Před rokem...

Před rokem kolem 5. hodiny ranní mi volal mámy manžel z hospicu Dobrého pastýře v Čerčanech, že moje máma právě vydechla naposledy a zemřela...




Díky technice sem můžu vložit nejenom její fotku, ale odkaz na stránky soutěže Českého rozhlasu s názvem Lady Radio 2004, jejíž semifinále v ženské kategorii máma před šesti lety vyhrála. Tam je i krátký zvukový zázam jejího představení...

Přidávám taky odkazy na dvě její oblíbené písničky, které si přála zahrát při posledním rozloučení:
Petr Ulrych - Až jednou červánky
Hana a Petr Ulrychovi - Modlitba


A nakonec sem vkládám text mailu, který jsem tehdy před rokem rozesílal přátelům a známým (bez diakritiky)...

Mili pratele,
diky za podporu.
Martin

PS: Pro moji mamu i pro nas nejblizsi to bylo vlastne vysvobozeni, zvlast kdyz se od zacatku roku jeji stav stale vice zhorsoval. Staral se o ni v Tabore hlavne jeji manzel (neni to muj otec, jednalo se o druhy snatek po dramatickem rozvodu nasich rodicu pred mnoha lety; ale byli spolu uz asi 25 let). Vnimam jeho velkou bolest, prestoze jejich vztah byl velmi komplikovany (coz je receno jeste hodne diplomaticky). I diky tomu nebyl muj vztah k nemu (a naopak) jednoduchy, ale snazil jsem se mu byt oporou, predevsim v posledni dobe a hlavne bezprostredne po smrti mamy (zemrela v manzelove pritomnosti ve stredu kratce po 5. hodine rano, treti tyden pobytu v hospicu v Cercanech, po dvoudennim komatu). Mimo jine take proto, ze si celkem dovedu predstavit, co clovek v takove chvili citi, prestoze podobne situce proziva kazdy jinak. Je pravda, ze pro samou starost chvilemi zapominam, ze zemrela vlastne moje mama, ktere jsem za mnohe vdecny a se kterou jsme toho velmi mnoho zazili (jednak tim, ze ani jedno jeji manzelstvi prilis nefungovalo a i tim, ze ze sourozencu jsem byl tak nejak nejvic k ruce - napr. vzpominam, ze jsme jen my dva jeli pred 12 lety na soudni, abychom se rozloucili s tragicky zesnulym 18tiletym mladsim bratrem atd.).

I pres vlastni tezkou nemoc (recidivu rakoviny prsu ji lekari zjistili na jare 2007 jen par mesicu pred zjistenim nadoru u moji manzelky a v jednu dobu byla jeji prognoza horsi nez u manzelky) se mi snazila do posledni chvile pomahat a nase situace (zvlast po smrti manzelky na jare lonskeho roku, vlastne presne pred rokem a mesicem) ji velmi trapila. Dobre si vzpominam, jak pri posledni navsteve u nas v polovine prosince minuleho roku uz jen zcela vysilena sedela a plakala, jak moc ji mrzi, ze uz mi nemuze pomoct.

Byla velmi obetava, az moc, coz jeji okoli casto zneuzivalo. Mnohokrat jsem se zlobil, ze na sebe vubec nemysli. Ale bylo to tezke, protoze kdyz nekdy zacala rikat sva prani a predstavy, tak jsem mel pocit, jako kdyz mluvi naivni pubertacka, tedy zvlast kdyz se jednalo o partnerske vztahy. Z vypraveni mam pocit, ze jeji rodice meli velmi pekny vztah, bohuzel ho mohla vnimat prave jen ocima pubertacky. Zhruba od 15 let se starala o 5 let mladsiho bratra a tezce nemocnou maminku (taky rakovina) a tedy i o domacnost (citát z jejího deníčku z doby 16. narozenin viz ZDE). Myslim si, ze jeji tatinek byl dobrym muzem a tatou. Nemoc manzelky ho vsak trapila vic a vic, nakonec ji nahlou smrti predesel a zemrel o pul roku driv. Moji mame bylo 19 let, kdyz ji kratce po sobe zemreli oba rodice. Tim vsak zdaleka jeji trapeni neskoncilo.

Jak jsem jiz psal, malokdy rikala sva prani a kdyz uz je vyslovila, tezko je bylo mozne splnit. To se tyka i posledniho rozlouceni. Obcas jsme o tom spolu mluvili a neni se co divit, protoze smrt byla v jejim zivote pritomna asi vice nez u jinych lidi. Castokrat rikala, ze nechce cerne parte, ale zelene. Na jare jsem ji vsak v tomto opet oponoval a rikal jsem, ze pokud to budu zarizovat ja, tak se omlouvam, ale nebudu behat po copyshopech a zjistovat, kdo by mi vyhovel. Takze parte v priloze je klasicke cerne. Vzdy si prala, aby se na jejim pohrbu nesmutnilo a neplakalo. Na druhou stranu se na svuj zivot zvlast v poslednich letech divala velmi kriticky. Taky proto asi jeste v breznu vyjadrila prani, ze si pohrebni rec namluvi sama a pry bude na tema: Jak jsem si zkazila zivot. Nastesti k tomu nedoslo, protoze ani to bych ji zrejme nemohl splnit.

