Hloupost nebo hřích?

Přišlo jaro a jak jsem minulou neděli při liturgii děkoval, s tím Sluníčkem a zpěvem ptáčků se jde životem zase o něco líp. Přesto jsem se zatím ještě zcela jarně nenastartoval a vymlouvat se na "jarní únavu" je mi trapné. A skutečnost, že mám problém dělat každodenní povinnosti a navíc ještě něco zapomínám, mě o to víc štve...

Tento týden se mi stala zase taková hloupost, která mě trochu rozladila. Během minulého víkendu přišla po sobě dvě oznámení z knihovny na blížící se konec výpůjční lhůty. A já nevím proč, nějak jsem to popletl. Vyrazil jsem s předstihem vrátit knihy jen z 2. upozornění a na to 1. jsem zapomněl. Připomnělo mi ho až ve středu večer došlé oznámení na nabíhající zpozdné. Takže ve čtvtrek ráno jsem spolu s klukama do školky nesl i knihy na vrácení, resp. prodloužení. Byl jsem rozladěn, že jsem zapomněl a zpozdné už bylo dvojnásobné. Paradoxně toto ve mně hlodalo víc než onen řidič s dodávkou, který na přechodu místo brždění přidal plyn a jen kousek před námi a dalšími přecházejícími profrčel, zatímco auta v druhém směru nás pouštěla.

Já vím, prostě blbnu. Nebo je to ta pomyslná kapka, kterou se plní pohár?

Prostě člověk zápasí s těmi každodenními povinnostmi a starostmi. Cítím, že to zvládám jen tak tak. Stačí pak drobnost, kterou opomenu a hned mám silnější pocit, jak nezvládám. Já vím, je to prkotina.

V knihovně jsem zaplatil zpozdné v ceně balení 8 roliček toaletních papírů, které kupujeme. Nevím, proč mě toto cenové srovnání utkvělo v hlavě.

Knihovnice to komentovala slovy, že to se prostě stane. Vytiskla potvrzení o zaplacené pokutě (seznam s názvy kížek) a podala mi ho se slovy, že tady ještě mám "ten seznam hříchů". V tu chvíli se ve mně projevila moje profesionální deformace. Nadechl jsem se a už jsem otevíral pusu, abych paní knihovnici stručně vysvětlil, že hřích by maximálně mohl být v případě mého vědomé rozhodnutí knihy nevrátit včas, ale že tady šlo o nevědomé opomenutí... Hned jsem si však uvědomil, že jsem prostě porušil knihovní řád a nyní za to zaplatil pokutu. A není podstatné, jak to paní knihovnice nazývá a už vůbec tam není od toho, aby poslouchala mé poučení o hříchu... Takže jsem přijal "seznam hříchů", poděkoval a odešel.


Byl to přesně týden, co jsme v diskusi na kurzu Alfa pro maminky právě k tématu "co je to hřích?" zabrousili. Je zajímavé, že pro mnohé je hřích zřejmě spojen s představou porušení nějakých předpisů, pravidel, přikázání. V takových chvílích většinou připomínám jednoduchou poučku, která rozlišuje přestoupení zákona od hříchu. Stručně řečeno zatímco "neznalost zákona neomlouvá", tak "nevědomost hříchu nečiní". Nechci se tady pouštět do velkých úvah a rozepisovat se tu o naší "poslední instanci", která by měla být vodítkem našeho jednání, tj. o svědomí a hlavně o potřebě náležité péče o něj. Když jsem před časem zase při nějaké přípravě na povídání uvažoval o hříchu, jak bych jej pokud možno jednoduchým způsobem vystihnul, tak jsem (také při hovoru s Ivanou, naší hlídací babičkou a moudrou ženou) dospěl k následujícímu: HŘÍCH = vědomý život bez Boha, případně vědomé rozhodnutí se proti Bohu.

Takže jsme si nakonec mohl říct, že to mé opomenutí byla prostě hloupost. Sice mě rozladila a stála zbytečně peníze, ale byla to hloupost. Jsou jiné a vážnější starosti. Ostatně to jsem si mohl uvědomit hned odpoledne, když se Martínkovi udělalo zle, ale o tom třeba jindy.