Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

úterý 23. února 2010

Syndrom zavrženého rodiče?

To jsem nečekal, že tak brzy po založení blogu se ocitnu ve složité a bolestné situaci. Hned mi bylo jasné, že nemůžu jen tak přejít událost, kvůli které jsem dvě noci nespal, cítím velký tlak a fyzickou nevolnost. Jen jsem přemýšlel, jak psát, protože věc je pro mne emocionálně velmi náročná. Nechci si s nikým vyřizovat účty přes svůj blog, jen píšu o sobě, o nás. Píšu pro sebe a třeba i pro ty, které to zajímá. Tentokrát prostě otevírám svojí 13. komnatu...

Když jsem si v pátek po obědě povídal s paní na hlídání o naší společné známé a o jejím složitém vztahu k vlastnímu otci, tak jsem zmínil i pár slov o svém vztahu k otci. Je složitý, jak by taky ne potom, co jsme si s ním užili. Byl jsem rád, že spolu jakž takž vycházíme, teda když odhlédnu od jeho neustálých kritik a verbálních útoků na mojí adresu. O korektní vztahy se snažím i s ohledem na kluky. Opravdu jsem netušil, jak tato moje slova budou brzy vystavena zkoušce.

Kolem třetí hodiny jsem vyrazil do knihovny a do práce, abych alespoň na chvíli využil poměrně vzácné chvilky volného času. Už jsem byl na cestě, když mi zavolal můj otec. Uvíznul s nepojízdným autem na druhé straně Prahy a potřeboval odtáhnout do servisu. Usoudil jsem, že jsem neplánoval nic urgentního, takže bych mu mohl pomoct. Jen jsem musel sehnat někoho, kdo by vystřídal pani na hlídání, protože celá akce by se nevešla do vymezeného času, který jsem měl. Vrátil jsem se domů a po několika pokusech jsem sehnal ochotnou pomoc s hlídáním. Celá akce se podařila, i když to nebylo zrovna jednoduché, v pátek odpoledne skoro přes celou Prahu v mírném dešti. Třikrát jsme přetrhli lano, vždy jsem dostal vyčiněno, že nesmím stát na brzdě. Marně jsem říkal, že jsem se brzdy ani nedotknul, že to byl prostě jeho prudký rozjezd. Po zkušenostech z předchozích podobných akcí (už jich pár bylo) jsem totiž otce nechal řídit svoje auto a já byl v tom jeho nepojízdném. Trochu s tím zápasil, místo jedničky několikrát na křižovatce řadil zpátečku, ale to se stane. No nic. Akce se podařila, auto bylo v servisu. Mohli jsme být spokojení. Ještě mě přemlouval, abych se s ním šel podívat do vedlejší prodejny na nová nebo ojetá auta, protože s tím mým už jsou trochu problémy. Ale já si nemůžu pomoct, mně se Citroeny prostě nelíbí, což jsem v klidu opakoval. Netušil jsem, jaké to bude mít následky.

Když jsme se loučili, otec mi poděkoval a věnoval mi hodnotnou bankovku (prý na nové lano atd.). Hned ale dodal, že se mu neumím ozvat a že on na to konečně přišel. Prý se trápím a trpím tzv. syndromem zavrženého rodiče. To by mi snad ani tolik nevadilo, kdyby nepokračoval. Prý nás máma špatně vychovala a kdyby tehdy věděl, co o tom syndromu ví dnes, nechal by nás soudně odebrat z péče mámy. Nevím, ale myslím si, že podobné výroky by snad nadzvedly každého. Zvlášť když je pronese člověk, který opustil ženskou se třemi malými dětmi a choval se tak, jak se můj otec choval. A zvlášť když je pronese o mámě, která se i přes neutěšenou situaci o nás dobře starala a před necelým rokem zemřela na rakovinu, když se nedožila ani 59 let. Přesto jsem udržel klid. Jen jsem se zeptal, zda mu připadám špatně vychovaný a zda si myslí, že kdybych měl nějaký takový syndrom, že bych na jeho žádost o pomoc reagoval tak, jak jsem reagoval, tj. změnil jsem svůj program a zařídil si hlídání, abych mu mohl pomoct. Prý je to samozřejmé, on by prý nejednal jinak, kdybych to potřeboval. Tak jsem mu alespoň nabídnul, že jestli má nějaký problém, můžeme společně vyhledat odbornou pomoc a že tam s ním zajdu. Vztekle to odmítnul a prý si o tom mám něco přečíst na internetu a léčit se mám jít sám, protože je to prý můj problém. Znovu mi vyčetl, že se neumím ozvat, tak jsem se mu opět omluvil, že jsme nedávno, v den jeho 60. narozenin, mu mohli jen zavolat, protože malý Ondra měl zrovna zápal plic (stejně nás na žádnou oslavu ani nezval). Tím to skončilo.

Tedy mohlo by skončit a věřím, že pro něj to skončilo. Otec jen zdánlivě našel něco nového, tedy ten syndrom. On totiž vždy tvrdil, že my děti jsme od mámy naočkovaní proti němu a nikdy nepochopil, že náš vztah k němu je jen logickým důsledkem jeho nevhodného chování. Navíc máma nás do kontaktu s otcem a jeho rodiči musela nutit. Ona sama přišla o oba rodiče v 19 letech a žádné jiné zázemí neměla. Naopak byl to otec a jeho máma, kteří se snažili mojí mámu pomlouvat a očerňovat. Takže tato drobná páteční epizoda byla jen dalším z mnoha útoků na mojí velkou snahu zapomenout na všechna příkoří a udržovat korektní vztahy.

Ještě silnější a náročnější to bylo v sobotu, kdy jsem si konečně na internetu našel, co to ten syndrom zavrženého rodiče vlastně znamená (včetně sporu o překlad základní práce R. A. Gardnera The Parental Alienation Syndrome - někteří psychologové totiž spíš mluví o odcizení než o zavržení, viz např. Šárka Gjuričová nebo jiný pohled najdete zde atd.). Zároveň jsem listoval materiály, které jsem si od mámy vyžádal, když je před časem chtěla vyhodit. Jsou to desky s příznačným nápisem "Rozvod, byt, výživné a související nechutnosti". Zachycují opravdu nechutnosti, které můj otec v 80. letech prováděl. Nečtu tam nic, co bych nevěděl, ale vždy jsem se snažil to tak nějak překonávat a pokud možno na to nemyslet. Otce sice milovat nemůžu, ale můžu se snažit o korektní vztahy. Stejně jsem však ze silného pocitu nespravedlnosti, především vůči mé mámě, opět nemohl spát a stojí mě to mnoho sil.

Nedělám si iluze, že tady na blogu dokážu dostatečně popsat, jak a proč mě i tak zdánlivá drobnost dokázala rozhodit na několik dní. Asi dostatečně nedokážu popsat svůj vztah s mámou, který byl velmi úzký, ale spíš než dnes obvykle zmiňované "mamánkovství" se jednalo v některých bodech téměř o jakýsi kvazipartnerský vztah. Od pozice obránce, když jsem se zhruba ve 12 či 13 letech postavil otci ve snaze zabránit mu v dalších fyzických útocích na mámu, pak jsem byl máminým pomocníkem (spolu jsme nakupovali, vařili atd.) a v pozdější době především důvěrníkem a rádcem. Leckdy i řadu hodin jsme spolu řešili především její starosti a problémy, což sice někdy bývalo náročné, na druhou stranu dnes vím, že mi to i hodně dalo (jsem zvyklý komunikovat o pocitech, názorech). V podstatě do konce svého života se mnou ráda probírala různé věci a chtěla slyšet můj názor, protože i když byl odlišný, oceňovala, že nad věcmi dokážu uvažovat a snad i srozumitelně je formulovat (alespoň pro ní). Ta pozice obránce mi v jistém smyslu zůstala, protože mnohé ataky a urážky na mojí adresu jsem přecházel, ale slovní útoky na mojí mámu (poté i na mojí přítelkyni, později i na manželku) ze strany otce jsem většinou nenechal bez reakce. Chápu, že můj otec se neumí smířit s realitou, že neumí uznat svoje chyby a nevhodné chování, které je hlavní příčinou všech jeho problémů s okolím a že má možná patologickou potřebu urážet a napadat druhé, zvlášť slabší a oslabené, ale přesto ho to neopravňuje k takovému chování. Vím, že ho nezměním. Na druhou stranu si ve své už tak složité situaci nemohu dovolit, aby mi někdo takhle bral síly a pomlouval ty, na kterých mi záleželo a záleží. Ostatně skutečnost, že to vše ještě tak nějak zvládám je především důsledkem toho, jak mě moje máma vychovala a jak sama žila. I za velmi složitých podmínek žila tak, že se za to stydět nemusela a nemusí.


Vzpomínky a dokumenty

Po přemýšlení jsem se nakonec rozhodl, že některé ze zmiňovaných dokumentů o "nechutnostech" zde zveřejním. Jsou to vesměs texty, které psala máma. Kdo to proto bude vnímat jako jednostranné, tomu to vymlouvat nebudu. Jen já mohu potvrdit, že moje máma nelhala a že to, co je v textech napsáno, jsou prostě věci, které jsem většinou zažíval a prožíval s ní.

Zde jsou dvě stránky z odůvodnění žádosti o rozvod. Dobře si vzpomínám, že se máma rozvádět nechtěla. Se starší sestrou jsme jí o to opakovaně žádali, také její okolí jí říkalo, že jiná možnost za takové situace prostě není.




Alespoň v rozsudku rozvodového řízení je zaznamenán i názor druhé strany, tj. otce. Za typické považuji to, že zatímco máma uznávala vinu obou stran, protože spolu nedokázali řešit vzniklé problémy, otec stále opakoval svojí písničku o tom, že máma do toho zatáhla děti a ovlivňovala nás proti němu. On si asi dodnes myslí, že urážet a tlouct mámu, nechodit domů, mít milenku, které volal i z domova, což jsme kolikrát jako děti slyšeli a pak to říkali mámě nebo babičce, a spousta jiných věcí, že to prostě byla záležitost jen mezi ním a mámou, která se nás údajně netýkala... Mimochodem tam schází ten podstatný a vlastně jediný důvod, který jsem od mého otce slýchal, že mámu opustil, "protože se z ní stala KRÁVA". Ale prý opustil jí, ale ne nás...



Po rozvodu nastala zajímavá situace. Otec začal být víc doma, obsadil ústřední pokoj celého bytu, který byl spojený s jídelnou a kuchyní. O nic se nestaral, jen mámu šikanoval, tj. slovně jí napadal, zesměšňoval, kritizoval a párkrát i fyzicky napadl. Otec byl velmi silný kuřák a já se hodně divil, když jsem později zjistil, že někteří tátové kouří třeba na balkóně nebo na chodbě. Taky byl vášnivý akvarista, který měl doma téměř desítku akvárií různé velikosti, nad hlavami v malé jídelně visely květiny, které zde sušil atd. Byly to zřejmě nejtěžší dva nebo tři roky pro mámu i pro nás děti. Můj prospěch na ZŠ se zhoršil (i když maximum byly dvě trojky), starší sestra musela být hospitalizována kvůli nespecifickým bolestem břicha, zřejmě psychického původu. Absolvovali jsme různá psychologická vyšetření. Vzpomínám si, že se mi tehdy opakovaně zdálo, že máma umřela a probouzel jsem se s pláčem. Vzpomínal jsem na to i vloni, kdy máma skutečně umřela. Jenže tehdy před lety to bylo opravdu trýznivé, byli jsme na ní zcela závislí. Otec si situaci užíval. Byl pánem, který neměl žádné povinnosti. Byla to máma, která podnikala různé kroky, aby pro otce sehnala jiné bydlení. Jen jako perličku dodávám vzpomínku, jak jsme jednou se sestrou a naší kamarádkou využili odpolední čas a přestěhovali jsme postel otce a pár jeho věcí z obývacího pokoje do malé ložnice, kde bydlela máma, kterou jsme přestěhovali do obýváku. Otec, když přišel domů, strašně zuřil, ale jak už to bývá nedokázal pochopit, že to byla naše samostatná akce. Když později dorazila máma, obtěžkaná nákupy, tak vůbec nechápala, proč na ní otec tak hystericky řve a vyhrožuje jí, že jestli se mu něco ztratilo nebo rozbilo, tak jí bude žalovat. Teprve potom se od nás dozvěděla, co se stalo a jak jsme sledovali vzteky nepříčetného otce, který vše stěhoval zpět.

Zde je mámy osobní dopis, kterým doprovodila jednu z žádostí o pomoc s hledáním bytu pro otce. Bylo to známénu rodiny, který byl snad tehdy nějakým činitelem.



V textu je zmíněno soudní řízení, které bylo s mým otcem vedeno pro opakované fyzické napadení mámy. Coby nezletilý jsem v této věci v předběžném řízení dokonce vypovídal. Na mámu byl činěn velký nátlak jak ze strany otce, tak především jeho mámy, aby řízení zastavila, že ho chce zničit, že připraví otce o rodinu atd. My děti a mámy okolí jí naopak podporovalo, aby si takové chování, které nebylo jednorázovým úletem, ale setrvalým stavem, nenechala líbit. Máma přesto nakonec vypovídala tak, aby bylo obvinění staženo. Ještě ten den se jí otec vysmál. Po těch letech snad ještě víc než tehdy cítím, že takhle se nechová chlap, ale šmejd...

Přikládám ještě další intervenci mámy ve prospěch bytu pro otce.



Ve stejném roce se můj otec opět "předvedl". Starší sestra začala chodit na střední školu a mladší bratr na základní školu. Já jsem v té době zažíval období růstu, takže jsem byl na chvilku téměř nejvyšší ve třídě, ale od té doby jsem už více nevyrostl. Máma byla nešťastná z potřeby rychlé obměny mého šatníku. Otec už předtím změnil zaměstnání a chlubil se, jak je šikovný, i díky různým kšeftíkům. Takže máma dala na radu okolí a požádala soud o zvýšení výživného. Situace se zdála být tak jasná, proto máma jen předložila jednoduchou žádost. Ale otec opět prokázal svojí "šikovnost". K soudnímu řízení dorazil v mnohem horším oblečení než chodil normálně, obvinil mámu z rozmařilého života a utrácení, oháněl se tím, jak se o nás o děti on, coby otec, stará, dává nám hodnotné dárky, vozí nás na dovolenou do zahraničí a že se o nás starají i jeho rodiče. Soud proto žádost zamítl. Opět si vzpomínám, jak se otec mámě vysmíval a jak ona byla zničená. Nikoliv však kvůli těm několika stokorunám, které by v našem domácím rozpočtu byly tak potřeba, ale kvůli tomu chování a kvůli té nespravedlnosti, kterou soud svým rozhodnutím potvrdil. Na obhajobu mámy musím říct, že si nevzpomínám, že by někdy naříkala, že nemáme peníze nebo že bych trpěl pocitem, že si něco nemůžu dovolit, jak jsem se s tím později setkal u některých svých vrstevníků při vzpomínkách na dětství.

Jako už tolikrát se máma alespoň z toho pocitu nespravedlnosti "vypovídala" na papír, který ke složce s rozsudkem připojila. Zde jsou všechny tři stránky.





