Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

středa 22. dubna 2015

Vzpomínka na jedno výročí úmrtí a na jedno výročí narození, aby to bylo vyrovnané...

Dnes je to už sedm let, co ve věku 37 let po dlouhém a statečném zápase s těžkou nemocí zemřela máma kluků a moje manželka Lenka (+22.4.2008), dva dni před 4. výročím naší svatby (24.4.2004). Děkujeme za její život a vzpomínáme...


Kdyby si někdo chtěl připomenout Náš příběh o nemoci a smrti, který jsem napsal druhý den po její smrti, tak je k dispozici v prosincovém čísle časopisu Porozumění (strany 8-11).

S klukama jsme si výročí připomenuli vlastně už v pondělí, kdy jsme večer po náročném dnu a po společném fotbale (snad poprvé po letošní zimě) při poslechu oblíbené písničky mojí mámy (Až jednou červánky) začali slzet postupně všichni tři. Kluky jsem objal a částečně schoval pod svá pomyslná ochranná křídla, vytvořili jsme tzv. chumel, jak jsme tomu kdysi říkávali. Není slabostí uronit slzu, zvlášť když je to na místě. I kluci pláčou, ale neměli by fňukat... Ale nic se nemá přehánět, tak jsme brzy změnili repertoár a potěšili se hudbou od stejného interpreta (Petr Ulrych) z pohádky O statečném kovářovi, jedna z nejoblíbenějších. Vzápětí mi došlo, že vlastně i mladý statečný kovář neměl už od dětsví maminku a vychovával ho jen starý kovář. Kluky potěšilo, že i oni jsou trochu jako on...

A dnes ráno, v den výročí, jsem kluky přivítal co nejmileji, jako dva moc statečné kluky, kteří to bez maminky zvládají obdivuhodně...


A snad jako doklad toho, že si spolu užíváme, přidávám zhruba měsíc staré statusy z Facebooku o oslavě Martinových narozenin, spolu s fotkami.

Milá setkání v kostele, pašije podle Marka (škoda, že ne zpívané), šťastný syn, že nesl víno v obětním průvodu, návštěva hřbitova, ukázky různých zpracování Ježíšovy smrti ve filmu, pro změnu a pro pobavení pár dílů komediálních seriálů, úklid dětského pokoje, včetně mytí oken, sledování závěru filmu Království nebeské (o křížových výpravách), krmení hladových krků a má noční výprava do obchodu, když rozespalý syn přišel s tím, že jsme zapomněli koupit bonbony na zítra do školy...

"Stejně je život nespravedlivý," řekl mi starší na hřbitově u hrobu maminky, zatímco mladší zčásti z legrace zčásti vážně mluvil chvílemi k zemi (k urně v hrobě) a k nebi... "Ano, je nespravedlivé, že tak šikovní kluci nemají maminku," odpověděl jsem. Připomněl jsem, že se máme docela dobře, jsme zdraví, máme kde bydlet a co jíst atd. Řada lidí je na tom hůře a co třeba lidé v zemích, kde se válčí nebo je hlad. Chvíli jsme se procházeli mezi hroby a jako vždy jsme prohlíželi nápisy na jiných náhrobcích a pokoušeli se z těch strohých informací vyčíst něco o jejich životech (hlavně věk)...


Později si na tu "nespravedlnost" vzpomněli nad příběhem o utrpení Ježíše nebo při pohledu na krutost středověkých válek...
 

Když kluci uléhali, jako téměř každý den děkovali Pánu Bohu za pěkný den a že si ho mohli užít. Mně se pak podařilo sehnat bonbony pro spolužáky, které si zítřejší oslavenec přál. Určitě bude mít ráno radost... A já jsem rád, i když je mi moc líto, že mu nemůžu splnit jeho největší přání... jeho maminku...

"Je mi deséét!" aneb Martin slavil na Žižkovské věži v pozadí s jejím stínem.

Počasí nás napínalo, ale nakonec se umoudřilo a já mohl zrealizovat připravený nápad. Večer po hudebce jsme s klukama vyrazili na Žižkovskou věž. Martin má sice z výšek strach, ale nakonec jsme si tu hodinu a půl nahoře užili. Když jsme se blížili, tak jsem mu s mírnou nadsázkou říkal, že je mi smutno, že mu nemůžu splnit jeho největší přání, aby strávil narozeniny se svojí mámou. Alespoň ho můžu vzít tak vysoko do nebe, jak jen to je v Praze možné. Význam okamžiku Martin zdůraznil, když slečně obsluhující bufet na observatoři při odchodu řekl, že možná přijde zase, až bude slavit 20. narozeniny, tj. další kulatiny.
 

Večer jsme si ještě obzvláštnili projížďkou kolem ruzyňských kasáren, kde už nikdo kromě balícího televizního štábu ČT a různě rozmístěných policejních aut nebyl. Tak jsme alespoň sledovali právě vyjíždějící autobus s americkými vojáky, zda jedou za zábavou do centra nebo do jiných kasáren. Jeli jsme v těsném závěsu za nimi až do jiných kasáren. Cestou jsem jim trochu vysvětloval tuto akci, i když vím, že je to spíš takové mediální divadlo a aktivní ruští agenti mohou být s prací u nás spokojeni. Někdo z kluků na to reagoval, že tu může být ruských špiónů kolik chce, ale na nás "špióny" si jen tak nepřijdou (připomínám, že podstatou našeho špiónství bylo, že jsme jeli Evropskou ulicí za autobusem, který vyjel z ruzyňských kasáren).

Každopádně zážitků z narozeninového dne jsme měli dost. A o to šlo...

 






K následujícímu obrázku se pojí tento humorný rozhovor s oslavencem:

"Kluci, vidíte ten hřbitov dole?" ukazuji při pohledu z Žižkovské věže.
"Tééda, z té věže už spadlo lidí," reagoval starší Martin.
"Ale ne, to je židovský hřbitov," snažím se vysvětlovat.
"Tak z té věže teda spadlo hodně Židů," na to Martin.






A ještě obrázky z následujícího dne a setkání s US Army: