Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

sobota 26. března 2011

Kde je maminka? aneb Všude dobře, doma nejlíp

Nechápu, jak někdo může tvrdit, že s dětmi doma člověk může zakrnět. Je fakt, že s malými dětmi je to náročné v tom, že se jejich život točí především kolem příjmu potravy a vylučování. Navíc si ještě o nic neřeknou a člověk si s nimi příliš nepokecá. Tohle období máme za sebou a snad jsme ho, kluci i já, přežili celkem ve zdraví. Však uvidíme, jak tím budeme poznamenaní v budoucnosti. Každopádně já si teď užívám nejrůznějších dětských úvah, rozumování a zajímavých rozhovorů. Vzpomínám si, jak kdysi moje žena s odkazem na mojí výmluvnost (slušné označení pro mojí "ukecanost") říkala, že to bude můj úkol, ty věčné diskuse s dětmi. Sice u toho už není, ale úkolu jsem se ujal a navíc mě i baví. Jen je fakt, že určité zakrnění můžu pozorovat ve vztahu k odborné práci. Sice snad zvládám přípravy na přednášky a sledování různých problémů, ale systematicky a dlouhodobě se zanořit do odborné práci mi prostě nejde.

Baví mě ta dětská logika. Nedávno se mě Martínek cestou z obchodu ptal, kde je maminka. Cítil jsem celkem příjemnou atmosféru a i to, že Martínkův dotaz byl zvídavý nikoliv plný bolesti a stesku. Takže jsem se zamyslel a s úsměvem mu odpověděl, že to nevím přesně, ale možná je v nebeské knihovně a čte si nebeské noviny. Martínek se na mne zazubil a řekl: "Tatíí" Jindy k tomu dodává, že to jsou zase ty moje legrace. Líbí se mi, že oba kluci ví a poznají, že si leckdy dělám legraci a odpovídám vesele nějaké blbosti. A já dodal, že už se pomalu stmívá, takže se maminka možná už osprchovala v nebeské sprše a chystá se do nebeské postele. Martínek se zamyslel a řekl mi, že si myslí, že maminka je neviditelná a je u nás doma. Ptal jsem se, proč si to myslí a jeho odpověď byla založena právě na té dětské logice, protože prý platí, že "všude dobře, doma nejlíp". Pochválil jsem ho za dobrou myšlenku, pomalu jsme přešli silnici a já pokračoval v hovoru. Řekl jsem Martínkovi, že si myslím, že to platí pro nás živé, protože my áme domov opravdu u nás doma. Když však člověk zemře, tak je vlastně doma u Boha. My sice říkáme "v nebi", ale vlastně přesně nevíme, kde to je. Ale je to pro zemřelé doma, Bůh se tam o ně stará. A jak věříme, stará se o ně velmi dobře. Dokonce jsem Martínkovi řekl, že se o nás Bůh bude starat ještě líp, než se o ně starám já (a tady nedávám průchod nějakému svému podceňování, naopak si myslím, že kluci cítí a ví, že se o ně starám, jak nejlíp umím - i když je pořád co zlepšovat - a tedy mohu tento obraz použít ve smyslu, že něco dobré může být ještě lepší). U Boha nebude bolest ani nemoc a Bůh jim utře každou slzu (zde jsem volně parafrázoval slova z biblické knihy Zjevení: "A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: "Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo." Zj 21,3-4).

Už si nepamatuju přesně, jak jsme z tohoto tématu přešli k diskusi o tom, co se děje při smrti, tj. že zůstává tělo jako prázdná skořápka, zatímco duše, mysl atd. odchází k Bohu "domů". Naštěstí o tom, co se děje s lidským tělem po smrti, jsme už mluvili několikrát, takže to není třeba příliš rozebírat a ani pro Martínka to nejsou nějaké šokující novinky. To mi přijde dobré. Tentokrát ho jen zajímalo, co s tím, když popel začne plesnivět (asi jak jsme se bavili před časem díky reportáži o plísni v pudinku Paula, kterou jsme ostatně objevili sami už dříve a v jiné šarži výrobku). Já na to, že to vůbec nevadí, že se stejně vše mrtvé pomalu rozpadá. A jen jsme zmínili, že při vzkříšení mrtvých dostaneme všichni těla úplně domá, jak věříme.

A tím jsem měli za sebou jednu z dalších lekcí praktické eschatologie (nauka o tzv. posledních věcech člověka) pro malé děti.


Řeč se zase přenesla na přírodu, kterou nyní na jaře s klukama moc rádi pozorně sledujeme. Vysvětloval jsem Martínkovi, že se hrdlička jmenuje podle toho bíleho proužku kolem krku. On mi na to říkal, že mu to připadá spíš šálu, takže by hrdličkám říkal radši šáličky. Já a to, že kdyby je pojmenovával Martínek, tak by to dnes byly šáličky, ale už dřív dostali jiné jméno. Na rozhodnutí Martínka, že on jm bude říkat šáličky, jsem řekl, že je to fajn, ale nikdo jiný kromě mne mu nebude rozumět. Jsou prostě obecné názvy, které se lidé učí a používají je, aby si mezi sebou rozuměli. Takže jsem Martínka přesvědčil a on našel kompromisní řešení: Když budeme spolu, bude jim říkat šáličky, protože tomu budeme oba rozumět. Když bude s někým jiným nebo s dětmi, bude jim říkat hrdličky, aby si rozuměli. To mi přišlo jako rozumné řešení.

1 komentář: