Jsem rád, že mám dvě děti. Vztahy, komunikace a různé situace jsou určitě zajímavější než kdybych měl jen jedno.
Kluci se samozřejmě pošťuchují, dohadují, žalují na sebe atd., asi jako téměř všechny děti. Momentálně je třeba celkem časté chichotání a blbnutí u stolu, které někdy končí i rozlitím pití.
Na druhou stranu kluci drží při sobě, umí si pomáhat a potěší mě tím, když vidím, že spolu mají pěkný vztah. Například minulý týden oba kluci dostali v obchodě balónek. Venku se s ním Ondra otíral o křoví s trny, takže se brzo ozvala rána a balónek prasknul. Samozřejmě jsem se celkem lekli. Nejdřív se vzpamatoval Martínek, který v podstatě okamžitě k Ondrovi přišel a dal mu svůj balónek se slovy: "Tumáš, vem si můj balónek, když ti tvůj prasknul."
Hned jsem ten čin ocenil tím, že jsem Ondrovi říkal, jakého má prima bráchu, že bych chtěl taky takového. Kluci se začali objímat, jak se mají rádi a potom objali i mne. Trochu jsme u toho blbnuli, ale chtěl jsem, aby kluci cítili, že je takové chování dobré a že z něho máme radost a vlastně i prospěch všichni. Mám-li to říct jinak, tak aby cítili, že se takové chování vyplatí.
Dnes zase pro změnu dostali oba Brumíka. U stolu si ho rozbalovali a Ondra ho trochu ulomil, takže si jen posteskl, že se mu rozbil. Martínek mu podal toho svého a vyměnil si ho s ním. Pochválil jsem ho za to a Ondrovi jsem opět připomněl, že je to fajn, že mají jeden druhého. Ono to sice působí často jednostranně, tj. že je to spíš na Martínkovi, že pomahá bráchovi, ale snažím se to vyvažovat, aby i Ondra pomahal Martínkovi a myslel na něj. Ostatně ani jednomu skoro nemusím připomínat, že mají bráchu. Když někde něco dostávají, tak si většinou slušně řeknou, že chtějí i pro bráchu.
Vtipné na tom bylo dnes to, že mi Martínek připomněl jednu věc. Včera se totiž jen tak ptal, jestli existuje ďábel. Sice jsem něco málo o přítomnosti zla ve světě povídal maminkám na kurzu Alfa ve čtvrtek, ale klukům jsem to vysvětloval co možná jednoduchým způsobem. Včetně určité nejasnosti, která kolem takových představ panuje, tj. že mnohé prostě nevíme jistě. Mimo jiné jsem klukům přibližoval, jak nás může ten ďábel nebo zlý ovlivňovat tím, že nám může našeptávat nějaké zlé věci, co máme udělat. Tedy že nás někdy napadají zlé věci, které bychom dělat neměli.
Takže se dnes Martínek na mne usmál a řekl mi, že dal Ondrovi svého Brumíka, protože mu to pošeptal Bůh. Ale korunu tomu nasadil malý Ondra, který prohlásil, že jemu naopak ďábel pošeptal, že má Martínka bouchnout, ale že on ho neposlechne a Martínka nebouchne. To mě opravdu pobavilo. Samozřejmě to byl jeden z příkladů, který jsem při včerejším vysvětlování použil.
moc hezký příběh
OdpovědětVymazat