Narozeninový den

"Včera mi bylo pět let a dnes je mi už šest," slyšel jsem dnes (tj. během středečního dne) několikrát Martínka. Říkal to buď mně nebo častěji někomu jinému při různých příležitostech.

Jsem sice po tom dlouhém dni unavený a rád bych po delší době přidal i nějaké fotky, ale to nezvládnu. Rád bych alespoň zachytil některé momentky dnešního dne. Před rokem jsem psal spíš vzpomínkově (viz zde), letos je velmi zajímavá zvlášť ta přítomnost.

Svým způsobem to začalo již v pátek, kdy jsem využil odpolední možnost hlídání a vyrazil jsem se rozhlížet, čím bych mohl Martínka k jeho šestým narozeninám obdarovat. Možná jsem náročný rodič a mám pocit, že kluci toho mají více než dost a mnohé dostávají ode mne podle potřeby. Jsem si dobře vědom, že narozeniny jsou spíš o prožitku než o množství a kvalitě dárků. Na druhou stranu nějaký dárek jistě radost udělá. Už v minulosti jsem třeba udělal zkušenost s tím, že si Martínek něco přál a já ho nechal si to přát nějakou dobu, takže potom byla jeho radost o to větší (než kdyby si o něco řekl a hned by to dostal - o to rychleji by to podle mne zase odložil).

Tentokrát jsem viděl, že Martínek vlastně žádné velké přání neměl. Když jsem se ho ptal, tak mi dokonce i řekl, že je mu vlastně jedno, co ode mne dostane, protože "ty jsi, tatínku, ten můj nejmilejší dárek!"

Snad taky někdy napíšu o Martínkově zálibě v šachách, se kterými se u mne setkal už dřív (hlavně na střední škole jsem je hrával dobře, dnes spíš jen výjimečně vezmu na odreagování do ruky šachovnici a přehraju si nějakou partii), ale já teprve začátkem tohoto roku usoudil, že jeho zájem je opravdový a jeho intelekt připravený. Nevydržel jsem však čekat na jeho narozeniny a už koncem ledna jsem mu pořídil výukové CD Fritz a Šachlík. Od té doby je pro něj jednou z nejmilejších věcí, když si s ním zahraju šachy.

Tak co vymyslet dalšího, říkal jsem si. Napadl mě glóbus. Už dřív měli kluci nafukovací balón, který byl vlastně glóbusem a rádi si na něm ukazovali, kde jsme my a jiné země. Jenže pak při nějakém hraní prasknul. Shodou okolností jsem se po tomto nápadu dočetl v knize geniálního šachisty Garriho Kasparova (kniha se jmenuje Jak život napodobuje šachy), jakou on měl radost z glóbusu, který dostal právě k šestým narozeninám. Pokud se usmíváte a nebo si klepete na čelo, jaké já to mám ambice, tak opakuju, že šlo jen o shodu okolností. Opravdu nemám s klukama nějaké velkolepé plány. Budu rád, když z nich vyrostou šikovní a dobří kluci, co si budou umět poradit. Takže jsem dalek toho, abych do nich projektoval nějaké svoje nesplněné sny nebo ambice a tlačil je do nich. Naopak jsem nedávno přemýšlel nad tím, že bych i v tomto ohledu mohl být ambicióznější. Například s Martínkovým zájmem o šachy to bylo zčásti tak, že jsem to několikrát odmítnul, ale svojí vytrvalostí mě přesvědčil, že je to jeho vážný zájem (samozřejmě přiměřeně věku), což se mi pak potvrdilo.

Tak jsem hledal glóbusy. Samé drahé a hlavně svítící (do elektriky). Já chtěl jen malý (asi nejlíp 24-25 cm) a obyčejný. A když už jsem ho objevil a předběžně se domluvil na jeho koupi a osobním odběru nedaleko od nás, tak jsem svůj nápad prozradil svému otci, který se dožadoval nějaké rady na dárek pro Martínka. Když řekl, že on jeden starší glóbus má a vůbec ho nepotřebuje, tak jsme mu řekl, ať ho Martínkovi dá, že nemám žádný jiný nápad. Takže glóbus nakonec dostal od mého otce, sice je velký, drahý a svítící, ale co...

