Děti a pohřeb

Je zajímavé, jak se poměrně často liší názory mezi rodiči a odborníky (dětskými psychology) na toto téma, tj. o přítomnosti dětí na pohřbu. Když jsem si pročítal nějaké diskuse nebo slyšel některé názory, říkal jsem si, že zřejmě mnohem větší roli hraje případná osobní zkušenost a hlavně postoj dospělého rodiče k pohřbu a smrti obecně než často zmiňovaný "ohled na děti". Nechci tady dávat nějaké návody či rady, ale jen se prostě podělit se svým pohledem na věc a hlavně se svojí zkušeností, bohužel celkem bohatou. Např. jeden dobrý přítel mě nedávno nazval "specialistou na pohřby".

Mnohokrát jsme tu už psal, že se s klukama snažím jednat pravdivě a pokud možno přimeřeně jejich chápání. Jsem přesvědčen, že velkou roli hraje nejenom informace, kterou dětem sděluji, ale atmosféra, která přitom panuje a chcete-li i celkový postoj, který v rodině panuje. Přestože asi někdy působím poněkud chaoticky nebo zmateně, myslím si, že určité moje postoje jsou stabilní a kluci to nejenom slyší, ale i vidí a vnímají. Navíc jsem v podstatě kdykoliv ochoten vyslechnout jejich starosti nebo otázky a trpělivě na ně odpovídat tak, jak nejlíp umím. Na druhou stranu se nezdráhám přiznat, že některé věci prostě nevím.


Dědova závažná nemoc u nás nebyla tabu. Někteří lidé si možná myslí, že se u nás skoro nemluví o ničem jiném než o nemoci, umírání a smrti, což je samozřejmě asi jen neznalost nebo hloupost. Na druhou stranu je prostě pravdou, že kluci, zvlášť Martínek, s těmito věcmi mají mnohem větší zkušenost než jejich vrstevníci. Není to však tím, že bychom o tom spolu jen mluvili.

Mimochodem sem vložím rozhovor, který se odehrál koncem června. Mám ho v konceptu příspevku na blog, protože jsem uvažoval o jeho publikaci již tehdy, ale nakonec jsem to neudělal:

Martínek vesele: "Tak co, dědo, co dělá rakovina?"
Děda, možná trochu zaskočený tak přímou otázkou: "Má se dobře... Roste... Pozdravuje Tě."
Martínek: "Hmm, tak to bych nechtěl, abych se jí zalíbil a aby na mne přeskočila."
Děda: "No jo, každý jednou umře."
Martínek po chvilce: "To je pravda. Maminka měla taky rakovinu a umřela."
A hovor pokračoval dál, zase o jiných věcech.

Kluci tedy věděli, že děda má závážnou nemoc a Martínek to občas komentoval, že děda asi brzo umře.

Pohřeb v úzkém "rodinném kruhu" byl naplánován tak, aby se ho kluci mohli zúčastnit. S ohledem na očekávanou atmosféru, která - samozřejmě kromě samotného faktu úmrtí blízkého člověka - byla dána prostředím (krematorium), formou (tichý obřad pouze s hudbou), ale také vztahy mezi pozůstalými, jsem přivítal nabídku naší "hlídací babičky", že nás doprovodí a v případě potřeby s klukama půjde ven.

Kluků jsem se zeptal, zda se chtějí jít rozloučit s dědou na pohřeb. Jak jsem očekával, oba hned souhlasili a Martínek navíc dodal, protože je mu to líto a měl dědu rád. Když jsem jim říkal, že pohřeb nebude v kostele, jak jsou zvklí, ale v krematoriu, musel jsem hned Martínkovi vysvětlovat, co to krematorium je. Od té chvíle se Martínek těšil, že uvidí, jak rakev zajíždí do pece s plameny, přestože jsem jeho očekávání brzdil s tím, že to vidět není. Kromě toho, že už z minulosti ví, že se tělo zemřelého pálí, tak taky na můj dotaz odpovídal, že to snad zahlédl i v nějakém filmu. Po chvíli si vzpomněl na film Kolja, kde si malý Kolja hrál na pohřeb).

V den pohřbu jsem jim cestou do školy a školky připomínal, že dnes pro ně přijdu po obědě a pospíšíme si domů, protože jdeme na dědův pohřeb. Oba to bralijako událost, na kterou se celkem těší a Martínek to u školy hned oznamoval svému kamarádovi. Naštěstí to říkal jen tak mezi řečí, takže to dotyčný ani nezaznamenal a řeč přešla na Gormity nebo na jiné "dětské starosti".

