Boj s virózou a další "radosti"

Já vím, bylo ode mne trochu pošetilé, když jsem si kladl v minulém příspěvku otázku, zda uplynulý týden byl zvláštní nebo ne. Zvláštní, ve smyslu jedinečný, je přeci každý týden, každý den, každý okamžik. Záleží jenom na nás, zda to tak, v tom sledu jednotlivých událostí, vnímáme nebo ne. Ale dost filozofování. Vlastně opět chci napsat, že když jsem v noci z úterý na středu psal svůj minulý příspěvek, tak jsem netušil, co přinese nadcházející den.

Středa byla opět plná událostí. Pokus dostat do Martínka trochu rýže v úterý večer, po dni půstu o vodě, nakonec nevyšel. V noci jsem musel převlíkat, sprchovat, uklízet, naštěstí ne moc (jak já to v takových chvílích nesnáším, ale kdo ano?). Do své postele jsem si však vzal malého Ondru, neboť už večer si stěžoval na bolest bříška a v noci jednou plakal. Byl jsem přesvědčen, že je jen otázkou času, kdy se k Martínkovi přidá. Naštěstí se tak nestalo, jen se celou noc vrtěl a minimálně jednou z gauče spadnul. V polospánku mě však jen ujistil, že se nic nestalo a spal dál. Po třech hodinách minulé noci jsem spal v kuse přece jen o něco déle. Nad ránem mě však vzbudil Martínek, který už seděl na záchodě. V tu chvíli mě úpornost jeho střevních potíží překvapila. Bylo mi jasné, že se situace ještě nezlepšila.

Měl jsem domluvené hlídání na odpoledne, protože jsem chtěl konečně dorazit na pracovní jednání poradního odboru jedné církve. Schází se cca třikrát do roka a pokud si dobře vzpomínám, nebyl jsem tam od onemocnění manželky. Vždy to bylo velmi milé setkání a mám tam řadu přátel. Zároveň jsem tam čerpal zajímavé informace z domova i ze světa. Navíc si vážím toho, že jsem tam coby pravidelný host zván, ačkoliv patřím do jiné církve. Brzy mi však bylo jasné, že ani tentokrát se jednání nebudu moct zúčastnit. Martínek byl v takovém stavu, že jsem chtěl být u něj. Hlídání jsem ráno potvrdil. Pak jsem se omluvil na jednání a hlídací paní volám, že nemusí spěchat, že nikam nejdu a že si jen zajdu nakoupit. Jak dobře to bylo "zařízené", jsem zjistil vzápětí. Ivana (trochu řeším dilema, zda tu psát jména třetích osob, ale Ivana k nám chodí pravidelně zhruba dvakrát týdně už třetí rok a kluci jí mají rádi, s nadsázkou jí někdy říkám naše "náhradní babička", ale to není přesné - jak Martínek nedávno někomu oponoval, že nemá už jen jednu babičku, on má babičky dvě: jednu v nebíčku a jednu na Moravě) je velmi obětová a starostlivá, takže kromě nás pomáhá i jinde a v poslední době se starala o naší společnou kamarádku Hanku, která byla těžce nemocná. Po chvilce mi Ivana zavolala, že se zdrží, že kamarádka zřejmě zemřela. Přestože kamarádka byla už velmi těžce nemocná, přece jen tak rychlá smrt byla překvapivá (i když musím dodat, s ohledem na její zdravotní stav, že zřejmě milosrdná, letos by jí bylo 44 let). Omlouvám se, že o tom tak píšu. Doprovázel jsem a staral jsem se o svojí ženu doma až do její smrti a taková zkušenost člověka prostě ovlivní. Mimo jiné mě učinila ještě víc vnímavějším pro starosti a trápení druhých... A zřejmě nejenom mne. Poslední dobou k nám Ivana přicházela od Hanky nebo ještě od nás za ní jela. Martínek občas na odchodu symbolicky posílal nemocné Hance pusinku a žádal, aby jí to Ivana vyřídila. Ondra zase nedávno od Hanky dostal dřevěné sluníčko, které nedal z ruky a pořád se s ním chlubil (nevím proč, ale Ondra občas trvá na tom, aby se mu říkalo Sluníčko a Martínek zase Beruška, často to spletu, ale kluci mě trpělivě opravují), až jsem ho musel přibít na zeď (samozřejmě to sluníčko, ne Ondru).

