Ježíš - vzor pro muže?

Poznámka pro čtenáře s nedostatkem času nebo trpělivosti: Pokud vás zaujala otázka v nadpisu, ale nemáte čas nebo chuť se prokousávat zdlouhavým a nudným textem, který je jen takovou omáčkou, tak jsem právě pro vás ústřední citát celého příspěvku uvedl tučnou kurzívou.

Když jsem kdysi uvažoval o vlastním blogu, tak jsem na něj chtěl psát hlavně o myšlenkách, které mě zaujaly nebo napadly. Nemyslím si, že by to byly nějaké geniality, bez kterých by svět nemohl existovat. Prostě rád přemýšlím o různých věcech, samozřejmě pokud je to jen trochu možné. A není od věci pokusit se něco z toho zformulovat, pro sebe a případně i pro druhé. Samozřejmě v sobě nezapřu ani svojí učitelskou praxi (na VOŠ a VŠ), ačkoliv jsem nikdy nebyl učitelem na plný úvazek. Vždy to bylo nanejvýš jen pár hodin týdně, ale skoro vždy mě to bavilo. Nebaví mě poučovat (i když ani tomu se asi občas nevyhnu), ani předstupovat před studenty jako ten, který všechno ví a všechno zná. Spíš jen předkládám to, k čemu jsem prozatím došel a co si myslím. Rád inspiruju a častěji spíš provokuju k přemýšlení.

Je logické, že teď na blogu píšu hlavně o nás, o našich všedních radostech i starostech. Umožňuju tak známým i neznámým nahlédnout do našeho života. Ale těšil jsem se, že taky budu psát o něčem jiném. Původně jsem se chystal, že napíšu něco na odlehčení: o svém vztahu k filmům, filmovým hrdinům (často akčním :-) a jak se mi to v životě tak nějak spojuje (tj. že náš životní příběh asi předčí leckterý film a já jsem v něm v roli hrdiny, i když ne vždy jsem "akční"). Nakonec volím jiné téma. Souvisí s přípravou na čtvrteční povídání pro mamky v rámci kurzu Alfa (co to je?). Na pořadu je jen zdánlivě jednoduché téma: Kdo je to Ježíš? Čím víc člověk do problematiky vidí, tím víc si uvědomuje, že je to složité. Tak musím najít nějaký vhodný způsob, abych nevyvolal jen větší chaos.

Pár věcí mě k tématu napadlo hned. Jednu z nich jsem četl v jedné zajímavé knížce. Dávala do protikladu "tradiční" pojetí muže a takové pojetí "nového mužství", které představuje Ježíš a jeho pozemský život. Nemám rád takové škatulkování (tradiční vs. nové), ale prostě mě to už kdysi zaujalo. Zbývala jen "maličkost", knihu doma najít a myšlenku si připomenout. Stalo se a dříve než uvedu dotyčný citát, chci poznamenat něco o tom, co si zatím myslím o hledání tzv. mužské spirituality.

Vloni v listopadu jsem si na Facebook vložil následující hlášku "Martin pere, vaří, uklízí a přemýšlí o tzv. mužské spiritualitě. Pořídil si např. Rohra, Biddulpha, koukal na chlapi.cz, ale zatím to na něj nijak zvlášť nezapůsobilo, ani nezatoužil bubnovat u ohně pod vedením letohradského faráře Václava Vacka. Tak přemýšlí, čím to ty manžele farních maminek tolik přitahuje..." Byla to skutečně reakce na setkání maminek, na kterém jeden tatínek vyprávěl o svých zkušenostech z "mateřské dovolené" (samozřejmě že to není ani mateřská a ani dovolená :-)). Už poněkolikáté jsem slyšel, že muže zaujala témata tzv. mužské spirituality a víkendová setkání, která se čas od času pořádají. Často je vede sympatický letohradský farář Václav Vacek, jehož texty i vystupování mám docela rád. Součástí takových setkání jsou různé rituály, včetně toho zmiňovaného bubnování u ohně. Více (včetně textů Richarda Rohra) je možné se dočíst na stránkách http://www.chlapi.cz/.

