Zemřel můj otec

Uzavřel se další životní příběh, který jsem tu kdysi nazval svojí 13. komnatou. Opouštím mlčení o složitém tématu, které jsem si sám před časem dobrovolně uložil. Mimo jiné jsem nyní založil nový štítek s názvem otec, který odkazuje k několika souvisejícím článkům o mém složitém vztahu s vlastním otcem.

Na místě je nyní poděkování za jeho život. A také prosba, aby na konci své životní cesty nalezl klid a odpuštění, tedy věci, které mu podle mne za jeho života mnohdy scházely. Nemohu zapomenout taky na díky těm, kteří byli mému otci na blízku. Dobře vím, jak to bylo s jeho povahou náročné.

Náš vzájemný vztah byl velmi složitý. Přesto bych se tu nad ním chtěl ohlédnout a zamyslet. Není to jednoduché, protože chci brát ohled na druhé, ale na druhou stranu nemohu zamlčet alespoň některé problemtaické záležitosti, které mě trápily nebo trápí a se kterými se musím vyrovnávat. Necítím zášť a potřebu někoho očerňovat nebo urážet. Je to spíš jen smutek, že některé věci se ani při snaze prostě nepovedly...

Pro pochopení našeho složitého vztahu doporučuji četbu mého prvního textu na téma otec s názvem Syndrom zavrženého rodiče?. Není to pěkné čtení a vím, že vyvolalo kontroverze. Přestože jsem ho tehdy psal poměrně ve vypjaté situaci a současně mi posloužilo jako určitý terapeutický prostředek, tak si za tím textem stojím, včetně zveřejněných dokumentů. Když se s textem před časem seznámil i můj otec, byl vzteky bez sebe. Nadával, vyhrožoval právníky atd. Jen jsem opakoval, že mi nešlo o očerňování a prostě nemohu za to, co se dělo a jakým způsobem se to dělo. Že jsem se rozhodl o tom takto otevřeně napsat byla moje svobodná volba.

Už před těmito spory jsem však respektoval to, že jde o "třetí osobu" a kromě dvou drobných článků z ledna a února letošního roku (Do prčic!!, Jedno narozeninové setkání) jsem tu o svém otci nepsal, ačkoliv lidé kolem mne věděli, že mě toto téma docela dost zaměstnávalo.

Snažil jsem se podle svých možností balancovat mezi nabídkami pomoci a zároveň respektovat, že se jí otec ode mne bránil, že zakazoval svým blízkým, aby mě informovali o jeho potížích a hospitalizacích. Mrzelo mě to a snažil jsem se to brát tak, že mi nechce přidělávat starosti. Bylo to však přece jen trochu složitější. Na druhou stranu je třeba říct, že otec takto odmítal kontakt i s jinými lidmi. Pustil k sobě jen několik nejbližších a i ti to s ním neměli jednoduché. Svým způsobem obdivuji, jak statečně snášel nepřízeň nemoci, velké bolesti a jak se do poslední chvíle snažil všechny záležitosti domlouvat a organizovat sám.

My dva jsme tak nějak pokračovali v tom, jak to bylo mezi námi běžné zhruba od poloviny 90. let. Užší kontakty se střídaly s hádkami a dobou nekomunikace, i když frekvence byla častější díky tomu, že jsme se snažili navázat kontakt opět co nejdřív. Snažil jsme se být tolerantnější v tom, že naše setkání byla stále provázena výčitkami a kritikami na mojí osobu. Na druhou stranu ubylo skutečně ostrých kontroverzí. Zřejmě poslední návštěva u nás se odehrála v červnu, u příležitosti Ondrových narozenin. Když jsem uložil kluky, chtěli jsem si spolu promluvit o uspořádání nějakých záležitostí do budoucnosti. Jenže debata se opět zvrhla v řadu výčitek a případně pro mne nereálných požadavků, takže jsem zhruba po hodině otce požádal, aby odešel. Že sice chápu jeho vážný stav, ale přesto se nenechám napadat a obviňovat. Od té doby jsem ho už k nám nezval, i když pár výjimek bylo. Třeba když se jednou u nás zastavil při cestě z ozařování, ale to seděl pod domem a odmítnul jít nahoru.

