Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

úterý 20. prosince 2011

Co máte pořád všichni s tím Ježíškem?

Tak nějak nechápu, co mají všichni s tím Ježíškem. Je mi jasné, že se prostě v našich končinách tradičně říká, že dárky nosí Ježíšek, ale nevím, proč se poslední dobou pořád všichni musí ptát kluků na Ježíška? Nebo jsme jen byli dlouho v naší domácí izolaci a vyšli jsme ven do předvánoční nálady? Nebo je to jen nějaká moje osobní averze? I když možná, že si jen my dospělí tak nějak chceme odůvodnit náš předvánoční shon a stres, takže se u dětí, v našem případě i u dětí cizích, chceme ujistit, že tohle pachtění má smysl, alespoň pro děti. Nebo je to mnohem jednodušší a kdekdo se chce "ohřát" a užít si tu chvilku rozzářených dětských očí. Možná bych neměl být sobecký a druhým lidem to také dopřát. Vždyť já mám svoje sluníčka pořád u sebe. Třeba až budou větší, tak taky budu spoléhat na to, že alespoň rozzářím cizí malé děti, protože to bývá tak snadné a pěkné (alespoň u mých kluků).

Každopádně v pondělí mě už celkem štvalo, když nás kdekdo oslovoval a ptal se kluků na Ježíška. Na druhou stranu jsem se musel usmívat, jak už jsou kluci naučení. Jen připomenu, že my doma o Ježíškovi moc nemluvíme. Kluci, alespoň Martínek, vnímali vastně nejprve Ježíše, a to jako dospělého muže, který zemřel na kříži. Malého Martínka vysloveně fascinoval kříž a v jednu chvíli ho viděl skoro všude. Ukazoval na elektrické dráty, na okna s více poli a téměř na každou překříženou věc (ať už větvičky nebo čáry po letadlech na obloze) a s nadšením volal "Amen, amen" - to bylo jeho slovo, které pochytil z bohoslužeb a snadno se mu vyslovovalo. Ostatně donedávna byl pro nás i kostel "amen" a chodilo se do "amenu".

Takže jsem nechtěl klukům komplikovat život tím, že bych tuto poměrně jasnou představu komplikoval nějakým poletujícím miminkem, které, chudák malej, nemá na starosti nic užitečnějšího než lidem roznášet dárky. Vždyť my věříme tomu, že Ježíš pro lidi udělal mnohem víc. Tak jsou pro nás Vánoce především Ježíšovými narozeninami, kdy se lidé vzájemně obdarovávají na památku toho, že nás všechny Bůh obdaroval svým Synem a nabídkou spásy, záchrany, věčného života. Může vám to znít složitě, ale já si myslím, že tomu kluci docela dobře rozumí. Neubírá jim to nic na atmosféře Vánoc a dokonce jim nevadí přijímat zvyk, že lidé říkají, že dárky nosí Ježíšek.

Na dotaz, zda se těší na Ježíška tak nejčastěji odpovídají, že se těší na Vánoce a třeba i na dárečky. Stejně jako vloni tak i letos Martínka zarazila otázka, zda už napsal Ježíškovi. Se svým smyslem pro rádoby intelektuální rozmluvy (po kom to asi má) se zatvářil velmi vážně a mudrlantsky pronesl: "To jsem zatím ještě nenapsal, takže to budu muset ještě udělat." Proč psát Ježíškovi, když se stačí domluvit s tátou a říct mu co bych si přál?

Letošním hitem je však reakce, se kterou kluci přišli sami, až mě to překvapilo, mile. Na otázku po Ježíškovi, resp. co jim asi přinese, odpovídají, že jejich Ježíškem je táta, který jim věci koupí, zabalí a dá pod stromeček. Někdy zřejmě dospělého podobná odpověď neuspokojí, tak začne infantilně vyprávět o tom, jak k nim nosí dárky Ježíšek nebo něco podobného. Kluci v tom však mají celkem jasno. V pondělí jsem se však do podobného hovoru párkrát zapojil. Svým způsobem totiž závidím těm domácnostem, kde vše zařídí Ježíšek, neboť u nás to prostě musím zařídit sám. I když nechci si přisvojit úplně všechny zásluhy, protože třeba nepeču cukroví a zatím jsme nikdy neměli jeho nedostatek, protože vždy nějaké dostaneme.

