Já si mnohdy sny nepamatuji. Nepřikládám jim zase až tak velký význam. Navíc u mne není třeba si nějak lámat hlavu nad jejich významem, protože mnohdy je zcela zřejmý a prostě jen odráží zkušenosti, myšlenky nebo pocity.
Samotnou kapitolou by byla role snů v souvislosti s úmrtím blízkých lidí. V případě náhlého a nečekaného úmrtí mohou sny odrážet proces smiřování se s jejich odchodem. Velmi živé a silné to bylo, když zcela nečekaně zemřel můj mladší bratr. Dodnes nechávám otevřenou otázku, zda se jednalo o skutečná "setkání" nebo jen o projekci mých myšlenek. Nepovažuji to za důležité. Podstatné bylo to, že ona velmi intenzívní "setkání" ve snu, kdy mi brácha "přicházel" říct, abych si o něj nedělal starosti, že je v pořádku, postupně vedla ke smíření. Při vzpomínce na některá z těchto "setkání" mi ještě dnes běhá mráz po zádech. Naopak při úmrtí očekáváném, v případě těžce nemocných (manželka a máma), se nic takového nedělo. Někdy mě dokonce až znepokojovalo to "mlčení" a jejich naprostá absence ve snech.
Nechtěl jsem se však ponořit do úvah o snech. Chtěl jsme se vlastně jen podělit se svým snem, který mi připadá tak příznačný pro moje pocity, které nyní cítím.
Byl jsem ve škole. Nevím, zda to byla škola základní nebo střední. Byl to zřejmě konec roku, pravděpodobně dokonce konec celého studia školy. Přišla ke mně paní učitelka. Usmívala se. Pochválila mě, že jsem dobře studoval a dobře plnil svoje povinnosti. Stejně laskavě pak dodala: "Škoda jen, že se někdy nepřišli podívat rodiče, aby viděli, jak jsi šikovný." Podíval jsem se na ní a klidně jsem jí odpověděl: "Když já už žádné rodiče nemám."
Bylo to klidné a smířené konstatování, ostatně stejnými slovy bych popsal pocit, který mi po tomto snu zůstal. Bylo v tom jen trochu smutku, ale rozhodně ne nějak tíživého nebo ochromujícího. Stejně tak jsem v tom necítil ani žádný pocit křivdy nebo ublíženosti. Prostě vyjádření skutečnosti, kterou podle mne přijímám tak, jak je.
Žádné komentáře:
Okomentovat