Ale vraťme se ještě k pátku. S myšlenkou na glóbus a ne zcela specifickou představou o nějaké zábavě pro předškoláka jsem poprvé zavítal do galérie Harfa, která sousedí s O2 arénou, kvůli jejíž stavbě je Sazka na pokraji krachu. Všimnul jsem si, že se v obchodním centru a hlavně před ním pohybuje výrazně větší procento mužů s dětmi, často navíc vyzdobeni něčím červenobílým. Jak jsem později zjistil, hrálo se další semifinále extraligy v hokeji mezi Slávií a Třincem. Přiznám se, že dřív jsem to trochu sledoval, teď už kromě běžné zmínky ve zprávách v podstatě už vůbec ne.

A najednou tu byl nápad! A nejenom to setkání s muži s dětmi, ale i mé úvahy, které mě čas od času méně či více zaměstnávají. Úvahy o tom, že se ve mně někdy téměř pere ten táta s mámou. Tedy že pro kluky zastávám vlastně obě role a někdy mívám pocit, že bývám víc tou mámou, která se stará o běžný chod a všechny možné povinnosti, než tím tátou, se kterým se užije zábava, zážitky a relax (omlouvám se za tento stereotyp, ale nechci se tu o tom teď rozepisovat víc a korektněji). Já vím, je to jen schéma, ale snad je mi rozumět. Prostě ten táta, který se hodně věnuje práci a pro děti bývá spíš zvláštností, ale o to víc je ten čas strávený s ním pro děti vzácnější, cennější atd.... no prostě fajn, zvlášť pro kluka, který z dítěte pomalu roste do muže (ale fakt pomalu). Navíc těch několik málo postřehů, které mě zaujaly... Když například jeden tatínek nabádal svého syna, aby si něco dali k jídlu, že to bude dlouhé. Ty zářící oči, jak táta se synem něco podnkají atd... Rovněž jsem si vzpomněl, jak se mě před časem ptal spolužák ze základky, zda kluky vedu k "věrnosti klubu", tj. zda s nimi chodím na fotbal nebo na hokej a já tehdy nějak netušil, o čem to vlastně mluví...

Nic jsem v pátek nevybral a nekoupil, ale to poznání a nápad byly mnohem cennější. Večer jsem si zjistil vše potřebné a představil jsem si sen, že bychom hned druhý den, tj. v sobotu, mohli s Martínekm vyrazit na hokej. Byl by to zážitek pro něj i pro mne (jestli si dobře pamatuju, tak jsem byl na hokeji sad jen jednou, a to někdy v polovině 80. let se svojí mámou, když se tu hrálo mistrovství světa). Znám Ondru, toho našeho šmoulu-siláka, který sice tvrdí, že se ničeho nebojí, ale už stihnul předvést hysterický křik, když do pokoje vletěla malá muška, když venku zahlédl mravence nebo mrtvé ploštice (nevím, co se to s ním přes zimu stalo, ale ani do míče se skoro netrefí a ani ho to nebaví - skoro abych měl obavy o jeho orientaci...). Dobře jsem usoudil, že pro něj by to opravdu nebylo. Naopak zmínka o nápadu před Martínkem vyvolala jeho nadšení a už se na hokej těšil. Až jsem se toho trochu lekl, protože jsem netušil, zda to budeme schopni zrealizovat. Jednak jsme neměli hlídání pro Ondru a jednak se Martínek teprve vzpamatovával z "blinkací chřipky".

Takže to do poslední chvíle zůstávalo otevřené. Dokonce i v době, kdy jsme Ondru svěřili do dobrých rukou a s Martínkem vyrazili k aréně, jsem si nebyl jistý výsledkem a Martínka jsme připravoval na to, že třeba nebudou lístky. Martínek byl nadšený, i když mi říkal, že by mu to nevadilo, kdyby nebyly lístky, ale radši by byl, kdyby byly. Cestou hned cestujícím říkal, že vyráží s tatínkem na hokej a už se moc těší. Stejně tak u pokladny stadiónu nadšeně říkal, že jde poprvé na hokej a moc se "na ten zážitek" těší. Dorazili jsme pozdě, téměř ke konci první třetiny. Měli jsme však štěstí, protože jsme akorát viděli, jak v předposlední minutě 1. třetiny dala Slávie gól. Martínek se poměrně brzo zorientoval, že hraje Praha s někým a že tedy budeme fandit Praze. Hra a fandění, stejně jako velký hluk a atmosféra v aréně ho nadchly. Viděli jsme pár posledních minut 1. třetiny a první gól. O přestávce jsem sondoval, jak to zvládá Ondra a dozvěděl jsem se, že i Ondru dostala "blinkací chřipka" a situace je poměrně dramatická (opakované silné zvracení), takže by bylo třeba se vrátit. Martínek se sotva rozkoukal, takže ho taková zpráva vůbec nepotěšila. Udělali jsme dohodu, že se ještě podíváme zhruba na půlku 2. třetiny a vydáme se rychle za Ondrou. Opět jsme měli štěstí, neboť jsme ještě stihli druhý gól Slávie.

Chtě nechtě jsme vyrazili za Ondrou (se zastávkou v lékárně). Martínek byl sice smutný, že jsme museli odejít tak brzo, ale brzo začal říkat, že je smutný proto, že Ondrovi není dobře a blinká. Skutečně mu nebylo dobře a situace byla poměrně náročná, takže naše rozhodnutí bylo zcela správné. Navíc jsme byli odměněni tím, že jsem další dva góly Slávie ještě stihli zahlédnout v televizi (tedy spíš zaslechnout, protože bylo třeba se starat o Ondru).

Přesto měl Martínek zážitek, o kterém několikrát vyprávěl (opět někdy někomu téměř na potkání).


O dnešním narozeninovém dnu jsem přemýšlel. Kluci měli jít se školkou na nějaké divadlo. Na jednu stranu by to byl pro ně zážitek, na druhou stranu jsem si říkal, že by asi stejně nebyl čas na oslavu Martínkových narozenin s kamarády ve školce. Navíc Ondra byl ještě na dietě a do školky bych ho neposlal. Takže vyrážet ráno s oběma jen kvůli jednomu? Já vím, od září budeme muset zvládat i takové situace (a skoro o hodinu dřív, raději ani nemyslet). Rozhodnutí jsem nechal na ráno a konzultoval ho s klukama. Nakonec jsem se rozhodli pro společně strávený den.

Ještě bych zapomněl. Měl jsem dnes večer být zase na výuce se svým panem profesorem. Je to sice jeho výuka, ale jsem mu tam k ruce a nedávno mi říkal, že mě sice od toho zrazoval, ale nakonc je za to rád a já ostatně taky. Takže jsem zajišťoval hlídání pro oba kluky a smiřoval se s tím, že oslavu narozenin přesuneme na jiný den. Jenže když jsem v úterý před svojí výukou vešel do kanceláře a pan profesor po mně hned chtěl, abych mu znovu, tentokrát před dalšími kolegy, vyprávěl historku s Martínkem a Ondrou a jejich úvahách o Bohu a ďáblu (psal jsem o tom zde), která se mu moc líbila a směje se "vychově v rodině teologa", tak jsem se osmělil. Zeptal jsme se, zda by mě ve středu mohl postrádat, že má Martínek narozeniny a já bych je rád strávil s ním, případně ho vzal na hokej. On samozřejmě svolil. Já se jinak ostýchám něco takového chtít, protože si vážím vstřícnosti fakulty, ale zrovna toto je výuka, kterou pan pofesor vzal na sebe a se mnou vlastně ani nepočítal. Navíc si vzpomínám, že jsem nežádal oddech ani ve chvíli, kdy v hospicu umírala moje máma a společnou výuku jsem tehdy vedl dokonce sám (den před jejím úmrtím).

Takže jsem mohl změnit plány a začít uvažovat o tom, že Martínka vezmu na hokej podruhé a tentokrát si ho užijeme víc. Slávia totiž dostala v Třinci výprask a na pořadu bylo další semifinále v Praze.

Ve středu ráno padlo rozhodnutí, že se společně vyrazíme podívat po nějakém dárku. Poté, co jsem se den předtím vzdal ve prospěch otce glóbusu, vymyslel jsem druhý plán, který ve mně taky už nějakou dobu klíčil a Martínkův zájem o hokej ho jen podpořil. Rozhodl jsem se nabídnout mu stolní hokej, ale ještě jsem ho chtěl konfrontovat s jinými věcmi, proto ta společná cesta do hračkářství. Navíc opět do galérie Harfa, protože jsme se raději předem zastavili pro lístky na hokej, kdyby náhodou večer nebyly k dostání (k tomu mě navedla kamarádka Lenka, která slíbila hlídání a když jsem jí večer informoval o svém uvolnění z výuky, prohlásila, že když pan profesor svolil a ona se uvolila hlídat, tak to mám využít, neváhat a nápad zrealizovat).

Až na pár výjímek bylo obdivuhodné, jak ten den plno věcí vyšlo. Nejenom, že jsme koupili slušné lístky, vybrali a koupili stolní hokej, ale v době, kdy jsme dorazili do obchodů, Martínkovi gratulovala SMSkou i moje sestra a po odpovědi, že jsme nedaleko od její práce, za námi přišla. Takže se pozdravila s kluky (moc často se nestýkáme) a Martínek si od ní vybral letadlo, po kterém taky toužil. Asi ani nemusím připomínat, kolika lidem Martínek říkal, že má dnes narozeniny a že mu včera bylo pět a dnes už je mu šest. Je to malý brepta a já ho jen pořád musím napomínat, aby se s každým hned nedával do řeči (a nebývají to jen ženy, i když převažují, baví se i s muži, se staršími dětmi atd. - lidé říkají, že se prý neztratí, no uvidíme).

Byli jsme domluvení, že kolem poledne k nám dorazí můj otec se svojí přítelkyní. Přivezou oběd (který jsme sice nepotřebovali, protože jsme už měli ze včerejška od Ivany), dort a popřejí Martínkovi. Přestože jsem kontakty s otcem vzhledem k jeho onemocnění zintenzívnil, svolil jsme k této návštěvě výjimečně s ohledem na něj a na Martínka (jinak jsme byli v nedávné době párkrát u něj). No, nebudu to příliš komentovat. Čekal jsem to a bylo to pro mne velmi náročné. Navíc když jsem kluky zahnal do postelí k odpočinku, tak jsme začali řešit otázky přítomnosti a hlavně budoucnosti, které tak nějak řešíme i po telefonu. Ten hovor byl sice potřeba, ale jen potvrdil, že naše postoje se prostě neshodují a zřejmě neshodnou. Přes svojí snahu vyjít podle svých možností nějak vstříc prostě odmítám hrát jednu z rolí v jeho vztazích, které, jak mi dnes opět došlo, spíš připomínají jakýsi služebnický poměr a on je tím, kdo rozoduje, co je pro všechny kolem dobré a co ne. On se ve svých očích o všechny kolem postaral a stará. Já podle něj naopak nevytvářím prostředí vhodné pro výchovu dětí (ano, uznávám, leží mi tu všude plno knih, ale už i Ondra začal říkat: "Tatíí, ty tvoje knihy jsou docela zajímavé.", navíc otec říkal něco o tom, že "ztrácím" plno času tím, že dělám věci, která prý má dělat ženská a já bych měl zřejmě jako on budovat, stavět atd. (marně namítám, že zatímco on je stavař, já se věnuji jinému povolání)... No nic, bylo by to na další nekonečný příběh, ale jen jsem chtěl naznačit, že to prostě bylo náročné... A byl jsem to já, kdo nakonec ke konci debaty zvýšil hlas, že o tom jsme už mluvili několikrát a já sice respektuju jeho špatný zdravotní stav, ale přesto nemíním poslouchat nekonečné výčitky, které jsou k ničemu, zvlášť když není ochoten respektovat, že jsem prostě jiný a uvažuji holt jinak... A jsem-li v jeho očím prostě špatným a nevděčným synem, tak je to spíš jeho problém než můj... Vím, že to ještě nebude jednoduché, ale když odešli, tak se mi sice ulevilo, ale celý jsem se klepal a bylo mi fyzicky zle...

Sice se mi v tu chvíli vůbec nic nechtělo, snad jen někam na chvíli utéct, zalézt, nedělat a nemyslet vůbec na nic, ale blížila se Lenka, čas hokeje se také blížil a kluci ještě oddychovali ve svých postýlkách. Probudili se, ale oba zjevně příliš nenaladění. Navíc Martínek se kvůli nějaké blbosti hned urazil, takže to chvíli vypadalo, že se žádný hokej konat nebude.

Naštěstí se ani jeden neumíme na sebe zlobit dlouho a i přítomnost "návštěvy" kluky potěšila. Navíc Lenka přinesla barvičky na obličej, takže nás napadlo, že Martínka na hokej nějak vyzdobí. Až vložím fotky, tak uvidíte, jak se jí to pěkně povedlo. Sice jsme vyráželi pozdě, v televizi už vhodili první buly, když jsme se obouvali, ale zato byl Martínek vyzdoben a oba jsme byli naladěni na to, že si to spolu užijeme. Martínek mi párkrát řekl, že tohle je jeho nejlepší dárek, na který nikdy nezapomene. Já jsem se zase trochu kochal pohledy několika kolemjdoucích (zvlášť žen), kteří při pohledu na nás dva a z Martínkovy pomalované tváře hned viděli, že si tady jeden táta vyráží se svým synem na hokej. Nemyslím si, že bych měl nějaký komplex. Prostě jsem byl chvíli rád v té roli nefalšovaného táty, který něco podniká se svým synem. A snad jsem se i chvíli rád cítil v té roli, že si zřejmě druzí říkali, že si doma máma oddychne a po návratu zase kluky přivítá. A bylo mi fuk, že ta "máma" už skoro tři roky odpočívá v pokoji. Ostatně jsem trochu podobný pocit měl z Martínka, kterého se dokonce někdo ptal, zda ho tak hezky pomalovala maminka a pokud jsem mu rozuměl, tak vysvětloval, že ne, že to byla "kamarádka Lenka" a neměl potřebu nějak vysvětlovat, že maminku nemáme.

Však třeba z fotek uvidíte ty zářící oči a to, že jsme si to užívali, i když jsme přišli už za stavu 2:1 pro Slávii, která nakonec dokonce prohrála 3:5. Přestože Martínek se už tvářil skoro "mazácky", protože rychle chápe a docela mě udivuje, co vše zvládne sledovat a zachytit. A už celkem spolehlivě fandí Slávii a ne jenom Praze. Jen to nadšení "nováčka", který vše sleduje a hltá, jej odlišovalo od některých jiných kluků, kteří projevovali buď "mazácký" nadhled nebo trochu nezájem. My s Martínkem jsme si to skutečně užívali a došlo i na hranolky a Colu.

A když jsem zdejší blog poslední dobou zásoboval hláškami od Ondry, tak je třeba připomenout, že ani s Martínkem se člověk nenudí. Třeba když jsem ho upozornil, že Slávia i Třinec mají shodně klubové barvy červenou a bílou, tak se Martínek zamyslel a po chvíli prohlásil: "Tatí, neměli by se oni spíš spolu skamarádit, než spolu bojovat a pak dát společně gól někomu třetímu?" Když Třinec otočil skóre, dlužno říct, že laicky viděno i díky lepší a přesnější hře, tak byl sice Martínek smutnější, ale pak se ke mně naklonil, usmál se a povídá: "Tatí, mně nevadí, když prohrajeme, vždyť je to jen hra." A skutečně jak řekl, tak se stalo. Zatímco emoce byly cítit na ledě (kde v samém závěru Slávia prohrála dokonce i v pěstním souboji muže proti muži) i v hledišti (rovněž jsem zaznamenal drobnou potyčku, ale daleko od nás), tak Martínek byl spokojený. Během zápasu skandoval, sledoval dění a byl nadšený.