Když byl otci konečně přidělen byt, situace se přece jen podstatně zlepšila. A když navíc po roce 1989 začal podnikat, tak alespoň svoje síly a angažmá napnul jiným směrem. Když zklamal v roli manžela a otce (což si zřejmě asi nikdy nepřizná), tak si alespoň užíval pocit úspěšného podnikatele. Přesto naše kontakty byly poměrně intenzivní. Během podstatné části středoškolských studií jsme spolu s mladším bratrem s ním trávili téměř každý víkend, většinou jako levná pracovní síla. Ostatně ještě z doby vysokoškolských studií si pamatuju ten zvláštní pocit, že jsem se musel složitě obhajovat, když jsem si chtěl nárokovat nějaký ten víkend pro sebe a ne jej trávit s otcem. V kontextu úvah o syndromu zavrženého rodiče je absurdní, že to byla máma, která trvala na tom, že máme otci pomáhat a být s ním v kontaktu, že to byla ona, která nás napomínala, když jsme kritizovali otce nebo jeho přítelkyni. Naopak pobyt s otcem byl vždy náročný. Fyzická práce mi nevadila, někdy celkem rád vzpomínám, jak jsme to s bráchou zvládali, jak jsme se povzbuzovali. Jak jsem psal, otec byl do loňského roku velmi silný kuřák, kouřil v autě, doma, v přítomnosti děti i těhotných žen, prostě zcela bezohledně kdekoliv a kdykoliv. Na jakoukoliv prosbu o ohleduplnost reagoval vztekle a podrážděně. O jeho osobních útocích a neustálé kritice atd se snad ani nebudu rozepisovat. Svým způsobem jsem díky tomu zjistil, že málokdy s někým nevyjdu, že málokdy jsem potkal méně bezohledného člověka. S tím sebevědomím to bylo možná horší, protože můj otec patří k těm, kteří si myslí, že se chválit nemá. Má se jen kritizovat, protože když je něco v pořádku, tak to je samozřejmé atd. Prostě zůstali jsme v kontaktu přesto, že si nerozumíme a přesto že čas od času nastanou období, kdy se třeba několik měsíců vůbec nestýkáme a nebavíme se...

Nechci být jednostranný, tak je třeba říct, že když je otec dobře naladěn a v pohodě, což se snad s přibývajícím věkem a i díky jeho partnerkám zlepšilo, tak dokáže pomoct. Vděčím mu třeba za dobře provedenou rekonstrukci našeho bytu, ostatně uznávám rovněž, že ho tehdy v 70. letech získal on. A těch věcí je víc, třeba když zajistil a zaplatil opravu auta, které jsem potřeboval pro každodenní dojíždění s manželkou do nemocnice na ozařování a v servisu nesmyslně natahovali cenu atd. Vždy umím poděkovat a být za to vděčný. O to víc pak překvapí náhlé změny situace, když v pohodě není a z pocitu nějaké své ukřivděnosti dostane chuť ubližovat...


Pár mých vzpomínek

Asi málokdo z mého okolí ví o věcech, o kterých tady píšu. Že můj vztah s otcem nebyl a není jednoduchý třeba tak nějak cítí, ale detaily neznají. Příliš o tom nemluvím, snažím se to v sobě zpracovat pokud možno v dobrém, ale to, co mi zase otec předvedl, právě opět vynáší na povrch některé z těchto vzpomínek. Zvlášť v tomhle problému s otcem jsme si byli velkými oporami s mámou. Nikoliv v tom, jak si zřejmě myslí, že bychom ho nějak očerňovali a pomlouvali. Prostě jsme se vzájemně povzbuzovali, podpírali a říkali si, že byl vždy takový, tak proč se tomu jeho chování znovu a znovu divíme a proč nás to stále tak zraňuje.

Jen pro malou představu přidám i pár svých osobních vzpomínek. Neberu je jako nějaké očerňování, prostě jsou to moje vzpomínky na to, co se stalo. Ostatně nijak si je nehýčkám, jen se mi prostě vybavují v těch chvílích, kdy o sobě dá otec zase vědět a ukáže se, že se možná v něčem změnil, ale v mnohém je stále stejný. A myslím si, že když i přesto dodnes dokážu s otcem celkem normálně komunikovat, tak to jen dokazuje, že vskutku není "zavrženým" rodičem, i když se o to svým chováním vždy tak intenzívně snažil.

Třeba mé první setkání se lží a silným pocitem nespravedlnosti. Zhruba v mých 12 letech, už po rovodu rodičů, když jednou otec mámu v předsíni přivítal ránou, kterou jí rozbil brýle i pusu do krve. Občas zašla s ženskými cvičit a někdy se prostě zapovídala. Vše jsme to slyšeli přes tenké prosklené dveře. Navíc máma, zčásti v šoku a zčásti ze strachu před dalším útokem, vběhla k nám do pokoje a volala o pomoc. Jelikož to nebyl první útok po rozvodu, ostatně fyzické útoky na mámu v době trvání manželství byly běžné, tak si to máma nechtěla nechat líbit. Po nějaké době, kdy jí otec fyzicky bránil k přístupu k telefonu, se jí nakonec, zčásti i s naší podporou, podařilo zavolat policii. Otec se v tu chvíli začal tvářit strašně něšťastně, téměř jako by on byl tou obětí. Každopádně před hlídkou, která brzy dorazila, si už opět počínal "statečně". Kromě toho, že se odvolával na svoje známosti tak tvrdil, že je máma hysterka, že byla někde v hospodě a cestou spadla ze schodů a teď ho tady nesmyslně obviňuje. Tehdy v 80. letech se k domácímu násilí nepřistupovalo s takovou citlivostí jako dnes. Hlídka mámě řekla, že když pod dvěřmi neteče krev, tak je vlastně bezmocná. Každopádně otec dostal varování, že kdyby k nám museli jet ve stejný večer ještě jednou, asi by už nezůstalo jen u domluvy. Co jsem však tehdy nedokázal pochopit, jak může být uváděna v pochybnost věc, která se evidentně stala? Navíc jako může člověk, který je mým otcem, něco takového nejenom dělat ale pak i tvrdit? Celý následující rok jsme se sestrou často otci tuto událost připomínali. Zajímavé bylo, s jakou vehemencí popíral, že by se vůbec něco takového stalo. Zvlášť jeho máma, která u toho vůbec nebyla, to opět přisuzovala údajně neblahému vlivu naší mámy. Teprve zhruba po roce se otec neudržel a v nějaké hádce s námi se vlastně k činu přihlásil, když řekl, že na něj si nikdo dovolovat nebude a že on s každým zatočí stejně tak, jako když máma tehdy přišla pozdě a "dostala pár facek".

Jiná vzpomínka je z pozdější doby. V určité době, když jsem studoval na vysoké škole a už jsem přitom i pracoval, jsem prostě odmítl trávit s otcem víkendy na stavbě nebo jinde, poslouchat jeho neustálé kritiky, výčitky, věčně se dohadovat a k tomu čichat kouř z jeho cigeret. Mladší brácha, v té době gymnazista, se tak stal adeptem na toho "povedeného syna", když ten první se nepovedl. On měl výhodu v tom, že si 80. léta a mnohé nechutnosti otce nepamatoval, takže s ním otec přece jen líp spolupracoval. Nevýhodu měl brácha v tom, že jej mámy přítel (pozdějsí manžel) příliš nepřijal, my se sestrou jsme byli už velcí a měli jsme své zájmy. Prostě to brácha neměl jednoduché, protože se narodil do příliš rozhádáných poměrů. Každopádně v této době, zhruba v polovině 90. let, trávil víkendy s otcem sám. Když jsme v té době měli s otcem zase nějaké to období vzájemného nemluvení, tak se jednou máma spletla a při telefonickém rozhovoru nepochopila, že otec chce mluvit s bráchou a ne se mnou. Omylem mi tedy předala telefon a když jsem se ohlásil, tak se jen ozvalo: "Co to má být? Já jsem nechtěl mluvit s touhle SRAČKOU, ale se svým synem." Tak jsem jen v klidu zavolal bráchu a telefon mu předal. Ostatně ono to netrvalo dlouho a brácha chtěl mít taky trochu svůj život. Mezi ním a otcem začaly mne už důvěrně známé hádky a výmluvy ohledně víkendů. Jenže to už byla situace hodně vyhrocená. Máma pomáhala svému manželovi s péčí o jeho těžce nemocnou mámu v Táboře. S bráchou jsme doma občas hospodařili sami, já jsem navíc studoval, pracoval a užíval si svůj první vážný vztah. Už předtím se bráchův prospěch zhoršil, trávil čas s kamarády (pokud vím, tak kromě nějakého toho piva nebo cigarety nepáchal nic špatného, to já měl pubertu mnohem bouřlivější). Nakonec se brácha náhle zhoršil i ve škole, a to natolik, že jej ani nepustili k maturitě na gymnáziu. Avšak během června se situace zlepšila. Nevím přesě proč, ale měl jsem pocit, jako by brácha trochu dostal rozum, pochopil situaci a jak jsem se později dozvěděl, zřejmě se i poprvé zamiloval. Odmítl trávit čas s otcem a rozhodl se, že na podzim ve škole vše napraví. I proto mu máma dovolila, aby místo času s otcem mohl jet s kamarády na chalupu nedaleko Prahy. Odsud se už nevrátil... O tom napíšu třeba někdy jindy. Prostě už jen policejní hlídka, kterou jsem potkal spolu s bledou mámou mezi dvěřmi, oznamovala, že je brácha mrtvý, že se zřejmě nešťastnou náhodou utopil (plavat uměl, ale dobrý plavec nebyl)...