Nemám pocit, že bych pociťoval nějakou krizi svého "mužství". Spíš jsem přemýšlel nad tím, proč mi (zatím) toto hledání mužské spirituality nic moc neříká. Samozřejmě jsem už dávno a mnohokrát přemýšlel o tom, co to znamená být klukem, mužem, partnerem, manželem, tátou. Poměrně dlouho jsem ve svém okolí vnímal skutečnost, kterou bych popsal asi tak, jakoby (dobří) muži ve středním věku byli ohroženým druhem. Hodně to bylo ovlivněno zkušeností z domova (viz text o mém otci). Naštěstí jsem časem poznal několik mužů, převážně v akademickém a křesťanském prostředí, kteří mojí jistou skepsi ohledně mužů postupně změnili. Začal jsem chápat, že coby muž nejsem automicky předurčen k zakrnění. Že kromě dané genetické výbavy (u mne např. vznětlivý cholerik), výchovy v dětství a vlivů okolí je hodně i na mne samotném, jakým mužem budu. Ono se to nepochybně netýká jenom mužů, ale v kůži ženy jsem nikdy nebyl, takže nemohu soudit.

Když o tom přemýšlím, tak samozřejmě nemohu pominout silný vliv mojí mámy. Kdysi jsem někde četl a taky jsem to zčásti ve svém okolí zažil, že jsou to často ženy-mámy, které z kluků buď vychovávají muže nebo jejich mužství tak nějak degenerují. Tím chci jen říct, že jsem četl, že jistá krize mužů středního věku (tj. otců) je silně pod vlivem toho, jak je vychovaly jejich mámy (tj. babičky). Zpětně jsem vděčný za to, že ze mne snad moje máma nevychovávala nějakého "mamánka" nebo rozmazleného kluka, přestože jsem spolu trávili hodně času. Byl jsem s mámou v kuchyni nebo na nákupech častěji než moje starší sestra. Možná to bylo i tím, že mě máma leckdy brala víc jako parťáka a později i rádce, se kterým ráda probírala různá rozhodnutí. Jsem vděčný i za další věci. Třeba za to, že ačkoliv neměla zrovna dobrou zkušenost s muži, tak nejenom na muže jako takové nezanevřela, ale vědomě i nevědomě ve mne zřejmě podporovala postoj, že být mužem automaticky neznamená být špatným, že jde o to jakým mužem člověk je. Samozřejmě nemohu pominout ani vliv mojí manželky, která to se mnou leckdy neměla jednoduché. Díky tomu, že mi byla dobrou ženou a výbornou mámou dětí, tak i mne vedla k tomu, abych byl dobrým mužem a tátou...

Nyní jsem ve zvláštní situaci, protože už třetím rokem se věnuji věcem, které jsou většinou chápány jako doména žen (ponechávám stranou, zde je to dobře nebo ne). Prioritně nemyslím třeba na úklid, na který opravdu buňky asi nemám, nebo jiné domácí práce. Myslím spíš na roli ve výchově, kdy sice zůstávám přísným (často až příliš přísným) tátou, ale musím zastat také roli mateřskou - nevím, jak to dobře popsat - prostě poskytovat laskavou, vždy otevřenou náruč, která klukům nabízí bezpěčí i bezpodmínečnou lásku. To nemluvím ani o tom, že pro malého Ondru jsem v pozici pro muže netypické, je to jedinečný vztah (v noci jsem ho měl na starosti od jeho 14 dní, komplet krmení atd. od jednoho měsíce). Další věcí je i to, že přemýšlím nad tím, jak kluky jako budoucí muže vychovávat. Tady si troufám tvrdit, že to mám v něčem možná jednodušší, protože mohu jít především příkladem. Nejde to snadno, není to vždy jednoduché, ale peru se s tím, jak umím.

