Minulý týden jsme se s klukama sešli s mým otcem, abychom společným posezením oslavili jeho narozeniny. Viděli jsme se téměř po roce a za poněkud zvláštních okolností (více viz zde). Nemám moc co bych k tomu chtěl zde veřejně říct. Jen jsem to chtěl zmínit.
Bylo to pozdě odpoledne v restauraci a kluci už byli docela rozdovádění. Přesto vše proběhlo v klidu, i když v poněkud stísněné atmosféře, alespoň takový jsem měl pocit. S klukama jsem nemoc dědy nijak neprobíral, takže Martínek nekladl zvídavé a dětsky upřímné otázky. Od dědy dostali kluci velká auta, takže se celkem zabavili. Ostatně já taky, protože jsem je střídavě napomínal a taky párkrát auta zabavil, abych jim je po chvilce a slibu, že s nimi budou jezdit po stole jen pomalu, zase vrátil.
Byl jsem rád, že se setkání uskutečnilo. Otci jsme předali i láhev alkoholu, kvůli které se minulý rok tak zlobil (že "povinnou láhev" nedostal k narozeninám, více viz zde). Vím, že už jí nemůže. Tak jsem mu říkal, že jí může použít třeba jako pozornost některému z lékařů nebo jak bude chtít on.
Prohodili jsme jen pár slov. Opatrně jsem zjišťoval, jak je na tom zdravotně. Vím, že se o zdravotních problémech vždy nerad bavil. Tentokrát byl přece jen o trochu sdílnější. Stejně by mi stačil pohled do tváře, stisk jeho vysušené ruky (od chemoterapie). Nevím, co k tomu říct. Už vloni, kdy sváděla marný boj s rakovinou moje jen o pár let starší kamarádka, jsem si uvědomil, že prostě moc nevím, co k tomu říct. Snad jen vyjádřit pochopení a podporu. Byl jsem přítomen takovému boji hodně zblízka v podstatě už dvakrát. Nedělám si příliš iluze, jak to dopadá. Ani moc neumím dát naději, tedy naději nepřesahující naše pozemská přání a měřítka...
Na druhou stranu musím říct, že otec vypadá celkem dobře, což jsem mu i řekl.
No nic. Já spíš přemýšlel a přemýšlím, co můžu udělat ještě jiného. Doporučil jsem mu kontakt na domácí hospic Cesta domů. Bohužel jako řada lidí, my jsme k nim tehdy taky patřili, to považuje až za poslední instanci, kdy už bude člověk nemohoucí atd. Je škoda, že takové povědomí panuje. Zmínil se mi totiž třeba o problémech, jak doktorům trvalo, než nalezli vhodný způsob tišení bolesti a další spíš praktické věci. V tom jsou v domácím hospicu školení a nepochybně by minimálně dali řadu vhodných rad a doporučení, na co má člověk nárok a co vše dovede udělat lékařská věda pro lidi v takové situaci. Bohužel i já mám zkušenost, že lékaři se leckdy spokojí jen s konstatováním, že jejich odbornost už k léčbě nestačí. Leckdy už lidem neřeknou, jaké jsou další možnosti, aby i nevyléčitelně nemocný pacient mohl svůj život prožít důstojně a bez zbytečných bolestí.
Martínek asi dvakrát poznamenal, že vlastně jako je tatínek jeho táta, tak děda je mým tátou. Vím, že tyto vztahy sleduje. I v tomto chci najít vhodnou formu, jak s klukama udržet slušný vztah, ale zároveň je pokud možno uchránit od silnější citové vazby, která by neměla mít delší trvání. Přece jen těch blízkých kolem jim zemřelo už trochu moc...
No uvidíme, co bude...
Jen zopakuji svojí prosbu: Budu rád, když na otce a lidi, kteří jsou mu nablízku, vzpomenete! Díky!
Žádné komentáře:
Okomentovat