Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

neděle 30. ledna 2011

Martínkovy nové "velké zuby"

Přiběhl za mnou Ondra, koulí očima a volá: "Tatííí, Martínkovi už narostly nové zuby. A jsou velkééé!"




Za chvíli přišel trochu pyšný Martínek a říká: "Tatí, podívej se!"




A ona je to pravda ;-)





čtvrtek 27. ledna 2011

Kluci v pěně

Už jsem tu psal, že kluci mají rádi koupání v pěně. Dnes jsem jim jí opět dopřál. Jak nejsem zvyklý a nemám tedy ten správný odhad, tak jsem dal klukům opět víc pěny než by bylo potřeba.

Klukům to ale nevadilo a líbilo se jim, jaké se jim vyrobily z pěny "obleky". Vyzval jsem je k zakrytí pindíků a doufám, že tato fotka nikoho ničím neuráží.




Ještě zábavnější bylo focení hlaviček, které vyčuhovaly z pěny.





středa 26. ledna 2011

Jděte jako malíři!

Šli jsme takhle dnes pozdě odpoledne na procházku a pro něco na zub, když Ondra najednou říká: "Psst, jděte jako malíři!"

Přemýšlím, co bych měl zítra vařit a co nakoupit na snídani, přitom se snažím odpovídat na nějaké zvídavé otázky Martínka, takže jsem se Ondry udiveně zeptal: "Cože?"

On jen šeptem zopakoval: "Psst, jděte jako malíři!"

A mně to došlo. Vadí mi, když kluci v zimních botech šoupají nohama, i když je to věc u dětí celkem běžná. Tak kluky často napomínám, ať pořádně zvedají nohy a nešoupají s nimi. Před časem jsem využil toho, že se tak nějak předhánějí, kdo půjde první. Zvlášť Ondra má takové období, že chce být první a nejlépe by chtěl všechno dělat. Jelikož šoupe nohama hlavně on, tak jsem mu říkal, že když jde první, tak je vlastně takový průzkumník nebo vyzvědač. Jenže průzkumník by neměl být slyšet, proto by neměl šoupat nohama. Taková věc zabere víc než opakované napomínání.

Tak teď si na to Ondra vzpomněl a z mně nepochopitelných důvodů si spletl průzkumníka s malířem.

Každopádně jsme zase chvilku šli tiše a bez šoupání nohou.


S těmi dětmi je v tomhle prostě legrace. To už ani někdy nereaguju na to, že Ondra, když mluví o šmoulech, tak neustále plete jméno Gargamelova kocoura. Místo AZRAEL, což je mimochodem, jak jsem se dočetl, v islámském světě anděl smti, stále říká IZRAEL.

pondělí 24. ledna 2011

Co není v hlavě, musí být v nohách

Platnost rčení "co není v hlavě, musí být v nohách" jsem si znovu uvědomil v neděli.

Vstávali jsme včas a ráno bylo celkem v pohodě. Jako vždy však trvalo, než jsem nachystal ta svoje "miminka". Jsou to sice kluci šikovní, ale občas se promění v úplná miminka, která skoro nic neumí a hlavně chtějí dělat všechno jiné, než se chystat. Na tuto proměnu si téměř vždy vyberou zcela nevhodnou dobu. A korunu tomu nasadí, když pak ode mne celí nachystaní na mne z předsíně volají, abych nezdržoval a šel už taky, že na mne musí čekat a je jim horko.

Každopádně se mi opět podařilo, že kluci měli všechno a šli jsme poměrně včas. Jenže notný kus od domu jsem si uvědomil, že nemám klíče od auta. Takové blbosti jako starý rohlík a chleba na krmení kachniček jsem měl, ale to podstatné ne. Takže rychle zpět. Naštěstí jsem mohl nechat kluky dole u známé a sám si vyběhnout schody nahoru a dolů.

Pak už bylo vše v pořádku. Jen jsme přišli do kostela docela pozdě a pak jsme místo kachniček nakrmili lysky a racky.

pátek 21. ledna 2011

"Husitský ponožky"

Investovat čas a energii do malých dětí se prostě vyplatí. Zřejmě se to vyplatí i u velkých dětí, ale s tím zatím nemám zkušenost. Ti moji malí kluci mi to už teď vrací a často i s úroky. Opravdu se s nimi nenudím.

Dnes ráno dostali kluci za úkol se sami obléct, taky si sami vybrat ponožky a navlíknout si je. Nikam jsme nespěchali, protože včera i dnes jsem nechal kluky doma. Ondrovi ve středu večer nebylo dobře a stěžoval si na bolesti hlavy a břicha. Nevypadalo to na nic vážného, ale ve školce jsem si všimnul, že je tam málo dětí a navíc dvě nebo tři děti tam hodně kašlaly. Včerejší den byl hodně náročný. Za dveřmi pracovali na výtahu, takže část dne rámus, smrad a hodně prachu. Ani jsme nikam nešli. Kluci hodně zlobili, pořád se o něco přetahovali a každou chvíli přiběhl některý z nich žalovat nebo Martínek s pláčem, že mu Ondra něco zbořil nebo ho něčím uhodil. Občas jsem zakročil, ale pak jsem se už naštval a pokud nešlo o něco vážnějšího, dal jsem jim vždy na výběr ze dvou variant: Buď se spolu po dobrém dohodnou nebo dostanou na zadek oba. Takže žalování ubylo, ale klid stejně moc dlouho nevydržel.

Každopádně už večer a dnes ráno opět jsme se dohodli, že zkusíme být na sebe hodnější a uvidíme, že to bude určitě lepší. A kluci si vzali úkol s oblékáním k srdci. Zatímco jsem se sprchoval, tak se mi přišli postupně pochlubit, jaké si vzali ponožky. Ondra do koupelny jen strčil nohu a oznamoval, že si vzal tyhle "husitský". Ptal jsem se ho asi dvakrát, jestli jsem mu dobře rozuměl a jen jsem se smál, kam na to chodí. To má určitě z těch Starých pověstí českých. Pořádně jsem neviděl, tak jsem přemýšlel, zda má nějaké ponožky s husou nebo co jiného by to mohlo být.

Když jsem vyšel z koupelny, hned jsem se dal do zkoumání "husitských ponožek". Dal jsem se do smíchu ještě víc a marně jsem z Ondry tahal rozumy, co je na těch ponožkách "husitského".

A pro ty teologicky zdatnější jen dodávám, že když je zrovna ten Týden modliteb za jednotu křesťanů, tak proč by katolík Ondra nemohl mít "husitské" ponožky.

Každopádně posuďte sami, co si Ondra ve svých 3,5 letech představuje pod pojmem "husitský ponožky".








čtvrtek 20. ledna 2011

Kulička

Zatímco jsme byli s Martínkem u zápisu, hrál si Ondra s Ivanou venku. Cestou domu jsem zjistil, že si nese malou kuličku. Prý jí spolu našli a hráli si s ní. Nemám to rád, ale marně opakuji, ať nesbírají venku věci a nenosí je domů. Když jsme spolu, většinou musí vše venku zahodit. Samozřejmě něco jiného je, když jsme třeba v lese nebo někde v přírodě. Ale tady ve městě nechci, aby něco sbírali nebo dokonce nosili domů.

Ivana se ho zastala, takže kulička se dostala domů. Sedíme u stolu a povídáme si. Po chvíli koukám, že kulička nikde není a Ondra se šťourá v nose. Ptám se, kde je kulička. Ondra kouká a jen něco drmolí o nosu. Okamžitě startuju, popadnu kapesník a chci, aby Ondra smrkal. Skutečně vysmrkal tu malou kuličku. Ivana se diví, že jí nenapadlo, že by si jí strkal do nosu. Kulička okamžitě letí do koše a já doufám, že už mi nic podobného domů nosit nebudou. Ondra je sice šikovný, ale zároveň je to ještě malý truhlíček.

Tak hlavně že to dobře dopadlo!

úterý 18. ledna 2011

S Martínkem u zápisu

Tak jsem dnes snad konečně uzavřel dilema, které mne trápilo zhruba poslední měsíc. Týkalo se výběru vhodné školy pro Martínka. Dřív jsem se usmíval nad tím, jak to někteří rodiče složitě řeší. Když jsem se však byl s klukama podívat ve "velké škole" a začal se trochu zabývat problematikou školy, zvlášť pro přvňáčky, tak to na mne dolehlo.

V podstatě šlo o výběr mezi bližší soukromou nebo jen o kousek vzdálenější státní základní školou. Výhodou soukromé byla nejenom blízkost a pozdější ranní začátek, ale i rozšířená výuka jazyků, menší počet žáků a především slibovaný individuální přístup. Nevýhodou bylo vysoké školné, ale i pozdější oběd a docházka na něj do nedaleké budovy. U státní jsem se obával velikosti školy (nejenom počet dětí ve třídě ale i počet tříd atd.) a zda v takovém množství nehrozí větší riziko nějaké šikany atd.

Možná nejvíc na mne zapůsobil ten fakt, že tu dělám poměrně dlouhodobé rozhodnutí, které je pro Martínka důležité a že ho vlastně musím udělat sám. Různě jsem se ptal, zjišťoval jsem si informace atd. Nemám strach ohledně Martínkových vědomostí a znalostí, stejně jako o schopnostech nasávat další. Spíš mám starosti o jeho povahu a možná taky o jeho trochu krehčí dušičku. Opravdu nevím, jak bude jeho okolí vnímat a respektovat skutečnost, že mu zemřela maminka. Jak se s tím sám bude prát. Někdy to dětské prostředí umí být hodně kruté...

Poslední dobou však postupně převládla víra v Martínka, ale i v sebe, že to prostě nějak zvládneme (samozřejmě s pomocí přátel a hlavně s pomocí Boží). Okolí, včetně učitelek ze školky a paní psycholožky, mi jen potvrdilo Martínkovu bystrost, přestože ta jeho grafomotorika není zrovna nejlepší. Navíc paní psycholožka mi potvrdila kvality zdejší státní školy a ohledně té soukromé (se kterou však nemá osobní zkušenost, protože tam mají svého psychologa) vyslovila určité obavy, třeba ohledně dětí z rodin, kde by mohli mít tendenci, nahrazovat city financemi. Nechtěla školu pomlouvat, spíš mě upozornila, že ani poměrně vysoká finanční částka nemusí být zárukou kvality. Navíc mě upozornila i na to, že když Martínek nemá problém navazovat kontakty a je poměrně hodně komunikativní, tak zrovna není prototypem oběti šikany.

No a korunu tomu dal Martínek, když byli se školkou ve státní škole a jemu se tam líbilo a navíc tam prý potkal starší spolužáky ze školky (i když ti se k němu prý ani moc nehlásili). Taky jsem si uvědomil, že velká škola nemusí být jen negativem, ale naopak může poskytnout rozmanitější možnosti sociálních kontaktů. No uvidíme.


Takže jsme se vydali hned první den na zápis prvňáčků. Byl poměrně velký nával. Doprovázel nás Ondra s Ivanou, kteří však nakonec čekali venku. My jsme dostali číslo 40 a čekali jsme. Bylo to odpoledne. Martínek byl chvílemi celkem unavený a chvílemi zase rozjívený. Takže už cestou sebou venku švihnul na zem a byl docela zašpiněný od bláta, což jsme podle možností očistili. Chtěl jsem ho povzbudit, ale nechtěl jsem ho nijak stresovat. Tak jsem ho střídavě povzbuzoval, že je šikovný a vše určitě dobře zvládne nebo naopak jsem mu říkal, že nevadí, když něco nebude vědět. Kvůli tomu jde přece do školy. Navíc už delší dobu si říkáme, že jsem ten učitel a rád ho naučím, co si bude přát a já to budu znát.