Omlouvam se, ze jsem nakonec nad ramec svych puvodnich umyslu pripojil i par osobnich poznamek, ktere me pri psani tohoto mailu napadly. Kdyz pred rokem zemrela moje manzelka Lenka, sepsal jsem hned druhy den nas pribeh (odkaz na něj viz ZDE). Rada lidi mi za nej dekovala. Nyni jsem na to sice taky trochu myslel, ale situace je prece jen jina. Predevsim citim, ze musim vic setrit silami, uz tak je toho na mne stale pomerne hodne. Navic - snad to vyjadrim srozumitelne - Lenka byla moje pritomnost a budoucnost, moje mama byla spis moje minulost. Bezpochyby byla nejdulezitejsi zenou v mem zivote a diky ni jsem takovy, jaky jsem, ale uz jsme zili kazdy svuj zivot, prestoze diky okolnostem jsme byli v uzkem kontaktu.

Taky se omlouvam, ze posledni dobou pisu trochu podobne zpravy. Nevymyslim si je a navic mi pomaha, kdyz se o ne mohu podelit alespon takhle virtualne. Nebojte se, ze bych ztracel chut do zivota, je tomu prave naopak. Asi o to vic si vazim veci, ktere bych mozna za normalnich okolnosti ani nevnimal. Predevsim mam dva sikovne kluky, ktere si ne vlastni vinou prozivaji taky sve, ale snazim se, aby to i oni zvladali. Nakonec to mozna mnohdy zvladaji lip nez my dospeli. Ja jsem treba chvili vahal, kdy a jak mam umrti babicky Martinkovi oznamit. Jsem zvykly s nim jednat laskave ale pravdive, tak se mi to osvedcvilo i v minulosti. Do hospicu za mamou se mnou kluci jezdili a babicce jsme vzdy neco vezli, Martinek vetsinou nakreslene slunicko, maly Ondra jen cmaranici. Ten je prece jen jeste maly (v cervnu mu budou dva roky), takze se nemocne babicky trochu bal. Po dobu navstevy se vetsinou dobre bavili, napr. na polohovaci posteli, kterou obdivuhodne dobre ovladal i maly Ondrej. Mamy manzel mel rozptyleni a ja radeji ani nechtel vedet, co vsechno s klukama provadi. Projizdka po chodbach hospicu v koleckovem kresle byla to nejmensi. Pri posledni navsteve jsem tepvre zjistil, co znamenalo, kdyz kluci s nadsenim vypraveli, ze jezdi na vane. V hornim patre byla koupelna s pomerne dumyslnym zarizenim na koupani nepohyblivych pacientu, kam pry s klukama pravidelne chodili a ruzne si hrali. Kdyz jsem je pristihnul, tak me to sice pohorsilo, ale tezko jsem zadrzoval smich, kdyz jsem videl, jak maly Ondra dalkovym ovladanim pomalu spousti Martinka do vany. Moji mamu navstevy kluku hodne unavovaly, ale byla rada, kdyz je videla a kdyz ji oba kluci pri odchodu delali na celo krizek. Martinek ji pral, aby ji bylo lip nebo aby se uzdravila. Citil jsem uz driv potrebu mu rict, ze babicka je hodne nemocna a ze se uz asi neuzdravi a zemre, resp. pujde za maminkou do nebicka. Vzal to tak, jak jsem to rikal.

Ve stredu dopoledne jsem vahal, zda mu to, ze babicka zemrela, mam rict, protoze jsem mel domluveno, ze budou cely den u kamaradky a jeji rodiny na navsteve, abych mohl zarizovat potrebne veci. Chtel jsem to rict tak, abych potom mohl byt s nim, kdyby to potreboval. Nakonec jsem mu to rekl, protoze se ozyvali ruzni lide a stejne jsem o tom porad mluvil, takze by byla jen otazka casu, kdy se to dozvi a ja chtel, aby to slysel v klidu a ode mne. Prekvapilo me, jak hned vedel, co to znamena, kdyz jsem mu rekl, ze babicka dnes rano zemrela. Podival se smutne a rekl: „tak to mi zustal uz jen Zdenek“ (mamy manzel a samozrejme pro nej stale spojeni babicka a Zdenek). Pak se rozplakal, ze mu umrela babicka. Objal jsem ho a rozplakal se take. Trvalo to jen chvilku. Rekl jsem mu, ze to byla moje maminka a jako jemu umrela maminka, tak umrela nyni i moje maminka. Tak jsme ted na tom stejne a hned jsem ho povzbudil, ze jsme prece sikovni kluci a ze to spolecne zvladneme tak, jako to zvladame dosud. V tom jsme se oba ujistili. Po chvilce sice opet chvilku knoural, ze chce za maminkou do nebicka, ale rikal jsem mu, ze bych byl nerad, kdyby nas tady s Ondrou nechal samotne a navic, ze si jeste spolu hodne uzijeme, k cemuz souhlasne prikyvnul. Za chvilku to venku uz dulezite oznamoval dvema sousedkam, co ze se to dnes stalo, ze mu umrela babicka. Byl to pro ne trochu sok, kdyz jim to tak maly spunt s takovym klidem oznamuje. Kamaradku jsem strucne informoval, jak ma v pripade stesku postupovat, ale pry to ani nebylo potreba. Sice nekolika lidem tuto novinku oznamoval, ale nebyl smutny. Vim, ze se to bude ve slabsich chvilkach vracet, ale to k tomu patri. Zazil uz horsi veci, takze se neni co divit, ze pres svuj nizky vek uz zrejme chape, o co jde (v breznu mu byly 4 roky). Spis se to projevuje tak, ze se ted se mnou chodi casteji mazlit a rika mi, ze by byl nerad, kdyby me ztratil.

Zase jsem se zamyslel a rozepsal. Pro tuto chvili uz opravdu koncim a dekuji vam, ze na nas myslite.

Preji vam vse dobre!

PS: Nejsem smutný, jsem vděčný za to, že jsem měl takovou mámu...