Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

čtvrtek 18. července 2013

Brána nesplnitelných přání a svatební vzpomínka

Prázdniny začaly a kluci si je skvěle užívají. Stejně jako v loňském roce jsem je odvezl na prázdniny, aby si na čerstvém vzduchu oddechli od školy, školky, Prahy, ale i od táty.




Zatímco první týden bez kluků jsem si užil více než dobře, ve druhém jsem měl jednu přednášku (na to, že jsem neměl moc času na přípravu, dopadla podle ohlasu více než dobře) a hlavně jsem se snažil dohnat nějaké resty, zatím ne moc úspěšně. Takže pěkné dni trávím zavřený doma. Navíc mě dohnala ještě jedna věc, kterou jsem nevědomky před rokem zanedbal a asi mi to ještě přidělá starosti. Nějak je toho na mne moc...


Dnes chci dopsat ještě jeden rozepsaný příspěvek z nedávné minulosti.




Když se Martin vrátil ze školy v přírodě, vyprávěl mi kromě jiného i jednu věc. Prý s třídou navštívili jeskyni splněných přání (později jsem si ověřil, že se jednalo o bránu splněných přání). Údajně jim paní učitelka nebo paní průvodkyně vyprávěla, že když si tam budou něco přát, tak se jim to určitě splní. Pak mi Martin řekl, že si přál, aby mu obživla máma...

Řekl jsem mu, že to chápu, ale jestli ví, že se mu tohle těžko splní. Trochu se zachmuřil, proč by se mu to nemohlo splnit. Když někdo zemře, tak prostě opustí tento náš svět. My můžeme věřit, že někde je. My křesťané věříme, že je u Boha a že se s ním setkáme, až taky zemřeme. Můžeme na dotyčného vzpomínat, nosit ho v sobě... ale abychom ho znovu potkali, mohli se s ním obejmout, to se nám tady na zemi už nestane...

Martin nebyl moc spokojený, když mi říkal, že to ví. Tak jsem ho alespoň objal a řekl mu, že mě mrzí, že nemá maminku (a v duchu jsem si pro sebe dodal, že mě taky mrzí, že jsem mu nenašel nějakou jinou, která by ho měla ráda jako vlastního...).

Už jsem tu jistě psal, že jsem Martinovi už dřív podobně vysvětloval, že ani Bůh mu nemůže maminku vzkřísit. Nerad mu kazím taková přání, která sice nezaznívají tak často, ale i tak mě to mrzí. Možná stest jeho spolužáků po mamince v něm vzbudil silnější přání mít taky maminku. Zatímco jeho spolužáci si po mamince stýskali, ale za týden se s ní zase potkali, Martin takové štěstí nemá...

Sice bych měl být už zvyklý, že ne vše v životě vychází tak, jak si přejeme a že je dobré to říct už i našim dětem, ale i tak to není moc příjemné. Jak najít správnou míru mezi tím, aby naše děti mohly snít a mít přání, zároveň je učit přijímat realitu života (a smrti)?

Vždy si vzpomenu, jak jsme se tehdy s malým (tehdy tříletým) Martínkem přestali spolu modlit, neboť se stále opakovala prosba o uzdravení maminky, která se stávala stále nereálnější. Já nechtěl, aby si odnesl zkušenost úpěnlivých proseb, které nebyly vyslyšeny. Samozřejmě jsem mu nemohl vysvětlovat, jak se z proseb za uzdravení postupně stávaly prosby za klidnou smrt.


Samozřejmě zažíváme i veselejší vzpomínání a já si troufám tvrdit, že taková podoba je mnohem častější.

Nedávno jsem se při úklidu definitivně rozhodl vyhodit kytičku, kterou jsem měl na svatbě v klopě a která mi doteď visela na skříňce v kuchyni. Ani jsem to tak nevnímal, prostě tam byla. Už dávno z ní vypadla malá růžička, kterou jsem před časem našel zapadlou za skříní a vyhodil. Nechtěl jsem kolem toho dělat nějaký velký humbuk, ale pak jsem přece jen zavolal kluky a řekl jsem jim, co to je za kytičku a že už jí vyhazuji. Martin nejdřív nesouhlasil, že si jí mám nechat, ale pak to uznal.



Tak jsem jim ještě ukázal, že v mrazáku mám stále schované figurky ze svatebního dortu.



Já moc nedám na všelijaká znamení, i když uznávám, že je mnohé mezi nebem a zemí, čemu zcela nerozumíme. Když jsem později fotil tyto figurky, abych obrázkem dokumentoval toto vyprávění, všimnul jsem si, že foťák rozpoznává jen jednu tvář. Nevěsta totiž má vypadlé čokoládové oči. Já vím, je to taková drobnost, přesto mě to na chvíli zaujalo. Ostatně jako kdysi příhoda s jablky na našem "svatebním" stromě (viz ZDE).


Veselé však bylo, jak na tuto malou vzpomínku na svatbu zareagovali kluci. Za chvíli totiž za mnou přišli a ukázali mi, jak oba namalovali mojí svatbu.