V potemnělé třídě plné rodičů a dětí nám pouštěli nějaké stupidní pohádky. Viděl jsem, jak to Martínka poměrně spolehlivě ještě více otupuje. Tak jsem po nějaké chvíli navrhnul, že počkáme ve světlé chodbě. Raději jsme si tam povídali, chvílemi mě pozoroval, jak hraju na mobilu šachy a nebo jsem ho cvičně posílal, aby se organizátorky zeptal, kolikáté číslo je právě na řadě.

Rovněž jsme využili podobnost barvy nové mikiny od babičky s broučkem na stěně. Takže napodobením broučka s trumpetou vlastně vznikly jediné dvě fotky ze zápisu (při zkoušení jsem si fotit netroufnul).

Nejdřív zkouška napodobení trumpety...




...poté i vypoulených tváří a očí.




Snad je vidět, že jsme to brali celkem sportovně. Šlo o formalitu, protože jsem nepochyboval o tom, že by Martínek nějak neprošel. Stejně jsem byl trochu nervózní, určitě víc než Martínek.

Konečně na nás přišla řada a ujala se nás jedna učitelka. Martínek předal číslo i připravený rodný list (aby prokázal svojí samostatnost), abych jej vzápětí dostal zpátky, že teď ještě není čas. Posadili jsme se a první otázka na Martínka byla, zda umí napsat svoje jméno. Pravdivě řekl, že neumí. Další otázka byla, jak se tedy jmenuje. Martínek odpověděl: "Martin, stejně jako táta". Paní učitelka s úsměvem reaguje: "To je pěkné! A kdopak přiběhne, když maminka zavolá Martine?" Martínek, který se usadil poměrně ležérně a tvářil se celkem znuděně s hlavou opřenou o ruku (ale nechtěl jsem ho peskovat), jen pozdvihl oči k paní učitelce a druhou volnou rukou ukázal ke stropu: "My máme maminku tam." Já sice někdy v těchto chvílích zažertuju, že přece nemáme maminku na stropě nebo na střeše, ale tady jsem raději hned doplnil, že maminku nemáme, že jsem už skoro tři roky vdovcem.

Paní učitelka se na chvíli zarazila a reagovala omluvou, ale já hned dodal, že to přece nemohla vědět. Já se k tomuto momentu možná ještě někdy vrátím. Jen jsem chtěl prostě reagovat na to, že někdy slyším jako určitou výtku, že s klukama o mamince moc mluvím nebo že to moc často připomínám. Jednak se bráním, že to není pravda. Jednak ta realita je prostě taková, že na to skoro všude narážíme. Školka, škola, různé texty pro děti a tak. Všude je hlavně maminka. Ačkoliv mužů s dětmi přibývá, tak stále je tu prostě předpoklad, že maminka je ta nejdůležitější (a já s tím vůbec nepolemizuju). Např. před pár dny jsem v obchodě u kasy vyslechl komentář, že tatínek má zrovna hlídání. Zřejmě nová pokladní, protože jinak jsme k mému údivu celkem známá grupa a spíš se mě prodavačky ptají, kde mám kluky, když s nimi nejsem. Tak jsem v klidu paní pokladní řekl, že jsem vdovec a mám hlídání už přes tři roky a nestěžuju si.

Zpět k zápisu, který však už dál probíhal celkem klidně. Martínek se tvářil hodně znuděně, protože učitelka ho zkoušela z jednoduchých obrázků a barev, což mu zřejmě přišlo pod jeho úroveň. Dobře si poradil i s logickým úkolem, co dělat, když má každý (tj. učitelka a on) pět tužek a zbývá jen jedna. Martínek přemýšlel jen chvilku a navrhnul, že je možné si přece vzít další ze stojánku. Pak nakreslil takovou podle mne dost příšernou postavu, o které tvrdil, že je to Ondra. Každopádně si pamatoval na mojí poučku, aby hlavně namalovat pět prstů. No, malíř z něj asi nebude. Sledoval jsem ho tak bedlivě (ale nenapovídal jsem ani jinak nezasahoval), že jsem do přihlášky napsal datum narození Ondry a nikoliv Martínka. Takže přihláška je mírně přepisovaná. Holt nikdo není dokonalý.

Nevím proč Martínek nemusel říkat básničku ani nic dalšího. Bez problémů tedy prošel. Pozdravil jsem se s přítomnou psycholožkou a do přihlášky napsal jméno starší učitelky, kterou nám doporučila. Stejně tak jsem tam napsal jméno kamaráda ze školky.

Martínek dostal ještě takový kufřík, který byl však naplněný jen letáky a reklamou (kromě dvou sáčků s bonbóny). A když jsem Martínkovi asi podesáté řekl, že mu nic z věcí z katalogu zřejmě nekoupím, tak se zamračil a uražený odešel. Pro mne to byla další příležitost, abych pokračoval v základech "mediální výchovy". Zavolal jsem si ho a v klidu mu vysvětlil situaci. Dostal kufřík a měl radost. Těšil se, co v něm bude. Byly tam jen reklamy, které ho jen lákají, aby si koupil něco, co nepotřebuje. Takže nakonec je z toho obdarování smutný. Chvilku jsme o tom mluvili a myslím si, že to celkem pochopil. Navíc z nedávné doby mám dobré příklady, kdy jsem mu koupil nějaké věci, co si přál. Ovšem musel si na ně počkat, ať už k svátku nebo k Vánocům. Myslím si, že prostě není dobré, když se dětem koupí všechno a hned. Na druhou stranu zase nejsem nějaký Herodes a leckdy klukům něco koupím.


Tak tolik naše školní premiéra. Doufám, že výběr se ukáže jako dobrý a že to všichni společně zvládneme (nebude to jednoduché, ale už se těšíme).

Jak kluci obrali kuře

Už jsem tu psal, že kluci mají rádi "maso s kůží". Zvlášť Ondra se občas tváří, že jiné maso ani jíst nebude (ale bude).

Tak jsem jim zase jednou tuto jejich lahůdku dopřál. Trochu jsem nestíhal a navíc mě vždy nebaví jm to vše nakrájet a nachystat, zvlášť když se v tom pak tak šťourají, že jim to rychle vystydne. Takže jsem jim tentokrát nabídnul, že každý dostane svoje stehýnko, které si svými silami a schopnostmi obere. Ukázal jsem jim, jak na to a Ondrovi jsem ze začátku trochu pomohl.