Na druhou stranu je třeba říct, že mi otec poměrně často nabízel pomoc. Jak ztrácel síly, tak mohl dělat už jen drobnější věci a chtěl se nějak zabavit. Nedovedl jsem si to však představit. Zvlášť když se naše debaty docela často stáčely tím směrem, že vlastně ne on ale já jsem nemocný a ne on ale já potřebuji pomoc, tak jsem to nechával být. Podle možností jsme se vídali, ale nebylo to příliš často. Na rovinu přiznávám i to, že jsem nechtěl, aby si kluci vytvářeli nějaký silný citový vztah k někomu, kdo s velkou pravděpodobností brzo zemře. Už toho zažili dost. Silnějším motivem bylo to, že naše kontakty prostě mnohdy neprovázela dobrá atmosféra.

Tak jsem se tady proti původnímu záměru rozepsal hodně ze široka a taky asi spíš o problémech, což jsem tolik nechtěl. Bylo to prostě náročné...


Další "zkušenost" s nemocí a umíráním blízkého

Zpětně viděno jsem rád, že se v podstatě otci splnilo jeho přání a zemřel velmi brzo poté, co nad sebou ztratil kontrolu. Nepřál si, aby byl bezmocný a musel se spolehnout na pomoc druhých. Raději snášel velmi silné bolesti a odmítal jejich tišení, protože se obával, že by byl příliš utlumen a ztratil by nad sebou kontrolu. Mne to mrzelo a považoval jsem velké bolesti za zbytečné, takže jsem doporučoval vyhledat pomoc domácího hospicu Cesta domů, se kterým mám dobré zkušenosti. Ostatně díky nim jsem zvládnul starat se o svojí ženu a mít jí doma až do smrti. I moje máma by zřejmě nemusela zemřít v hospicu, kdyby v jejím bydlišti mimo Prahu něco podobného fungovalo. Naopak otce tato nabídka velmi rozčílila. Už jsem pak o ní nemluvil, ale on to stále připomínal. Dodnes zcela nechápu, proč jej to tak rozčilovalo. Jestli si myslel, že ho odepisuji nebo ho chci svěřit někomu cizímu. Mimo jiné mě obviňoval, že ho chci dostat do nějaké svojí sekty, pod jejíž vlivem jsem atd. Respektoval jsem jeho přání a situaci jsem podle toho, co jsem věděl, konzultoval s domácím hospicem jen já sám. Jednak abych promýšlel nějaké možnosti pomoci a také, aby byla připravená cesta, pokud by se rozhodl jejich služby přece jen využít.

Možná to zní divně, ale skutečně jsem rád, že to dopadlo takhle. Měl jsem před sebou svojí zkušenost s manželkou doma i se svojí mámou, o kterou se staral její manžel. Nedovedl jsem si představit otce v situaci bezmocného pacienta, přesto jsem tuto situaci považoval za téměř nevyhnutelnou a považoval jsem za důležité, abych na ní byl alespoň trochu připraven.

Jak jsem už zmiňoval, měl jsem o stavu otce jen omezené informace. Na jaře mě poměrně ochotně informoval sám. Později už tak sdílný nebyl. Leckdy jen říkal, že ještě žije atd. O případných komplikacích a hospitalizacích jsem se dozvídal později a z druhé ruky. Od srpna jsem byl vděčný za kontakt z jeho blízkého okolí (omlouvám se, ale nechci být konkrétnější). Sám jsme ten kontakt vyhledal a slíbil jsem, že se o něm nezmíním, zvlášť před otcem. Měl jsem tak alespoň konkrétní a aktuální informace. Leckdy jsem měl informaci o nějakém problému a volal jsem otci. On mi říkal, že vše je v pořádku, vše má zařízené a ať nemám péči. Respektoval jsem to, i když jsem věděl, že situace byla jiná.

Až když se ke mně dostala informace, že je na tom už hodně špatně a údajně umírá v nemocnici, rozhodl jsem se do toho trochu víc vstoupit. Dovolal jsme se ošetřujícího lékaře a on mi sdělil, že druhý den otce na jeho přání propouští, takže si ho můžu vyzvednut. Druhý den ráno následovalo několik rozhořčených telefonátů otce, co si to dovoluju, ať mu nedělám ostudu atd. Nakonec však přijal nabídku odvozu z nemocnice. Vlastně teprve ten den jsem mohl nahlédnut do jeho zdravotní dokumentace a dozvědět se něco konkrétního. Když jsem pak kontaktoval ošetřujícího onkologa, tak si mě pozval, aby mě informoval sám. Sdělil mi, že už v léčbě nebudou pokračovat a že je třeba uvažovat o tom, jak zajistit péči pro otce. Připadá mi hloupé, že tohle neumí lékař probrat přiměřeným způsobem přímo s pacientem. Toho dosud povzbuzovali a tvářili se, že ho léčí. Samozřejmě otec byl stále přesvědčen o tom, že se podaří jeho stav nějak stabilizovat a zajistit mu ještě pár let života, kdy bude trochu fungovat jako dřív (tj. bez bolestí a omezení pohybu).

