Vyváženost na světě očima dětí

Držím trochu pohotovost, i když bych měl už spát nebo se chystat na přednášku. Ondra alias šmoula-silák se snad už mouchy nebojí a nepřijde. Naopak Martínek má nějaké neklidné spaní a možná i mírnou teplotu. Na chvíli však opustím úvahy o zdravém životě ohledně stravování a vzpomenu si na určitou "duševní hygienu", kterou snad s klukama provozujeme. Možná mi to jde jako chlapovi i líp než to zdravé vaření ;-)

Už párkrát jsem klukům říkal, že k životu prostě patří to, že lidé (ale i zvířata a květiny, prostě vše živé) umírají, ale na druhou stranu se zase další rodí. Nedávno jsem si všimnul, jak to kluci berou jako pevné pravidlo. Když Martínek zaslechl zprávu o zemětřesení na Novém Zélandu, tak začal vypočítávat, kolik auto to asi zničilo, kolik domů spadlo a kolik lidí to zabilo. On si poslední dobou nějak libuje v číslech. V těch zprávách z černé kroniky si liboval už dřív, trochu tuto jeho zálibu vědomě tlumím. Jak jsem zjistil, tak jí asi tlumím celkem úspěšně. Nejenomže Martínka trochu víc zaujala zničená auta, ale když odhadnul, že to zabilo asi 300 lidí, tak se na mne podíval, usmál se a řekl: "Ale to nevadí, protože se zase určitě 300 lidí narodí." Tak jsem to trochu uvedl na pravou míru, že to zase takhle nechodí, ale je prostě fakt, že o obětech se mluví (stejně jako o řadě negativních zprávách) a o narozeních už tolik ne.

I malý Ondra nedávno předvedl svůj "životní optimismus". Jen tak při procházce prohlásil, že by mu ani tak nevadilo, kdyby mu umřel i táta, protože by se mu narodil nový táta. Tak jsme se tomu s Martínkem zasmáli a já mu pak trošku naznačil, že tak snadné to zase není. Nezamlčel jsem však to, že taky někdy umřu a že budu rád, když si budou umět poradit i beze mne. Na druhou stranu jsem ale řekl, že budu rád, když tady s nimi budu moct být ještě hodně dlouho a plno věcí je naučit.

Zase si nemyslete, že mluvíme jen o smrti (a rození), i když je to téma asi o něco častější než v jiných rodinách. Mám pocit, že se bavíme skoro o všem a málokdy kluky odbydu s tím, že bych jim na něco neodpověděl nebo alespoň nějak nezareagoval. Ostatně zrovna o víkendu, cestou autem, zatímco Ondra klimbal, mi Martínek zase po delší době říkal o stesku po mamince a svých spekulacích, co by s tím mohl Bůh udělat. Nedokážu zprostředkovat tu atmosféru, ve které náš hovor probíhal. V podstatě jsem mu potvrzoval, že jeho pocity jsou správné a pochopitelné, že se nám stýská, že nám chybí, ale zároveň jsem mu říkal, co si myslím a jak to cítím já. Prostě jsem mu předložil i jiné způsoby pohledu. Mimo jiné na jeho povzdech, že si maminku málo užil jsem třeba poukázal na Ondru, který si jí užil ještě míň. Znovu říkám, nedovedu přiblížit atmosféru tohoto hovoru. Jen mám pocit, že Martínek cítil, že mu rozumím, že jsem s ním na jedné lodi a že sice nedovedu změnit tu velikou ztrátu, která jej občas trápí, ale jsem s ním v přítomnosti a ukazuji mu budoucnost. Jsem rád, že spolu takhle umíme mluvit. Doufám, že nám to vydrží. Na druhou stranu doufám, že ho naučím, aby nebyl tak důvěřivý ke všem lidem kolem.

Vždy říkám, že všem řekne skoro vše, takže hlavně PIN před ním musím chránit. Zrovna nedávno mě bedlivě pozoroval a pak na celý obchod volal: "A tatíí, proč jsi tam mačkal ... (konkrétní číslovku)?"

Už je v pokoji delší dobu klid, takže rychle ulehám i já, i když se mi hlavou honí plno myšlenek... /hlavně však vděčnost za život a za kluky... za ženu, která mi je dala... za lidi kolem nás... atd. - prostě stále je za co děkovat, tak hlavně abych ráno zase vstal.../