Potřeboval jsem dělat jiné věci, ale byl jsem na blízku. Možná se někdo zarazí, že jsem s klukama nevečeřel. Ale i já jsem si chtěl v klidu pochutnat na masu s kůží. Což s klukama nejde vždy, protože jim to vše nejdřív nachystám a pak jsem k dispozici. Většinou dojí dřív a ještě mě potřebují atd. Navíc večer někdy preferuji rychlou hygienu, obstarání kluků a jejich uložení. No a s rukama od jídla se to vše dělá složitěji. Zvlášť když na mne kuřecí stehýnka mohla počkat v troubě, tak jsem tentokrát zvolil tento způsob.

Zpět k věci. Velmi mě potěšilo, jak si s tím kluci poradili. A navíc byli šťastní, jak jsou šikovní (a já taky). Už jsem psal, že si pochutnávají nejenom na kůži, ale i na chrupavkách, takže po jejich hodování zbyly jen holé kosti. Já si navíc uvědomil, že mi někdy uniká, jak kluci rostou a mohou tak zkoušet nové a nové věci. Samozřejmě zvlášť ta rána a to vypravování, kdy mám pocit, že mám dvě malá miminka, která se ani neumí oblíct, mne taky ovlivňují. Každopádně je dobré, když klukům věřím a dávám jim víc prostoru. Byl bych rád, aby si sami kluci taky víc věřili a pořád se jen nebáli, že když se jim něco nepovede, že se bude tatínek zlobit, jak to někdy (zvlášť pžed cizími) předvádějí.

Navíc jsme spojili příjemné s užitečným (tj. nemusel jsem jim vše krájet na drobno).

Zde fotoreportáž:













pátek 14. ledna 2011

Výroba "plešounů" aneb Fotky ze stříhání

MARTÍNEK

Před...








...v průběhu...




... a po.







ONDRA

Před...






... a po.





čtvrtek 13. ledna 2011

Popletení kluci

Často se tu chlubím tím, jak kluci reagují a jak jsou šikovní. Je tedy poctivé přiznat, že tomu tak není vždy a mají i svoje "slabší chvíle". Píšu to samozřejmě s nadsázkou. Jsou to přece stále děti a žádní roboti nebo cvičené opice.

Jen na okraj zmiňuji dnešní trénink jemné grafomotoriky Martínka. Na základě doporučení ve školce jsem v pražském DYS-centru pořídil několik zajímavých pomůcek, které se klukům moc líbí. Na fotce jsou i jiné pomůcky, které kluci dostaly už dřív.




Nějak jsem si neuvědomil, že správné držení tužky je třeba trénovat od prvních chvil, kdy jí dítě vezme do ruky. Martínek není moc kreslící, takže mě ani moc nepřekvapilo, když mi ve školce říkali, že ho malování nebaví a bylo by třeba to trochu víc trénovat. Teď už to vím a u Ondry dám větší pozor. Ale ani u Martínka to není nějaký vážný problém. I když to dnes tak nevypadalo, myslím si, že když tomu budeme věnovat trochu víc pozornosti, tak to bude v pořádku. Na internetu je celá řada návodů a rad. Nám se celkem líbilo, jak je to na stránkách Jak správně psát.

Nasmál jsme se však večer, když se kluci dožadovali další četby ze Starých pověstí českých (psal jsem o tom zde). Říkal jsem si, jak někdy těm klukům pěkně motám hlavu a napadl mě název tohoto příspěvku: Popletení kluci.

Když kluci chtěli zase číst pověsti, tak jsem se ptal, zda si něco pamatují. Martínek říkal, že moc ne, že on si pamatuje jen toho pána, jak v lese vyráběl ten práh, podle kterého se jmenuje Praha. To je podle mne dobrý úspěch, vždyť jsme se taky tomu vysvětlení, co je to práh, docela názorně věnovali. Ondra si zase vzpomínal jen na "toho, jak praštil o zem s tím pánem". Já jsem nevěděl, co Ondra myslí, ale Martínek za chvilku vytušil, že nepraštil o zem s pánem, ale s divočákem (tj. Bivoj).

A pak to začalo.
Ptám se: "A ten pán se jmenoval Bi-"
Martínek to zkusil: "Bi-ble?"

Zkouším to dál: "A co ten kůň, jak přeskočil hradby?" Martínek si dobře vzpomněl, že to bylo z Vyšehradu a že to ten kůň nepřežil. Tak se ptám: "Ten kůň se jmenoval Še-"
Martínek s tázavým pohledem doplňuje: "Še-boň?"

Zkusil jsem to ještě jednou: "A ten, kdo jel na tom Šemíkovi se jmenoval Hory-?"
Martínek doplňuje: "Hori-zont?"
To už se neudržím, směju se na celé kolo a pro dnešek to vzdávám.

Ale ani čtení nebylo bez problémů. Dospěli jsme ke krutým příběhům O lucké válce (tedy o válce s "divokými Lučany", kdy v čele vojska stál v přestrojení "chrabrý Čestmír" místo bázlivého Neklana, po statečném boji a vítězné bitvě zraněný Čestmír umírá) a O Durynkovi (který byl poručníkem malého Zbyslava, syna zabitého vladyky Lučanů Vlatislava; myslel si, že se Neklanovi zalíbí, když malého Zbyslava zabije a přinese mu jeho hlavu; za tento čin byl nakonec oběšen). A já zase dospěl k přesvědčení, že tohle se mi klukům číst vůbec nechce.

Ačkoliv kluci byli dnes sami o sobě hodně bojovně naladění a celý den na mne podnikali útoky. Ať už na mne různě po bytě číhali, z úkrytu po mně stříleli z pěnových pistolek nebo se vždy tiše připlížili, aby mi uštědřili nějakou ránu. Vyrobili si ze stavebnice důmyslné brnění na ruku, jakousi pancéřovou ruku a taky štít. Ze stavebnice postavili "pastičky na myši" a nalíčili je na různých místech po bytě. Jindy zase podnikali loupeživé výpravy, ať už na nakrájenou cibuli nebo na párek. Musel jsem vysoce ocenit jejich kreativní nápady a schopnost vzájemné spolupráce.