Už ráno jsem volal naší dětské doktorce, protože mi přišlo, že střevní viróza Martínka trápí víc než je zdrávo. Nepatřím k těm, kteří volají nebo běži za doktorkou s každou blbostí. Ve středu jsem však už nějak znejistěl a nakonec jsem paní doktorce volal asi třikrát. Martínek nechtěl ani studenou vodu po lžičkách a bylo vidět, že mu není dobře. Odpoledne bylo navíc cítit, že je hodně horký, teploměr ukazoval poměrně vysokou horečku. Proto jsem zvažoval, zda ho nevzít k doktorce. Nakonec byla naše paní doktorka tak hodná, že se cestou z práce u nás zastavila. Prohmatala bříško a taky se trochu divila, že Martínek má horečku. Měli jsme pokračovat v podávání vody atd.



Výhodou bylo, že kolem poledne dorazila Ivana, takže jsem si mohl rychle zaběhnout na nákup a ona potom vzala Ondru alespoň na chvíli ven. Ondra totiž naštěstí nejenom neblinkal, ale jakoby chtěl nahradit ležícího Martínka, zlobil za dva. On teď prodělává bouřlivý vývoj a pokroky jsou patrné ze dne na den, zvlášť na jeho mluvení a slovní zásobě. Třeba dnes mě pobavil, když napomínal pána v televizi, že "sakra se přece neříká". Takže mi tu roste druhý brebentílek. Ostatně znám to z večerního vyprávění, když vyprávím o vodníkovi a víle a recituju verš: "... víla šla sama do háje". Dříve Martínek a nyní spíš Ondra hned dodávají, že "do háje" se neříká.

Tak když včera večer unavený Martínek usnul brzo, aniž bych mu stačil dát něco na noc (vodu, čípek na horečku a trochu jídla), nechal jsem Ondru se trochu vyřádit.

Vyfotil jsem jen hru na "spořádané miminko", což mu však dlouho nevydrželo.







Mimochodem dnes si pro změnu hrál na "tátu", protože měl mojí čepici.





Tak kromě starostí o Martínka a myšlenek na kamarádku Hanku mě ve středu večer ještě něco mrzelo, ale o tom se tu rozepisovat nebudu. Je jasné, že nemůžu a ani nechci psát o všem... Jen snad dodám, že za jistou ironii považuju i to, že mi volal můj otec, se kterým jsem od našeho posledního konflitku ještě nemluvil. Volal přesně ve chvíli, kdy se doktorka skláněla nad Martínkem, takže jsem to musel típnout. Pak mi jen řekl, že mi pý koupil nové vlečné lano...


Dnešní den byl přece jen o něco lepší. V noci byl klid. Obával jsem se, že Martínek se bude v noci budit s velkou horečkou, ale spal až do brzkého rána. Ještě dopoledne byl však velmi slabý, že jsem ho párkrát musel přenést na záchod nebo ke stolu. Za celé dopoledne ho z postele vytáhlo snad jen to, když jsme se s Ondrou v obýváku šermovali prázdnými trubkami od balícího papíru (na chvilku se i přidal). Po dlouhém odpoledním spánku se Martínek konečně cítil líp. Dokonce mi ukazoval, že mu vyrostly nové svaly.



Lepší nálada se projevila i při prohlížení starších fotek. Díval jsem se na fotky z naší svatby, kde byla i kamarádka Hanka. Zatímco Ondra opět jásal jen nad fotkami tatínka, Martínek se díval na celou tu slávu a jak to mamince slušelo. Byl smutný, že to s námi nezažil (zdá se, že má rád párty, pikniky a různé oslavy). Tak hned začal spekulovat nad tím, že by chtěl svatbu zažít. Hned říkal, že je k tomu potřeba hlavně nějaká nová maminka. Chytrý chlapec...


