Velikonoce

Z mně nepochopitelných důvodů mi zmizelo vše, co jsem tady nějakou chvíli smolil, takže jsem raději hned publikoval fotky a text dopisuju průběžně, i když to už bude stručnější.

Letošní Velikonoce jsme si nakonec užili líp, než jsem čekal. Původně to nevypadalo moc vesele. Oba kluci byli nastydlí a já byl rád, že jakž takž funguju.

Na Zelený čtvrtek jsme byli pozvaní na liturgii v menším společenství v centru města. Dlouho jsem váhal nad tím, zda to s klukama zvládneme, ale nakonec jsem nechtěl být s klukama doma a poslouchat, jak se pořád dožadují nějaké návštěvy nebo akce. Vyrazili jsme autem, abychom se večer nemuseli trmácet dopravou. Jenže nebyli jsme zdaleka jediní, kdo se rozhodl takhle cestovat a asi s ohledem na velikonočí prázdniny jsme uvízli v zácpách. Na místo jsme dorazili pozdě. Sedělo se na židlích, které při každém pohybu na podlaze vydávali nepříjemný a hlasitý zvuk. Kluci viděli známé tváře a tak se přece jen trochu začali předvádět. Zpětně viděno to sice nebylo tak hrozné, ostatně oni jsou celkem hodní, ale tehdy jsem docela trpěl (to je dost odvážné slovo o Velikonocích). I když byl jsem rád, že jsme vyrazili právě tam. Kluci nejenom zažili to, že jim někdo při bohoslužbě umyl nohy, stejně jako Ježíš umyl nohy svým učedníkům při poslední večeři, kterou si zvlášť na Zelený čtvrtek připomínáme. Martínek se v závěru i zapojil a pomáhal alespoň nohy utírat. Na konci se zhaslo a kluci se v potemnělé místnosti trochu báli. Tak jsem jim vysvětlil, že si tím připomínáme, jak se Ježíš modlil a taky se bál. Takovéhle věci na děti zapůsobí mnohem víc než když by jim to člověk jen vyprávěl.

A jelikož se kluci brzo bát přestali a nebyli ještě unavení (odpoledne jsem jim dopřál dostatek času na siestu), tak jsem se šli podívat na noční Prahu na Kampu.







Kluci obdivovali žluté svítící tučňáky z PVC (jak jsem se zde dozvěděl, jsou součástí výstavy Re-Evolution italské výtvarné skupiny The Cracking Art Group).



Martínkův oblíbený Karlův most nebyl moc vidět a ani na parník jsme neměli štěstí, ale i tak to byl pro kluky zážitek.



Na kluky silně zapůsobila bronzová mimina Davida Černého, která jsou dvojčaty těch laminátových umístěných na Žižkovské věži. Neúmyslně jsem na snímku zachytil Martínkův strach, se kterým se k jednomu z mimin přibližoval.



Pak se však přece jen Martínek nechal přemluvit a s miminem mi zapózoval. Ondra vše pro jistotu pozoroval z bezpečné vzdálenosti "u tatínka".




Na Velký Pátek jsme vyrazili na dětskou křížovou cestu. Mám z ní vždy trochu smíšené pocity, protože co si vzpomínám, čtou se při ní pro děti příliš složité texty (i letos měli někteří ze starších už jen problém texty přečíst) a děti se stejně jen strkají a usilují o to, aby získali na chvilku nějaké rekvizity. Šel jsem tam tedy s tím, aby si kluci užili taky trochu toho strkání a rekvizit a byli tak vtaženi do děje, o kterém si později popovídáme. Takže jsem se i s klukama skrčil "do kotle" mezi děti a pomohl Martínkovi, aby při výměně rekvizit nepřišel zkrátka. Když Ondra viděl přilbu, hned jí chtěl taky, ale nakonec si jí na hlavě nechal jen chvíli.



Zato Martínek se postupně dopracoval i ke koni, z čehož měl velkou radost.







Ze samotné křížové cesty jsme toho tedy moc neměli, ale opět mám pocit, že jsme si to docela užili.


