Ranní dotazy

Jen ve stručnosti o sobě dáváme vědět. Žijeme a máme se celkem dobře. Martínek a já dobíráme antibiotika, Ondra se nám trochu posmívá a říká, že on jediný je fit. Dnes ráno však docela kašlal a ke stolu přišel s plným nosem. Tak uvidíme.

Při dnešní snídani jsem byl zase pod palbou otázek. Martínek: "Tatíí, co by se stalo, kdyby do mne bouchnul blesk?" Ondra: "Tatíí, co by se stalo, kdyby mi do pusy skočil králík?" Takže se opravdu nenudíme...

A už si ani nepamatuju, co mi nedávno Martínek sliboval, když říkal: "Až budeš, tatíí, starej dědek a mně bude 18..." Každopádně se mám na co těšit, každý den a třeba i v delším časovém horizontu...

Martínek také poslední dobou několikrát chtěl, abych mu vyprávěl o svém životě, tak mu rád prosbu plním a vyprávím. Třeba při čekání na autobus, v plné čekárně atd.

Kluci, asi jako všechny děti, mají rádi příběhy. Rád jim vyprávím příběhy "ze života" a rád si trochu vymýšlím. Oba už ví a vždy říkají: "Tatíí, to jsou ty tvoje legrace." Třeba nedávno jsem jim vyprávěl, jak hned za mnou policie stavěla auto, zřejmě pro rychlou jízdu. Když jsem viděl jejich zájem, tak jsem začal vyprávět, jak jakoby zastavila policie mne. Že mě jakoby málem zavřeli do vězení. Když jsem jim však řekl, že mám doma Siláka (Ondra) a Kutila (Martínek), tak dostali strach a hned mě propustili. Kluci se dobře bavili a začali vymýšlet, jak by mě případně zachraňovali z vězení. Ondra neskrývá svojí oblibu v "kostře", takže hned prohlásil, že by jim "vyndal ostře kostru z těla". Martínek se tomu smál a říkal, že by nejdřív musel být doktorem. Samozřejmě to probíhá ve veselé atmosféře a neberu to jako navádění k trestnému činu, ale jako veselé povídání, které navíc tmelí náš "chlapský kolektiv".

A v neposlední řadě mě kluci často pozorují a říkají: "Musím se na tebe pořádně dívat, tatíí, abych to pak uměl tak dobře jako ty." A je fakt, že kluci jsou opravdu šikovní. Např. Martínek rád vysává, Ondra zase vyndavá vyprané prádlo z pračky. Nedavno na jedné přednášce říkali, že je třeba děti hodně povzbuzovat a chválit. A to i za cenu, že bychom se měli snažit dítě vysloveně přistihnout při něčem, za co bychom ho mohli pochválit. Tak já těch důvodů mám celkem dost. Na druhou stranu jsou to úplně normální kluci, kteří se často pošťuchují, dělají zatím drobné lumpárny a nepořádek (ten už zase tak drobný není) atd...