Před stadiónem mě pak překvapil svým prohlášením, že by se rád "setkal s některým z mužů, co hráli, aby jim stisknul ruku a poděkoval za hru, která se mu líbila." Nejenom, že mluví takhle nedětsky, ale poměrně často má tendenci děkovat, řidiči autobusu, že nás svezl, v obchodě, že to tam mají pěkné, metru, že nás svezlo atd. Je mi takový přístup sympatický, snad to jen nediagnostikuje nějakou poruchu...

Je zajímavé, že zatímco v zájmech a zálibách v sobě Martínek kluka nezapře, tak často projevuje velkou potřebu mazlení a kontaktu. Nejenom verbálního, ale i fyzického. Lidi blízké rád objímá a říká jim, že je má rád. I my jsem si dnes sice užívali "chlapské zábavy", ale přitom jsme se kolikrát objali nebo si dali pusu. A celé to naše společné užívání jsme cestou domů zakončili dalším povídáním. Vysvětloval jsem mu, že narozeniny měl sice jen dnes, ale že já jsem moc rád, že se narodil, on i Ondra. Sice si o narozeninách obzvlášť připomínáme, že se narodil, ale já jsem za jeho narození vděčný a děkuji za něj každý den, nejenom dnes, což ostatně sám moc dobře ví, protože s mým vyjádřením díků za oba šikovné kluky skoro každý večer oba usínají. Martínek mi zase na oplátku říkal, že i on mě má rád a dodal: "a i v noci na Tebe myslím a mám Tě ve svém srdíčku."

Konec dlouhého dne to ještě nebyl, protože Ondra s Lenkou pro Martínka upekli dort a čekali na nás s "rychlými špunty" na přání a přípitek (Ondra prohlašoval, že je to "dětské pivo"). Sice to mělo být překvapení, ale Ondra to tak prožíval, že o připraveném dortu na nás volal z koupelny hned, jak nás zaslechl. (Ostatně, jak jsem výše zmínil to, že nás doma žádná "máma" nečeká, tak je fajn, že nás doma přece jen někdo čekal. Jsem moc rád, že mám kluky dva a také, že mám milé a ochotné lidi kolem sebe. Paradoxně mám pocit, že mě tito "cizí lidé" leckdy podrželi a drží víc než někteří lidé "vlastní".) Nakonec ani Ondra dnes nepřišel zkrátka a v hračkářství si vybral ke svému tygru kamaráda lva, takové malé umělé zvířátko. Jen ta výslovnost mu ještě moc nejde. Zrovna dnes jsme jeho snahu naučit se vyslovit R a Ř podpořili příslibem, že by za naučení se správné výlovnosti mohl něco dostat. On na to však vyzrál, protože když dostal toho lva, tak prohlásil, že mu stačí, když má svého "lefa" a už nic víc nechce. Tak jsme to pak ještě u dortu zkoušeli, aby se alespoň pořádně naučil vyslovovat "lva", ale Ondra dokázal říct zatím jen "vla".


Byl to dlouhý den a já jsem rád, že se v podstatě vydařil. Je fakt, že docela vnímám ten kontrast mezi svými rolemi syna a táty, resp. jak jsem v těchto rolích dotyčnými vnímán. Možná to bude znít jako namyšlenost, ale já se cítím být dobrým v obou rolích, přestože je stále co zlepšovat. Navíc moje priorita je snad zřejmá, jsou to moji kluci a role táty (a v mnohém vlastně i mámy).

Doufám, že v dohledné době dodám i fotky.