Bohužel ještě začátkem září došlo mezi námi ke konfliktu. Stalo se tak při jeho opakovaných telefonátech. Pár lidí mi řeklo, že bych měl být shovívavý, protože je to dáno progresí jeho nemoci. Já to beru. Na druhou stranu to, co mě skutečně štvalo, bylo právě to, že v jeho výčitkách, výhružkách a obviněních jsem necítil nemocného člověka, ale naopak svého otce, který se takto choval v podstatě celý svůj život. Ani já jsem se nedokázal udržet, což mě velmi mrzelo, ale nechtěl jsem na sebe nechat jen pokřikovat a poslouchat nejrůznější obvinění, leckdy dost nesmyslná. Nemluvě o tom, že mě to stálo mnoho sil ve chvíli, kdy bylo třeba se soustředit na nástup Martínka do školy a pobyt malého Ondry ve školce poprvé bez jeho bráchy. Rozhodl jsem se, že už žádnou pomoc nabízet nebudu, budu se věnovat klukům a počkám do doby, kdy budu osloven. Byl jsem však téměř přesvědčen, že toho se už asi nedočkám.


Od pátku do středy

Proto mě překvapilo, když po týdnu otec zavolal a požádal mě, zda bych jej nemohl druhý den ráno, tj. v pátek, odvézt na vyšetření. Musel jsem však odvést kluky do školy a do školky, takže to na uvedenou hodinu nešlo. Přesto jsme však poté, co jsem odvedl kluky, za ním a jeho doprovodem vyrazil. Zastihnul jsme je těsně po vyšetření. Na první pohled bylo vidět, že otci už je hodně zle. Nakonec se ještě rozhodli zajít konzultovat výsledky přímo na oddělní k ošetřujícím lékařům a nečekat na kontrolu, plánovanou až někdy za měsíc. Poprvé jsem jej mohl doprovázet k doktorovi (dřív to odmítal, protože přece není malé dítě). Takže jsem byl svědkem, kdy vlastně i jemu bylo zřejmě poprvé oznámeno, že léčba už není možná, že v úvahu už přichází jen léčba symptomů, tj. převážně bolesti. Musím uznat, že jak jsem byl z předchozího jednání s mladým doktorem otrávený, že ti doktoři neumí s pacienty komunikovat, tak jsem byl mile překvapen s přístupem paní primářky. Ostatně jsem mohl vidět, jak pozitivně je přijímán na oddělení, jako "starý známý". Bylo domluveno, že ještě přes víkend zkusí doma zvýšenou dávku léků proti bolesti (měl je opravdu neustále a velmi silné) a v pondělí bude v případě zájmu přijat na oddělení.

V pondělí jsem ráno odvedl kluky a vyrazil za otcem, kde už byl s doprovodem připraven. Silnější dávky skutečně pomohly a konečně ustala ta úporná bolest, co jej dlouho trápila. Chvílemi uvažoval, že by snad ani do nemocnice nejel. Na druhou stranu cítil, že se něco děje v hlavě a že ztrácí orientaci. Přesto si ještě potvrzení nástupu domlouval telefonicky sám. Zatímco přes víkend jsem měl divný pocit, že zřejmě vezu svého otce do nemocnice naposledy, teď jsme si říkal, že je v něm ještě poměrně dost sil a že to může být ještě dlouhé a složité. Nakonec souhlasil s odvozem do nemocnice, když už bylo vše domluvené. Navíc já měl následující den pracovní povinnosti, takže by to i pro mne bylo komplikovanjěší. Opět následovalo milé přijetí v nemocnici. Prostředí jemu známé a i on tam byl už známý. Dokonce se mu vrátila chuť k jídlu a s chutí si dal dobré jídlo (jev v nemocnici poměrně nezvyklý). Zanechal jsem ho s jeho doprovodem a jel vyzvednout kluky. Navíc to byl první den, kdy Martínek byl poprvé v družině až do odpoledne a Ondra poprvé ve školce spal. Oba to zvládli výborně, což mi udělalo radost. Sil nazbyt k případným dalším starostem totiž mnoho nebylo.