Martin na svém obrázku zdůraznil kytku v klopě mého saka:


Ondra pro změnu nakreslil jen nevěstu. Bez vysvětlení není poznat, že na obrázku nemá klobouk, ale vlasy v drdolu. Taky mi vysvětlil, že na šatech nemá křížky, ale že tak namaloval, jak se jí lesknou šaty. Později mi ukazoval, že obrázek maloval podle předlohy v jedné knize, která dětem radí, jak mají malovat.


Kluci mě pobavili a potěšili. Pěkně ukázali, že můžeme vesele a mile vzpomínat i na ty, kteří mezi námi už nejsou.


Dnes jsem vzpomínal na svého bráchu, bylo by mu 34 let... (více viz ZDE)

6 komentářů:

  1. Víte Martine, jak se říká : " život není to co si přejeme, ale to co uneseme ".
    Já dodávám, že někomu naloží hodně.
    Ale vy to zvládáte na 1*.
    Máte moc šikovné a hlavně zdravé kluky.
    Toho je si třeba vážit.
    A časem se nějaká ta náhradní maminka snad také najde.
    Míša

    OdpovědětVymazat
  2. Souhlasím s Míšou. Taky bych klukům přála hodnou maminku, ale když to nedopadne - mají skvělého tátu a to není málo!!! Hodně štěstí a krásné prázdniny!
    Lenka

    OdpovědětVymazat
  3. Klukům krásné prázdniny a vám tolik potřebný odpočinek. Nejenom kluci maminku, ale i vy byste potřeboval spřízněnou duši, která by s vámi sdílela radosti i starosti. A co zkusit jít náhodě trochu naproti ;-). Když už jsem se cítila hodně sama, odpověděla jsem na jeden jediný inzerát... a už jsme spolu přes 11 let. Martina máme stejně starého jako vy. Jitka

    OdpovědětVymazat
  4. Zvládáš to skvělě, máš můj upřímný obdiv.

    OdpovědětVymazat
  5. Milý Martine, děkuji za příspěvek, který pro mě měl přímo terapeutický účinek. Pár dnů přemýšlím jestli na něj mám reagovat, protože možná budu vypadat jako blázen, ale risknu to.
    Po smrti našich nejbližších zůstane spousta pozemského, s čím je potřeba se vypořádat. Přesto že jsou to "jen věci", je těžké je nějak racionálně vytřídit, darovat, vyhodit ..... něco taky pečlivě uschovat. Po smrti manžela před téměř třemi lety jsem si prožila řadu vnitřních bojů, kdy jsem se musela vypořádat s těmi nejosobnějšími věcmi, věcmi které souvisely s jeho bezprostředním odchodem, pohřbem ... nebo věcmi které se týkaly jen nás dvou ...bylo to opravdu hodně těžké, ale tuto zkušenost máte nejem Vy, ale všichni, kteří byli před tento nelehký úkol postaveni.
    Postupně jsem to nějak zvládla, občas to šlo hodně "ztuha", bylo hodně smutku, slz .... ale jednu věc nejsem schopna vyřešit do dnešního dne, i když je hodně úsměvná a zdá se být banální. Manžel velmi rád a velmi dobře vařil a na naši poslední dovolenou (to že je úplně poslední jsme si samozřejmě v tu chvíli snažili nepřipouštět)v srpnu 2010 připravil řadu dobrot. Ne pro "české šetření", ale jeho to opravdu moc bavilo. A z této dovolené (která se vzhledem k jeho nemoci stala zoufalou a smutnou), mě zůstala sklenice zavařeného masa, kterou nejsem schopna nijak vyřešit. Už několikrát byla v odpadkovém koši, vždycky jsem ji ale vyndala, pořád ji překládám na různá místa - do ledničky, aby se nezkazila, potom zase ven aby se konečně zkazila a mohla ji vyhodit a tak pořád dokola ...no fakt jako blázen. A ty vaše figurky ze svatebního dortu mě to strašně připomínají, najednou mám pocit že nejsem až tak velký blázen, že je to jen jiná forma lásky, které se nechceme vzdát, protože už moc toho osobního, čeho se můžeme dotknout, nám nezbylo... Nevím jestli jste ty figurky vyhodil, nebo vrátil do mrazáku, ale já to maso už fakt vyřeším...
    Díky, hezké léto a hodně úsměvů a
    dobré nálady, Kateřina

    OdpovědětVymazat
  6. Milý Martine, chci Vám napsat, že se mě opravdu podařilo můj vleklý problém - snad zdárně - uzavřít. Odjela jsem na místo, kde jsme si původně měli všech těch dobrot užívat,a tam na ostrově Hvar, někde mezi mořem a nebem jsem obsah té sklenice nechala jako - doufám velkou - dobrotu pro pejsky, na pláži určené právě jim. Vím že můj manžel by s tím takto souhlasil, protože pejsky měl moc rád.
    Bez toho komentáře, který jsem zde napsala, bych to asi neudělala a opět odložila na neurčito. Teď jsem ale opravdu moc ráda a najednou si přeji, vyrobit takovou sklenici pro někoho, komu udělá radost... Děkuji Vám za inspiraci a sílu a přeji Vám, ať Vás potká na Vaši cestě radost, i když by to měla být třeba "jen" sklenice nějaké dobroty... Kateřina

    OdpovědětVymazat