Mít stále za co děkovat

Ve středu ráno jsem si do svého facebookového statusu vložil následující:

"Nešlo mi usnout, nešlo mi vstát... někdy je těžké s životem se prát... ...ale vstal jsem a hurá, čekají mne/nás nová dobrodružství... tak ať je večer zase za co děkovat ;-)"

Byla to vlastně kombinace dvou věcí. Ta rozlámanost byla aktuálním pocitem, který se většinou ráno opakuje. Ta vyjádřená naděje v závěru byla zase výsledkem úvah z předchozího dne.

To když nám v úterý definitivně vypnuli ten náš výtah a já těch 105 schodů zdolával hned třikrát (samozřejmě nejenom nahoru, ale i dolů). Poprvé nahoru s nákupem, podruhé s klukama ze školky a s knihami z knihovny v baťohu (i tak jsem jich zhruba polovinu nechal v knihovně) a potřetí večer po výuce taky s nějakým nákladem potřebných (a jak už to tak u mne bývá i nepotřebných) pomůcek.

A když jsem takhle šlapal a když jsem rozmýšlel, které knihy si přepůjčím a které ne, tak jsem přemýšlel. Z městské knihovny si půjčuji rozmanité knihy, především o vztazích, o dětech, o výživě, sem tam i něco odbornějšího (ale na to spíš využívám univerzitní knihovny) atd. Mám toho doma docela hodně, ale většinou knihami listuji bezprostředně po výpůjčce a poté až před vrácením, resp. přepůjčením. Jindy nějak není čas. No a mimo jiné jsou to různé knihy, co se zamýšlí nad tím, jak se vypořádat se životními starostmi a jak dobře žít. Leckdy jsou inspirativní, ale leckdy si říkám, že bych vlastně něco podobného klidně mohl psát taky ;-).

Třeba jsem si říkal, že jedna z věcí, co mne celkem drží nad vodou, je vědomí, že mám za co děkovat. Třeba mohl bych být naštvaný, že nám nejede výtah, že se musím vláčet s nákupem a hlavně s klukama vysoko do schodů atd. Ale já si od začátku říkám, že vlastně můžu být rád za ten vynucený pohyb, že je to třeba příležitost, abych byl vděčný za to, že můžu chodit, že jsme celkem zdraví atd. Nebo taky že je to lepší nyní než kdyby to bylo v létě, kdy s klukama pravidelně vyrážíme na kola a na brusle. Prostě proč nevidět ve věcech, co nás potkávají, to pozitivní?

Z knížek ale i od své mámy vím, že to jsou už dnes propracované metody, jak a co si má člověk říkat, jak se má trénovat v pozitivním vidění světa. Já jsem vděčný, že to u sebe vnímám jako dar, kterého se mi zřejmě dostalo a zatím (i když s občasným výpadkem) funguje. Cítím, že je to zakotveno hlouběji než jen na nějaké naučené metodě či stále se opakující mantře (nepopírám možnosti autosugesce, ale mám k tomu určitou skepsi). Určitě je v tom vliv od mé mámy, která se snažila radost rozdávat, i když sama leckdy moc šťastná a spokojená nebyla. Ale taky dar víry a možnost setkání s řadou fajn lidí. Vědomí, že naše životy nejsou jen hříčkou nějakého nemilosdného osudu, ale že jsme v rukách a v péči Boha, který nás má rád. A že to vše jednou bude završeno formou nějakého happyendu...

Nebudu se hádat a jsem ochoten přiznat, že se třeba mýlím. Třeba se ta "hypotéza milosrdného Boha" ukáže jako falešná. Každopádně proč se místo nedostatků, smutků či frustrací více nezaměřit na to dobré a krásné, čeho se nám dostává a co můžeme kolem sebe vidět, když jsme trochu víc vnímavými?

Mně to pomáhá a už jsem tu párkrát psal, že se k podobnému přístupu snažím vést i svoje kluky. Ty naše večerní chvíle jsou zaměřené především na to, abychom si společně uvědomili, že i když žijeme se životními ztrátami našich nejbližších a milovaných, tak přesto můžeme žít pěkným a plnohodnotným životem a být za něj vděční.

Je samozřejmě brzo na nějaké hodnocení, ale myslím si, že je to cesta správným směrem. Však jednou uvidíme.

A i já, který v sobě nezapře geny a musí zápasit s vlastní choleričností, nespokojeností a dalšími negativními vlastnostmi, cítím, že mi tento přístup pomáhá.


Proto si myslím, že je důležité, abychom cítili, že stále máme za co děkovat!