh. Dávil se každou chvíli, do toho se nad tím rozčiloval nebo byl upřímně nešťastný, že už nechce, přesto vždy způsobně používal misku (zato předtím prý sice nevydal hlásku, ale vypouštěl gejzíry...).

Noc na neděli byla náročná a raději jsem stopnul i tu vodu po lžičkách, protože ani tu v sobě neudržel. V neděli jen ležel a skoro celou jí s horečkou prospal. Naštěstí dopoledne dávení přestalo a žíznivý Ondra mohl dostávat po lžičkách střídavě obyčejnou vodu a vodu s nějakým rozpuštěným přípravkem, který jsem ještě v sobotu večer zakoupil v lékárně. Nejprve chtěl víc, ale pak jsem ho naučil, že vždy dostane třeba po dvou písničkách v rádiu nebo něčem podobném. Takže poslušně počítal a až poté se dožadoval svojí vody. To bylo kolem poledne a později odpoledne opět usnul a spal dlouho. Vnímal jsem to jako dobré znamení, ale obával jsem se, že nebude chtít spát v noci. Večer se sice probudil, že už je "vyspanej" a cítí se líp. Sednul si s námi ke stolu, dokonce dostal několik piškotů. Jenže za chvíli se cítil unavený a po krátké hygieně brzo usnul.

V pondělí ráno působil o poznání líp, i když mě trochu vyděsil, když si po kousku rohlíku opět stěžoval na bříško a trochu se dávil. Možná ho však jen podráždila ta "slaná voda", kterou jsme nakonec už zrušili.

Tak snad už je to za námi. Mne sice taky pobolívá břicho, i když je to možná ze stresu, ale zatím nic. Doufám, že mě se to vyhnulo. Většinou podobné věci mívám jako poslední, až když obstarám děti...

Tak si snad už zase budeme užívat příjemného letního počasí.

sobota 26. března 2011

Kde je maminka? aneb Všude dobře, doma nejlíp

Nechápu, jak někdo může tvrdit, že s dětmi doma člověk může zakrnět. Je fakt, že s malými dětmi je to náročné v tom, že se jejich život točí především kolem příjmu potravy a vylučování. Navíc si ještě o nic neřeknou a člověk si s nimi příliš nepokecá. Tohle období máme za sebou a snad jsme ho, kluci i já, přežili celkem ve zdraví. Však uvidíme, jak tím budeme poznamenaní v budoucnosti. Každopádně já si teď užívám nejrůznějších dětských úvah, rozumování a zajímavých rozhovorů. Vzpomínám si, jak kdysi moje žena s odkazem na mojí výmluvnost (slušné označení pro mojí "ukecanost") říkala, že to bude můj úkol, ty věčné diskuse s dětmi. Sice u toho už není, ale úkolu jsem se ujal a navíc mě i baví. Jen je fakt, že určité zakrnění můžu pozorovat ve vztahu k odborné práci. Sice snad zvládám přípravy na přednášky a sledování různých problémů, ale systematicky a dlouhodobě se zanořit do odborné práci mi prostě nejde.

Baví mě ta dětská logika. Nedávno se mě Martínek cestou z obchodu ptal, kde je maminka. Cítil jsem celkem příjemnou atmosféru a i to, že Martínkův dotaz byl zvídavý nikoliv plný bolesti a stesku. Takže jsem se zamyslel a s úsměvem mu odpověděl, že to nevím přesně, ale možná je v nebeské knihovně a čte si nebeské noviny. Martínek se na mne zazubil a řekl: "Tatíí" Jindy k tomu dodává, že to jsou zase ty moje legrace. Líbí se mi, že oba kluci ví a poznají, že si leckdy dělám legraci a odpovídám vesele nějaké blbosti. A já dodal, že už se pomalu stmívá, takže se maminka možná už osprchovala v nebeské sprše a chystá se do nebeské postele. Martínek se zamyslel a řekl mi, že si myslí, že maminka je neviditelná a je u nás doma. Ptal jsem se, proč si to myslí a jeho odpověď byla založena právě na té dětské logice, protože prý platí, že "všude dobře, doma nejlíp". Pochválil jsem ho za dobrou myšlenku, pomalu jsme přešli silnici a já pokračoval v hovoru. Řekl jsem Martínkovi, že si myslím, že to platí pro nás živé, protože my áme domov opravdu u nás doma. Když však člověk zemře, tak je vlastně doma u Boha. My sice říkáme "v nebi", ale vlastně přesně nevíme, kde to je. Ale je to pro zemřelé doma, Bůh se tam o ně stará. A jak věříme, stará se o ně velmi dobře. Dokonce jsem Martínkovi řekl, že se o nás Bůh bude starat ještě líp, než se o ně starám já (a tady nedávám průchod nějakému svému podceňování, naopak si myslím, že kluci cítí a ví, že se o ně starám, jak nejlíp umím - i když je pořád co zlepšovat - a tedy mohu tento obraz použít ve smyslu, že něco dobré může být ještě lepší). U Boha nebude bolest ani nemoc a Bůh jim utře každou slzu (zde jsem volně parafrázoval slova z biblické knihy Zjevení: "A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: "Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo." Zj 21,3-4).

