Opakované vypalování

Před 14 dny jsme byli s Martínkem u kožní, abychom si zhruba po půl roce nechali opět vypálit nějaké neřády, co nás zlobí na nohách. Kupodivu to byl především Martínek, který se návštěvy dožadoval. Ondra šel samozejmě s námi jako doprovod.

V čekárně nečekal nikdo, takže jsme šli poměrně rychle na řadu. Jako vždy byli kluci ze školky celkem rozdovádění či roztěkaní. Takže se Martínek poměrně rychle a zvědavě hrnul k nádobě s tekutým dusíkem. Naštěstí jsem ho včas zastavil. Teprve když sestřička chvíli oddychovala a říkala, že kdyby se tím polil, tak by se na místě oběsila, došla mi v úplnosti závažnost situace. Člověk se s dětmi musí mít pořád na pozoru a i tak zůstává plno práce pro Hospodina, strážné anděly a já nevím koho ještě...

Alespoň touto epizodou si vysvětluji, jak jsme při vypalování mohli opomenout tu hlavní bradavičku, která Martínka zlobila a kvůli které jsme tam vlastně šli. Netušil jsem totiž, že Martínek nemá jednu ale hned tři. Takže když mu sestřička vypálila na každé noze jednu, zatímco on statečně počítal do deseti, říkal jsem si, že je toho více než dost. Jak jsme ho se sestřičkou chválili, tak jsme to asi trochu zakřikli. No každý, kdo to trochu zná, tak ví, že ono to po chvíli začne být velmi nepříjemné a vlastně to bolí ještě víc. Martínek začal v ordinaci naříkat a s přestávkami naříkal celou cestu domů, chvílemi pak i doma.

Nenaříkal snad jen když počítal do deseti, zatímco sestřička ošetřovala mne. Smál jsem se, že počítá schválně pomaleji.

No a večer za mnou Martínek přišel, že na tu hlavní jsme zapomněli.

Tak jsme to vypalování dnes zopakovali znovu. Jenže hned se sešlo několik nepříznivých okolností. Jednak měl Martínek v živé paměti předcházející bolest, takže se už netěšil, přestože uznával potřebu ošetření. Navíc vidím, že není zcela ve své kůži. Kvůli rýmě a bolesti hlavy jsem ho nechal v pondělí a v úterý doma. Měl jsem však pocit, že se to trochu zlepšilo a také že to není tak vážné, aby nemohl do školky. Mají tam přece jen plno jiných podnětů. Takže včera i dnes kluci ve školce byli. Jenže jak mám snahu, aby si víc odpočinuli a včera jsem je zahnal do postýlek přece jen o něco dřív než jindy, tak se dnes ráno sami probudili poměrně brzo. Takže Ondra byl po obědě tak unavený, že sotva došel ze školky do čekárny na kožní. Ta byla navíc celkem plná (na klice viselo oznámení o polední pauze). Ondra po mně v čekárně notnou chvíli unaveně přelézal a pak začal polehávat na lavičce. Až to v jednu chvíli vyúpadalo, že s námi do ordinace ani nepůjde a bude spát v čekárně (kde se hned dvě paní nabízely, že ho pohlídají). Jednak se mi nechtělo ho tam nechávat a jednak si ani Ondra nechtěl ujít tu "podívanou".

Mimochodem mi hodně vadí, že zvlášť Ondra přes mé napomínání neustále někde jezdí prsty a mám pocit, že skoro na vše si musí šáhnout nebo vzít do ruky (Je fakt, že asi nikdy nezapomenu na chvíli, kdy stačil jen mžik a už měl ruce v pisoáru a šahal na dezinfekci. Od té doby je při návštěvě záchodků velmi, ale velmi přísný režim.). Zároveň ho však každou chvíli napomínám, ať si nestrká prsty do pusy. Tak se nakonec celá čekárna bavila, když jsem kluky opakovaně napomínal a mimo jiné jsem se jim snažil vysvětlit smysl tvrzení: "Sejdeme se na kožním."

Tentokrát jsem od začátku dával pozor na nádobu s dusíkem a držel od ní oba dál. Jenže Martínek tentokrát při vstupu do ordinace přišel téměř o všechny zbytky odvahy a začal pofňukávat nebo pokřikovat. Ve srovnání s tím, co běžně bývá z ordinací slyšet, to nebylo zase nic tak vážného, ale přece jen jak si člověk zvykne, že má odvážného kluka, tak to bylo nepříjemné. Jen znovu zopakuji, že jsem si všimnul, že je to zčásti také tím, že Martínek nebyl úplně v pohodě celkově. Nakonec jsme s pláčem a mírným protestem zvládli vypálit nejenom tu jednu zapomenutou, jak jsem si myslel, ale opakovaně i obě předchozí (já držel nohu a sestřička vypalovala). Bylo mi ho líto, i když jsem ho napomínal, ať nevyvádí.

Při mém vypalování jsem požádal o počítání Ondru, který mě ostatně už cestou k doktorce překvapil, jak umí pěkně počítat až do deseti. Jen nějak zapomíná na šestku. Ondra tomu dal korunu, když počítal hodně pomalu a po mém upozornění, že zapomněl na šestku, si vše důkladně promýšlel a začal rozvážně počítat znovu od jedničky. Naštěstí sestřička pochopila, že než by se u Ondry dočkala bezchybného dopočítání až do deseti, tak by mi vypálila do nohy díru skrz naskrz.

Jak Martínek hodně naříkal, tak náhle, už při odchodu z ordinace, přestal. Začal říkat, že ho to nebolí a omlouval se, že tak vyváděl. Nevím, zda to opravdu tak rychle přešlo nebo zda vzal vážně můj slib, že si budou moct zahrát oblíbené hry jen v případě, když budou hodní a nebudou zlobit a kňourat. I Ondra náhle pookřál, i když hned venku začal kňourat, jak už ho bolí nohy, jak by už chtěl spát a že už to nevydrží.

Když nám před nosem ujel autobus, tak jsme to nakonec došli domů pěšky. Už jsem je však nenutil, aby se mnou trénovali kondici a šlapali po schodech. To si nechávám na chvíle, kdy jdu sám.