O to víc jsem si říkal, že nebudu nadále podporovat jejich bojovné nálady, takže budu víc vybírat. Ostatně Martínek taky poznamenal, že neví, proč ti lidi spolu pořád bojovali. Takže jsme si četli O Bruncvíkovi a o tom, jak získal do erbu lva. Pak jsem jen listoval a koukal jsem, co by bylo vhodné a co moc ne. Když jsem zmínil Husa, tak se kluci dožadovali, abych o něm něco přečetl. Při čtení jsem si pro změnu uvědomil, že některé stereotypní a zjednodušené historické výklady, třeba právě ten o Husovi, klukům taky číst nemůžu.

Ještě jsem zmínil husity a s klukama jsme koukali na nějaké obrázky jejich bitvy s křižáky. Po chvíli se Ondra zeptal, jak to dopadlo s těmi "housaty".


S čím však nemám problém, je koupáni v pěně. Nějak jsem tento požitek klukům dlouho upíral, resp. mě to ani nějak nenapadlo. Vanu si kluci napouštěli jen vodou. Teprve poměrně nedávno jsem jim dal do vany pěnu a od té doby se kluci čas od času dožadují "vody s bublinkami". Takže jim jí někdy dopřávám a oni jsou rádi, přestože občas Ondra ječí, že má pěnu v očích nebo v puse. A často taky ječím já, protože je pěna po celé koupelně...

středa 12. ledna 2011

Zeptej se Pána bucha

Asi to znáte. Párové oblečky mají nejraději ve zvyku se schovávat nebo ztrácet, resp. vždy ta druhá část. Takže se hromadí jednotlivé ponožky nebo se často hledají druhé rukavice atd.

Přestože klukům kladu na srdce, ať si při svlíkání dávají pozor na rukavice a na ponožky, tak je poměrně často hledáme. Ostatně ohledně ponožek na spaní je to už takový v podstatě pravidelný večerní rituál.

Už jsem psal, že z Ondry roste docela slušný lumpík, který má vlastní hlavu a kromě jiného umí pohotově a celkem vtipně odmlouvat.

Dnes večer jsem mu říkal: "Ondro, kdepak máš druhou ponožku?"
Jeho okamžitá odpověď byla: "Nevííím, zeptej se Pána bucha."

Po chvilce však přichází a už zdálky vítězoslavně volá: "Tatíí, koukééj co sem našéél!" Slavnostně nese druhou ponožku jako nějakou loveckou trofej.

Je fakt, že v hledání ma Ondra nadání (a taky se to rýmuje). Takže když Martínek něco nemůže najít, tak poprosíme Ondru a on to většinou brzy "vyčmuchá". A já jsem navíc rád, že všichni tři víme, že je Ondra v něčem dobrý. Takže když Ondrovi říkám, ať je rád, že má staršího bráchu, který mu rozsvítí, pustí vodu atd., tak naopak Martínek ví, že Ondra mu najde, co bude zrovna hledat. Chci aby se každý cítil užitečný a potřebný. Zároveň se tak snažím podporovat dobré sourozenecké vztahy.

Podle mne spolu kluci vychází dobře. Když už se někdy konflikt vystupňuje podle mne přespříliš, tak ve vhodné chvíli prohlásím, že mě mrzí, když jeden nebo druhý se tak chová ke svému bráchovi. Že já bych takového bráchu hned bral. Kluci ví, že můj brácha zemřel. Většinou se hned rozzáří, udobří se spolu a oba se mi nabízí jako "náhradní bráchové". To samozřejmě beru!

úterý 11. ledna 2011

Pět jedniček do indexu

Řada médií dnes blbne s tím, že je v datu hned pět jedniček (11.1.2011). Večer jsem ve zprávách zaslechl, že podle numerologů to není zrovna šťastné datum. Mně to vůbec nevadí. Já jsem se dnes bavil tím, že jsem téměř všem studentům mohl na závěrečné hodině našeho Kolokvia z ekumenické teologie na téma Papežství všech pět jedniček do indexu klidně napsat. Co si učitel může víc přát?

Vůbec mi nevadí, že to bylo jen v datu, protože jsem udílel pouze zápočty. Naše fakulta stejně nemá číselnou stupnici, ale udílí se hodnocení A-F.

Podle numerologů bude lepším datem 11.11.2011. Na to se samozřejmě těším. Když už nic, tak budu mít svátek ;-)

Nové spodní prádlo

Čas od času potřebujeme i my muži nakupovat oblečení. A já zjišťuji, že sice Ondra leccos po Martínkovi zdědil, ale nějak se toho vhodného oblečení čas od času nedostává (zatímco toho nevhodného je všude až dost). To se samozřejmě dvojnásob týká spodního prádla, jehož spotřeba je u Ondry přece jen větší než u Martínka.

Tak jsme o víkendu nějaké nakoupili, i když obchody mi připadají vybrané a nic moc nebylo na výběr. Nakonec jsme měli štěstí, v jednom případě šlo o poslední balení v dané velikosti.

Martínek oblečení přijal jako vždy poměrně chladně (spodky s motivem autíčka Bleska McQueena z filmu Auta), zato Ondra byl nadšený ze spodků s motivem jídla (asi je to taky z nějakého příběhu, ale já to neznám).




Každpádně dnes se chlubil, že na nich má "koktejl", přesněji "koktejl s blčkem".




Možná i tento nový dárek by mohl přispět k tomu, že nějakých nehod bude i u Ondry míň a míň.

Do prčic!!

Chtěl jsem si na toto téma dát na nějaký čas bobříka mlčení, ale nějak mi to nejde. Už pár nocí špatně spím, mám divoké sny a od dnešní noci mne zase po delší době bolí břicho (toto neurotické sevření břicha znám, naposledy mě trápilo vloni na jaře).