Zpět k otci a k tomu, proč jsem zabrousil k těmto vzpomínkám. Dodnes si prostě otec nepřipustil, že i s mladším bratrem podobný konflikt jako se mnou byl a situace by se zřejmě opakovala. Vzpomínám si, jak byl zničený a nešťastný, že jeho syn zemřel a zůstal tu opět jen ten "nepovedený", když to nazvu slušně. Vrcholem zoufalství ale také jeho bezohlednosti bylo to, že mi pak mnohokrát při vzájemných hádkách vyčítal, že za smrt bráchy můžu já. On to myslel tak, že kdyby byl s ním, tak by se to nestalo, ale i tak je to zcela absurdní obvinění a opět jen hledání viníků někde jinde.

Nebudu tady vypočítávat, kolikrát mě vydědil, kolikrát mě vzteky proklel, kolikrát mi vyhrožoval inzultací, kolikrát se mě snažil zesměšnit, ponížit nebo mě urazit. Ostatně já si to už ani pořádně nepamatuju a nemám chuť na to vzpomínat. Ale když už tu uvažuju o údajném syndromu zavrženého rodiče, tak bych spíš v těchto věcech hledal kořeny vzájemného "odcizení" než je absurdně hledat v nějaké nenávisti, kterou v nás podle otce údajně pěstovala máma.

Vždy mi říkal, že až budu velkej, tak to pochopím. Ale asi jsem stále nedorostl na tu správnou výšku, protože to stejně pořád nechápu. Snad jen, že to je asi opravdu nějaký typ patologie. Já se v mezích možností vždy snažil o korektní vztahy s ním, ale vždy jsem dřív nebo později narazil. Třeba když jsme se ženou čekali prvního syna a byli jsme u otce několikrát kolem Vánoc na návštěvě, tak se vždy rozčiloval, že s ním moje starší sestra nekomunikuje a neumí se ani ozvat. Když jsem ho slušně upozornil na to, že to by si měl vyříkat se sestrou a nepokřikovat na nás, že my tam jsme a dokonce opakovaně, tak se na mne obořil tak, jak to v návalu vzteku umí. Těhotná manželka, sedící na druhé straně místosti, protože otec samozřejmě kouřil jednu cigaretu za druhou, se mne slovně zastala, aby na mne nekřičel. Tak se pustil i do ní, okamžitě jsme se rozhodli odejít a byli jsme vyprovázeni sprostými nadávkami a výhružkami. Přesto jsme jej po narození syna vzali po několika měsících opět na milost a pozvali ho na návštěvu. Přinesl dary a s vnukem v náručí vypadal spokojeně a šťastně. Zase to nějakou dobu fungovalo, zvlášť když jsme spolu komunikovali co nejméně. Nosil Martínkovi i nám v době Vánoc, narozenin a svátků dárky. Na to on s i potrpí. Je schopen člověka neskutečně seřvat, ale když jsou narozeniny tak se musí slavit a dávat dárky...

Když zemřela manželka (v roce 2008) a zůstal jsem s klukama sám, tak jsem jej zhruba dva měsíce poté navštívil v jeho letním sídle (spíš nedokončeném pomníku jeho nereálných snů o velké spokojené rodině?) na Šumavě. Byl jsem v létě s klukama nedaleko s rodinou manželky. Byl to můj první pobyt s klukama mimo domov po smrti ženy a bylo to i tak pro mne velmi náročné. Návštěva otce, opět moje vstřícné gesto vůči němu, dopadla hrozně. Otec mi stále mluvil do toho, jak jsem s klukama jednal. Trval na tom, že mám tříletého a ročního syna nechat venku u vany s vodou a na písku samotné atd. Vyčetl mi, že jsem se o manželku staral doma až do její smrti. Měl jsem jí prý dát někam pryč, prý kvůli klukům atd. Prostě velké neporozumění. Namítnul jsem, že si od něj nenechám mluvit do života a do výchovy kluků. Zvlášť od něj, který se o děti nikdy nestaral, navíc mámu se třemi dětmi opustil. To víte, hned byl oheň na střeše a hádka vzplanula. Odcházel jsem ke klukům, že se nechci hádat, mám starostí více než dost. Otec si chtěl zřejmě vychutnat, že taky někdy může mít nade mnou převahu a vysmíval se, že jsem zbabělec, který si ani nechce poslechnout pravdu. Tak jsem se nedal... Když otci došla slova a argumenty, začal mi vyhrožovat inzultací. Raději jsem volil ústup. Nikoliv ze strachu o sebe, tolikrát jsem chtěl..., ale máma mi vždy říkala, že mi otec za to nestojí a měla pravdu, nestojí, prostě jsem ustoupil především z pocitu zodpovědnosti za kluky. Když otec pochopil, že odjíždíme, nadával mi ještě víc a vzteky bez sebe syčel, že když odejdu, už ho nikdy neuvidím atd. Celý rozklepaný jsem naložil kluky a odjel zpět na chatu k manželčiným příbuzným. Nemohl jsem spát, necítil jsem se dobře, protože jsem nebyl doma a vzápětí jsem dostal vysokou horečku. S vypětím všech sil jsem se s klukama zabalil a přes protesty manželčina příbuzenstva jsem asi druhý den odjel domů, prostě jsem musel...

Přesto jsem za nějaký čas vzal otce opět na milost a umožnil mu návštěvu, především kvůli klukům. Svoji roli sehrálo jistě i to, že v té době, v polovině prosince 2008, byla u nás na návštěvě moje máma se svým manželem naposledy. Tak moc se mi snažila pomáhat, přestože s manželem žila v Táboře a sama byla těžce nemocná (recidiva rakoviny prsu, po jeho ablaci mnohočetné metastázy na plicích, později po celém těle, držela se velmi statečně). Jako dnes vidím, jak tu seděla s vypětím sil za stolem a plakala, že jí moc mrzí, ale že už mi nemůže pomoct, že už to nezvládne. Tedy také proto jsem se nebránil návštěvě otce a on se opět předvedl na Vánoce, přivezl nejenom dárky, ale i večeři, ačkoliv jsem jí nechtěl. Byli jsme s klukama na mírné dietě po prodělané silné střevní infekci, takže jsme ani neměli kapra a nedělal jsem ani bramborový salát. Vzpomínám si, jak to provázel slovy, že bez něj bychom zahynuli hlady. Horší byly Vánoce minulý rok, kdy jsme byli s klukama vlastně popvé sami. Jako už tradičně jsme byli opět nemocní (samozřejě že tam psychika hraje velkou roli, zvlášť u mne). Tentokrát si otec přisadil a zdůrazňoval, že já nejsem schopen dodržovat vánoční tradice a tedy "udělat" klukům pořádné Vánoce, takže je to na něm. Byl tu několikrát po sobě, skoro každý den. Vadilo mi to, ale vždy jsem ho samotného nebo s jeho přítelkyní pustil dovnitř. Nijak jsem nekomentoval, když klukům říkal, že jsem nevděčný bručoun, že ho prý nemám rád atd. Je zajímavé, že sám jsem později přemýšlel nad tím, proč mi jeho přítomnost tak vadí. Mimo jiné jsem si uvědomil, že i díky tomu, jak se celý život choval vůči mojí mámě, tak má nepochybně své "zásluhy" na tom, že zemřela tak mladá (ve věku nedožitých 59 let)...


Nevím, zda je snad trochu pochopitelnější, proč mě taková drobná epizoda, tolik ovlivnila a stála a stojí tolik sil. Co bude dál, nevím. Vždy jsem si zakládal na tom, že dokážu komunikovat téměř s každým, že vůči nikomu si v sobě nepěstuju zášť. Cítím však, že si nemůžu dovolit plýtvat silami na někoho, kdo je sice ochoten pomáhat, ale ať už úmyslně nebo neúmyslně uráží a zraňuje mnohem víc...

Včera jsem otci volal, že jsem si podle jeho přání na internetu našel, co znamená syndrom zavrženého dítěte, ale že to podle mne nepochopil. Pokud chce mluvit o nějakém odcizení tak je to jen tím, jak se choval a chová. Skončilo to křikem, jsem prý jen ignorant, který se neumí chovat...


Doufám, že mi bude zase brzo líp, že ustane ta úporná bolest v oblasti žaludku, kterou tak důverně znám, naposledy z doby, když vloni v hospicu umírala moje máma a už se jí nedalo nijak pomoct... S některými věcmi/lidmi prostě nemůžeme nic dělat a jediné, co můžeme, je změnit náš vztah k nim...


Troufám si říct, že se do otcových pocitů dokážu docela dobře vcítit. Vždyť jsem jeho syn a vznětlivost, choleričnost, obtíže s vyrovnáváním se se situacemi, které nejsou zrovna podle mých představ, znám docela dobře. A že jich v mém životě bylo a je víc než dost. Peru se s tím, jak umím. Každopádně jsem vděčný za to, jak mě moje máma vychovala a jaký mi dala příklad. Pomáhala mi, dokud žila, pomáhá mi její život a přístup k věcem, jakjsem ho mohl poznat, i nyní. Nejsem dokonalý, mám nedostatky a dělám chyby. Troufám si však říct, promiňte mi tu troufalost, že mě moje máma vychovala rozhodně líp než babička mého otce...


Pozn. z jara 2012: Můj otec v září 2011 zemřel, více viz ZDE. Téma se tím však pro mne neuzavřelo, neboť i po půlroku od jeho smrti se mi čas od času zdají sny, ve kterých mi můj otec nadává nebo mi něco vyčítá. Podle možností se to snažím řešit, takže se trochu léčím nejenom s žaludečními problémy.

Pro přehlednost k tomuto tématu jsem přidal do svého blogu štítek otec, který odkazuje na texty, ve kterých o svém otci a vztahu k němu píši trochu víc.

Pozn. z podzimu 2012: Jak už to bývá, tak čas a má snaha o vyrovnání se s pocity a minulostí nese ovoce, takže negativní sny o otci se mi rok od jeho smrti už delší dobu nezdají a i další starosti z této oblasti se mi snad daří obracet k dobrému. Pro odlehčení dopoučuji kouknout na text o ukládání urny.

21 komentářů:

  1. Teda Martine, ty toho máš už hodně za sebou. Co napsat? Snad jen, svému otci se už asi nezavděčíš, jeho nezměníš a tebe to ničí. Možná utéct,nestýkat se s ním.
    Ty budeš určitě lepší otec, máš odstrašující příklad...

    OdpovědětVymazat
  2. Martine - nemám to taky jednoduché s rodinou, ale díkybohu nejde o mého otce. Takže odříznutí, které jsem volila po pohřbu muže je jen logickým důsledkem.

    Když ale čtu, co jsi tu napsal, vlastní nebo ne, tohle bych si nenechala líbit. Potřebuješ být v pohodě, jsi na kluky sám, vždyť on tě akorát psychicky deptá.

    Energii potřebuješ na jiné věci než na vynakládání aspoň nějakého vztahu s tvým otcem. To si myslím já. Protože i když to chvíli bude dobré, zase to po čase sklouzne a ty se utrápíš. Z toho není cesta ven. Někteří lidé jsou prostě psychicky narušení, myslím, že kolikrát je to i na léčbu ... ale oni to nikdy nepřiznají a do očí jim to nikdo neřekne.

    Chraň sebe a kluky, já se negativistům zdaleka vyhýbám a nedělám rozdíly, rodina nebo ne. Nemám sílu je řešit. Vydržím myslím hodně, ale co je přes míru a to u tebe je na tisíc procent, to prostě ukončím.

    Držím palce!!!

    OdpovědětVymazat
  3. Já se přiznám, že osobní dokumenty jsem nečetla - protože z toho mám až nedobrej pocit vlezlosti.

    Ale co rozhodně cením je to, že se snažíš s tátou vyjít. Musí to stát strašně moc sil. A z jedný strany souhlasím s Diny, že by jsi měl svoje síly šetřit pro kluky - pro to všechno, co musíte zvládnout...

    Z druhý strany ale chápu, že se snažíš s ním vyjít. Je tvou součástí - i když třeba není takovej, jakej by měl být, i se všema chybama.

    Přála bych ti, aby jste k sobě našli cestu. respektive, aby on pochopil, že chyby by měl každej nejdřív začít hledat u sebe, než je hledat u jiných. Kdyby k tomu došlo a byl by k sobě upřímný - musel by dojít k tomu, že Tebe řešit nemusí - že si vedeš svůj život a důsledky svých chyb si poneseš taky sám.

    Někdy prostě může bejt chlapem kluk, co mu ještě nerostou vousy na bradě a jindy ani "pán v letech" se prostě chlapem nestane....

    Myslím, že když to v sobě probereš, zjistíš, jakou cestu si zvolit. Ale rozhodně to nestojí za to, aby jsi se trápil a užíral. Nestojí. Nenech se vysát. Pokud najdeš sílu - postav se mu. Máš na to. Určitě máš duševní převahu. Nejsi už malej kluk. Jsi chlap. A podle všeho chlap s velkým "Ch" - a možná právě to tvýho tátu štve nejvíc.

    Ve skutečnosti si myslím, že tvůj táta je hluboce nešťastnej člověk, co si životem nese nějaký velký trápení.

    Přála bych Ti, abys měl v rodině pomoc a zázemí. Ale nějak cítím, že máš sílu na rozdávání...

    Drž se!

    OdpovědětVymazat
  4. Drahý Martine,
    pozorne jsem precetla cely clanek, ale osobni dokumenty taky ne, radsi. Neda se poprit, ze jste si s mamou, sourozenci i tvou zenou prosli diky tvemu otci nepeknymi casy a myslim, ze tento text je pro tebe moc dulezity, nevim, jestli ses kdy z toho takhle vykecal nebo vypsal. Ne, ty nejsi mama, kterou muze urazet a srazet k zemi, protoze citi jeji slabost a asi i jakousi moralni prevahu, nejsi ani dite, kterym muze manipulovat nebo jej jednoduse obvinit ze lzi,to on asi vidi a proto kolem sebe kope jako maly rozmazleny kluk, jsi dospely a silny, ikdyz se tak mozna vzdycky necitis,nemusis si vse nechat libit, muzes ho snad i chapat nebo se snazit odpustit, asi budes stejne vzdycky doufat, ze te vezme "na milost", ale zapomenout nemuzes a tezko ho muzes zmenit. At uz se rozhodnes byt dal vstricny a korektni, nebo spalit mosty, (ani v jednom pripade se myslim otci nezavdecis) nebo to proste nechat konovi a vyckat, zda se nahodou neuklidni, nenechej ho, aby takhle nicil i tve syny, je jedno, co ho k tomu vede, takhle se proste chovat nemuze. Preju ti hodne sil.

