Spoluzodpovědnost za církev máme všichni (rozhovor)

Se svolením sem vkládám rozhovor, který s mírnými úpravami vyjde v červnovém čísle farního časopisu Kobylístek v rámci seriálu rozhovorů o kněžství:

O kněžství s: Martinem Vaňáčem

Spoluzodpovědnost za církev máme všichni

Každý křesťan je nositelem tzv. všeobecné kněžství. Jak Vy osobně vnímáte své všeobecné kněžství (jako křesťan)?

Vnímám, že jsem křesťan. Křtem jsem přivtělen ke Kristu a začleněn do Božího lidu, církve. Mám účast na prorockém, kněžském a královském úřadu Ježíše Krista. Jsem pověřen a uschopněn přispívat k růstu a posvěcení církve. Je na mně, abych hledal svá obdarování (charismata) a přemýšlel, jak mohu být užitečný a prospěšný, nejenom ve farnosti, v církvi, ale i světu, resp. lidem kolem. Každý máme nějaká obdarování a úkoly, jen je třeba hledat, přemýšlet a zkoušet. Líbí se mi, jak apoštol Pavel ve 12. kapitole 1. listu Korintským píše o různých darech a obrazu církve jako těla, které má rozmanité údy, kde každý je potřebný a vzájemně jsme spolu spojeni. A když vypočítal dary, které lidé od Boha mohou mít, tak je vzápětí trochu relativizuje tím, že napíše: „Usilujte o vyšší dary!“ A následuje známá 13. kapitola, která opěvuje lásku, a ta je podle Pavla ještě „mnohem vzácnější cestou“.

Ono zní hodně vznešeně, když je v „magně chartě“ všeobecného (raději používám křestního) kněžství napsáno, že máme „hlásat mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.“ (1. list Petrův 2, 9). Rozumím tomu tak, že kromě hlásání radostné zvěsti (evangelia) o milosrdném Bohu, máme svědčit o Bohu slovy a především svým životem. Že se budeme snažit žít dobře a přijímat nejenom radosti ale i starosti, které život přináší. A spolu s Marií budeme moct vydat svědectví o Bohu v našem životě slovy: „Duše má velebí Pána... že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení... že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný.“ (Lukášovo evangelium 1, 46-49)

Jak lze prožívat své všeobecné kněžství jako otec?

Líbí se mi, že mohu svoje děti uvádět do tajemství světa, do kterého se narodily. A děti jsou zvídavé a nutí nás přemýšlet i o věcech, které považujeme za běžné, samozřejmé a nespokojí se s frázemi. Je to obohacující. Zároveň cítím velkou zodpovědnost, protože je známou věcí, že vztah k těm nejbližším a jejich jednání vůči dětem už od nejútlejšího věku může výrazně ovlivnit jejich pozdější vztahy k okolí, k autoritám a vlastně i k Bohu.

Jaké myslíte, že je povědomí svého všeobecného kněžství u křesťanů?

Těžko říct, ale spíš jde o to, co si pod tím lidé představují. Myslím, že stále ještě převažuje názor, že církví jsou především ti ve Vatikánu, na biskupstvích a na farách a případně ti, co jsou v církvi zaměstnáni. Zapomíná se, že církví jsme i my všichni pokřtění. Na druhou stranu také představitelé církve na to mnohdy zapomínají, a když hovoří třeba v médiích jménem církve, mám pocit, že leckdy mluví jen za sebe a uniká jim, že názory v Božím lidu jsou jiné. Ostatně to u nás ukázal i tzv. plenární sněm, kde se podařilo „zmobilizovat“ řadu věřících, kteří se zapojili do tzv. sněmovních kroužků. Pracovalo se s texty, diskutovalo se, předkládaly se nápady, návrhy, samozřejmě různé kvality. Jenže nakonec se ukázalo, že tento materiál příliš využit nebyl.

Takže na jedné straně pokřtění podle mne nejsou příliš vedeni k tomu, aby byli ochotni a schopni převzít svůj díl zodpovědnosti za církev. Na straně druhé ani řada biskupů a farářů si s aktivitou tzv. laiků neví rady.

