Jak mě kluci nabíjejí

Není to nic nového, žádný velký objev. Jen jsem si to minulý týden, kdy mi opravdu nebylo dobře, zase jen o trochu víc uvědomil. Jak mě ti kluci nabíjejí. Plno věcí prostě rychle vyřešit nejde. Nevím, co bude zítra, pozítří, za týden, za měsíc, za rok, ale kluky tu mám teď a jsou fajn. Přestože mě trápí, že jim nemůžu poskytnout "komfort úplné rodiny", že nejsem vždy všechápající a trpělivý táta... a asi plno dalších věcí (ostatně ne nadarmo jsem ten pocit, který mě pronásledoval minulý týden, nazval pocitem "selhání"). Nemá však smysl se tolik trápit tím, co nemáme nebo zrovna nemůžeme, ale pokud možno se radovat z toho, že máme jeden druhého a máme se rádi, i když to zní jako fráze.

Uvědomil jsem si, že musím hledat cesty, jak si trochu odlehčit. Právě proto, abych si kluků a jejich radosti mohl lépe užívat. Kontaktoval jsem svojí známou psychiatričku, měl jsem hovor s dětskou psycholožkou, navštívil jsem svojí praktickou doktorku. Zkusil jsem čaje, sirupy i nějaký ten lék. Zkusil jsem hodit za hlavu některé starosti, chodit dřív spát, změnu v jídelníčku. Pomalu kontaktuju přátele, kamarády. Přemýšlím, co zajímavého podniknout. Mimo jiné jsem například kontaktoval občanské sdružení HOST.

Je to vše ve fázi rozhlížení se a různých pokusů. Taky si však uvědomuju, že momentálně nemám zrovna sil na rozdávání a taky únavu cítím poměrně velkou (a je jedno, zda je jarní nebo jiného původu). Pravdou také je, že nepříjemná bolest břicha (podle doktorky neurotického původu), kterou tak "důvěrně" znám z dřívějších stresových situací, mě zatím stále neopouští (i když už je to snad lepší, protože mě v noci nebudí)...

Na druhou stranu musím vzít v úvahu fakt, že mě tento týden čeká drobný chirurgický zákrok, po delší době opět učení (na které se těším) a hlavně dvě výročí...

Každopádně se snažím radovat se z radosti svých kluků a pokud možno si to s nimi užívat. Proto se omlouvám těm nejbližším, kteří mi nabízejí, že by se na čas o kluky postarali, abych si mohl odpočinout. Třeba ta doba nastane, až bude čas. Momentálně mě však velmi nabíjí a já si nedovedu představit, že bych je večer neukládal (i když tady bych si to dovedl představit, kdybych mohl někdy večer někam vyrazit) a ráno se s nimi s úsměvem nevítal. I díky tomu si uvědomuju, že i když je to mnohdy vše hodně náročné, tak to má smysl.

To, o čem jsem právě psal, nyní taky trochu obrazem.

Tohle není tanec v dešti. To mi jen kluci pózovali při focení (já chtěl původně jen "normální" fotku kluků)...














Jakou radost Ondrovi udělá pouštění kamínku po skluzavce (samozřejmě bez dalších dětí)...




















Další oblíbená "zábava": Mávání autům, hlavně kamiónům a následná radost Ondry z toho, že řidiči reagují, tj. mávají, svítí a troubí...










Opět šťastný Ondra a kamínky, jen jiné hřiště...