    OdpovědětVymazat
  5. no to je celkem nálož. Moje maminka má podobného tatínka, mamince je 60 a i dnes jí ještě není jedno, když jí otec říká, že je neschopná atd. Našla jsem tolik společného, co spojuje mého dědu a tvého otce a můžu ti říct, že tvůj otec se NIKDY nezmění, nikdy si nepřipustí, že by udělal chybu, chyba bude vždy v tobě. Poradit nevím, na jednu stranu chápu, že nechceš připravit děti o dědu na druhou stranu stojí to opravdu za to? Dnes děda bydlí cca 100 km od nás (předtím bydlel ve stejném městě) odešel, protože jsme se o něj nestarali (lež) a nevážili jsme si ho - můžu říct, že jsme rádi na chvilku dostali punc nevděčníků, ať si péči o arogantního a sobeckého člověka vyzkouší někdo jiný.
    Bolet tě to bude pořád, můžeš si stokrát říct, že ti za to nestojí, ale jedno ti to nebude. Maminka se dnes chová tak, aby neměla špatný pocit až děda umře (je mu 90) - zavolá mu, zajede tam, ale to je vše. Možná, je to hrozné, ale dnes už myslí na sebe, protože vždy, když se snažila dědovi přiblížit, trošku se mu otevřela jí ublížil.
    Držím ti moc palce, ať ti to ubližuje, co nejmíň, potřebuješ svou energii na své krásné kluky a nevrhat ji na ztracený případ
    Dana

    OdpovědětVymazat
  6. Musím se přiznat, že Tě obdivuji....já mám s oběma rodičema špatný vztah a mám silný pocit, že ani oni si nikdy dodatečně neuvědomili, že jako rodiče naprosto zklamali, byli jsme pro ně jen rukojmí v jejich velmi bouřlivém manželství.

    Abych nastínila situaci, naši se nikdy nerozvedli, protože se strašně milují a bohužel i nesnáší. Jsou spolu třicet let a v mých deseti letech si máma uvědomila, že takhle dál žít nechce, že jen dře na baráku a věnuje se domácnosti(Což byla pravda, to se nedá popřít. Ve 22letech měla dvě holky v rozmezí necelého roku a půl a přistavovali barák u tátových rodičů, a co si budem povídat táta nebyl zrovna pozorný manžel a po práci šel k rodičům místo toho, aby se věnoval své nové rodině), a že si chce užívat. To spočívalo v tom, že se začala stýkat s ženatým podnikatelem, který na začátku devadesátých let jezdil autem Alfa Romeo a na nákupy do Rakouska (v tu dobu šílený terno). Začala chodit domů v noci, někdy vůbec (v době kdy nebyli mobily, bylo pro mě strašný, že jsem třeba i týden nevěděla kde máma vůbec je, a táta si ještě dělal srandu, že třeba jí někdo zabil a konečně bude klid), někdy nás brala i sebou jako alibi. Posadili nás do kina a pak nás vyzvedli, nebo jsme byli v jeho vile, nám pustili film a oni šli do patra. Naše vzpomínky ze sestrou bych nepřála ani tomu nejzlobivějšímu dítěti - mezi nejhorší patří když táta v pozdních nočních hodinách nechtěl mámu pustit domů a ona se rozhodla rozbít skleněnou výplň vchodových dveří, což se jí povedlo. Dětský pokoj byl první místnost od vchodu a aby se ochránila tak mi vlezla přiopilá, smradlavá z nějakýho baru, do postele a schovala se za mě, neboť táta už vytáhl nůž a začal jí vyhrožovat, že jí zabije......do toho pak většinou přiběhla babička (bez zubní protézy, to bylo v daný okamžik docela legrační) a začala taky běsnit a podporovat svého syna. Někdy táta mámu zmlátil ani jsme o tom nevěděli, ale máma se nezapomněla pochlubit a táta nám zas říkal jaká je máma "ku.va". Když jsme brečeli a klepali se strachy v pyžamkách, tak nás táta dotáhl před mámu a ukazoval co s námi dělá, že za to může ona. Nikdy ho nenapadlo, že kdyby nás měl tak rád jak tvrdil, tak by nás nikdy do takovýhle extrémních hádek nezatahoval, že by se naopak snažil nám tu mámu vynahradit a né naopak nás do hádek zatahovat......nejhorší bylo že pro okolí jsme byli jak příkladná rodinka, protože se přece nerozvedou, jak by to vypadalo. (Táta nám nikdy nezapomněl připomenout, že se nerozvádí kvůli nám, že on je ten co se obětuje pro rodinu.) Každý rok hory, v létě dovolený, každý rok fotky spokojené rodinky z Vánoc, z různých oslav. Teď po dvaceti letech kdy máme se sestrou každá svojí domácnost to vypadá tak, že táta si našel o dvacet let mladší přítelkyni, vdanou se dvěma dětmi, máma taky někoho měla, ale začala na tátu strašně žárlit (Všechny tyhle informace vím od nich když mě pozvou na oběd a doslova mi nejdřív táta vypráví špínu na mámu a další den mám opáčko s protistranou. Jako by se báli, že se přidám na stranu toho druhýho, nikdy jem nedošlo, že dávno nejsem ta vystrašená holčička v pyžamku, že mám svůj život a oni v něm rozhodně nejsou žádnou prioritou). Táta se chtěl rozvést, ale nakonec to dopadlo tak, že se rozvod opět nekoná a odletěli na Mallorku, kde na fotkách opět vypadají jako spokojený pár.

    OdpovědětVymazat
  7. 2.část
    A jaký vztah máme k rodičům.......nikdy jim nevolám (jen popřát k svátku, narozeninám)když je nějaká oslava tak přijedu, když mě pozvou na oběd (tak jednou za půl roku) přijedu, ale já je nezvu k sobě domů(to se musí sami vnutit)Moje sestra žije v Paříži, vdávala se - rodiče nedorazili na svatbu (táta se nikdy nesmířil s tím, že žije tam kde žije) narodila se jí před rokem dcerka, kromě fotek jí neviděli. Jejich stanovisko je takový, že má přijet ona, být tu tak měsíc, nejlépe bez manžela, aby si jí mohli pořádně užít.....to že máme své domovy, své přátele, svoje aktivity nikdy neuznali.....prvořadý jsou oni a já neustále poslouchám, že se nikdy neozvu. Mají pravdu, neozvu, ne ani tak protože bych je chtěla trestat, ale prostě nemám potřebu, jsem zvyklá se o sebe postarat sama, jak po finanční stránce, tak po psychické, nejsem zvyklá se jim svěřovat a žádat je o pomoc.......oni nejsou zlý, asi nejvíc sedí, že jsou sobecký. Jejich výchova spočívala v tom, že bylo doma uklizeno, uvařeno, my jsme chodili v čistém oblečení a byli jsme jak se říká "slušně vychovaný".

    Nejhorší na tom všem je fakt, že za normálních okolností chápe dítě domov jako útočiště, bezpečí, pohodu...to já prostě nezažila, tohle nemůžu rodičům nikdy zapomenout a popravdě se o to ani nesnažím. Když k nim jedu na návštěvu tak jsem nervózní a mám staženej žaludek co se zas stane, když mi volají tak to samé. Někdy si říkám, že kdybych už je v životě neviděla, že by mi to bylo jedno.

    Musím se smát, když hořekují, že až budou starý, že my se sestrou se o ně určitě nepostaráme.....já jim vždycky říkám, že se o ně postarám tak jak oni se v dětství starali o nás.

    Děkuji, že jsem se prostřednictvím Tvého blogu mohla takle sáhodlouze vypsat, nikdy mě to nenapadlo (komu bych tohle taky psala),ale docela mi pomohlo to vidět černé na bílým. Naštěstí teď už je to všechno dávno, a pevně doufám, že mě to do života maximálně posílilo, protože se přeci říká, že co Tě nezabije to Tě posílí :-))

    PS: Chápu když komentář ani neumístíš na blog je vážně moc dlouhý, stačí když si ho přečteš Ty. Chtěla jsem jen abys věděl, že Tě plně chápu v tom co píšeš o tom co se u Vás dělo.