Do prčic!! Proč někdo z rodiny opět zápasí s tou hnusnou a zákeřnou nemocí??

Ani jsem netušil, jaká ironie byla v tom, když jsem v prvních minutách Nového roku cynicky poznamenal, že uplynulý rok byl dobrý, protože nikdo z rodiny nezemřel (předtím v roce 2008 manželka a babička, v roce 2009 máma).

Navíc je to určité deja vu, že se o komplikacích dozvídám začátkem roku. V lednu 2008 jsem musel svojí ženu odvézt na pohotovost, o rok později se v péči lékařů přibližně ve stejné době ocitla i moje máma.

Ironie je i v tom, že jsem se rozhodl svého otce osobně nekontaktovat na Vánoce (zůstalo jen u "tradičních" SMS), aby to nevypadalo, jako že od něj něco chceme nebo potřebujeme. Naopak jsem vstřícné gesto chystal na jeho blížící se narozeniny. Mimo jiné i proto, že mi vyčetl, že jsem mu nebyl osobně popřát k jeho loňským kulatinám (více viz zde).

A o víkendu se od jeho sestry dozvídám, že je to s ním už celkem vážné. Sama se to dozvěděla teprve o Vánocích.

Hned jsem mu zavolal. Bere to celkem realisticky. Má zajištěnou odbornou i lidskou péči. Snaží se urovnat si svoje věci, i s ohledem na nás. Víc se mi o tom nechce rozepisovat.

I když naše vztahy nebyly idylické, tak mě to samozřejmě velmi mrzí. Sice jsem mu nabídl pomoc, ale sám vím, že moje možnosti a síly jsou s klukama omezené. A zcela sobecky mám obavy, co nás kolem této záležitosti ještě čeká, přestože se o něj nemusím starat. Zřejmě je to i tím, že jsem něco podobného zažil hodně zblízka...

Klukům jsem nic neříkal a zatím to ani neplánuju. Už takhle Martínek nevnímal nejlíp, že se normálně nestýkáme. A přiznám se, že mě prostě nebaví, pořád těm svým klukům vysvětlovat, že jejich blízké požírá rakovina...

Já vím, asi bych měl být rád, že alespoň my jsme fit...

Uvidíme, co bude...

Budu rád, když na otce a lidi, kteří jsou mu nablízku, vzpomenete! Díky!

Stavitel a požírač kůže

Martínek si mimo jiné rád staví ze stavebnice. Ačkoliv k Vánocům dostali Lego, tak si raději staví z univerzálnější stavebnice. Ostatně já Lego taky moc nemusím a sám jsem si hrával s podobnou stavebnicí, která podle mne poskytovala větší prostor mojí fantazii.

Martínek staví nejčastěji mosty, garáže, stavby (obytné nebo sakrální), rakety a letadla. K složitějším stavbám patří třeba výtah, tj. výtahová šachta a v ní výtahové těleso.

Tady je na obrázku s velkým letadlem.










Ondra po vzoru Martínka taky leccos staví. Je obdivuhodné, jaké v poslední době dělá pokroky. Ačkoliv v mnohém Martínka napodobuje, se zájmem sleduji, jak jsou rozdílní. Ondra se zdá být šikovnější, takže se už nyní obléká skoro lépe než Martínek. K tomu se váže nedávná historka, kdy jsem ho pochválil, jak se ráno oblíknul sám a bez pomoci. Byl jsem rád a už jsem ho nekontroloval. Pak se mne ve školce učitelka ptala, zda dávám Ondrovi plenu, že to se tam nesmí. Takže jsem si uvědomil, že si jí ráno v té rychlosti nesundal. Dávám mu jí ještě na noc, i když je to asi už zbytečné.

Ondra se taky poslední dobou hodně rozpovídal, ačkoliv mu R a Ř stále nejde. Překvapuje mne svou bezprostředností (párkrát předvedl, že se už nestydí) a svými zájmy o anatomii. Ostatně k Vánocům si přál kostru, kterou jsme mu však nepořídil. A nedávno jsem zase vyslechl, s jakým zaujetím vyprávěl Martínkovi a Ivaně o mozku a kostře. Sice nejdřív ukazoval, že mozek je v břiše, pak pro změnu tvrdil, že mozek jí rýmu, každopádně o tom mluvil se zaujetím.

K mé radosti se taky rozjedl, i když i nadále je oproti Martínkovi vybíravější a je schopen dělat scény s posledními dvěma nebo třemi sousty na talíři. Ukazuje však více svoje svaly (stále obdivuje šmoulu-siláka) a s hrdostí zjistil, že už dosáhne na vypínače. Takže začal víc jíst maso. Stále se však dožaduje "masa s kůží" a nejraději jí samotnou kůži. Já celé kuře nedělám, takže kůže často nebývá, občas opeču kuřecí stehna. Ondra se navíc opičí po Martínkovi a dožaduje se chrupavek (ty s oblibou jedla žena, zatímco já moc ne).

Tak tady pár obrázků toho požírače kůže.






Přidávám ještě dva méně kvalitní obrázky z mobilu, které zachycují Martínka, jak si ve školce stavěl s kamarády jakousi obdobu farmy. Zajímavé.






Každý večer děkuji za tak šikovné kluky a doufám, že jim to vydrží!

pondělí 10. ledna 2011

Ne všechno se najde na internetu

Adventní období biblické večerní četby jsme po určité přestávce vystřídali jinou četbou. Momentálně jsem zvolil za četbu Obrázky z českých dějin a pověstí. Knížku jsem Martínkovi koupil už dávno, ale dostal jí až nyní k Vánocům. Chvíli jsem sice nad její vhodností přemýšlel, ale krutost některých pohádek a historických příběhů si nezadá s krutostí biblickou (spíš bych řekl, že biblická četba z toho všeho vychází nejlíp). Navíc si myslím, že důležitá je především ta společná večerní chvíle a poslouchání příběhů. A v neposlední řadě byl výběr motivován krátkostí příběhů, protože klasické pohádky mi připadají takhle večer dlouhé a pouhé říkanky třeba Martínkovi už nestačí. Taky by mohlo být fajn, až na jaře nebo v létě vyrazíme na místa, o kterých se v pověstech píše.