Druhý den ráno, tj. v úterý, mi doprovod telefonicky oznámil, že otec v noci upadnul do kómatu a leží v bezvědomí. Při odpolední plánované návštěvě cestou z práce jsem viděl situaci na vlastní oči a rozhovor s primářkou jen potvrzuje, že nastává konec, který je možné očekávat během několika dní. Ještě večer, když jsem do nemocnice zavolal po prvních třídních schůzkách u Martina ve škole, tak mi řekli, že jeho stav se nezměnil.

Ve středu ráno, zrovna když jsem v tradičním ranním chaosu předával Martínka v družině, mi otcova přítelkyně volala, že otec v noci, ještě těsně před půlnocí zemřel. Odvedl jsem Ondru do školky. Musel jsem změnit svůj slib, že ho vyzvednu už po obědě, abych měl raději dost času. Ondra trucoval. Když jsem ho vnesl do třídy, tak utekl zpět do šatny, že tam zůstane sedět celou dobu. Tak si tam paní učitelka k němu sedá. Ondra mě vyprovází slovy: "Nemám tě rád!" A já mu jen s úsměvem mávám a říkám mu, že to nevadí, že ho já mám rád.

Přítelkyni otce jsem nabídnul svojí pomoc, takže jsme si dali sraz v nemocnici, kde jsme vyzvedli věci otce. Teprve později zjišťujeme, že nějaké jeho svršky zapomněli předat, ale to už vyřídí přítelkyně sama. Informoval jsem pár příbuzných. A po několika konzultacích jsme se vydali zařizovat pohřeb. Otec si výslovně nepřál žádný obřad. Shodli jsem se však, že uděláme jen tichý obřad v úzkém rodinném kruhu. Já si navíc myslím, že pohřeb je důležitý nikoliv pro zemřelého ale především pro pozůstalé, aby se mohli s dotyčným rozloučit. I podle psychologů je tento moment důležitý. Byl jsem rád, že jsme to s přítelkyní otce zařídili.


Snaha o ohleduplnost

Snažil jsem se být maximálně ohleduplný. Respektovat přání otce, případně jeho přítelkyně (výběr rakve, hudby, podoba parte atd.). Ještě v pondělí před odjezdem do nemocnice mi otec říkal, že jeho přítelkyně má patřičné instrukce, které mám respektovat. Když mi říkal, kde chce být uložen a já na to, že to zařídím, tak rozčílené reagoval, že to zařídím v součinnosti s jeho přítelkyní.

A to jsem asi u jádra pudla toho, co mě mrzí. Nevím, zda to nazvat nedůvěrou nebo čím jiným, prostě tu nedůvěru otce vůči mně. Ostatně ještě v pondělí, když jsem dostal za úkol od doprovodu otce jen odvézt jedny náhradní klíče jeho přítelkyni. Ještě na cestě mi vzápětí doprovod volal, že dostal hodně vynadáno. Vůbec jsem nechápal proč, protože jsem hned z nemocnice jel vyřídit úkol a klíče odevzdat. Říkal jsem si, jestli otec skutečně nemá strach, že jen čekám na nějakou příležitost, abych mu "vše vrátil", abych se mstil či ho nějak jinak podrazil? To mě skutečně mrzí. Na druhou stranu by to vysvětlovalo mnohé utajování. Vysvětlovalo by to i jeho podivné chování z posledních měsíců, kdy se mnou jakoby chtěl začít řešit nějaké svoje záležitosti, ale po chvilce se zarazil, vzal vše zpět a prohlásil, že je to jeho věc.

