Zprávy z domácího lazaretu 2

Nejlepší je být zdravý, říkám si dnes poté, co jsme další den zčásti strávili s doktory. Jak jsem psal ráno , strávil jsem v neděli na pohotovosti dvě a půl hodiny, ale byl jsem stejně odeslán ke své ORL doktorce.

Dnes jsme po 10. hodině dorazili na polikliniku a vyhodnotil jsem, že nejdřív zajdeme ke své ORL. Už při pohledu do čekárny bylo zřejmé, že to bude náročné. Když po nějaké době vyšla sestra, tak koukla na mojí zprávu z pohotovosti a řekla, že tedy o mne ví a ať počkám. Zajistil jsem si místo a vyrazil s klukama k jejich doktorce. cestou jsme potkali sestru, která mi říkala, že teď tam mají frmol, ať nejdřív zkusíme chirurgii na převaz. Tam bylo však zhruba 20 lidí, bylo zřejmé, že je to rovněž na dlouho. Navíc jsme chtěl, aby tu ránu viděla hlavně dětská paní doktorka, navíc převazovat to nebylo třeba, už já mu dával jen náplast. Tak jsme se vrátili do čekárny k mojí ORL. Tam mezitím atmosféra houstla a já jen zjistil, že by nic moc neřešilo, ani kdybychom tam přišli už kolem 8. Dopoledne berou akutní a odpoledne objednané, ale jak jsem se pak dozvěděl, ani by mě na odpoledne neobjednali. Navíc už dřív jsem zjistil, že telefon neberou. Tak jsme čekali. Kluci to zvládali celkem obdivuhodně.

Když před dvanáctou hodinou se strhla trochu hádka s některými pacienty, protože sestra oznamovala, že dopolední hodiny končí. Nové pacienty dnes určitě nevezmou, ostatní jen v případě, že odpoledne nedorazí nikdo z objednaných. Sestra mi pět potvrdila, že pokud to jen trochu půjde, tak mne vezmou. Jinak děti sice berou většinou přednostně, ale kluci měli smůlu, že šli jen jako doprovod. Telefonicky jsem se domluvil s dětskou doktorkou, že tam můžeme zajít. Bylo to jen o patro níž a zrovna vyšla ze dveří, takže nás hned vzala. Martínkova pusa se zdála být lepší, i když já tam pořád vidím krupičku na jazyku. Každopádně ekzémy na několika místech na těle, oteklejší dolní ret a nepěkná rána na noze, kterou pana doktorka sama ošetřila, jí však vedla k tomu, že nakonec Martínek dostal antibiotika a nějaké další léky. Stručně jsem se zmínil o našem marném čekání na ORL. Tak si na mne alespoň vyzkoušela svůj ruční přístroj na sono vyšetření a rovněž konstatovala nález v pravé tváři. Prý by to chtělo antibiotika, která mi klidně napíše. Já jsem jednak nevěděl, jaká jsem měl na přelomu prosince a ledna, jednak jsem přece jen stál o to, aby mne viděla moje doktorka. Tak jsme dotali mimo jiné recept na mast, která bude hotová zítra a pozváni jsme byli na kontrolu ve čtvrtek.

Po tomto "úspechu" jsme se vrátili do čekárny na ORL, kde pomalu končila polední přestávka. Vytvrali jsme jen dva z dopoledne. Já s klukama a starší pán, co prý přišel asi půlhodinu před námi. Začali chodit objednaní pacienti. Zhruba za další hodinu, kdy už si kluci stěžovali na hlad (pití jsem měl, ale na jídlo jsem zapomněl), se najednou udělalo okno a vzali pána před námi. Říkám klukům, že ještě vydržíme, zda se po něm dostane i na nás, ale nesmí přijít nikdo objednaný. Přišli však další dva lidé. Martínek prohlásil: "Tak to jsme v pytli!" Ondra jen na adresu druhého z příchozích prohlásil: "Podívej, tatí, přišel tlusťoch." Tak mu říkám, že to se neříká. Jen se divil, proč se to neříká, když je pán skutečně tlusťoch (a je fakt, že byl). Ještě jsme to riskli a počkali, zda na řadu přijdeme my nebo někdo z objednaných. Risk se vyplatil a my šli asi po třech a půl hodinách čekání skutečně na řadu.

