První náznak šikany ve škole

S klukama si zvykáme na nový režim. Snažím se oběma přece jen ještě o něco víc věnovat, abych jim pomohl zorientovat se v nových rolích. Na druhou stranu to zase nechci přehánět, abych víc nestresoval kluky ani sebe.

Jak už jsem psal minule, Martínkova sdílnost o tom, co se dělo ve škole, není zrovna velká. Navíc vznikají zajímavé situace. Například hned druhý den jsem zjistil, že v tašce nemá žákovskou knížku, kterou jsem mu tam dával se všemi vyplněnými údaji. Nejprve tvrdil, že tam je, že jí tam viděl. Pak tvrdil, že mu asi vypadla a že bude v lavici. Tak jsme se domlouvali, že jí hned druhý den najde. Teprve večer cestou z nákupu si najednou vzpomněl, že jim jí paní učitelka vybírala. Tím to bylo vyřešené. Jen dodávám, že jsem z toho od začátku nedělal velkou vědu. V klidu jsem souhlasil s tím, že se podívá ve třídě a pokud by jí nenašel, tak se zeptá učitelky. Snažím se a byl jsme rád, že snad zatím celkem úspěšně, aby jej takové věci nestresovaly. Ne, že bych z něj chtěl mít lajdáka, ale nechci, aby byl z každé takové události vystresovaný. Sám jsem šel do sebe, když jsem si všímal, že jej různá napomenutí nebo drobné karamboly stresují více než bylo zdrávo, protože se bál, že se na něj budu zlobit.

Taky se nám podařilo, že hned první úkol nesplnil. Měl si dodělat obrázek, který začali malovat ve škole. Když jsem si to ráno uvědomili, tak hned řekl, že za to můžu já. Je to částečně pravda, protože jsem mu nedovolil malovat hned po příchodu ze školy, když byl plný stůl v kuchyni a v pokoji odpočíval Ondra. Pak už jsem na to zapomněli. Paní učitelka jej prý napomenula a my se samozejmě s Martínkem domluvili, že na to příště dáme větší pozor. I když opět jsem byl rád, že to pro něj snad žádné velké trauma nebylo.

Největším zážitkem však zatím byl zřejmě první náznak šikany, se kterým se Martínek hned na začátku ve škole setkal. Už před časem jsem tu psal o tom, jak poměrně aktivně vstupovala moje máma do nějakých problémů ve škole, jak jsem tím ovlivněn a jak jsem reagoval na jednoho kluka, který malého Ondru ve školce trochu otravoval (viz zde). Jsem si vědom, že se kluci o sebe budou muset umět postarat sami, ale jsem přesvědčen, že je dobré jim v tom tát po boku a případně jim ukazovat, jak by se daly problémy řešit.

Ve škole a hlavně v družině panuje trochu chaos. Všichni uznávají, že kvůli silným ročníkům škola nabrala více prvňáčků než je zřejmě schopna zvládnout a chvilku to potrvá, než se to snad zaběhne, vychovatelky (i děti a rodiče) si zvyknou a situace se zlepší. Je alespoň fajn, že nás vychovatelky ještě tento týden pustí do šaten, abychom našim prvňáčkům pomohli si vše pohlídat a sbalit. Když jsme takhle s Ondrou přišli, tak na mne Martínek volal, že si ještě zaběhne na záchod. Byl tam trochu déle a když přišel, tak mi po chvíli říkal, že mu tam nějaký větší kluk říkal, ať si na něj dá bacha, že je větší a silnější. Člověk si řekne klukovina, ale mně se prostě nechtělo to nechat jen tak. Martínka jsem vybídnul, ať mi dotyčného kluka ukáže. Chvilku jsme ho hledali v dalších odděleních družiny, až jsme ho konečně objevili. Celkem mile mě překvapilo, že to vychovatelka vzala celkem vážně. Kluka sama zavolala, napomenula a chtěla, aby se omluvil, což udělal. Také já jsem ho slušně, ale jasně požádal, aby tohle nedělal.

Je mi jasné, že tím problémy nekončí, ale byl jsem rád, že to byla poměrně vhodná příležitost, jak zkusit ukázat jedno z možných řešení. Nedělám si iluze o vztazích mezi dětmi a bohužel zodpovědnost za to nesou především rodiče. Pro nás s Martínkem to byla alspoň příležitost pro rozhovor. Opět zdůrazňuji, že jsme z toho nedělali velkou vědu. Každopádně jsem Martnka pochválil, že mi to hned řekl a povzbudil jsem ho, aby si takové věci nenechal líbit. Několikrát jsme se pak běhm dne k tomu vrátili a nahlas uvažovali, co se dá dělat. Na jednu stranu jsme mu říkal, že se prostě může stát, že ho někdo bude napadat, ať už slovně nebo i fyzicky. Na druhou stranu jsme spolu uvažovali o tom, co by bylo dobré v takové situaci dělat. Martínek třea říkal, že když se proti němu postaví někdo, kdo shromáždí 14 kamarádů, tak on bude muset taky shromáždit tolik kamarádů. Nejprve jsem to odlehčil tím, že by jich mělo být na každé straně rovnou 16 a místo bitky by si mohli zahrát šachy, které jsou vlastně válkou bez prolévání krve. Pak jsem mu ale říkal, že proto je dobré, aby měl pokud možno dost kamarádů, které by mu v případě potřeby mohli pomoct. Každopádně jsem zdůraznil, že i když se nějakému praní třeba nevyhne, tak násilí není řešení. A to nejenom proto, že Martínek je prostě drobnější. Připomínal jsem mu, že přece umí dobře mluvit a nedělá mu problém, když s emá s někým domluvit. Ať se nebojí tuto svojí výhodu využít a když to jen trochu půjde, může reagovat slovně. Říkal jsem mu třeba, že někdo takový nemusí být nutně zlý, že dokonce vyhrožovat někomu mohou děti, co se třeba ve skutečnosti bojí nebo mají nějaký jiný problém. Takže je nejlepší se pokud možno konfliktu vyhnout a když není možné nějak vhodně zmizet (což třeba právě na toaletách moc nejde), tak někdy pomůže, když se zeptá, jak se dotyčný jmenuje nebo proč to dělá či jaký má problém.

Tak uvidíme. I to je realita dětského světa a přiznám se, že z podobných věcí mám větší obavu než ze samotného učení. Na druhou stranu věřím, že Martínek je šikovný a má předpoklady k tomu, aby si uměl poradit. Navíc jsme připraven mu vždy podle možností pomoct. Myslím si, že právě komunikace by mohla být jeho výhodou. Říká mi, jak potkává bývalé kamarády ze školky, kteří jsou ve vyšších ročnících. Povzbuzuji ho, aby je zdravil a třeba až bude příležitost se s nimi pobavil. Chápu, že ne každý bude mít chuť bavit se s "prvňáčkem", ale on si už od začátku ve školce rozuměl se staršími dětmi. A to ani nemluvím o tom, že umět si vytvářet "síť" kamarádů se prostě do života hodí.

Já vím, třeba to působí trochu směšně, jak tu školu s Martínkem prožívám. Beru na sebe zodpovědnost za oba rodiče, ale přitom se snažím, aby mé "objetí" kluků nebylo příliš těsné. Vím, že mám s klukama poměrně velmi úzký vztah. To je dáno tím, co jsme prožili i to, že jsme v podstatě odkázání jeden na druhého. Snažím se však, abych kluky vedl tak, aby se na mne sice mohli spolehnout, ale aby se učili umět se o sebe postarat.

Tak ať se nám to daří a hlavně ať nám slouží zdraví!