Už si nepamatuju přesně, jak jsme z tohoto tématu přešli k diskusi o tom, co se děje při smrti, tj. že zůstává tělo jako prázdná skořápka, zatímco duše, mysl atd. odchází k Bohu "domů". Naštěstí o tom, co se děje s lidským tělem po smrti, jsme už mluvili několikrát, takže to není třeba příliš rozebírat a ani pro Martínka to nejsou nějaké šokující novinky. To mi přijde dobré. Tentokrát ho jen zajímalo, co s tím, když popel začne plesnivět (asi jak jsme se bavili před časem díky reportáži o plísni v pudinku Paula, kterou jsme ostatně objevili sami už dříve a v jiné šarži výrobku). Já na to, že to vůbec nevadí, že se stejně vše mrtvé pomalu rozpadá. A jen jsme zmínili, že při vzkříšení mrtvých dostaneme všichni těla úplně domá, jak věříme.

A tím jsem měli za sebou jednu z dalších lekcí praktické eschatologie (nauka o tzv. posledních věcech člověka) pro malé děti.


Řeč se zase přenesla na přírodu, kterou nyní na jaře s klukama moc rádi pozorně sledujeme. Vysvětloval jsem Martínkovi, že se hrdlička jmenuje podle toho bíleho proužku kolem krku. On mi na to říkal, že mu to připadá spíš šálu, takže by hrdličkám říkal radši šáličky. Já a to, že kdyby je pojmenovával Martínek, tak by to dnes byly šáličky, ale už dřív dostali jiné jméno. Na rozhodnutí Martínka, že on jm bude říkat šáličky, jsem řekl, že je to fajn, ale nikdo jiný kromě mne mu nebude rozumět. Jsou prostě obecné názvy, které se lidé učí a používají je, aby si mezi sebou rozuměli. Takže jsem Martínka přesvědčil a on našel kompromisní řešení: Když budeme spolu, bude jim říkat šáličky, protože tomu budeme oba rozumět. Když bude s někým jiným nebo s dětmi, bude jim říkat hrdličky, aby si rozuměli. To mi přišlo jako rozumné řešení.

Hloupost nebo hřích?

Přišlo jaro a jak jsem minulou neděli při liturgii děkoval, s tím Sluníčkem a zpěvem ptáčků se jde životem zase o něco líp. Přesto jsem se zatím ještě zcela jarně nenastartoval a vymlouvat se na "jarní únavu" je mi trapné. A skutečnost, že mám problém dělat každodenní povinnosti a navíc ještě něco zapomínám, mě o to víc štve...

Tento týden se mi stala zase taková hloupost, která mě trochu rozladila. Během minulého víkendu přišla po sobě dvě oznámení z knihovny na blížící se konec výpůjční lhůty. A já nevím proč, nějak jsem to popletl. Vyrazil jsem s předstihem vrátit knihy jen z 2. upozornění a na to 1. jsem zapomněl. Připomnělo mi ho až ve středu večer došlé oznámení na nabíhající zpozdné. Takže ve čtvtrek ráno jsem spolu s klukama do školky nesl i knihy na vrácení, resp. prodloužení. Byl jsem rozladěn, že jsem zapomněl a zpozdné už bylo dvojnásobné. Paradoxně toto ve mně hlodalo víc než onen řidič s dodávkou, který na přechodu místo brždění přidal plyn a jen kousek před námi a dalšími přecházejícími profrčel, zatímco auta v druhém směru nás pouštěla.

Já vím, prostě blbnu. Nebo je to ta pomyslná kapka, kterou se plní pohár?

Prostě člověk zápasí s těmi každodenními povinnostmi a starostmi. Cítím, že to zvládám jen tak tak. Stačí pak drobnost, kterou opomenu a hned mám silnější pocit, jak nezvládám. Já vím, je to prkotina.

V knihovně jsem zaplatil zpozdné v ceně balení 8 roliček toaletních papírů, které kupujeme. Nevím, proč mě toto cenové srovnání utkvělo v hlavě.