Dnes jsme četli (genderově nekorektní) příběh o Ctiradovi a Šárce, tj. o dívčí válce. Martínek se jen v závěru ujistil, jestli "muži to opravdu vyhráli?". Ale skutečně jsem příliš nerozebíral poslední větu: "Muži opět vládli a ženy se vrátily pokorně do svých domovů." Tu doprovází skutečně provokativní obrázek. Muž sedí na nějaké kůži a klimbá, zatímco krásná žena vaří na peci jídlo a je obklopená pěti dětmi. Ostatně já to vždy spíš převyprávím, takže jsem ani o "pokorném" vrácení domů nečetl. Stejně v tomto směru o kluky nemám obavy, protože kluci vidí, že doma vařím, peru i uklízím a sem tam vyjádří přání, že by chtěli taky toto všechno umět tak jako já, až budou velcí. Pro nás jsou holky a ženy spíš příjemným (a poměrně vzácným) rozptýlením a ozdobou, než levnou pracovní silou v domácnosti...

Pak jsme ještě četli o Křesomyslovi a Horymírovi. Samozřejmě příběh o koni Šemíkovi, který s Horymírem přeskočil vyšehradské hradby, přeplaval Vltavu a "cválal k Neumětelům", kluky zaujal. I když "statečný Šemík však svůj skok nepřežil". Kluky jsem pak uložil. Jak už to bývá pravidlem každý večer, tak se po chvíli připloužil Ondra, že mi chce něco "důležitého žíct", "že mě má lád". Pohladil jsem ho, ale trochu pokáral, že už má ležet. Pro jistotu jsem ho doprovodil do postýlky a znovu uložil. Taky Martínek měl něco "důležitého" na srdci. Požádal mě, abych do zítřka na internetu našel video, na kterém by byl zachycen ten Šemík, jak přeskočil hradby a cválal k Neumětelům. Pobavilo mě, jak jsem ho naučil, že se skoro vše najde na internetu. Tak jsem mu vysvětlil, že ne všecho se tam skutečně najde...


Ostatně už se Martínkovi snažím v rámci možností vštípit základy určité mediální výchovy. Třeba jsem ho snad už trochu naučil, že reklamy jsou většinou lživé a že není dobré jim věřit. Nedávno přišel ze školky s tím, že nějaká holka je hloupá, že věří reklamám. V takových případech ho na druhou stranu vedu k toleranci k odlišným názorům druhých. Sice jsem mu vysvětloval, že zatímco reklama a filmy zobrazují většinou vymyšlené věci, tak zprávy informují o událostech, které se skutečně staly. Ale když přišel a ptal se, zda reklamě nemá věřit a zprávám ano, tak jsme mu řekl, ať zatím věří hlavně mně, že i ve zprávách nemusí být přesné informace. A navíc je třeba svět vnímat více skrze vlastní život, smysly a své blízké než prostřednictvím zpráv, což podle mne platí jak pro malé tak i pro velké. Ale nemyslete si, že by moji kluci byli nějací televizní čumilové.

Jinak my jsme doma. Neděje se sice nic závažného, ale Martínkův kašel se mi nelíbil a dnes se mu během dnes udělaly v puse afty (přestože do hotových polívek pravidelně přidáváme sušené lahůdkové droždí, které si kluci oblíbili, ráno cucají Preventan, večer dostávají sirup Imunoglukan, samozřejmě jí zeleninu i ovoce). Tak doufám, že mu bude brzy líp. Mimo jiné nás čeká zápis do školy.

sobota 8. ledna 2011

Větší než peníze, sex a moc (Richard Rohr)

Z jedné "chlapské" skupiny mi pravidelně chodí na mail citáty od Richarda Rohra (nar. 1943). Ne vždy je stačím číst a přemýšlet o nich. Ten dnešní mě prostě zaujal a tak se o něj podělím:


Větší než peníze, sex a moc

Odmyslete si peníze, sex a moc, a většina mužů na této Zemi nebude mít žádnou motivaci. Nedokáží se rozhodnout, co chtějí se svým životem udělat, kam chtějí jít, kým chtějí být. Je to proto, že nemáme mnoho mužské spirituality ani spirituálních mužů, neboť většina mužů na Západě neumí odvíjet svůj život z nitra. Potřebují, aby je něco zvenku nakoplo, odměňovalo, upoutávalo pozornost, zajišťovalo, udržovalo v pohybu. Je to opak duchovního člověka. Spiritualita je právě zdrojem energie zevnitř, říká se jí „duch“ a je větší než peníze, sex a moc.


Beyond Money, Sex and Power

Take away money, sex and power, and most men on this earth do not know how to motivate themselves. They don’t know how to make decisions about what they want to do with life, where they want to go, who they want to be. This is why we don’t have a lot of male spirituality or spiritual men: because most Western men don’t know how to draw their life from within. They need something outside to kick them, to reward them, to promote them, to secure them, to get themselves going. That is the opposite of a spiritual person. Spirituality is precisely a source of energy from within, called spirit, which is beyond money, sex and power.

from A Man’s Approach to God



Nějak nemám sílu něco víc napsat, i když by bylo co... Je toho někdy přece jen trochu moc (a to šlapání do schodů je asi to nejmenší - i když i v tom je jistá symbolika, to pomyslné připoutání k domovu a k dětem, někdy až odříznutí od vnějšího světa - díky alespoň za sociální sítě a prostředky moderní komunikace - je s ohledem na těch 105 schodů symbolicky ještě o kousek větší, zvlášť když se Martínek necítil dobře, ale snad je to jen drobnost)...

Možná bych potřeboval, aby mě taky sem tam "něco zvenku nakoplo, odměňovalo, upoutávalo pozornost, zajišťovalo, udržovalo v pohybu". A na rozdíl od Rohra to nepovažuji zcela za "opak duchovního člověka". Jsme duchovní i tělesní zároveň. Oba extrémy jsou špatné...

Nebo je u mne naopak těch kopanců zvenčí někdy trochu moc? Fakt nevím...