Pár lidí kolem mi řeklo, že je vlastně fajn, že jsem mohl být otci na blízku v jeho posledních chvílích. Ano, jsem rád, že jsem mu mohl alespoň trochu pomoct a neskromně si myslím, že jsem za sebe udělal maximum možného v dané situaci. Na druhou stranu mě mrzí právě ta nedůvěra. Ano, říkal mi, že mi děkuje a že je za pomoc vděčný. Na druhou stranu se mi v pondělí před odjezdem do nemocnice vlastně omlouval. Omlouval se, že se nedokázal zastřelit, jak o tom předtím poměrně často mluvil. Že si myslel, že se bez mojí pomoci obejde a rezignovaně přiznával, že nakonec mojí pomoc, resp. odvoz do nemocnice potřebuje. Mrzí mě to, ale respektuji to. Ostatně to pro mne není nic nového. Když jsem otci před časem říkal, že sice nejsem syn podle jeho představ, ale že kdyby chtěl, resp. kdyby dokázal tolerovat, že prostě žiji jinak, vyznávám jiné hodnoty a věnuji se jiným věcem, tak by se mnou klidně mohl být spokojen. Chvíli byl v šoku a nevěděl, zda se tomu má smát nebo se rozčilovat. Pak mi jen řekl, že jsem prostě úplně mimo realitu.

Pravdou je, že poslední dobou se mu to v hlavě už trochu motalo, ale přesto jsem vnímal jakýsi jeho vnitřní zápas. Kromě těch výtek mi na druhou stranu párkrát děkoval za pomoc. Dokonce někdy tak nějak nejasně prohlásil - spíš sám k sobě - že mě jako obdivuje, jak jsem to zvládnul, čímž zřejmě myslel mojí péči o těžce nemocnou manželku kombinovanou se starostí o dva malé kluky (ačkoliv kdysi mi vyčítal, že jsem měl ženu dát "někam pryč" a ušetřit kluky takového zážitku). Vzápětí však zase dodal, ře je otázkou jestli jsem to teda jako zvládnul a případně připojil zase nějakou kritickou připomínku. Třeba v pondělí mi řekl, že když jsem o něj celý život "nejevil zájem", tak pochybuje o tom, že bych si ho v takovém stavu vzal domů a staral se o něj. I když to bylo už pod vlivem silných opiátů, tak to podle mne vyjadřovalo ten jeho rozporuplný pocit, který v sobě zřejmě nosil.

V jedné knize jsem třeba četl, že je třeba si připustit, že naši otcové (a týká se to asi obecně rodičů), byli třeba prostě těmi nejlepšími otci, jakými dovedli být. Ano, i to je možné. Dokonce si myslím, že můj otec měl větší problém s přijetím mne než já s přijetím jeho. Ostatně epitaf, který si sám napsal, potvrzuje to, co mi často poslední dobou říkával. Vyjadřoval jeho pocit, že on byl ke všem dobrý, všem se snažil pomáhat a na oplátku sklízel jen zlobu a nenávist. Zajímavé od člověka, ze kterého zloba i nenávist byly mnohdy cítit, zvlášť když nebylo vše podle něho.

Vím, že to zní jako sebeobhajoba, ale abych ještě ilustroval svůj přístup, tak dodám ještě jednu drobnost. Netajím se tím, že mě otec rozčiloval, že mi plno věcí vadilo, ale necítil jsem zášť nebo nějakou potřebu odplaty, i když jsem býval po hádkách naštvaný. Navíc si myslím, že jsem byl jedním z mála z jeho okolí, kdo se ho prostě nebál. Zatímco poměrně rád vyhrožoval a pomocí agrese usiloval o respekt a poslušnost, tak já zhruba od svých 12-13 let, kdy jsem se začal zastávat mámy a bránit ji před jeho fyzickým a jiným formám násilí, jsem se mu dokázal postavit. Možná i to byl jeden z důvodů našich konfliktů. Každopádně když jsem v úterý v nemocnici stál u postele nad jeho bezvládným tělem, sledoval jeho těžký dech, opatrně jsem vážil každé slovo. Jsem přesvědčen, že lidé v tomto stavu vnímají, ačkoliv už nijak nereagují. Cítí přítomnost druhé osoby, což bylo znát i ze změn v rytmu jeho dechu. Já jsem se však snažil být jen velmi stručný a omezit se na pozdrav a podporu. Nic o nás, nic o problémech atd. Pak jsem jen mlčky seděl... Prostě dával jsem si velký pozor, abych ani v této chvíli nezavdal podnět k něčemu, co by mu mohlo nějak vadit, ačkoliv mi to už nemohl dát najevo.


