Před časem mě oslovila redaktorka Katolického týdeníku a požádalo o rozhovor týkající se mojí role sólorodiče (výhody/nevýhody atd.). Místo rozohovoru jsem nabídnul napsat článek, který nakonec vyšel pod pseudonymem (Martin Pražský) v č. 2015/39. Krátce předtím jsem totiž napsal kritiku kardinála Dominika Duky, tak editoři nechtěli dráždit vrchnost. Souhlasil jsem, protože v textu jde o samotný příběh či obsah a je zbytečné, aby byla odváděna pozornost spekulacemi o jeho autorovi. Jediné, co mě trochu mrzelo bylo, že si redaktoři nevybrali z mých publikovaných fotek nějaký náš ilustrační snímek alespoň s klukama.
Publikuji zde vydanou verzi (tj. po redakčních úpravách, mnou odsouhlasených, včetně několika překlepů):
Když jsem vstupoval do manželství, byl jsem odhodlaný prožívat
rodičovství naplno. Netušil jsem však, že mi to bude dopřáno víc než vrchovatě.
Účast u porodu pro mne byla samozřejmostí. Díky ní o tom můžu svým dvěma
dětem vyprávět, kdykoliv si přejí. Mladší syn rád opakuje, že jsem si ho
„vypěstoval ze semínka“, protože jsem většinu péče o něj převzal během prvního
měsíce jeho života. Považuji to za obdarování, jaké zažije jen málo mužů.
Podobně vzpomínám na dobu, kdy jsem doma krmil a přebaloval všechny tři – oba
malé potomky a těžce nemocnou ženu. Zažívali jsme velkou solidaritu, pomoc
mnoha lidí a silnou Boží blízkost.
O to náročnější je postupný návrat do běžného života. Zvlášť když člověk musí
řešit každodenní starosti, zatímco okolí zajímá, zda jste si „už někoho našel“
a svoji situaci „nějak vyřešil“. Překvapilo mě, jak necitlivě mohou někteří
projevovat dobře míněný zájem. Je velký dar, když se lidem s malými dětmi
podaří brzy opět najít partnera a založit novou rodinu. Mně se to nepodařilo a
někdy si to vyčítám. Můj čas i energii však úplně pohltila nejen péče o dva
synky, ale brzy i další nemoci a úmrtí v rodině. Příbuzní zemřelé manželky
bydlí na druhém konci republiky a služby placené chůvy, která nám v těžkých
chvílích hodně pomohla, jsem dál nevyužíval. Díky vstřícnosti zaměstnavatele a
mnoha ochotných přátel jsem mohl s dětmi trávit většinu času. Za to jsem
vděčný. Zvlášť u staršího syna jsem pozoroval trauma ze ztráty maminky a chtěl
jsem mu být nablízku. Obtížně snášel, když žena musela být pár dní v nemocnici
a já tam byl hodiny s ní. Také proto jsem se rozhodl mít pak nemocnou manželku
doma a po její smrti zastat roli obou rodičů, nakolik to bude možné.
Výhodou „sólorodiče“ může být, že se nemusí s nikým dohadovat a může vše dělat
podle sebe. Zároveň ale ochuzuje sebe i děti o jiný úhel pohledu, odlišný
přístup i podněty a téměř na vše je sám. Nemám na mysli jen každodenní
starosti, ale hlavně důležitá řešení týkající se budoucnosti dětí. Rady okolí
mohou pomoci, ale nevyrovnají se společnému rozhodnutí s někým, kdo do toho jde
s vámi a je ochoten nést důsledky. Dilemata typu jak být ve stejném čase na
třídních schůzkách ve dvou různých třídách jsou spíše úsměvná a poměrně snadno
řešitelná – mnohému se lze naučit od rodičů s více dětmi a ve své situaci
málokdy nenajdu pochopení a vstřícnost.
Myslím si, že muž žijící sám s dětmi má nesporně výhodu před ženami, zvlášť
když mu nedělá problém vaření, praní a další domácí práce. Nejde jen o uznalé
pohledy a komentáře – v našich krajích je muž s dětmi stále trochu raritou, ale
o jednání lidí na úřadech, v dopravních prostředích a podobně. K ženám si mnozí
dovolí mnohem víc než k mužům a já si díky své zkušenosti dovedu lépe
představit, jak náročné je být ženou, ať už je s dětmi sama, nebo třeba jen na
tzv. mateřské dovolené.
Ve své situaci si všímám rizika „sociální izolace“, zvlášť nepochází-li rodič z
velké rodiny, která drží při sobě, nebo není členem některého společenství.
Naštěstí dnes existuje celá řada možností, pokud jsou tedy děti zdravé a má je
kdo hlídat. Rád vzpomínám na setkávání maminek: bylo dobré, i když časem,
zvlášť když mí kluci byli už větší, jsem cítil, že můj přístup je přece jen
odlišný. Komunikace s muži je pro mne složitější, mám jiné starosti než většina
z nich. Jak synové rostou, postupně se to však zlepšuje a už mám větší chuť
„chlapsky“ rozumovat nad skutečnými i domnělými problémy vzdálenými domácí
každodennosti. Naštěstí jsem nikdy zcela neztratil kontakt se svou akademickou
prací, ačkoli je návrat k většímu nasazení složitější, než jsem si myslel.
Stále se mi nedaří vše skloubit k mé spokojenosti, hlavně v obdobích, když jsou
děti nemocné. Bez pochopení okolí by to bylo téměř nemožné.
Výchova příkladem
A co jsme získali? Větší schopnost se omlouvat a odpouštět si. Museli jsme se
to všichni tři naučit, neboť nebyl prostor pro dlouhodobé trucování, kdy dítě
najde útočiště u druhého z rodičů. I já umím uznat chybu a omluvit se. Mám k
dokonalosti daleko a od synů se můžu mnohému naučit. Děti jsou vnímavé vůči
tomu, zda to, jak rodič žije, odpovídá tomu, co o sobě tvrdí nebo co vyžaduje
od druhých. Platí to také v duchovním životě. Větší dítka kladou zvídavé
otázky, pronášejí postřehy a těmi pak nejen bavím sebe a přátele, ale už mi
několikrát posloužily jako podnět k vlastním úvahám.
Nepovažuji se ve své situaci za hrdinu. Snažím se dělat, co pokládám za správné
a na co mi stačí síly. Dobře vím, co je třeba zlepšovat. Ve chvílích vzpomínek
a smutku povzbuzuji své kluky a říkám, že jsou hrdinové oni, když toho tolik
zvládají bez maminky. Doma však nepěstujeme pocit, že jsme na tom špatně.
Naopak zakoušíme mnohá obdarování a snažíme se podle možností skutkem i
modlitbou pomáhat potřebnějším. Jsem rád, když je z reakcí lidí znát, že na nás
na první pohled není vidět, že nám doma „chybí ženská“. Mým největším snem je
dožít se chvíle, kdy z kluků vyrostou dobří lidé, kteří už mě nebudou
potřebovat.
zdroj:
http://www.katyd.cz/prilohy/to-moje-deti-jsou-hrdinove.html