Na Bílou sobotu byla podle meteorologů příhodná předpověď, proto jsme usoudili, že je to nejvhodnější doba na první jarní výlet. Ostatně tento den se ani žádné bohoslužby nekonají, ty začínají až večer po setmění. Takže jsme vyrazili kousek za Prahu na zámek, kde se konal velikonoční jarmark. Byla tam řada atrakcí a zábava pro děti, ale my jsme jich využili jen pár. Např. skládání obrázků zvířat.





Samozřejmě jednou z oblíbených atrakcí je oběd. Jak pro kluky, tak i pro mne, tj. že zase jednou nemusím vařit. I když ta nabídka "dětských jídel" je všude tak trochu fádní.



Každý si nakonec přišel na své. Ondra se pěkně prospal na čerstvém vzuchu, Martínek si zaházel kameny do vody a já jsem měl radost z kvalitních proutků, které na jarmarku zdarma rozdávali.



Pro to házení kamínků do vody, zvlášť tzv. žabiček, mám pochopení. Měl jsem to taky moc rád a vlastně mám rád dodnes.





Na jarmarku jsme si taky koupili bochánek a dobré borůvkové a tvarohové koláčky, které byly jako dělané pro odpolední svačinu.



Takže opět jsme si užili pěkný den.


Na Boží hod velikonoční se Martínkovi opět moc nechtělo do kostela. Ale předtím jsme si četli o Marii Magdalské, jak našla prázdný hrob a o učednících. Taky jsem mu říkal, že je to vlastně pro nás křesťany nejvýznamnější neděle v roce a navíc byl plánován křest malých dětí. Takže jsem ho nakonec ani nemusel příliš přemlouvat. Nakonec jsme nejenom přišli včas a kluci ani moc nezlobili, i když bohoslužba spojená se křtem několika dětí byla o něco delší než obvykle.

Tématicky fotka křtitelnice...



...a fotka kluků, kteří sledovali křty dětí.



V závěru nedělní velikonoční bohoslužby se žehnají pokrmy. Já sice na takovéhle věci moc nejsem, ale vzali jsme náš bochánek a Martínek ho přidal k několika dalším, které byly před oltářem. Ostatně Ondra se od začátku bohoslužby dožadoval, aby dostal svůj "bukanek", ale nakonec to vydržel až do konce. Zato pak si to s "bukankem" pěkně užil.







Martínek mezitím byl v sakristii, kde spolu se staršími ministranty uklízel liturgické náčiní a byl rád, že se i zde může zapojit do dění.


Poté, co skončily křesťanské oslavy Velikonoc, mohli jsme se vrhnout na Velikonoce "pohanské". Po upletení dvou pomlázek mě už docela bolely ruce.



Zjistil jsem však, že doma zřejmě nemám žádné pentličky na jejich ozdobení. Takže jsme s klukama v podvečer vyrazili alespoň do nedalekého obchodu. Jenže většina velikonoční dekorace byla už dávno rozebrána a to, co zůstalo, bylo dost příšerné a hlavně pro naše potřeby nepoužitelné. Naštěstí nezapomínám na to, že Martínek věří, že si téměř se vším umím poradit, takže jsem se nevzdával. Po delším vybírání jsem se nakonec rozhodl pro bílou stuhu na lem u záclony, jen jediná v sobě neměla drát. Byl jsem rád, že jsme to takhle vyřešili, i když jsem brzo zjistil, že se lem hodně páře. Proutky na třetí pomlázku jsem si přes noc namočil, aby se mi ráno líp pletla.

V pondělí dopoledne bylo vše nachystáno a kluci připraveni na koledu.



Jenže jsme zjistili, že nemáme koho koledovat. Váhal jsem, ale nakonec jsme se osmělili a obešli jsme pár bytů známých v našem domě. Ohlas byl vesměs pozitivní a kluky to začalo bavit natolik, že by koledovali pořád, ačkoliv ty sladkosti už ani nebylo kam dávat (stejně se snažím, aby jich snědli co nejméně).

Stejně měli kluci největší radost z vajíček, ze kterých se po třech dnech vyklubala hračka. Martínek nad tím pořád dumal, vždyť přece hračky se nelíhnou a že to je tedy hodně zvláštní.



Takže jak jsem už psal, Velikonoce jsme si letos opravdu pěkně užili.