Nejzajímavější byl v pondělí jeden rozhovor s prodavačkou v obchodě s dětským oblečením. Zjišťuji, že jsme v okolí už celkem známými postavičkami, ale tato prodavačka byla nová, na výpomoc. S klukama vesele rozmlouvala s tím, že ona už má děti velké. Kluci brzo z Ježíška převedli řeč na stromek a na kapra. Martínek opakoval svůj nápad, že bychom koupili kapra už teď, dali ho do vany a týden se nekoupali. Takže vymýšleli, jak by se to dalo udělat. Paní prodavačka asi měla ráda stereotypy, takže prohlásila, že jsme přece chlapi, takže by nám týden nekoupání snad ani nevadil. Jedna starší paní, která také něco vybírala, se zapojila do hovoru a vzpomínala, jak to také kdysi dělala a jak s kaprem bylo doma hodně páce a hodně nepořádku. Kluci s nadšením vyprávěli, jaké je to fajn mít doma ve vaně kapra. Paní však trvala na svém, že už pouze zabitého. Nejenom kvůli pohodlí a předejití nepořádku, ale prý když kdysi tajně v noci zabila kapra, tak se její malý syn roznemohl, jak ho to údajně vzalo. A to kluci zase prý ne a s nadšením jeden přes druhého vyprávěli, jak mi kapr vloni utíkal po kuchyni a skočil do dřezu. Tomu říkám vánoční zážitky. Ostatně sám jsem jako dítě s nadšením poslouchal vyprávění o zápasu Spejbla s kaprem. A když se paní prodavačka začala tvářit, že to ona by nemohla, tak Martínek ještě přidal historku o to, jak se nám na talíři hýbala uříznutá hlava kapra. Ale to už bylo na obě paní moc, tak jsem Martínkovi řekl, že musí brát na ženy trochu ohledu a nevyprávět úplně všechno, co my chlapi zažíváme :-).

To jsme ještě nevěděli, jak tento rozhovor, při kterém jsem se snažil usilovně vybrat nějaká pěkná pyžama pro kluky, dopadne. Prodavačka pak totiž prohlásila, že to z nás musí mít maminka doma radost, což už nám zase dlouho nikdo neřekl. Kluci na to vůbec nereagovali a dál vyprávěli nějaké historky. Prodavačku za chvíli zaujalo, že se mě kluci ptali, zda si můžou vzít bonbónek, které tam měla v nádobě a které si kluci většinou berou. Jenže ten den toho zlobení bylo přece jen trochu moc, tak jsem jim řekl, že ne. Navíc před krátkou chvílí dolízali velké lízátko, které dostali od paní doktorky. Prodavačku zaujalo nejenom to, že se mě kluci nejprve zeptali, zda si můžou vzít, ale i to, že nijak neprotestovali a uznali, že si bonbón nevezmou. Takže po chvíli opět říkala, že si to s námi maminka doma musí užívat. Kluci opět nic.

Zřejmě ta myšlenka nešla paní prodavačce z hlavy, tak se dotřetice ptala, co na to maminka, jak s námi hospodaří. Tak jen Ondra s úsměvem odvětil, že maminku nemáme, že nám umřela. Pronesl to však tak volně a tvářil se přitom mile, že paní prodavačka řekla něco jako jdi, ty, drndo nebo povídálku. To už jsem se rozhodl, že zasáhnu a do hovoru jsem se zapojil. Resp. jsem řekl, že má pravdu, že jsem už čtvrtým rokem vdovec a hned na odlehčení dodal, že to bych se jinak tak neorientoval v dětském oblečení a nevybíral ho. Prodavačku to zjevně zarazilo, ale já to bral spíš jako další z mnoha pozitivních potvrzení toho, že kluci působí asi natolik normálně, že by tohle u nich nikdo nečekal. Navíc jsme to přešli a nevěnovali tomu pozornost. Prostě to tak je.

To kluci víc řešili, zda u nás Vánoce budou nebo ne. Je fakt, že jak jsme byli doma, tak byli nevybití a buď se spolu pošťuchovali nebo mě prostě nevnímali. Takže cokoliv jsem jim říkal, musel jsem opakovat několikrát, takže už jsem jim párkrát řekl, že pokud mě nebudou poslouchat a trochu mi nepomohou, tak u nás žádné Vánoce nebudou. Ale samozřejmě, že budou a už brzo.

Žádné komentáře:

Okomentovat