Je fakt, že jsme byl rád. Já prostě chápu, že to má doktorka i sestřička těžké. Navíc mám pocit, že k tomu opravdu přistupuje profesionálně. Jen je opravdu těžké se k ní dostat. Jen se naplnily moje obavy v tom, že sice zpráva z pohotovosti konstatovala na základě RTG nález, ale bez samotného snímku mi moje dr. nic moc neřekla. Jen jsem zmínil, že i dětská doktorka tam něco zjistila. Doktorka mě sice důkladně prohlídla, změřila zvukovody, udělala výtěry (nikdy mi na nich nic nezjistili), ale dutiny neprosvěcovala ani nezkoumala. Když jsem se ptal, tak prý to nemá smysl, když tam nález je. Nějak tomu nerozumím. Říkal jsem, že dutiny mě trápí stabilně, ale zarazila mě ta prudkost a hlavně bolestivost. Po mých opakovaných dotazech na antibiotika jsem na ně recept sice dostal, ale mám si je vyzvednout pokud možno až ve středu odpoledne poté, co bude znám výsledek výtěru. Takže bych měl kromě úterý (pro mast) a čtvrtku (na kontrolu s Martínkem) jít na polikliniku i ve středu?

Opět jsem diskutovali nad možnou operací nosní přepážky, která je vychýlená a může přispět k opakovaným zánětům. Bylo mi opět doporučeno alergologické, imunologické a zubní vyšetření. Pak jsem dostal ještě pár standardních léků, které stejně při obtížích užívám. Odcházel jsme velmi vděčný, že se na nás dostalo a hlavně že mě už netrápily silné bolesti, i když to zřejmě nebyla zásluha této návštěvy.


Není vůbec pochyb o tom, že je lepší být zdravý, doktory nepotřebovat. Dobře vím, že o zdraví se musí postarat hlavně každý sám a že je to hodně o životním stylu, stravování atd. Nikdy však nevím, co je správně. Nerad bych něco zanedbal, hlavně u kluků ale kvůli klukům i u sebe. Vždyť ještě dlouho mě budou potřebovat.

Moje máma hodně dbala o stravování, ale zase si to "kazila" životem ve stresu a ne zcela dobrých vztazích. Ne vše byla její vina. Každý máme nějakou výbavu a musíme se vypořádat se situací, ve které žijeme...

Napadají mě jen samé frázovitě znějící věty. Jsem unavený z mnoha věcí a když k tomu přijdou ještě tyto zdravotní starosti, naštěsí ne zase tak zásadní (i když pokud nemůžu bolestí ani spát, ta už je to celkem zásadní pro běžné fungování), tak je toho celkem dost.

Navíc se mi vybavují mnohé peripetie a zkušenosti s doktory, které jsme kdysi absolvovali s těžce nemocnou ženou...

Prostě nechci nic zanedbat. Chci se snažit o zodpovědný a zdravý způsob života (fyzicky i psychicky) pro kluky i pro sebe, samozřejmě s ohledem na danou výbavu a dané možnosti. Využít lékařskou vědu a pokud možno nic nezanedbat. Na druhou stranu bych k tomu rád zvládal ještě něco jiného. Kdysi jsem své mámě říkal, že přece nemohu investovat veškerý svůj čas a energii jen k udržení zdraví a života, který stejně jednou skončí...

No prostě je fajn, že jsme jakž takž zdraví. Teď je to zase na nás, abychom se, vyzbrojeni radami a léky (taky nějaké bylinky jsem si pořídil, každý má svůj zaručený recept), s tím nějak poprali. Tak uvidíme!

Zatím se dnes večer jako největší problém nakonec ukázala nějaká probuzená a zmatená moucha, která u malého Ondry alias šmouly-siláka vyvolala takové zděšení a jekot, že jsem se strašně lekl a běžel do pokoje, že se minimálně přerazil vejpůl. Zatím za večer přišel třikrát. Jen aby z něj skutečně nevyrostl nějaký "mouchy, snězte si mě"...