Zeptej se Pána bucha

Asi to znáte. Párové oblečky mají nejraději ve zvyku se schovávat nebo ztrácet, resp. vždy ta druhá část. Takže se hromadí jednotlivé ponožky nebo se často hledají druhé rukavice atd.

Přestože klukům kladu na srdce, ať si při svlíkání dávají pozor na rukavice a na ponožky, tak je poměrně často hledáme. Ostatně ohledně ponožek na spaní je to už takový v podstatě pravidelný večerní rituál.

Už jsem psal, že z Ondry roste docela slušný lumpík, který má vlastní hlavu a kromě jiného umí pohotově a celkem vtipně odmlouvat.

Dnes večer jsem mu říkal: "Ondro, kdepak máš druhou ponožku?"
Jeho okamžitá odpověď byla: "Nevííím, zeptej se Pána bucha."

Po chvilce však přichází a už zdálky vítězoslavně volá: "Tatíí, koukééj co sem našéél!" Slavnostně nese druhou ponožku jako nějakou loveckou trofej.

Je fakt, že v hledání ma Ondra nadání (a taky se to rýmuje). Takže když Martínek něco nemůže najít, tak poprosíme Ondru a on to většinou brzy "vyčmuchá". A já jsem navíc rád, že všichni tři víme, že je Ondra v něčem dobrý. Takže když Ondrovi říkám, ať je rád, že má staršího bráchu, který mu rozsvítí, pustí vodu atd., tak naopak Martínek ví, že Ondra mu najde, co bude zrovna hledat. Chci aby se každý cítil užitečný a potřebný. Zároveň se tak snažím podporovat dobré sourozenecké vztahy.

Podle mne spolu kluci vychází dobře. Když už se někdy konflikt vystupňuje podle mne přespříliš, tak ve vhodné chvíli prohlásím, že mě mrzí, když jeden nebo druhý se tak chová ke svému bráchovi. Že já bych takového bráchu hned bral. Kluci ví, že můj brácha zemřel. Většinou se hned rozzáří, udobří se spolu a oba se mi nabízí jako "náhradní bráchové". To samozřejmě beru!