    Mějte se kluci krásně a přeji Vám plno příložitostí k úsměvům

    OdpovědětVymazat
  8. Ahoj Martine,
    já jsem přečetla všechno. Měla jsem to "štěstí", že i moje dospívání bylo poznamenáno rozvodem mojí mamky a mého nevlastního otce, kterého jsem měla velmi ráda. To o čem ty píšeš, jsem zažila také. Fyzické a psychické napadání bylo na denním pořádku a několik let bych nejraději úplně vymazala.
    Nakonec jsem se s tím vyrovnala, čas trochu všechno otupil a dneska jsem došla tak daleko, že jsem i bývalému nevlastnímu otci (po tom všem a kdy ještě dnes pro mě nemá žádné dobré slovo, stejně jako pro mámu) pomohla. Ne jednou, mockrát.
    STejné zápisky jsem četla již co by dospělá, náhodu jsem je našla a neodolala.
    Mojí mámy si strašně moc vážím, ne vždy to bylo jednoduché a úplně jí rozumím.
    Vztah s mým vlastním otcem je také velmi zvláštní. Řekla bych, že mě nemá a nikdy neměl rád. Vyhovuje mu, že si ode mne vždycky něco odnese, že mu můj muž vždy pomůže, kdykoli si "pískne". V posledních letech učil na střední škole, kde se na něj nějakým způsobem navázal jeho jeho student a pak posléze i jeho sourozenci. Když jsme spolu o tom nekolikrát mluvili, že je divné, aby cizí člověk měl klíč od jeho bytu a jeho jediné dítě nikoli, tak mi bylo řečeno, že oni jsou chudáci, protože jich je 8 dětí a mají malý byt. Nejdříve se k němu chodili učit na PC, poté tam i bydleli. Říkala jsem mu, že to je volba jeho rodičů, že měli tolik dětí, že každý musíme vědět, na co stačíme.
    Já mám vlastní rodinu, 2 děti, dcera se chystá na gymnázium, mají koníčky. Přesto můj otec naprosto nechápe, že jako pracující máma, volného času nazbyt nemám. Nemám vlastně vůbec žádný, studuji při zaměstnání VŠ a je to víc než náročné.Čím jsem starší, tak mi ten náš vztah nevztah s tátou vadí. Jak mě jen využívá. Jaký strašný je to sobec. Ale nechci to nějak vyhrotit, je to starý člověk, letos mu bude 70let.
    Tak se v tom teď nějak plácám, musela jsem se po přečtení toho tvého příběhu nad tím zamyslet a vůbec mi z toho není veselo.

    Naštěstí mám úžasného manžela, který díky mojí rodině zažil už tolik a přesto při mě stojí a dodnes nechápu, jak je možné, že jsem přitom neradostném rodinném životě dítěte z rozvedené rodiny, zakotvila v tak báječném vztahu, který trvá letos už 15 let.


    Tobě a klukům držím moc amoc palce.

    OdpovědětVymazat
  9. Petra N. (zapomněla jsem se podepsat)

    OdpovědětVymazat
  10. hmmm...o niecom som vedela, ale nikdy som to este nepocula/necitala takto ucelene a v kontexte. znie to trochu paranoidne schizofrenicky, obvinovat vlastnu zenu z toho, ze popudzuje deti proti nemu...ale o tom potom...myslim, ze Ty sam najlepsie vies, co Ti dovoluje sa rozvijat (hoci je to povedzme ze negativne) a co Ta naopak ubija...a aj od tohto blogu zrejme necakas "otcovske" rady do zivota...takze pre tematizaciu, vyslovenie a "lupanie" hrosej koze je to velmi vhodne...prajem Ti cim menej zaludocnych zalezitosti a viac suznenia a porozumenia.L.

    OdpovědětVymazat
  11. Je mi to moc lito, cim vsim jste si musel projit. Obdivuju, jak se zivotem bojujete. Jste pro kluky ten nejlepsi tata! Verka

    OdpovědětVymazat
  12. Ahojky.
    Mám pocit, že píšeš o mé rodině. Můj otec psychopat nám čtyřem sourozencům prichystal peklo na zemi vč.sexuálního obtěžování mých mladších sester.Mámu tloukl co si pamatuji a ani nezpočítám rány, které jsem schytala za ní ve snaze jí chránit.Dneska je mamča u mě, táta bydlí o pár domů dál a čím je starší, tím je to horší a nejhorší na tom je, že senikdo z nás nemůže dočkat toho, až zmizí z povrchu zemského.Zničil nám všem život a jeho pohřeb bude jeden obrovský mejdan. Vy se chlape držte! Máte nádherné kluky a ti Vás moc potřebují. Život je hrozná svině, ale věřím, že na Vás musí čekat už jen to dobré a já Vám to opravdu moc moc přeji!!! Zdenka

    OdpovědětVymazat
  13. No, někomu je prostě "přáno"... achjo. Martine, některé lidi je možná lepší - bez ohledu na příbuzenské vztahy- ze života vytěsnit. Sílu a energii potřebujete- a budete dlouhé roky potřebovat- na úplně jiné věci, především na výchovu a zaopatření kluků, takže nechat se otravovat a mořit člověkem, který žil-tak jak žil a choval se ke svým nejbližším ne právě příkladným způsobem, jen proto, že jej máte v rodném listě uvedeného jako otce... já vím, "cti své rodiče"... ale copak se takhle rodiče mohou ke svým dětem chovat? Ono v málokteré rodině je to se vztahy ideální, ale jsou určité hranice, za které by se nemělo jít.

    Držím vám palce, život se s vámi nemazlí, ale líbí se mi, že bojujete, nesmutníte a moc vám přeju, aby teď už "bylo jen dobře".

    OdpovědětVymazat
  14. Ahoj Martine, ani nevíš, jak moc ti rozumím. Není to lehké a člověk pořád hledá. Mám doma podobné zápasy a bylo pro mě povzbuzením, číst Tvé řádky, vědět, že člověk nebojuje sám. Přeju hodně moudrosti při vzájemné interakci. Andrea