Takže téma mužské spirituality mi vlastně cizí není, ale přistupuju k němu zřejmě z jiného úhlu pohledu. Přemýšlel jsem, zda si ve svém životě vybavím něco, co by se dalo alespoň vzdáleně přirovnat k rituálům, které mne postupně uváděly do toho, co znamená "být mužem". Tím narážím např. na praxi rituálu, kterým jsou na zmiňovaných víkendech muži uváděni do "zralého mužství". Už dřív jsem si říkal, že zkušenosti se smrtí blízkého člověka (v mém případě mladšího bráchy) a rozchod s velkou (první?) láskou by u mne k takovým momentům nepochybně patřily. Paradoxně bych velku roli nepřikládal "odstěhování se od maminky". Jednak jsem se od mámy neodstěhoval, nýbrž ona ode mne. Jednak už dávno před oficiálním odstěhováním jsem byl zvyklý v mnohém se starat nejenom o sebe, ale třeba i o mladšího bráchu. Určitě by se našly i další méně nebo více zásadní zkušenosti, které můj život "muže" ovlivnily. Teď se tu nechci rozepisovat o své velmi silné zkušenosti, kdy jsme doslova naplnili svatební slib (že jsme se ženou spolu nesli všechno dobré i zlé až do smrti), která mě taky silně ovlivnila...


Tak jsem se do toho trochu zamotal a zase se rozepsal. Navíc to píšu průběžně a zdlouhavě, protože odbíhám ke klukům a jiné práci. Takže k tomu citátu, který mne napadl jako jeden z prvních, když jsem si položil otázku, kdo je Ježíš. Je z pěkné knihy Paula Zulehnera (stručný portrét na německé wikipedii), emeritního profesora pastorální teologie na katolické teologické fakultě vídeňské univerzity. Kniha má název Církev: přístřeší duše s podtitulem Situace a perspektivy dnešní církve (vydal Portál 1997, originál vyšel v roce 1994). V této knize Zulehner vychází z výsledů rozsáhlého Výzkumu evropských hodnot (1990) a zajímá se o to, jaké otázky si dnes lidé skutečně kladou, co je pro ně důležité atd. V závěru kapitoly, kde přemýšlí o mužích, je uvedeno následující (s. 67-68):

"Stačí uvést několik bodů, které nám odhalí rozdíl mezi tradičními muži a mužem Ježíšem:

- Ježíš se odloučí od matky. Dovede jako muž přežít bez služebného zázemí ženy-manželky, ve svobodě se však stýká s mnoha ženami. Prožívá hluboké přátelství s muži i ženami. Miluje děti. Dotýká se lidí a dovolí, aby se ho i oni dotýkali.

- Ježíš se nepodřizuje slepě autoritám. Staví člověka nad zákon, hněvá ho bezpráví. V jednání však zůstává nenásilný, je solidární se všemi lidmi, zvláště s chudými a s hříšníky.

- Ježíš pláče nad svým mrtvým přítelem a nad Jeruzalémem. Zná smutek, bolest a strach ze smrti. Ve své duši přebývá v Božím tajemství."

Připadá mi zajímavé a zřejmě ne zcela obvyklé uvažovat o Ježíši jako o vzoru pro "mužství" muže. Ostatně je celkem běžnou věcí, že zatímco odpůrci křesťanství se snažili popřít Ježíše coby Boha nebo chcete-li Božího syna, křesťané jakoby často zapomínali na to, že Ježíš byl taky člověk. Pěkně o tom píše americký katolický biblista Raymond Brown v knize Ježíš v pohledu Nového zákona (vydal Vyšehrad v roce 1998, mimochodem kniha je zlevněná):

"Teoreticky je nedocenění Ježíšova lidství stejně závažnou odchylkou od křesťanského dogmatu jako nedocenění Ježíšova božství... Ve skutečnosti je to asi tak, že většina křesťanů toleruje jen tolik lidství, kolik se podle nich snese s jejich názorem na božství. V nejprostší rovině to vypadá tak, že věřící přenášejí obraz oslaveného Ježíše zpět do jeho veřejného působení a představují si ho, jak kráčí Galileou obklopen jasem, téměř se svatozáří nad hlavou. Nedokáží si ho představit jako ostatní lidi a jsou pohoršeni, když jej evangelia líčí jako člověka někdy unaveného, nedůtklivého, splývajícího s davem, považovaného za fanatika a demagoga..."

