S Martínkem u zápisu

Tak jsem dnes snad konečně uzavřel dilema, které mne trápilo zhruba poslední měsíc. Týkalo se výběru vhodné školy pro Martínka. Dřív jsem se usmíval nad tím, jak to někteří rodiče složitě řeší. Když jsem se však byl s klukama podívat ve "velké škole" a začal se trochu zabývat problematikou školy, zvlášť pro přvňáčky, tak to na mne dolehlo.

V podstatě šlo o výběr mezi bližší soukromou nebo jen o kousek vzdálenější státní základní školou. Výhodou soukromé byla nejenom blízkost a pozdější ranní začátek, ale i rozšířená výuka jazyků, menší počet žáků a především slibovaný individuální přístup. Nevýhodou bylo vysoké školné, ale i pozdější oběd a docházka na něj do nedaleké budovy. U státní jsem se obával velikosti školy (nejenom počet dětí ve třídě ale i počet tříd atd.) a zda v takovém množství nehrozí větší riziko nějaké šikany atd.

Možná nejvíc na mne zapůsobil ten fakt, že tu dělám poměrně dlouhodobé rozhodnutí, které je pro Martínka důležité a že ho vlastně musím udělat sám. Různě jsem se ptal, zjišťoval jsem si informace atd. Nemám strach ohledně Martínkových vědomostí a znalostí, stejně jako o schopnostech nasávat další. Spíš mám starosti o jeho povahu a možná taky o jeho trochu krehčí dušičku. Opravdu nevím, jak bude jeho okolí vnímat a respektovat skutečnost, že mu zemřela maminka. Jak se s tím sám bude prát. Někdy to dětské prostředí umí být hodně kruté...

Poslední dobou však postupně převládla víra v Martínka, ale i v sebe, že to prostě nějak zvládneme (samozřejmě s pomocí přátel a hlavně s pomocí Boží). Okolí, včetně učitelek ze školky a paní psycholožky, mi jen potvrdilo Martínkovu bystrost, přestože ta jeho grafomotorika není zrovna nejlepší. Navíc paní psycholožka mi potvrdila kvality zdejší státní školy a ohledně té soukromé (se kterou však nemá osobní zkušenost, protože tam mají svého psychologa) vyslovila určité obavy, třeba ohledně dětí z rodin, kde by mohli mít tendenci, nahrazovat city financemi. Nechtěla školu pomlouvat, spíš mě upozornila, že ani poměrně vysoká finanční částka nemusí být zárukou kvality. Navíc mě upozornila i na to, že když Martínek nemá problém navazovat kontakty a je poměrně hodně komunikativní, tak zrovna není prototypem oběti šikany.

No a korunu tomu dal Martínek, když byli se školkou ve státní škole a jemu se tam líbilo a navíc tam prý potkal starší spolužáky ze školky (i když ti se k němu prý ani moc nehlásili). Taky jsem si uvědomil, že velká škola nemusí být jen negativem, ale naopak může poskytnout rozmanitější možnosti sociálních kontaktů. No uvidíme.


Takže jsme se vydali hned první den na zápis prvňáčků. Byl poměrně velký nával. Doprovázel nás Ondra s Ivanou, kteří však nakonec čekali venku. My jsme dostali číslo 40 a čekali jsme. Bylo to odpoledne. Martínek byl chvílemi celkem unavený a chvílemi zase rozjívený. Takže už cestou sebou venku švihnul na zem a byl docela zašpiněný od bláta, což jsme podle možností očistili. Chtěl jsem ho povzbudit, ale nechtěl jsem ho nijak stresovat. Tak jsem ho střídavě povzbuzoval, že je šikovný a vše určitě dobře zvládne nebo naopak jsem mu říkal, že nevadí, když něco nebude vědět. Kvůli tomu jde přece do školy. Navíc už delší dobu si říkáme, že jsem ten učitel a rád ho naučím, co si bude přát a já to budu znát.

V potemnělé třídě plné rodičů a dětí nám pouštěli nějaké stupidní pohádky. Viděl jsem, jak to Martínka poměrně spolehlivě ještě více otupuje. Tak jsem po nějaké chvíli navrhnul, že počkáme ve světlé chodbě. Raději jsme si tam povídali, chvílemi mě pozoroval, jak hraju na mobilu šachy a nebo jsem ho cvičně posílal, aby se organizátorky zeptal, kolikáté číslo je právě na řadě.

Rovněž jsme využili podobnost barvy nové mikiny od babičky s broučkem na stěně. Takže napodobením broučka s trumpetou vlastně vznikly jediné dvě fotky ze zápisu (při zkoušení jsem si fotit netroufnul).

Nejdřív zkouška napodobení trumpety...




...poté i vypoulených tváří a očí.




