Pěkné přivítání

Včera jsem byl na "výletě", abych zase něco předvedl, pro změnu v roli studenta. Tentokrát bylo to učení trochu náročnější. Kluci docela dlouho nechápali, že potřebuju chvilku klidu na učení. To jejich "tatííí, on mě bouchnul" nebo "tatííí, koukej, co jsem postavil" nebo "tatííí, já jsem se počůral" (což Ondra v pondělí zvládl např. asi 2-3 minuty poté, co jsem ho převlíknul do čistého, zřejmě chtěl na sebe upozornit) nebo "tatííí, on mi to zbořil" a podobně znělo každou chvíli a už mi docela lezlo na nervy. Tak jsem alespoň přemýšlel, který z pánů, jejichž charakteristiky jsem se mimo jiné snažil zapamatovat, tvořil své nejrozmanitější teorie a ještě zajímavější díla v podobném prostředí. Ženských se v těch mých učebních textech mihlo jen velmi málo, proč asi? Nepochybuji však, že mnozí z autorů by se bez zázemí svých rodin a především žen ani do učebnic nedostalo.

Když už jsem se smířil s tím, že chodící encyklopedie ze mne sice nebude (což by ani nemělo smysl, ostatně už dávno se držím výroku, snad Sokratova, že "Moudrý je ten, kdo ví, kde moudrost vězí."), ale moje vědomosti jsou pro splnění povinnosti snad dostatečné, tak jsem se začal na "výlet" těšit. Mám kluky moc rád, ale rád si od toho jejich "tatííí" na chvilku odpočinu.

Tím ze mne spadl nějaký ten stres. Ostatně člověka s dětmi stresuje plno jiných věcí, takže si "luxus" nějakých dalších stresů ani moc dovolit nemůže. Navíc si kluci konečně nechali vysvětlit, co to je zkouška. Martínek pak za mnou začal pravidelně chodit a místo svého "tatííí" mi říkal, že si přeje, abych zkoušku zvládnul a dostal dvojku nebo trojku. Ondra ho zřejmě chtěl trumfnout, tak mi pro změnu přál hned "devítku". Takže jsem pro změnu klukům vysvětloval, že si s tím nemusí dělat starosti, že to zvládnu, že si s tím poradím tak jako s celou řadou jiných věcí. Jen si prostě musím ještě něco přečíst.

Troufám si říct, že i v takové situaci se mi podařilo přípravu celkem zvládnout. Bohužel stále mi největší problém dělá odbornější psaní. V hlavě mám leccos, ale jakmile sednu k počítači, tak je skoro všechno fuč. K Vánocům jsem dokonce dostal diktafon, abych si své "geniální myšlenky" mohl zaznamenat, ale ještě jsem se to nějak nenaučil. Povinný text jsem tedy dopsal až v noci (a rozhodně nebyl tak geniální jako v mé hlavě). Zato papíry na učení jsem měl opoznámkované a označené dobře, takže pak už jen stačilo si vše znovu proběhnout cestou autobusem a doufat, že se mi něco v hlavě uchytilo a že se to ve správnou chvíli správným způsobem vybaví.

Odpovědi na tři ze čtyř otázek by vydaly na celou esej, i když znovu jsme zjistil, jak se pomalu rozepisuju a napadlo mne, jestli už nejsem na takové zkoušení trochu starý. Raději bych to strávil v nějakém přátelském rozhovoru kolegy s kolegou, ze kterého by vyplynulo, že jsem se náležitě připravil a řadě věcem snad celkem rozumím. V případě čtvrté nebylo nic, co by se mi mělo vybavit, to jsem se prostě nučil, přesto jsem i tam něco napsal. Předpokládám, že výsledek bude lepší než Ondrova "devítka".

Při zkoušení jsem si připadal trochu starší, ale naopak při posezení s kolegy, tedy vlastně jen s kolegyněmi, jsem se naopak cítil dobře. Kromě záležitostí kolem vědy jsem mimo jiné vyzvídal, jak se vede mladým vědkyním a byl jsem rád, že jsem nebyl poslán "do hrobu!" jako Milan Šteindler alias Víťa Jakoubek v jeho známé komedii z roku 1989. Ostatně jsem se před cestou oholil na tváři i na hlavě, prý pak vypadám o několik let mladší...

Takže výlet byl fajn, ale cestou domů jsem se už těšil na svoje kluky. Martínek mi do telefonu vyprávěl, že si na ledě pořídil velkou bouli a měl obavy, abych se mu kvůli tomu nesmál. Kvůli mírnému zpoždění a ještě nějakým dalším komplikacím mi přišli kluci naproti až k autobusu. A bylo to velmi pěkné přivítání, když jsem vystoupil a kluci mi běželi naproti. Cestou domů mi pak povídali, co všechno dnes zažili.

Je velmi příjemné, když se můžeme někam vracet a když na nás někdo čeká...

Dnes se Martínkova boule pomalu zabarvuje (na snímku po poledním odpočinku, ještě trochu přeležený).