Doma jsme se nachystali. Kluci se nasvačili a do baťůžků jsem jim nachystal Brumíka, pití a bundu. Sám jsem se oblékl jako první, do košile, do obleku a naleštil jsem si boty. Moc často mě takhle kluci nevidí, takže se jim to moc líbilo, jaký jsem prý fešák. Martínek to komentoval slovy, že bych klidně mohl jít takhle na svatbu. Tak jsem mu s úsměvem řekl, že mám na sobě právě ten samý oblek, který jsem měl na svatbě, když jsem si bral jejich maminku. Pro kluky jsem měl taky připravené pěkné oblečení, takže byli rádi, že jim to taky slušelo. Martínek měl na sobě poprvé nové boty. Považoval jsme klidnou a slavnostní atmosféru za důležitou. Navíc pomohla i v tom, že kluci nijak nezdržovali.

Ostatně náladu dokumentují i fotky z cesty na pohřeb. Ondra šaškuje za každé situace. Je to takový náš Ondrášek - rarášek. Když si však jej dovolíte napomenout, tak se hned zamračí a nebude dělat už "nikdy nic".












Dorazili jsme včas, takže se kluci ještě mohli posilnit Brumíkem.








"Hlídací babička" Ivana na nás už čekala u krematoria a v obřadní síni si kluci sedli k ní do druhé řady. Já jsem si sedl před ně. Ještě předtím položili dopředu dvě kytky, které přinesla Ivana. Předtím jsem jim nabízel, že nějaké kytky koupíme, ale oni to odmítli, prý ať jdu sám. Jelikož květinová výzdoba byla už objednaná, tak jsem jim pak ukazoval kytici, která je vlastně od nich.




Během obřadu jsem se na ně párkrát podíval a usmál, abych pozvedl jejich náladu. Byli tiše a moc hodní. Martínek po několikerém mém vyzvání si zhruba v půlce přišel sednou ke mně na klín. V tichosti šeptem jsem mu přitom řekl, co je napsáno na věncích, na což se mě ptal. Ukazoval jsem mu taky znak Prahy, který ho zaujal a zapamatoval si ho, takže před pár dny stál nad kanálem, ukazoval na něj a volal na mne, že to je ten znak, který viděl na pohřbu.

Na pohřbech většinou nebrečím a nic v hlavě neřeším. Jen vzpomínám a prosím o klid pro zesnulého i pro pozůstalé. Kluci mi sice pak říkali, že jsem brečel, ale nakonec jen říkali, že mě viděli celého červeného v obličeji. Je fakt, že mi bylo horko.

Kluci působili v klidu a spokojeně. Podle mne obecně může být účast dětí na pohřbu i pro ostatní něčím pozitivním, samozřejmě pokud nezlobí a nevyrušují. Bezprostřední dětský přístup k mnoha věcem a životním událostem může být pro nás dospělé i obohacením. Kluci byli opravdu šikovní, měl jsem radost, jak to vše zvládli, za což jsem je taky opakovaně pochválil. Nejvíc je zaujala kamenná kulička, která se kutálela na vodě, což byla dekorace při vstupu do obřadní síně. Zaujalo mě, když malý Ondra o pár dní později vzpomínal a říkal, že ta kulička byla prý dědova duše. Ani Martínek nebyl zklamaný, že neviděl plameny a oheň. Dokonce jsme ani neviděli zajíždět rakev, protože se zatáhla plenta. Tak jsme s Martínkem alespoň po odchodu ostatních jen nakoukli za plentu, abych mu ukázal, že tam žádná pec není a že tam za stěnou je obyčejný prostor, kde odvezou rakev a výzdobu.

Po obřadu jsme se rozloučili a vyrazili jsme s Ivanou, které jsme nabídli odvoz za jejími povinnostmi mimo Prahu. Přišlo mi to v tom okamžiku jako dobrý nápad, jako společnost a rozptýlení pro kluky i pro mne. Jenže jsem trochu nedomyslel svojí únavu i to, že jsem neměli nic na převlečení. Takže jsme se nakonec na místě dlouho nezdrželi a ani jsme nepočkali na setkání se studenty a na společnou večeři. Naštěstí jsme dostali výslužku, abych ještě nemusel nakupovat jídlo na večeři a na snídani.