Knihovnice to komentovala slovy, že to se prostě stane. Vytiskla potvrzení o zaplacené pokutě (seznam s názvy kížek) a podala mi ho se slovy, že tady ještě mám "ten seznam hříchů". V tu chvíli se ve mně projevila moje profesionální deformace. Nadechl jsem se a už jsem otevíral pusu, abych paní knihovnici stručně vysvětlil, že hřích by maximálně mohl být v případě mého vědomé rozhodnutí knihy nevrátit včas, ale že tady šlo o nevědomé opomenutí... Hned jsem si však uvědomil, že jsem prostě porušil knihovní řád a nyní za to zaplatil pokutu. A není podstatné, jak to paní knihovnice nazývá a už vůbec tam není od toho, aby poslouchala mé poučení o hříchu... Takže jsem přijal "seznam hříchů", poděkoval a odešel.


Byl to přesně týden, co jsme v diskusi na kurzu Alfa pro maminky právě k tématu "co je to hřích?" zabrousili. Je zajímavé, že pro mnohé je hřích zřejmě spojen s představou porušení nějakých předpisů, pravidel, přikázání. V takových chvílích většinou připomínám jednoduchou poučku, která rozlišuje přestoupení zákona od hříchu. Stručně řečeno zatímco "neznalost zákona neomlouvá", tak "nevědomost hříchu nečiní". Nechci se tady pouštět do velkých úvah a rozepisovat se tu o naší "poslední instanci", která by měla být vodítkem našeho jednání, tj. o svědomí a hlavně o potřebě náležité péče o něj. Když jsem před časem zase při nějaké přípravě na povídání uvažoval o hříchu, jak bych jej pokud možno jednoduchým způsobem vystihnul, tak jsem (také při hovoru s Ivanou, naší hlídací babičkou a moudrou ženou) dospěl k následujícímu: HŘÍCH = vědomý život bez Boha, případně vědomé rozhodnutí se proti Bohu.

Takže jsme si nakonec mohl říct, že to mé opomenutí byla prostě hloupost. Sice mě rozladila a stála zbytečně peníze, ale byla to hloupost. Jsou jiné a vážnější starosti. Ostatně to jsem si mohl uvědomit hned odpoledne, když se Martínkovi udělalo zle, ale o tom třeba jindy.

pátek 18. března 2011

Bráchové a Bůh a ďábel

Jsem rád, že mám dvě děti. Vztahy, komunikace a různé situace jsou určitě zajímavější než kdybych měl jen jedno.

Kluci se samozřejmě pošťuchují, dohadují, žalují na sebe atd., asi jako téměř všechny děti. Momentálně je třeba celkem časté chichotání a blbnutí u stolu, které někdy končí i rozlitím pití.

Na druhou stranu kluci drží při sobě, umí si pomáhat a potěší mě tím, když vidím, že spolu mají pěkný vztah. Například minulý týden oba kluci dostali v obchodě balónek. Venku se s ním Ondra otíral o křoví s trny, takže se brzo ozvala rána a balónek prasknul. Samozřejmě jsem se celkem lekli. Nejdřív se vzpamatoval Martínek, který v podstatě okamžitě k Ondrovi přišel a dal mu svůj balónek se slovy: "Tumáš, vem si můj balónek, když ti tvůj prasknul."

Hned jsem ten čin ocenil tím, že jsem Ondrovi říkal, jakého má prima bráchu, že bych chtěl taky takového. Kluci se začali objímat, jak se mají rádi a potom objali i mne. Trochu jsme u toho blbnuli, ale chtěl jsem, aby kluci cítili, že je takové chování dobré a že z něho máme radost a vlastně i prospěch všichni. Mám-li to říct jinak, tak aby cítili, že se takové chování vyplatí.

Dnes zase pro změnu dostali oba Brumíka. U stolu si ho rozbalovali a Ondra ho trochu ulomil, takže si jen posteskl, že se mu rozbil. Martínek mu podal toho svého a vyměnil si ho s ním. Pochválil jsem ho za to a Ondrovi jsem opět připomněl, že je to fajn, že mají jeden druhého. Ono to sice působí často jednostranně, tj. že je to spíš na Martínkovi, že pomahá bráchovi, ale snažím se to vyvažovat, aby i Ondra pomahal Martínkovi a myslel na něj. Ostatně ani jednomu skoro nemusím připomínat, že mají bráchu. Když někde něco dostávají, tak si většinou slušně řeknou, že chtějí i pro bráchu.