Příliš nerozumím tomu, když se lidé vymlouvají, že nemají dostatečné teologické vzdělání. Bible nás vyzývá: „Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte, ale čiňte to s tichostí a s uctivostí.“ (1. list Petrův 3, 15-16) V Matoušově evangeliu (10, 19-20) dokonce čteme: „A když vás obžalují, nedělejte si starosti, jak a co budete mluvit, neboť v tu hodinu vám bude dáno, co máte mluvit. Nejste to vy, kdo mluvíte, ale mluví ve vás Duch vašeho Otce.“ Přece nemusíme být chodící teologickou encyklopedií ani biblickým slovníkem, ale máme se snažit žít náš život s Bohem a o tom umět vydávat svědectví nám přiměřeným způsobem. Je jistě dobré znát Písmo, tradici a učení církve, ale kdo cítí potřebu hlubších znalostí, tak co mu dnes brání ve studiu soukromém nebo i na nějaké škole? Jsem přesvědčen, že každý máme nějakým způsobem pečovat o svoji víru, o ten dar, který jsme dostali. Navíc coby rodič si uvědomuji, že „náboženská výchova“ dětí začíná u mne. Není to jen o znalostech ale především o tom, jak a čím žiji.

Jak k tomuto povědomí vychováváte své děti?

Třeba tím, že se snažím, aby v kostele pokud možno vnímali, co se děje a proč tam jsou. Je velmi dobře, že je v našem kostele místnost pro děti. Kluci si tam rádi hrají třeba během setkání maminek. V době bohoslužby je tam však nepouštím, protože jim říkám, že v kostele nejsme proto, aby si hráli. Už se mi i stalo, že byli k neudržení, tak jsme raději z kostela odešli úplně, než bych je nechal si při bohoslužbě hrát, to můžou doma.

Myslíte někdy při modlitbě (nebo mši svaté) na své všeobecné kněžství?

Při bohoslužbě se snažím o pozornou a aktivní účast, nakolik mi to děti dovolí. Hlasitě recituji a odpovídám to, co je vyhrazeno shromážděným věřícím. Mlčky sleduji a připojuji se k modlitbám, které jménem celého shromáždění pronáší předsedající kněz, k čemuž přisvědčím hlasitým amen. Pokud to jde, účastním se společného zpěvu.

Rok kněží je příležitostí reflektovat roli kněze v dnešní společnosti – to může znít frázovitě, ale je to i velká výzva. Jak ji vnímáte Vy a co vy konkrétně od kněze očekáváte?

Spíš bych se ptal, jak můžu být užitečný a prospěšný já. Kněží jsou dnes přetížení. My z Prahy a zvlášť zde u salesiánů jsme rozmazlení, protože máme dostatek dobrých kněží a můžeme si vybírat. Kněžím bych mimo jiné přál, aby se jim dařilo v lidech kolem sebe nacházet a rozvíjet jejich obdarování (charismata) a pomáhat jim smysluplně jich využívat pro dobro církve.

Ohledně služebného kněžství si myslím, že římskokatolická církev potřebuje hlubokou reformu. Zdobrovolnění celibátu, jakkoliv potřebné, není tím hlavním problémem. Závažnějším problémem je ochota či neochota členů církve přijmout odpovědnost za poslání církve a podle svých možností ji realizovat. Navíc v české církvi máme zkušenost jak s ženatými kněžími, tak s kněžími v civilních povoláních. Jejich služba přináší plody a je škoda, že se představitelé církve snaží tyto hřivny spíš „zakopat“ a vrátit se k „běžné praxi“.

Inspirující může být situace rané církve, ve které existovala mnohost různých služeb, jak je třeba uvedeno v listu Efezským (4, 11-13): „A toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele, aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby - k budování Kristova těla, až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti.“

Cílem je „budování Kristova těla“ a dorůstání do „zralého lidství“. To by mělo být i naším cílem!