Kdo by chtěl doma supermuže?

Začátkem školního roku se trochu aktivněji dávám do řečí s rodiči dětí, v drtivé většině maminkami. Vyzvídám, jaké kroužky nebo jaké sporty jejich děti provozují. Jak se jim to líbí, jak je to časově a finančně náročné atd. Před nedávnem jsem se dal do řeči s jednou maminkou, když jsem čekal na Ondru na hudebce. Už jsme se tam viděli několikrát. Minule se třeba usmívala nad tím, jak jsem dělal s Martinem úkoly. Tentokrát Martin doma odpočíval, protože mu nebylo dobře. Já jsem si vytáhl nějaké materiály, abych dodělal jeden slíbený text. Ona jako tradičně s tlustou knihou a s obdivuhodnou trpělivostí, se kterou prý - jak jsem se vzápětí dozvěděl - takto tráví při čekání na různých kroužcích nebo sportech svých dětí v podstatě každý den.

Během řeči jsem se jen zmínil o tom, že moji kluci jsou komunikativní a že jim nedělá problém bavit se o různých tématech, včetně toho, že nemají maminku.

"Nemají maminku?" zarazila se.

"Ne, nemají, zemřela na rakovinu," odpověděl jsem a už jsem trochu své zmínky litoval. Nechci to každému předhazovat a tak nějak mi to uteklo, prostě je to naše realita.

Po chvilce se zeptala: "Tak to vám alespoň pomáhají vaši rodiče?"

No, co jsem na to měl říct? Řekl jsem pravdu: "Nepomáhají, oba již také zemřeli."

"Tak alespoň sourozenci?"

To už mi bylo skutečně trapné, tak jsem se usmál a řekl, že už mám jen jednoho... ale vzápětí jsem dodal, že mi pomáhají přátelé a občas i příbuzní manželky. Jinak bych to těžko všechno zvládal.

Paní se divila, že si s ní můžu takhle normálně podívat a ještě se u toho usmívat, když jsem něco takového v posledních letech zažil. Musel jsem jí dát za pravdu, že je to dost hrozné, zvlášť když to takhle sám od sebe slyším. Ono totiž když to člověk každodenně žije, tak se věnuje každodenním obyčejným starostem a někdy mu to ani tak nedojde.

Prý jsem "supermuž", že tohle všechno zvládám. Oponoval jsem, protože jsem jenom normální chlap, se všemi klady i zápory, kterého holt život postavil do určité situace. I když v duchu jsem pomyslel na to, že o roli "supermuže" jsem ani moc nestál.

Je sice milé, zaslechnout takovou pochvalu, ale i tak si myslím, že má každý raději doma toho svého normálního muže. Třeba takového, který je od rána do večera v práci. Umí zajistit rodinu atd. Co doma se supermužem?

PS: Aby nedošlo k mýlce, tohle není další díl seriálu "Chcete mě?" :-). Jen prostě jedna z historek.

foto od fotografa