Vtipné na tom bylo dnes to, že mi Martínek připomněl jednu věc. Včera se totiž jen tak ptal, jestli existuje ďábel. Sice jsem něco málo o přítomnosti zla ve světě povídal maminkám na kurzu Alfa ve čtvrtek, ale klukům jsem to vysvětloval co možná jednoduchým způsobem. Včetně určité nejasnosti, která kolem takových představ panuje, tj. že mnohé prostě nevíme jistě. Mimo jiné jsem klukům přibližoval, jak nás může ten ďábel nebo zlý ovlivňovat tím, že nám může našeptávat nějaké zlé věci, co máme udělat. Tedy že nás někdy napadají zlé věci, které bychom dělat neměli.

Takže se dnes Martínek na mne usmál a řekl mi, že dal Ondrovi svého Brumíka, protože mu to pošeptal Bůh. Ale korunu tomu nasadil malý Ondra, který prohlásil, že jemu naopak ďábel pošeptal, že má Martínka bouchnout, ale že on ho neposlechne a Martínka nebouchne. To mě opravdu pobavilo. Samozřejmě to byl jeden z příkladů, který jsem při včerejším vysvětlování použil.

Ondra má dva tatínky

Cestou do obchodu malý Ondra nahlas mudroval:
"Tatíí, když nemáš brýle, tak nevypadáš jako náš táta."
"Bez brýlí tě nepoznám."
"Bez brýlí to je úplně jiný tatínek."


Chvilku uvažoval a pak prohlásil:
"Tatíí, já mám dva tatínky!"

A po chvíli se zeptal:
"Tatíí, mohl bych si někdy hrát s tím druhým tatínkem?"

Mimochodem jsem si dnes ráno při blbnutí s Ondrou brýle sundal a říkal jsem, že jsem ten "druhý" tatínek. Ondrovi se to chvíli líbilo, ale pak začal skoro ječet: "Tatííí, vem si brýle!"

A to je opět jen střípek z mnoha hlášek kluků, kterými mě baví.

neděle 6. března 2011

Ranní dotazy

Jen ve stručnosti o sobě dáváme vědět. Žijeme a máme se celkem dobře. Martínek a já dobíráme antibiotika, Ondra se nám trochu posmívá a říká, že on jediný je fit. Dnes ráno však docela kašlal a ke stolu přišel s plným nosem. Tak uvidíme.

Při dnešní snídani jsem byl zase pod palbou otázek. Martínek: "Tatíí, co by se stalo, kdyby do mne bouchnul blesk?" Ondra: "Tatíí, co by se stalo, kdyby mi do pusy skočil králík?" Takže se opravdu nenudíme...

A už si ani nepamatuju, co mi nedávno Martínek sliboval, když říkal: "Až budeš, tatíí, starej dědek a mně bude 18..." Každopádně se mám na co těšit, každý den a třeba i v delším časovém horizontu...

Martínek také poslední dobou několikrát chtěl, abych mu vyprávěl o svém životě, tak mu rád prosbu plním a vyprávím. Třeba při čekání na autobus, v plné čekárně atd.

Kluci, asi jako všechny děti, mají rádi příběhy. Rád jim vyprávím příběhy "ze života" a rád si trochu vymýšlím. Oba už ví a vždy říkají: "Tatíí, to jsou ty tvoje legrace." Třeba nedávno jsem jim vyprávěl, jak hned za mnou policie stavěla auto, zřejmě pro rychlou jízdu. Když jsem viděl jejich zájem, tak jsem začal vyprávět, jak jakoby zastavila policie mne. Že mě jakoby málem zavřeli do vězení. Když jsem jim však řekl, že mám doma Siláka (Ondra) a Kutila (Martínek), tak dostali strach a hned mě propustili. Kluci se dobře bavili a začali vymýšlet, jak by mě případně zachraňovali z vězení. Ondra neskrývá svojí oblibu v "kostře", takže hned prohlásil, že by jim "vyndal ostře kostru z těla". Martínek se tomu smál a říkal, že by nejdřív musel být doktorem. Samozřejmě to probíhá ve veselé atmosféře a neberu to jako navádění k trestnému činu, ale jako veselé povídání, které navíc tmelí náš "chlapský kolektiv".

A v neposlední řadě mě kluci často pozorují a říkají: "Musím se na tebe pořádně dívat, tatíí, abych to pak uměl tak dobře jako ty." A je fakt, že kluci jsou opravdu šikovní. Např. Martínek rád vysává, Ondra zase vyndavá vyprané prádlo z pračky. Nedavno na jedné přednášce říkali, že je třeba děti hodně povzbuzovat a chválit. A to i za cenu, že bychom se měli snažit dítě vysloveně přistihnout při něčem, za co bychom ho mohli pochválit. Tak já těch důvodů mám celkem dost. Na druhou stranu jsou to úplně normální kluci, kteří se často pošťuchují, dělají zatím drobné lumpárny a nepořádek (ten už zase tak drobný není) atd...

