...že zavolá otec (více jsem o něm psal už dříve) a bude chtít přijít popřát Martínkovi k narozeninám. Na to on je expert. Dokáže seřvat, vynadat, ponížit, proklít nebo vydědit, ale narozeniny a svátky prostě "drží" a je na to patřičně pyšný, jak jsem dnes opakovaně slyšel. Kolikrát už jsem od něj taky slyšel, jak se vztekal, že na své narozeniny si prostě na něj čas udělat musím. Asi opravdu nechápe, že rodina se tvoří úplně jinak.
...že v pozadí jeho averze vůči mně je především to, že jsem se prý zachoval jako "buran", který si neudělal čas, aby mu přišel popřát k jeho 60. narozeninám (má je prý jen jednou za život, jak mi dnes několikrát řekl). Marně mu připomínám, že mu oba kluci do telefonu zpívali přání a že Ondra zrovna prodělával zápal plic. Nebyla to vůbec legrace, ale co on ví o starosti o dětech, když si kdysi raději našel milenku, u které trávil čas, když doma dováděly tři malé děti (1, 8, 10 let) a on neměl "klid"?
...že můj elementární požadavek na "slušné chování" a respekt k tomu, jak dělám věci já, byl odmítnut (slovy "na to ti seru"). Naopak "buran", co se neumí chovat, jsem já. Prý trpím syndromem zavrženého rodiče, jsem nemocný a měl bych se léčit.
...že za takové situace považuju setkání za nemožné a že si nepřeju, aby si hrál na dědečka, co nosí dárky. Že se nenechám vydírat jeho tvrzením, navíc nepravdivým, že je jediným, koho máme (dobře jsem si uvědomoval, s jakým gustem a pocitem převahy toto několikrát opakoval).
...že mě to bere dost sil a vím, že tím to neskončilo. Zatím to nebylo tak náročné jako minule. Po pravdě řečeno mi docela pomohlo právě to, že jsem si po minulé trýznivé zkušenosti s ním, vše hodně nechal projít hlavou a připomněl jsem si jeho chování kdysi. Uvědomil jsem si, že se v podstatě nezměnil a stále je to především bezohledný člověk, který nedokáže respektovat druhé a myslí hlavně na sebe. Několikrát mi tvrdil, že on je se vším spokojený, že má svědomí čisté, že se vždy o vše staral a naše averze vůči němu je jen důsledek špatné výchovy mámy. Tak jsem se ho dvakrát ptal, zda mi chce tvrdit, že se mojí mámy nikdy nedotknul a že mu za to dokonce hrozil soud. Lehkost, s jakou to popřel a tvrdil, že si máma opatřovala modřiny někde jinde, aby ho očernila, pro mne byla spíš jistou úlevou. Už jsem rozuměl jeho "čistému svědomí" i tomu, že prostě asi ani nemůže pochopit, o co mi jde. Rozumím tomu, že v rámci vlastní integrity prostě tyto věci popírá a nebo o nich už ani neví. Ale "rodičovská úcta", které se dovolával i s odkazem na přikázání Desatera a kvůli které vyžadoval "povinnou flašku" ke svým 60. narozenin, mi připadala spíš k smíchu. Asi jsem prostě "nevychovaný buran"...
...že to bude ještě náročné...
...že už ze školky mírně načatý Martínek ulehne s nachlazením, zvlášť poté, co jsem o víkendu dostatečně nedohlédl na to, aby byl dobře oblečený...
...že ten dětský kruh na plavání, na kterém u počítače sedávám, i když to naštěstí teď není tolik akutní, prostě jednou praskne...
...že na tom pocitu, že je toho na jednoho někdy trochu moc, něco bude...
...že to není vše, co v těchto dnech musím řešit...
Zdravím v tomto předvelikonočním čase.
OdpovědětVymazatNěco z toho, o čem zde píšete, už bohužel znám taky, tak Vám přeju, abyste se s tím dokázal vyrovnat a překonat útoky toho Zlého třeba modlitbou. Moc na Vás myslím a držím palce!
Lukáš
Jestli můžu radit, tak já bych přerušila kontakty s "otcem".
OdpovědětVymazatMartine, já tě obdivuji, že po tom všem se pořád snažíš s otcem vycházet. Je to až neuvěřitelné, když popisuješ jakým způsobem se k mamince, k tobě a tvé rodině choval a chová, jak si myslí že nejdůležitější jsou okázalé dary a oslavy ale to kolem se jaksi nepočítá. Slova jako empatie, vcítění,laskavost, soucit a úcta nejspíš nikdy neslyšel. Maminka musela mít svatou trpělivost to vše snášet a ještě k tomu vychovávat předpokládám že bez jeho zásadní pomoci 3 děti. A to jak se k ní choval i po rozvodu je příšerné. Já bych asi nechtěla ukazovat svým dětěm takového dědečka, byť by byl poslední z rodiny, nechtěla bych na spory s ním plýtvat svojí energií a hlavně bych nechtěla, aby děti měli takový vzor. Když se neumí chovat, tak ať se stará o sebe, nechtěla bych se s ním vídat. Když si myslí že je zavržený, tak ať tedy je, stejně mu nevymluvíš jeho domnělé pravdy. V 60 letech už se těžko změní tak proč to snášet? To že tě někdo zplodil z něho otce nedělá, bez výčitek svědomí bych s ním kontakt na téhle úrovni přerušila. Nezaslouží si vás.
OdpovědětVymazatJá si to myslím taky, i když vím, jak je to těžký, protože mám podobnou zkušenost s jedním svým rodičem. Nezaslouží si vás, neztrácet s ním energii. Pavla
OdpovědětVymazatAhoj Martine,
OdpovědětVymazatje docela možné, že Tvůj otec splňuje všechny znaky psychopatismu (není to jisté, jen pravděpodobné).Psychopatismus (dnes už se tento termín nepoužívá) definuje F. Koukolík jako neschopnost prožít cizí emoci jako vlastní, neschopnost "vím, že víš". Tito lidé mohou být ve všech organizacích, s vysokým intelektem a z různými projevy. Od sériového sexuálního vraha až po neagresivního lékaře a právníka. Psychopatismus je podle posledních výzkumů dědičný a také vzniká v nízkém věku dítěte špatnou vazbou matka - dítě.
Možnou odpověď by Ti mohla usnadnit znalost otcova dětství a vztahu s jeho matkou.
F.
F. - dnes se používá "porucha osobnosti", což je vlastně to samé v bledě modrém. Musím říct, že už mě to napadlo, když psal Martin o otci poprvé, jen jsem si netroufla udílet diagnózy :-)
OdpovědětVymazatMartine - moc Tě obdivuju, to jak zvládáš kluky i to jak se snažíš otci dávat pořád šanci. Jen prosím, mysli taky na sebe, už kvůli těm dvěma báječným skřítkům, které máš doma.
Petra