Cestou domů na nás dolehla únava. Nakonec se i Ondra rozplakal, že je mu líto, že umřel děda. Dobře si uvědomuju, že pro něj je to svým způsobem nová zkušenost, protože smrt maminky ani babičky nemohl s ohledem na věk prožívat tak jako Martínek. Chvilku jsme o tom spolu povídali a brzo mi došlo, že je to především únavou. Brzo totiž pokňourával, že je mu líto, že umřela maminka a po chvíli zase, že ho bolí noha. Jako "lék" jsem kromě slov pochopení oběma klukům nabídnul, že koupím něco k večeři v McDonaldu. Snažím se tam nechodit moc často, ale tentorkát mi to přišlo vhod také proto, že jsem byl tak unavený, že jsem ani neměl sílu namazat jim chleby. Takže jsem spojili příjemné s užitečným, což se ukázalo jako dobrá volba. Večer doma proběhla večeře, rychlá hygiena a klidné ukládání, spolu se vzpomínkou a modlitbou za dědu.


Je mi jasné, že nejde jen o samotný obřad, ale o celkové přijetí skutečnosti smrti blízkého a známého člověka, včetně pocitů, které to přináší. Sám bych mohl psát o tom, jak složité to může být a jak i mne, člověka hodně racionálního, mnohé pocity a sny vždy znovu a znovu zaskočí. Jak je třeba si je připustit a pracovat s nimi. Někdo byl i překvapen, že mě to může tak moc vzít, když už mám "zkušenoti" a hlavně, když naše vztahy byly tak komplikované. Jenže právě proto si myslím, že je to celé jiné a v něčem složitější. O tom však nyní psát nechci. I když samozřejmě moje vnímání a můj postoj má na kluky velký vliv. Stejně tak i to, zda jsem se skutečností smířen nebo ne, pomáhá klukům události přijmout.

Martínek velmi dobře vnímá, že děda je můj táta jako i já jsem zase jeho táta. Už když jsme vloni na jaře měli s otcem velké neshody a křičeli jsme na sebe do telefonu, tak to Martínek velmi špatně nesl. Dokonce jsem díky tomu zažil, že i tak malé dítě (tehdy pětileté) se dokáže přetvařovat. Když jsme mu říkal, že jsme se s otcem po telefonu hádali, což on samozřejmě i přes dveře slyšel, tak mi říkal, že mu to vadí. Stejný den později však "hlídací babičce" plakal, že ho to trápí.

I proto jsem už párkrát klukům říkal, proč naše vztahy s otcem nejsou moc vřelé. Nešel jsem nad rámec pokud možno jednoduché informace a rozhodně jsem jim dědu nijak neočerňoval. Prostě jsem jen řekl, že otec od nás odešel a starala se o nás máma sama. Víc jsme to rozebírat nemuseli. Vzpomněl jsem si na to poté, co se mě Martínek asi dvakrát ptal, jestli je mi líto, že zemřel děda, když to byl můj táta. V tom je podle mne určitá záludnost toho "ochranitelského" přístupu k dětem. Děti totiž taky prožívají smutek a potřebují vidět, že i lidé kolem mají emoce. A myslím si, že ne každé dítě dokáže svoje emoce a emoce druhých pojmenovat a mluvit o nich jako Martínek. Ostatně tato jeho schopnost mi hodně pomáhala už dřív, když jsem s ním mohl mluvit o tom, co ho trápí nebo co mu dělá starosti. Martínkovi jsem řekl, že je mi to taky líto. Na druhou stranu je to podobné jako u maminky a babičky. Všichni byli hodně nemocní a moc je to bolelo, takže vlastně smrt pro ně byla určitým vysvobozením. My věříme, že teď už je nic nebolí, nic je netrápí a jsou u Boha.

Při jiné příležitosti jsem Martínkovi vyprávěl o tom, že se dřív křesťané dokonce do jisté míry radovali, když někdo zemřel. Ne že by jim nebylo líto, že dotyčný už není s nimi, ale smrt považovali vlastně za nové narození, za "dies natalis". Tedy za den, kdy začíná život dotyčného už přímo u Boha. I proto se svátky svatých většinou slaví ve výroční den jejich úmrtí a není v tom nic morbidního. Už v antice byl tento den připomínám s radostí a slávou. Martínkovi se to líbilo.