Možná ještě lépe to komentuje český evangelický biblista Petr Pokorný ve svém výkladu Apoštolského vyznání (vydal Mlýn 1994), kde mimo jiné píše (s. 61):

"Křesťanská vyznání tak zdůrazňují Ježíšovo lidství, jeho narození z ženy. Pozdější výklady to někdy chápaly a ještě i dnes chápou tak, jako by Ježíš byl Bohem přestrojeným za člověka - že všechno věděl, všechno mohl, ale jen hrál svou bezmoc. Ale tak tomu není. To by byl blud, podle kterého by Ježíš jen hrál divadelní roli. Nesmírně těžkou, ale přece jen divadelní roli, při které by věděl, že se nakonec v nebeské šatně osprchuje od pozemské špíny. Ježíš byl plným člověkem a jeho příběh byl také lidským bojem o poslušnost... Hleděno shora... se (Ježíš) dobrovolně vzdal svých božských vlastností, zmařil sám sebe (list Filipským 2,7a)... byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli (2. list Korintským 8,9)... Slova o podobě člověka (list Filipským 2,7) nechtějí zdůraznit, že se člověku toliko podobal (ale ve skutečnosti byl nadčlověkem či polobohem), ale měla vyjádřit, že se jeho rozhodování, v němž (na rozdíl od ostatních lidí) zachoval poslušnost Bohu, dálo v podmínkách stejných, jaké mají ostatní lidé, že to neměl nijak ulehčené."

Právě tajemství vtělení, které opěvuje hymnus z listu Filipským (2,6-11), je jedním z ústředních tajemství křesťanství. Proto v římskokatolických kostelích často bývá praxe, že se při bohoslužbě při recitaci tzv. nicejsko-cařihradského vyznání víry (podle koncilů v Niceji 325 a v Konstantinopoli/Cařihradu 381) při slovech "skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem" věřící uklání (předpisy mluví o úkloně těla neboli hluboké úkloně). Podstatou toho tajemství je, jednoduše řečeno, že Bůh nevysedává někde daleko na obláčku nebo jinde a nebaví se tím, že sleduje, jak se my lidé tady pachtíme a třeba se k němu snažíme vydrápat. Nýbrž sestoupil mezi nás a pro nás se stal člověkem se vším všudy, aby nám ukázal cestu (tj. že to jde a třeba jakým způsobem).

Jak jsem chtěl ukázat odkazem na citát z Zulehnerovy knihy, může být Ježíšův život v lecčems konkrétním inspirací pro muže (nepochybně i pro ženy). Možná ještě jedna věc tuto inspiraci Ježíšovým životem trochu komplikuje. Ježíš podle dochovaných zpráv byl svobodný a bezdětný. Možná i proto byl a leckdy je dodnes pro mnohé křesťanské autory svobodný stav jaksi lepší než život manželský. Pro některé bylo manželství jen jakési nutné zlo, aby lidi nežili promiskuitně nebo aby lidstvo nevyhynulo. Proto třeba mnozí lidé ve středověku žijící v manželství a pracující leckdy ani nedoufali, že mohou být spaseni a modlitbami za své duše pověřovali "profesionály", tj. řeholníky a řeholnice a byli ochotni jim za tuto službu dobrovolně odkázat majetky (což v praxi klášterům život spíše komplikovalo). A mohl bych pokračovat...

Je na nás, jak si s výzvou k následování Ježíše poradíme v našich konkrétních životech a situacích.


Aby někomu nebylo líto, že je to dnes bez obrázků, tak jich pár přidám. Třeba to berte jako mužská spiritualita v praxi :-).

Martínkova dnešní kresba, jak jdeme všichni tři na procházku. Martínek s Ondrou se vedou za ruku a já je doprovázím.



Na fotce z února můžete posoudit, jestli to Martínek vystihnul (bohužel je to pohled zezadu).



Na fotce z metra jsem chtěl ilustrovat, že se nejenom zajímáme o technické vymoženosti jako je metro (po nějaké době se mi třeba podařilo Martínkovi vysvětlit a několikrát ukázat na modelu vláčků i v reálu, jak je to s metrem, které třeba předčasně končí dříve než na konečné stanici a jak se vydá zpět, aniž by se muselo otočit - ale byla to fuška to vysvětlit), ale že se ze života radujeme i za cenu křečovitých úsměvů (tentokrát v podání Martínka).