Každopádně i ta "energie zevnitř" potřebuje nabíjet zvenčí (zvenčí?, tady je asi klasické prostorové vnímání trochu nedostatečné), jak o tom píší např. populární německý benediktinský mnich Anselm Grün v knize Prameny vnitřní síly (Paulínky 2009) nebo francouzský teolog a antropolog Bernard Ugeux v knize Hledání vnitřního pramene (Paulínky 2007).

Každopádně je určitě fajn, když je náš život "vícezdrojový". Když máme možnost a jsme schopni čerpat a přijímat energii "zevnitř" i "zvenčí", a to ve formě spirituální i, chcete-li, hmatatelné...


A hlavní je pro mne to, že ještě každé ráno vstanu a večer je stále za co děkovat ;-)

čtvrtek 6. ledna 2011

Mít stále za co děkovat

Ve středu ráno jsem si do svého facebookového statusu vložil následující:

"Nešlo mi usnout, nešlo mi vstát... někdy je těžké s životem se prát... ...ale vstal jsem a hurá, čekají mne/nás nová dobrodružství... tak ať je večer zase za co děkovat ;-)"

Byla to vlastně kombinace dvou věcí. Ta rozlámanost byla aktuálním pocitem, který se většinou ráno opakuje. Ta vyjádřená naděje v závěru byla zase výsledkem úvah z předchozího dne.

To když nám v úterý definitivně vypnuli ten náš výtah a já těch 105 schodů zdolával hned třikrát (samozřejmě nejenom nahoru, ale i dolů). Poprvé nahoru s nákupem, podruhé s klukama ze školky a s knihami z knihovny v baťohu (i tak jsem jich zhruba polovinu nechal v knihovně) a potřetí večer po výuce taky s nějakým nákladem potřebných (a jak už to tak u mne bývá i nepotřebných) pomůcek.

A když jsem takhle šlapal a když jsem rozmýšlel, které knihy si přepůjčím a které ne, tak jsem přemýšlel. Z městské knihovny si půjčuji rozmanité knihy, především o vztazích, o dětech, o výživě, sem tam i něco odbornějšího (ale na to spíš využívám univerzitní knihovny) atd. Mám toho doma docela hodně, ale většinou knihami listuji bezprostředně po výpůjčce a poté až před vrácením, resp. přepůjčením. Jindy nějak není čas. No a mimo jiné jsou to různé knihy, co se zamýšlí nad tím, jak se vypořádat se životními starostmi a jak dobře žít. Leckdy jsou inspirativní, ale leckdy si říkám, že bych vlastně něco podobného klidně mohl psát taky ;-).

Třeba jsem si říkal, že jedna z věcí, co mne celkem drží nad vodou, je vědomí, že mám za co děkovat. Třeba mohl bych být naštvaný, že nám nejede výtah, že se musím vláčet s nákupem a hlavně s klukama vysoko do schodů atd. Ale já si od začátku říkám, že vlastně můžu být rád za ten vynucený pohyb, že je to třeba příležitost, abych byl vděčný za to, že můžu chodit, že jsme celkem zdraví atd. Nebo taky že je to lepší nyní než kdyby to bylo v létě, kdy s klukama pravidelně vyrážíme na kola a na brusle. Prostě proč nevidět ve věcech, co nás potkávají, to pozitivní?

Z knížek ale i od své mámy vím, že to jsou už dnes propracované metody, jak a co si má člověk říkat, jak se má trénovat v pozitivním vidění světa. Já jsem vděčný, že to u sebe vnímám jako dar, kterého se mi zřejmě dostalo a zatím (i když s občasným výpadkem) funguje. Cítím, že je to zakotveno hlouběji než jen na nějaké naučené metodě či stále se opakující mantře (nepopírám možnosti autosugesce, ale mám k tomu určitou skepsi). Určitě je v tom vliv od mé mámy, která se snažila radost rozdávat, i když sama leckdy moc šťastná a spokojená nebyla. Ale taky dar víry a možnost setkání s řadou fajn lidí. Vědomí, že naše životy nejsou jen hříčkou nějakého nemilosdného osudu, ale že jsme v rukách a v péči Boha, který nás má rád. A že to vše jednou bude završeno formou nějakého happyendu...

Nebudu se hádat a jsem ochoten přiznat, že se třeba mýlím. Třeba se ta "hypotéza milosrdného Boha" ukáže jako falešná. Každopádně proč se místo nedostatků, smutků či frustrací více nezaměřit na to dobré a krásné, čeho se nám dostává a co můžeme kolem sebe vidět, když jsme trochu víc vnímavými?

Mně to pomáhá a už jsem tu párkrát psal, že se k podobnému přístupu snažím vést i svoje kluky. Ty naše večerní chvíle jsou zaměřené především na to, abychom si společně uvědomili, že i když žijeme se životními ztrátami našich nejbližších a milovaných, tak přesto můžeme žít pěkným a plnohodnotným životem a být za něj vděční.

Je samozřejmě brzo na nějaké hodnocení, ale myslím si, že je to cesta správným směrem. Však jednou uvidíme.

A i já, který v sobě nezapře geny a musí zápasit s vlastní choleričností, nespokojeností a dalšími negativními vlastnostmi, cítím, že mi tento přístup pomáhá.


Proto si myslím, že je důležité, abychom cítili, že stále máme za co děkovat!

pondělí 3. ledna 2011

Předsevzetí v novém roce? - My ho máme dané!

Vítejte v novém roce!

Leckdo si do nového roku dává různá předsevzetí. Mnohdy se týkají sportu nebo pohybu vůbec. My si takové předsevzetí dávat nemusíme, protože my ho máme dané:




Navíc si díky tomu uvědomíme, že ten náš poměrně dobrý rozhled může mít i nějakou tu nevýhodu. S klukama (se zimní výbavou) a třeba s nákupem to bude docela zajímavé a prověří to naší fyzičku (a mojí trpělivost).

Takže dostatek pohybu a dobrou náladu přeji všem čtenářkám i čtenářům! ;-)