Už jsem psal, že pro Ondru to byly přece jen nové podněty a počítal jsem s tím, že mu to bude v hlavičce šrotovat. O pár dní později byl večer v postýlce smutný. Ptal jsem se ho, co se děje a on mi řekl, že nechce být v hrobu a ptal se mě, jak to tam vypadá. Jen podotknu, že to nebyl zcela nový podnět, protože už před časem jsem jej napomínal, ať si hraje na něco jiného. To když se mi chlubil, jaké pěkné mohyly a hroby postavil pro své indiány a další figurky, které zemřely v nějakém jeho boji. Tak jsem ho v postýlce objal a pohladil. Řekl jsem mu, že si dělá zbytečné starosti. Po smrti budeme u Boha a to naše tělo, které jsem přirovnal k prázdné ulitě od hlemýždě, bude zřejmě spálené, ale to už se nás vlastně netýká. Navíc se nemusí bát ani toho, že by mu bylo smutno, protože u Boha máme už hodně přátel. Ale hlavně si s tím nemusí dělat starosti, určitě ho ještě čeká plno zážitků tady na zemi. tak ať se na ně pěkně vyspí.

O den později si Ondra zase na něco vzpomněl. Když jsem mu zčásti zopakoval své vysvětlení, tak se začal ptát, co bude s tím jeho tělem a jak bude vypadat. Vzpomněl jsem si na podobné debaty kdysi s Martínkem. Opět jsem se nenechal vyvést z míry a řekl jsem mu, že o tu svoji kořápku se nemusí bát. Vzal jsem ho do rukou, potěžkal ho a zatřásl s ním. Usmíval jsem se, že dostane nové tělo, určitě hezčí a hlavně lehčí, s tímhle že by spadnul na zem jako kámen. Spokojený Ondra se vrátl ke svému hraní.

A ještě jedna zkušenost z jiného dne. Jdu s klukama venku a telefonem jsem něco vyřizoval. Nešlo o nic moc konkrétního, ale oba kluci poznali, že jsem mluvil s někým, kdo byl otci blízko. Po nějaké chvilce, mám pocit, že bez nějakého dalšího podnětu, mi Martínek řekl, že až umře, tak chce, abych jeho popel uložil do stejného hrobu jako je maminka, že chce "k mamince". Já na to nejprve hodně překvapeně, proč mi tohle říká. Že je to sice jasné, ale doufám, že tady na světě bude ještě dlouho. Že se naopak postará on o mne a o něj se zase postarají jeho děti. Že tak to má být. Malý Ondra to jen okomentoval suchou poznámkou, že on na můj pohřeb rozhodně přijde...


Tak jen jsem chtěl ilustrovat, že se nám ta "pohřební tématika" zase trochu vrátila, ale nenechávám se tím nějak zvlášť rozhodit. Považuji to za přirozenou věc, která zase odezní. Navíc opět ujišťuji, že spolu mluvíme o mnoha jiných věcech.

Přemýšlím, že možná zpětně vložím nějaké štítky či odkazy na moje dřívější hovory s klukama na téma kolem smrti, kdyby to náhodou někoho zajímalo.



PS: Nepodceňujme děti a jejich schopnost vnímat a pamatovat si mnohé. Když Martínek zaslechl, že se do telefonu zmiňuji o úmrtním listu, tak mi pak hned říkal, že to zná. Na moji udivenou otázku odkud odpověděl, že to viděl ve filmu /mém celkem oblíbeném/ "Zítra ráno vstanu a opařím se čajem". Kde prý doktor nestačil přijít včas, tak pak už jen vystavoval úmrtní list. Já si to ani nepamatuji. Každopádně jsem tento podnět využil k malému vysvětlení, že to zřejmě nebyl úmrtní list, ale jen zpráva o úmrtí. A řekl jsem pár slov o úředních dokumentech, jako je rodný, oddací a úmrtní list, který vystavuje příslušný úřad. Ale i tak jsem si říkal, co vše děti zachytí a v podstatě tomu nejde dost dobře zabránit. Spíš je třeba spolu mluvit, naslouchat a vysvětlovat.


PS č.2: Tak jsem si ještě vzpomněl na jednu úsměvnou scénu. To když si kluci, zvlášť Ondra, chtěli vzít na pohřeb pirátské čapky, které měli na jaře na karnevalu (fotky viz zde). Jsou černé a na boku mají lebku a zkřížené hnáty, což jim přišlo pro takovou událost stylové a vhodné. Rychle si však nechali vysvětlit, že to ve skutečnosti není ani stylové, ani vhodné. Jsou to kluci šikovní a chápaví.

Jak o rok později zahrabali kluci dědu na hřbitově, si můžete přečíst zde: https://marnosti.blogspot.cz/2012/10/par-myslenek-na-hranici-morbidity-aneb.html