úterý 1. března 2011

Vyváženost na světě očima dětí

Držím trochu pohotovost, i když bych měl už spát nebo se chystat na přednášku. Ondra alias šmoula-silák se snad už mouchy nebojí a nepřijde. Naopak Martínek má nějaké neklidné spaní a možná i mírnou teplotu. Na chvíli však opustím úvahy o zdravém životě ohledně stravování a vzpomenu si na určitou "duševní hygienu", kterou snad s klukama provozujeme. Možná mi to jde jako chlapovi i líp než to zdravé vaření ;-)

Už párkrát jsem klukům říkal, že k životu prostě patří to, že lidé (ale i zvířata a květiny, prostě vše živé) umírají, ale na druhou stranu se zase další rodí. Nedávno jsem si všimnul, jak to kluci berou jako pevné pravidlo. Když Martínek zaslechl zprávu o zemětřesení na Novém Zélandu, tak začal vypočítávat, kolik auto to asi zničilo, kolik domů spadlo a kolik lidí to zabilo. On si poslední dobou nějak libuje v číslech. V těch zprávách z černé kroniky si liboval už dřív, trochu tuto jeho zálibu vědomě tlumím. Jak jsem zjistil, tak jí asi tlumím celkem úspěšně. Nejenomže Martínka trochu víc zaujala zničená auta, ale když odhadnul, že to zabilo asi 300 lidí, tak se na mne podíval, usmál se a řekl: "Ale to nevadí, protože se zase určitě 300 lidí narodí." Tak jsem to trochu uvedl na pravou míru, že to zase takhle nechodí, ale je prostě fakt, že o obětech se mluví (stejně jako o řadě negativních zprávách) a o narozeních už tolik ne.

I malý Ondra nedávno předvedl svůj "životní optimismus". Jen tak při procházce prohlásil, že by mu ani tak nevadilo, kdyby mu umřel i táta, protože by se mu narodil nový táta. Tak jsme se tomu s Martínkem zasmáli a já mu pak trošku naznačil, že tak snadné to zase není. Nezamlčel jsem však to, že taky někdy umřu a že budu rád, když si budou umět poradit i beze mne. Na druhou stranu jsem ale řekl, že budu rád, když tady s nimi budu moct být ještě hodně dlouho a plno věcí je naučit.

Zase si nemyslete, že mluvíme jen o smrti (a rození), i když je to téma asi o něco častější než v jiných rodinách. Mám pocit, že se bavíme skoro o všem a málokdy kluky odbydu s tím, že bych jim na něco neodpověděl nebo alespoň nějak nezareagoval. Ostatně zrovna o víkendu, cestou autem, zatímco Ondra klimbal, mi Martínek zase po delší době říkal o stesku po mamince a svých spekulacích, co by s tím mohl Bůh udělat. Nedokážu zprostředkovat tu atmosféru, ve které náš hovor probíhal. V podstatě jsem mu potvrzoval, že jeho pocity jsou správné a pochopitelné, že se nám stýská, že nám chybí, ale zároveň jsem mu říkal, co si myslím a jak to cítím já. Prostě jsem mu předložil i jiné způsoby pohledu. Mimo jiné na jeho povzdech, že si maminku málo užil jsem třeba poukázal na Ondru, který si jí užil ještě míň. Znovu říkám, nedovedu přiblížit atmosféru tohoto hovoru. Jen mám pocit, že Martínek cítil, že mu rozumím, že jsem s ním na jedné lodi a že sice nedovedu změnit tu velikou ztrátu, která jej občas trápí, ale jsem s ním v přítomnosti a ukazuji mu budoucnost. Jsem rád, že spolu takhle umíme mluvit. Doufám, že nám to vydrží. Na druhou stranu doufám, že ho naučím, aby nebyl tak důvěřivý ke všem lidem kolem.

Vždy říkám, že všem řekne skoro vše, takže hlavně PIN před ním musím chránit. Zrovna nedávno mě bedlivě pozoroval a pak na celý obchod volal: "A tatíí, proč jsi tam mačkal ... (konkrétní číslovku)?"

Už je v pokoji delší dobu klid, takže rychle ulehám i já, i když se mi hlavou honí plno myšlenek... /hlavně však vděčnost za život a za kluky... za ženu, která mi je dala... za lidi kolem nás... atd. - prostě stále je za co děkovat, tak hlavně abych ráno zase vstal.../