Snad je vidět, že jsme to brali celkem sportovně. Šlo o formalitu, protože jsem nepochyboval o tom, že by Martínek nějak neprošel. Stejně jsem byl trochu nervózní, určitě víc než Martínek.

Konečně na nás přišla řada a ujala se nás jedna učitelka. Martínek předal číslo i připravený rodný list (aby prokázal svojí samostatnost), abych jej vzápětí dostal zpátky, že teď ještě není čas. Posadili jsme se a první otázka na Martínka byla, zda umí napsat svoje jméno. Pravdivě řekl, že neumí. Další otázka byla, jak se tedy jmenuje. Martínek odpověděl: "Martin, stejně jako táta". Paní učitelka s úsměvem reaguje: "To je pěkné! A kdopak přiběhne, když maminka zavolá Martine?" Martínek, který se usadil poměrně ležérně a tvářil se celkem znuděně s hlavou opřenou o ruku (ale nechtěl jsem ho peskovat), jen pozdvihl oči k paní učitelce a druhou volnou rukou ukázal ke stropu: "My máme maminku tam." Já sice někdy v těchto chvílích zažertuju, že přece nemáme maminku na stropě nebo na střeše, ale tady jsem raději hned doplnil, že maminku nemáme, že jsem už skoro tři roky vdovcem.

Paní učitelka se na chvíli zarazila a reagovala omluvou, ale já hned dodal, že to přece nemohla vědět. Já se k tomuto momentu možná ještě někdy vrátím. Jen jsem chtěl prostě reagovat na to, že někdy slyším jako určitou výtku, že s klukama o mamince moc mluvím nebo že to moc často připomínám. Jednak se bráním, že to není pravda. Jednak ta realita je prostě taková, že na to skoro všude narážíme. Školka, škola, různé texty pro děti a tak. Všude je hlavně maminka. Ačkoliv mužů s dětmi přibývá, tak stále je tu prostě předpoklad, že maminka je ta nejdůležitější (a já s tím vůbec nepolemizuju). Např. před pár dny jsem v obchodě u kasy vyslechl komentář, že tatínek má zrovna hlídání. Zřejmě nová pokladní, protože jinak jsme k mému údivu celkem známá grupa a spíš se mě prodavačky ptají, kde mám kluky, když s nimi nejsem. Tak jsem v klidu paní pokladní řekl, že jsem vdovec a mám hlídání už přes tři roky a nestěžuju si.

Zpět k zápisu, který však už dál probíhal celkem klidně. Martínek se tvářil hodně znuděně, protože učitelka ho zkoušela z jednoduchých obrázků a barev, což mu zřejmě přišlo pod jeho úroveň. Dobře si poradil i s logickým úkolem, co dělat, když má každý (tj. učitelka a on) pět tužek a zbývá jen jedna. Martínek přemýšlel jen chvilku a navrhnul, že je možné si přece vzít další ze stojánku. Pak nakreslil takovou podle mne dost příšernou postavu, o které tvrdil, že je to Ondra. Každopádně si pamatoval na mojí poučku, aby hlavně namalovat pět prstů. No, malíř z něj asi nebude. Sledoval jsem ho tak bedlivě (ale nenapovídal jsem ani jinak nezasahoval), že jsem do přihlášky napsal datum narození Ondry a nikoliv Martínka. Takže přihláška je mírně přepisovaná. Holt nikdo není dokonalý.

Nevím proč Martínek nemusel říkat básničku ani nic dalšího. Bez problémů tedy prošel. Pozdravil jsem se s přítomnou psycholožkou a do přihlášky napsal jméno starší učitelky, kterou nám doporučila. Stejně tak jsem tam napsal jméno kamaráda ze školky.

Martínek dostal ještě takový kufřík, který byl však naplněný jen letáky a reklamou (kromě dvou sáčků s bonbóny). A když jsem Martínkovi asi podesáté řekl, že mu nic z věcí z katalogu zřejmě nekoupím, tak se zamračil a uražený odešel. Pro mne to byla další příležitost, abych pokračoval v základech "mediální výchovy". Zavolal jsem si ho a v klidu mu vysvětlil situaci. Dostal kufřík a měl radost. Těšil se, co v něm bude. Byly tam jen reklamy, které ho jen lákají, aby si koupil něco, co nepotřebuje. Takže nakonec je z toho obdarování smutný. Chvilku jsme o tom mluvili a myslím si, že to celkem pochopil. Navíc z nedávné doby mám dobré příklady, kdy jsem mu koupil nějaké věci, co si přál. Ovšem musel si na ně počkat, ať už k svátku nebo k Vánocům. Myslím si, že prostě není dobré, když se dětem koupí všechno a hned. Na druhou stranu zase nejsem nějaký Herodes a leckdy klukům něco koupím.


Tak tolik naše školní premiéra. Doufám, že výběr se ukáže jako dobrý a že to všichni společně zvládneme (nebude to jednoduché, ale už se těšíme).