Sdělení klukům

Klukům jsem o úmrtí "dědy Pepíka" řekl odpoledne. Nejprve Martínkovi, když jsem s ním šel sám ze školy pro Ondru do školky. Pak jsem to řekl i Ondrovi. Neřekl jsem to jen tak mezi řečí, požádal jsem je o pozornost. Ale zase jsem to řekl bez nějaké velké patetičnosti. Ostatně klukům jsem říkal už dříve, že třeba jedu za otcem do nemocnice a že je těžce nemocný, že má rakovinu. Martínek to už nějakou dobu komentoval slovy, že děda Pepík už asi brzo umře. Takže byli připravení. S Martínkem jsme si pak o tom ještě chvíli povídali, když si sám na dědu vzpomněl. Večer jsme se za něj společně pomodlili. Pohřeb je naplánovaný tak, aby na něj kluci mohli. Přemýšlím o tom, ale zastávám názor, že i děti mají mít možnost se se zemřelým rozloučit. Bohužel kluci v tom mají až moc velkou praxi, zvlášť vnímavý Martínek. Ptal jsem se jich, zda se chtějí rozloučit a oni odpovděli, že chtějí. S ohledem na podobu obřadu a prostředí (krematoria jsou dost nepěkné stavby) a také, že kluky nechci vystavovat zbytečně stresujícímu prostředí, domluvil jsem si s sebou hlídání. Kluci by tedy měli mít možnost se rozloučit a v případě zájmu mohou jít ven a nemusí sedět v ponurém prostředí a poslouchat tklivou hudbu.

Rozepsal jsem se nad rámec. Snažil jsem se brát ohledy na všechny strany a stejně jsem mnohé nenapsal. Snad jsem alespoň trochu přiblížil to, co jsem chtěl. Nepochybně se k tématu otec budu vracet. Navíc teď zřejmě přijdou ještě jiné starosti...


Znovu zopakuji, že to přijímám tak, že si myslím, že průběh událostí byl k otci celkem milosrdný. Nakolik se to samozřejmě vůbec dá o tak hrozné a zákeřné nemoci říct. Ze své strany mám pocit, že jsme udělal, co jsem mohl. Navíc i nám to tak nějak vyšlo. Protože už od neděle malý Ondra posmrkával a já viděl, že mu není dobře. V pondělí mu bylo líp, ale v úterý zase ne. Uvažoval jsem, že bych ho ve středu vyzvedl už po obědě, ale nakonec jsem potřeboval čas na zařizování. Poté, co jsme ve středu zařídili vše potřebné, nechal jsem Ondru dnes doma. Tentokrát už v noci docela kašlal. Jen jsme ráno vyprovodili Martínka do školy a vrátili se domů. Ondra byl nejprve veselý, že je se mnou doma a poručil si krtečka na DVD. Jenže pak usnul a před chvílí se probudil, celý polámaný a má horečku. Naštěstí už ráno se mi nabídla maminka Martínkova spolužáka, že by jej zítra ráno vyzvedla před domem, abych nemusel brát ráno nemocného Ondru ven. Takže si vlastně vyzkoušíme i model, ze kterého jsem měl trochu obavy, tj. jak dopravit Martínka do školy, když onemocní Ondra. Martínek sice už taky smrká a kašle, ale zatím to vypadá, že by to mohl do víkendu vydržet a pak se uvidí.

Původně jsem chtěl začít tím, že jsem osiřel. Nechci to však nějak pateticky a sebestředně přehánět. Ostatně, když se rozhlédnu, tak moje máma osiřela už v 19 a moji kluci přišli o maminku velmi brzo. Takže pořád z toho vycházím nejlíp. Je fakt, že trochu budím udivené pohledy, když opakovaně s trochou ironie poznamenávám, že před třemi lety zemřela manželka, před dvěma lety máma a teď otec, takže mám praxi. Hlavně, abych si trochu vydechnul, načerpal nějaké síly a pokračoval, starostí i radostí s klukama nás čeká dost.

Děkuji za podporu!


Poznámka: Kdo mě zná, ví, že jsem v podstatě důsledně o svém otci mluvil jako o "otci" a ne o "tátovi". Poslední dobou taky jako o "Pepíkovi". Bylo by to na delší povídání. Teď snad jen tolik, že jsem prostě respektoval, že to byl můj biologický otec a že jsem se snažil respektovat i určitý požadavek úcty k vlastnímu otci.
 
Kluci se účastnili pohřbu (viz https://marnosti.blogspot.cz/2011/09/deti-pohreb.html ) a o rok později zahrabali dědu na hřbitově, viz https://marnosti.blogspot.cz/2012/10/par-myslenek-na-hranici-morbidity-aneb.html