    OdpovědětVymazat
  15. Ahoj Martine,
    tento prispevek bude dlouhy, omlouvam se. Ale treba ti moje zkusenosti pomuzou.
    Mela jsem take tezke detstvi, moje maminka me mela v 19 letech a mela pocit, ze si dost neuzila. Otce neznam, toho se zbavila nastesti kdyz jsem mela jeden rok. Ale sama se v tom dost placala a rada chodila do hospody a jeji vyber partneru tomu samozrejme odpovidal. Nakonec zacala zit s nevlastnim otcem, s nimz pak mela moje segry dvojcata. Jsou o 8 let mladsi. Ovsem pit neprestala ani po jejich porodu, chodili do hospody spolu, obcas otec mamu zbil, no nebylo to treba tak hrozne jako u vas, nicmene moje detstvi byl horor. Hodne jsem toho vytesnila, takze si moc nepamatuju.
    Bylo to u nas ovsem podobne v tom, ze jsem mamu chapala jako tu chudinku a hrozne jsem ji prese vsechno milovala a otec byl pro me ten tyran, ktery nam kazi zivot.
    Mesic pred mymi 18.tymi narozeninami maminka nahle zemrela na cevni mozkovou prihodu a ja zustala sama s otcem ozralou, ktereho jsem nenavidela a dvema desetiletymi sestrami, o ktere jsem se stejne fakticky starala, protoze mama musela hodne pracovat, tahla vsechno sama. Byl to sileny sok, mama uz tri roky nepila ani nekourila a zrovna byla ve fazi, kdy uz mela pripravenou zadost o rozvod. S mamou jsme mely uzasny vztah, byla moji nejlepsi kamaradkou, vzdycky se mnou jednala jako se sobe rovnou. No, hodne jsem se v tom po jeji smrti placala, zbyval mi posledni rok pred maturitou, holky na krku, otec litoval hlavne sam sebe, porad vysedaval v hospode a na me rval, ze jsem mu neuvarila veceri. Penize na zivobyti nam nedaval nebo jen s velkymi recmi.
    Po maturite jsem nastoupila do prace, kde jsem potkala sveho nyni uz manzela a postupne se vse v dobre obratilo. Holky jsme z domova odvedli, dostala jsem je do pestounske pece a i pres spoustu nervu s jejich vychovou jsem dnes spokojena, je jim 21 a dodelaly ucnak a SS a vypada to, ze budou zit normalnim zivotem.
    Zajimave je, jak to bylo dal s otcem. Zustal v byte sam, nasel si starsi zenskou, trochu generalku a ta ho postupne odnaucila chodit do hospody a zije ted docela normalne. Zadny tyran, zadny chlast. Normalni slusna rodinka.
    I muj vztah k nemu se casem dost promenil, tak jak uz me nemohl ovlivnovat zivot, casem jsem k nemu prestala citit cokoliv negativniho a dnes se bavime uplne normalne. Nestykame se prilis casto, protoze ani holky k nemu nechtely ani nechteji jezdit a ja je nenutila. On jim asi vnitrne vycita, ze jsou nevdecne (coz obcas slychame od te jeho pritelkyne), ze on pro ne dela prvni posledni... Tak se tomu zasmejeme a jedeme dal. Co naplat, svou sanci mel, nikdo mu v otcovske lasce a peci nebranil, nevyuzil ji. To, ze nekoho zplodis, neznamena, ze jsi otec.
    Moje segra byla nedavno na sezeni u pi. Pelunkove, ktera se zabyva kineziologii a regresemi a je to dost zajimave (www.poznejsvujcil.info). Pochopili jsme diky tomu, ze nikdo neni obet a nikdo neni tyran, muj otec byl takovy, protoze mama proste takoveho chlapa potrebovala, s jinou zenskou byl proste najednou jiny. Hodne se o techto vecech da pochopit v knihach Zdenky Jordanove. Partneri jsou nase zrcadla, roli obeti si v podstate kazdy voli dobrovolne, tak jako vsechno v zivote... Vim, ze to zni podivne, zvlaste kdyz to clovek slysi poprve, ale me to dost pomohlo. Myslim, ze i tobe by takove sezeni pomohlo pochopit, proc mas s otcem takovy vztah, proc ho proste nezavrhnes a nechas se jim stale dokola deptat. On je jednoznacne nestastny clovek, ty ho nezmenis a to uz vis, ale stale na nej asi pusobis jako ta obet, ze si k tobe klidne takto dovoluje. Porad se mu snazis zavdecit, abys mu dokazal, ze jses syn jak ma byt. I kdyz vis, ze se mu stejne nikdy nezavdecis. Trosku mi to pripada, ze delas to, co tvoje maminka. A myslim, ze pro tve syny neni dobre videt te v teto pozici, zase se museji stavet logicky na tvou stranu jako obeti proti dedovi, ktery je tim tyranem. Predavas tak stejny vzorec dalsi generaci.
    Veronika V.

    OdpovědětVymazat
  16. Ahoj Martine,
    divím se, že máš snahu se s otcem přes to všechno vídat. Jednoznačně Tě silně deptá, proč si to necháš líbit? Jsi sám na dva kluky, to je nesmírně náročné. Je potřeba, abys byl v pohodě, co je to možné. Že je to Tvůj otec přece neznamená, že si od něj musíš dát líbit, co by sis od jiného líbit nedal. On si nezaslouží, aby ses k němu chovat jako k otci. Také se k vám nechoval správně, tak jak by otec měl, natož k vaší mamince. Na Tvém místě bych se od něj úplně odtrhla. Jeho chování je neomluvitelné.

    Naši rodiče se rozvedli, když bylo mně se sestrou 3 a 1 rok, otec měl pak novou rodinu. Přestože u nás to bylo "klidné", žádné fyzické násilí a šikanování jako u vás, tak jsme si k němu nikdy nevytvořily vztah jako k otci. Upřednostňoval svoji novou rodinu. Pro mě je to prostě cizí člověk. A ještě to umocnily soudy o zvýšení výživného, když jsem šly na gyml, já pak na výšku. Teď se občas vídáme, jak kdy - tak 2-4 za rok (ale hlavně proto, že máme malé dítě, předtím jsme se třeba pár let bez problémů ani neviděli) vztah korektní - jako se vzdálenějším známým. V podstatě je mi ukradený... V podstatě mi záleží víc na jiných, i nepříbuzných lidech.

    Myslím, že Tvoji kluci by měl být od takového šílence jako je Tvůj otec drženi co nejdál !!! Myslím, že Tvoje nepohoda a úzkost se na ně musí přenášet, a taky myslím, že to není správné.
    Soňa

    OdpovědětVymazat
  17. Je mi strašně moc líto, čím si procházíte...ted i v minulosti. I já se 15 let snažím vycházet s některými manželovými příbuznými a v poslední době už mám pocit, že nechci, že už nemůžu. Když si vzpomenu, co tchán dovede říct mně nebo mé dospívající dceři, tak mi leze mráz po zádech. Na druhé straně mi znějí v hlavě slova jako "odpouštět a odpouštět, milovat bezpodmínečnou láskou, úcta k rodičům..." a přesto se v posledních týdnech snažím "podobným" lidem vyhýbat. Někdy je ten život tak strašně složitý sám o sobě a proč si ten zbytek energie a síly nechat "krást" druhými a hlavně bezohlednými lidmi? Přála bych vám, abyste k sobě s tatínkem našli cestu a přesto se bojím, že takoví lidé se nezmění... Kéž vám Bůh dá dostatek sil a ukáže vám to "správné" řešení.

    OdpovědětVymazat
  18. Martine, musím napsat jak vás obdivuji jak se snažíte, já už to s rodiči vzdala (alkoholismus, bytí, hádky, policejní návštěvy...)Jednou jsem mluvila s psycholožkou, říkali jsme si o tlusté čáře za minulostí a o tom, že chtít začít znova je normální, tak to zkouším.Po přečtení vašich stránek se mi znova vrací vzpomínky a bilancuji, dělám dobře, nebo vy když otci dáváte šanci?Nevím asi nebudu vědět nikdy, slzy se mi derou do očí...myslím, že chápu jak vám je a proč jste se vypsal na tyto stránky.Přeji vám upřímně mnoho štěstí.

    OdpovědětVymazat
  19. Martine,
    syndrom zavrženého rodiče skutečně existuje, jedná se o doživotní devastaci dítěte. Jako vše, ale i toto má své zákonitosti a nelze se na něj odvolávat apriori.
    Bližší informace se dozvíte např.: http://www.iustin.cz
    Hezký den

    OdpovědětVymazat
  20. Vážený Anonyme,
    existenci tohoto fenoménu nepopírám a dokonce na vámi uvedené stránky v 6. odstavci svého příspěvku odkazuji.

    OdpovědětVymazat
  21. Milý Martine,
    o existenci Syndromu zavrženého rodiče jsem se dozvěděla dnes, a zjistila, že plně vystihuje mou současnou situaci. O tom ale psát nechci.
    Myslím, že Váš životní příběh a trápení s otcem nemá s výše uvedeným nic společného.
    Váš otec je psychopatická osobnost, která své komplexy a nespokojenost(jakoukoli) vždy svede na někoho jiného, neboť on je "bez chyby".
    Připojuji se ke jednomu výše uvedenému komentáři a doporučuji, abyste kontakt s otcem omezil na minimum. Vy se od něj nikdy nedočkáte pochvaly a současně jste Vy svým chováním (nikoli řečmi) vzorem pro své syny (a děti vnímají vše velmi pozorně, jak jste ostatně i Vy sám poznal..)

    Přeji Vám a Vašim synům hodně štěstí. Hana

    OdpovědětVymazat