No prostě opět dni plné na události, ačkoliv v podstatě jen sedíme doma. Jen já jsem dost unavený a nejsem schopen nějaké dlouhodobější intelektuální činnosti. Navíc mě opět zlobí dutiny, takže se v noci a hlavně nad ránem probouzím, protože nemůžu dýchat. Zkouším leccos, ale prostě únava a stres tu jsou... A asi jak jsem unavený, tak kromě radostí s dětmi tak nějak negativně vnímám plno věcí. Především mě zlobí pračka. Stále nevím, zda tam občas nedávám moc prádla nebo zda nezlobí odtok (je udělán dost vysoko, téměř půl metru nad podlahou) a proč se pračka při praní zasekává. Jak jsem nedávno zjistil, slouží už 12 let, nejprve ženě a pak nám společně, takže už má nárok na své mouchy. Pomalu bych měl přemýšlet o nové, ale do malé koupelny nám pasuje jen úzká (klidně mi můžete poslat nějaké dobré tipy a zkušenosti). Čím dál tím víc jsem také nervózní z toho, že mi ještě nepřišly dvě knihy, které jsem si v cizině objednal. První mi přišla za týden, což mě nadchlo, ale nyní už čekám třetí týden. Na poště se k tomu nechtějí znát, prý to není jejich věc. Ostatně dnes nepřišly ani noviny, které mi ve čtvrtek a v sobotu chodí do schránky, ale to je jiná distribuce. O nesmyslných bankovních poplatcích jsem psal už minule...

No a když jsem se trochu snažil zabrat do těch svých "církevností", abych přišel na jiné myšlenky, tak jsem si jen uvědomil, jak moc mě štvou sexuální skandály, které nyní (opět) vzrušují hladinu veřejného mínění. Ačkoliv vím, že svoji roli hraje i mediální prezentace těchto skandálů, tak je mi z toho špatně. Hlásím se k římskokatolické církvi, znám plno dobrých lidí a dobrých aktivit, ale některé věci mi prostě vadí. Kdybych měl čas, tak bych o tom třeba i něco víc napsal. Takhle jen konstatuju, že hloupá tabuizace sexuality, která se v křesťanském prostředí pěstovala a leckdy ještě pěstuje, se takhle vymstívá. A nejde mi ani tak o selhání jednotlivců, ale o systém. Jednak systém, který měl snahu skandály zakrývat, aby pověst církve neutrpěla. Jednak systém, který ze vztahu k sexu udělal jedno z hlavních měřítek pro služebníky církve. Já si třeba nemyslím, že za vše může povinný celibát, přestože jeho zdobrovolnění by bylo vhodným krokem. Navíc církve, které mají ženaté nebo vdané duchovní řeší leckdy nemenší pohoršení, když i tato manželství krachují atd. Ne, tady a teď na to není prostor. Jen prostě vyjadřuji svůj názor, že mě takováhle prezentace a pohoršení církve a její věrohodnosti trápí. Vím, že cesta ke zralému lidství (omlouvám se, lepší výraz mě momentálně nenapadá) je těžká, ale nevede ani přes tabuizaci lidské sexuality ani přes její přeceňování nebo bulvarizaci (nevím, jak nazvat to, s čím se dnešní člověk setkává na každém kroku, hlavně v médích)... Navíc jak studentům občas říkám, ke křesťanství církev nebo církve se vším tím lidským prostě patří. Není možné být křesťanem jaksi sám a tvrdit, že mě lidé kolem nezajímají. Taky dobře vím, že církev nebo konkrétní křesťané a jejich chování je naopak pro mnohé lidi velkou překážkou, aby křesťanství vnímali jako "radostnou zvěst".

Podobně mě v poslední době štvou i některé postoje vatikánských představitelů ke vztahu k jiným křesťanským církvím. Ale o tom třeba taky jindy...

Přesto vím a cítím, že zase bude líp...